Psán též Joseph Ignatz. – Příslušník pražské umělecké rodiny. Otec Ignác František P. patřil mezi nejvýznamnější zdejší sochaře 18. stol. Jeho dílo, navazující na barokní tradici a vrcholící v rokokovém stylu klasicizujícího zaměření, reprezentují např. monumentální sochy světců v malostranském chrámu sv. Mikuláše (1761–68), kenotaf sv. Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále (1763) nebo sochařská výzdoba zámeckých teras na Dobříši (po 1760). Mezi ostatními členy rodiny – vesměs sochaři a řezbáři – znamenal P. jako malíř výjimku. Základy uměleckého vzdělání získal v Praze, 1774–78 byl žákem vídeňské akademie výtvarných umění. Ve Vídni, kde poté působil jako malíř a příležitostně také jako tvůrce slavnostních dekoračních architektur, dostal 1781 první příležitost uplatnit se v divadelní sféře. Pod vedením L. G. Moreaua, scénografa pařížské premiéry opery → Ch. W. Glucka Iphigenie na Tauridě (1779), se podílel na zhotovení dekorací pro první vídeňské uvedení díla (Iphigenie auf Tauris, Burgtheater 23. 10. 1781), jež se stalo uměleckou událostí doby. P. účast lze předpokládat i při práci na nové výpravě Gluckovy Alcesty, která byla v téže sezoně ve Vídni znovu uvedena v italštině (3. 12. 1781; vůbec první provedení Vídeň 1779). 1781 dostal také zakázku z Prahy na fundus dvanácti dekorací pro právě budované Nosticovo divadlo, v jehož první sezoně 1783/84 byl veden jako zdejší divadelní malíř (⇒ GTK 1784). Bydlel tehdy v Praze na Starém Městě, kde se mu 1783 narodila dcera Josepha Rosina (v křest. zápisu je povolání otce zapsáno jako „Architectus Theatralis“). I když P. hlavním působištěm zůstala Vídeň, své styky s Prahou nikdy nepřerušil. V jeho dekoracích se v následujících letech hrálo zřejmě vše, včetně vůbec prvního provedení Mozartova Dona Giovanniho 1787 (⇒ Ptáčková 1987). V Praze pobýval 1802 a také 1804, kdy pracoval na nových dekoracích pro podzimní operní inscenace Stavovského divadla Gli Sciti [Skythové, h: J. S. Mayr, v Praze poprvé 1801] a Sargino [h: F. Paër, poprvé 1803]. Ve Vídni od 1791 působil jako dvorní divadelní výtvarník a jeho tvorba byla spjata s řadou zdejších premiér her F. W. Zieglera, A. Kotzebua, např. Die Hussiten vor Naumburg im Jahre 1432 [Husité před Naumburkem roku 1432, 1803] a Die Spanier in Peru, oder Rollas Tod [Španělé v Peru aneb Rollova smrt, h: P. Vranický, 1795], J. W. Goetha Iphigenie auf Tauris (1800), komické opery P. Vranického Die gute Mutter [Dobrá matka, l: J. B. Alxinger, 1795] a jeho baletů Die Luftfahrer [Vzduchoplavci, 1797] a Der Raub der Sabinnerinnen [Únos Sabinek, 1804], opery A. Salieriho Palmira, regina di Persia [Palmira, královna perská, 1795], baletu L. van Beethovena Die Geschöpfe des Prometheus [Stvoření Prometheova, 1801] ad. (soupis ⇒ Dietrich 1958). 1795 se stal císařovým komorním malířem, nabízené místo profesora vídeňské akademie však odmítl. 1806 zemřel v době epidemie ve Vídni na tyfus.
