Příjmení psáno Braupner, Brautmer, Brautner, Prautner, křest. jméno Venceslaus, Wenzel. – Po studiu na jezuitském gymnáziu v rodišti (1757–62), kde získal základní vzdělání v hudební teorii, generálbasu, zpěvu a hře na housle a varhany, odešel 1763 do Prahy. Na univerzitě studoval filozofii a teologii. Studium však nedokončil a věnoval se nadále povolání hudebníka. Uplatňoval se zpočátku jako sólový houslista a stal se v tomto oboru uznávaným profesionálem. Učil jej F. J. Werner (1710–68), který mu poskytl i průpravu pro řízení orchestru a sboru. P. se stal vyhledávaným učitelem hudby ve šlechtických a měšťanských rodinách a působil jako chorregent v několika pražských chrámech (u sv. Ambrože, Haštala, Martina ve zdi, Panny Marie na Louži, Panny Marie Sněžné u františkánů, Panny Marie před Týnem, sv. Františka Serafinského u křižovníků). V jeho činnosti převážil zájem o řízení sboru a orchestru, tedy o praxi, která souvisela s dobovým pojetím funkce prvního hráče houslové skupiny. Často dirigoval početné vokální a instrumentální soubory, sestavené z profesionálů i amatérů. Prostřednictvím své funkce v Týnském chrámu zůstával v kontaktu s univerzitou. 1803 se stal prvním ředitelem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät).
Podle četných zpráv byl P. pověřován vedením orchestru při produkcích v privátních šlechtických divadlech již od počátku svého pražského působení. V souboru Nosticova divadla se jeho jméno objevuje 1783/84, 1790 a 1792, a to ve spojení se společností → K. Wahra. Po smrti → J. J. Strobacha (1794) se P. stal jeho nástupcem jako ředitel orchestru italské opery. Poté, co 1796 vedení činohry převzal → K. F. Guolfinger von Steinsberg a jeho režisérem se stal Wahr, je P. uváděn jako hudební ředitel této společnosti, s níž 1799 hrál v Praze a v Karlových Varech.
Z P. údajně rozsáhlé tvorby je známa jen malá část, a to převážně chrámová hudba. Unikátním pramenem je dochovaný autograf rozměrného scénického melodramu na německý text Circe (1789), spojujícího ve vyvážené a působivé hudebnědramaturgické koncepci deklamační úseky s pantomimou a baletem. Circe vyrůstá z tradice melodramů → Bendových, má však řadu specifických rysů (převaha instrumentální hudby, velké obsazení orchestru, využití harmonie, rytmu a zvukově barevných instrumentačních kombinací jako činitelů divadelní působivosti). Patří k nepříliš početné skupině děl, kterou můžeme označit za původní domácí hudebnědramatickou tvorbu druhé poloviny 18. stol. Svědčí o P. výrazných tvůrčích schopnostech a praktických znalostech dobového repertoáru. Kromě nedatované oslavné ódy, vytištěné k (plánovanému?) provedení díla dosud žádné další prameny inscenaci nepotvrzují. Nedoloženo zůstává i P. působení v Thunovském divadle, kam premiéru kusu umístil Dlabač.
Prameny a literatura
ČMH, sign. XVI A 263: Prag den 19ten 8[Okto]bris: 1789. Circe, Ein Melodrama. Für den Herrn Brautner [text]. Comp: Anno 1789. Wenc: Praupner mppa. [autografní partitura]; Strahovská knihovna, sign. F D I 11/op. 39: An Herrn Praupner den ältern, Tonsezzer der Circe [tisk básně k provedení melodramu]; Dokumentační fond Českého rozhlasu, křest. list sign. PRU–3 [Circe, rozhlasová nahrávka, natáčení XII/1955 a III/1956], účinkují: Circe – M. Vášová, Pluto – O. Brousek, Pražský rozhlasový orchestr řídí J. Hrnčíř. Úvodní slovo dr. J. Berkovec. • GTK 1791, s. 229n.; 1792, s. 299n.; 1799, s. 243–245; 1800, s. 286; Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, 1796, reprint ed. O. Biba, München–Salzburg 1976, s. 110–111; [F. X. Němeček?]: Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung(Leipzig) 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 41–44, 48–50; Oberpostamtszeitung (Prag) 8. 4. 1807 (nekrolog); Teuber II 1885, s. 117, 254n.; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 39, 208–223; V. Němec: Pražské varhany, Praha 1944, s. 133–143; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 130; J. Berkovec: Václav Praupner – muž v análech vlasteneckého umění nezapomenutelný, Bertramka 20, 1989, č. 3–4, s. 12–19; Berkovec 1989, s. 91n., 96–100; A. Jakubcová: Melodram V. Praupnera Circe (1789) v kontextu dobového repertoáru, dis., FF UK Praha 1998 + „Ihr, Furien, kommt…!“ Theatrales Vergnügen am Schrecklichen um 1790, Hudební věda 38, 2001, s. 343–375. • ČHS, Dlabač, Grove, MGG, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 471–472