Svou působností u vídeňského dvorního divadla stál P. v centru středoevropského divadelního života své doby a jeho přínos pro scénografii byl soudobou kritikou hodnocen jako mimořádný a převratný. Jeho tvorba reprezentuje údobí slohového přelomu a v jednotlivých rysech obráží jak vazbu s minulostí a reflexi soudobých norem, tak i směřování budoucí. Zpracování námětů, které barokní scénografii ovládaly jako reprezentativní typ, je i u P. v této tradici zakotveno, a to především dekorace slavnostních sálů, které jsou v jeho tvorbě zastoupeny ve značném počtu a v různých koncepčních variantách. Všechny vykazují zjevnou souvislost s dílem → G. Galli-Bibieny a jeho následovníků. P. dekorace se od Bibienových podstatně liší nejen pojetím detailních tvarů zobrazené architektury laděné v klasicistním stylu (tzv. styl Ludvíka XVI.), ale celkovou prostorovou koncepcí scénického obrazu. Namísto bibienovských mnohotvárných průhledů složitým prostorem vedl P. pohled do sálu prostou arkádou nebo sloupořadím, zpravidla ze stinného předsálí do světlejšího sálu, takže oba prostory byly zřetelně odlišeny již různou intenzitou jasu.
Z dalších zobecnělých lokalit scénografie 18. stol. se v P. návrzích objevuje také početná řada vojenských táborů, mezi nimi varianta s vojevůdcovským stanem, situovaným napříč jevištěm a otevřeným širokými průhledy. Takovou dekoraci vytvořil zřejmě také pro Nosticovo divadlo, jak nasvědčuje scénický údaj ze třetího jednání hry P. Weidmanna Štěpán Fedynger, uváděné zde 1785 Druhou Bondiniho hereckou společností v českém jazyce. Oblíbené a hojně uplatňované zahradní scenérie pojímal P. v podobné stylové obměně jako dekorace slavnostních sálů. Hlavní zahradní parter – někdejší dějiště herojských výjevů a okázalých baletů – byl u něho zobrazen na prospektu jaksi zasunut v kosém pohledu, takže vlastní hrací ploše mezi kulisami se dostalo významu vedlejší zahradní pěšiny, která lépe vyhovovala intimním scénám uváděných komedií.
Obdobný posun od dynamické monumentality výchozích vzorů ke zklidněnému a intimnímu výrazu je patrný už ve výběru zobrazovaných scenérií a detailů, např. v dekoraci ulice, kde se proti barokním heroickým prostranstvím uplatňuje bohatě diferencovaná skupina civilních, relativně soudobých a realistických ulic a náměstí, zpestřených motivy lidového charakteru. K ještě výraznějším změnám došlo v P. tvorbě u dekorací interiérových. Vedle běžných slavnostních sálů vytvářel rozmanité interiéry s funkčně vyhraněným charakterem (měšťanské pokoje, chodby, předpokoje a pracovní prostory, např. malířský ateliér, zeměpisná studovna, kuchyně, knihovna, hudební pokoj). Charakteristickou skupinou jsou lidové interiéry, v jejichž malebnosti je již zřejmá P. tendence k romantickému projevu. Tímto směřováním se P. nejvýrazněji odlišoval od svých současníků, např. L. Sacchettiho, který mu byl jinak stylově velmi blízký. Romantické rysy P. výtvarného projevu souvisely s rostoucí oblibou rytířských příběhů i s jinými náměty raně romantického historismu. P. byl silně inspirován gotickou architekturou, jejíž tvarosloví aplikoval v mnohem širším rejstříku lokalit než bylo obvyklé. Vedle žalářů a hradních nádvoří tvořil v gotickém pojetí i slavnostní sály a chrámové interiéry, palácová průčelí, arkádové lodžie a parkové letohrádky. Originální byla však především jeho kompozice těchto útvarů, pohybující se na stylové úrovni raně romantických gotických architektur, které se začaly objevovat zejména v zámeckých parcích na rozmezí 18. a 19. stol. V duchu dobové raně romantické architektury čerpal podněty z různých architektur exotických (četné parafráze na architekturu egyptskou a islámskou, africké chýše a čínské chrámky). Pro P. tendenci k romantismu jsou příznačné i malebné ruiny s rozbujelou vegetací.
V dekoracích zahrad převládají sice ještě architektonicky řešené, klasicistně stylizované scenérie, zásadně odlišná je však příznačným dobovým sentimentem naplněná P. kresba anglického parku s jezírkem, na jehož břehu stojí mezi smutečními vrbami malebný altán romanticko-gotických tvarů. Vysloveně romantický charakter mají některé výjevy z volné přírody, zobrazující rozeklaná skaliska nebo malebná lesní zákoutí s vodopádem, potokem či hrubě tesaným můstkem. Romantizující výraz mnoha návrhů zdůrazňují sugestivní světelné efekty, uplatňované především v interiérech žalářů, jeskyní, hrobek nebo v nočních exteriérových scénách s mraky prorážejícím měsícem.
Scénografická tvorba P. přinesla osobitou slohovou vyhraněnost a zároveň širokou syntézou tradičních podnětů se zcela novými výboji. V archeologicky zainteresovaných scenériích egyptských architektur a ruin se blížil např. současníkům M. Tesimu nebo pozdějšímu K. F. Schinkelovi, avšak romantickým laděním ukazoval (podobně jako jeho polský současník A. Smuglewicz) cestu k novým uměleckým proudům 19. stol.
Významnou památkou P. tvorby jsou dekorační soubory zámeckého divadla v Litomyšli, pořízené 1797 pro nové divadlo hraběte → Jiřího Josefa Valdštejna-Vartenberka. Jsou jedinou P. divadelní realizací, jež se dochovala z jeho rozsáhlého díla, které jinak známe jen z kresebných návrhů nebo jejich rytinových reprodukcí (⇒ Bittner 1816). P. pracoval i pro řadu dalších soukromých, zejména šlechtických objednavatelů (např. → Alois I. Josef Lichtenštejn, Kinský).
Prameny a literatura
NG, NMd, Strahovská knihovna (scénické návrhy, obrazy); Bibliothek der Akademie der bildenden Künste Wien: ucelený soubor P. scénických návrhů, podle nichž rytec N. Bittner pořídil a vydal Theater-Decorationen nach den Original-Skitzen des k. k. Hof-Theater-Mahlers Joseph Platzer I–II, 1816 (NMd, sign. T 116); AMP, matrika narozených fary u sv. Jiljí, sign. JIL N 5, 1. 12. 1783 (křest dcery). • GTK 1783, s. 276; 1784, s. 252; J. Hilmera: Zámecké divadlo v Litomyšli, Zprávy památkové péče 17, 1957, s. 113–138 + Zwei böhmische Schloßtheater, Maske und Kothurn (Wien) 4, 1958, s. 125–134 + Die bühnenbildnerischen Beziehungen zwischen Böhmen und Österreich im 17. und 18. Jahrhundert, tamtéž 12, 1966, s. 161–168 + J. P., Prolegomena scénografické encyklopedie 4, Praha 1971, s. 61–67 + Tylovo divadlo přede dvěma stoletími – jeho budování, architektura a nejstarší scénografie, Dramatické umění 1, 1983, č. 3, s. 31–40; M. Dietrich: Einige Daten zu J. P., Maske und Kothurn 4, 1958, s. 134–141; Y. A. Haase: Der Theatermaler J. P., dis., Universität Wien 1960; O. Michtner: Das alte Burgtheater als Opernbühne, Wien 1970, s. 112–114, 280, 594; V. Ptáčková: Scénografie Mozartova Dona Giovanniho v Praze, Mozartův Don Giovanni v Praze, ed. táž, Praha 1987, s. 96–113 + Scénografie klasicismu a preromantismu, Čechy 1780–1840, Dějiny českého výtvarného umění III/1, ed. T. Petrasová–H. Lorenzová, Praha 2000, s. 171–178; P. Preiss: K ohlasu jevištního výtvarnictví v malířství na sklonku 18. století, Na předělu věků, sborník prací k poctě prof. PhDr. J. Pešiny, DrSc., Praha 1992, s. 165–181 (AUC, Philosophica et historica 3–4) + Scénografie a jevištní obraz na předělu staletí a stylů: J. I. P. mezi divadly v Praze a ve Vídni, Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, ed. Z. Hojda–R. Prahl, Praha 2000, s. 234–262; J. Bláha: Dekorace zámeckého divadla, Materiály k dějinám zámeckého divadla v Litomyšli, ed. J. Bláha, Litomyšl 2003, s. 18–33; B. Srba: Bühnenausstattungen von J. I. P. auf der Bühne des Gräflich-Nostitzschen Nationaltheater in Prag 1783–1804, Ztracené kontexty, ed. B. Srba–J. Starek, Brno 2004, s. 35–60 + Jevištní výpravy J. I. P. v Nostitzském divadle 1783–1804, DR 16, 2005, č. 2, s. 21–36 (soupis pramenů a literatury). • DČD II, Dlabač, ES, NDp, Toman
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 463–466
