Uváděn též jako Bitter, Piter, Pitter, Pyter, řeholním jm. Bonaventura. – Pocházel z rodiny hrnčíře a radního v Třebechovicích. Díky svému strýci, františkánskému knězi, se v Hostinném věnoval studiu hudby a německého jazyka, od 1721 studoval u benediktinů v Broumově, kde poznal divadlo podle jezuitského vzoru. 1728 vstoupil do benediktinského řádu. Po studiích filozofie a teologie v Praze byl 1736 vysvěcen na kněze. Působil jako kazatel v břevnovském klášteře, poté až do 1743 na řádových školách v Broumově a Polici nad Metují. 1745 přešel do Prahy, kde se stal archivářem a knihovníkem řádu benediktinů. 1752–56 zastupoval řád ve Vídni. Zde také působil jako zpovědník Marie Terezie a byl jmenován c. k. českým historiografem. Od 1756 zastával funkci probošta kláštera v Rajhradě.
P. je autorem řady náboženských a historiografických děl (např. Hlas na výsosti naříkání, žalosti a pláče Ráchel…; Původ a počátek křížové cesty; Thesaurus absconditus in agro seu monasterio Brzevnoviensi…; Monasticon Moraviae diplomatico-historico-chronologicum). Byl též překladatelem a vydavatelem benediktinské literatury. V historiografické práci se klonil k osvícenské metodologii. Jeho divadelní aktivity jsou doloženy pouze v Polici nad Metují. Za svého působení při zdejším proboštství se od 1738 snažil jako preses (vedoucí) měšťanského Bratrstva bolestné P. Marie pod křížem stojící divadelními prostředky zesílit horlivost věřících. Pro odpor řádového spolubratra, polického faráře, se mu 1740 nezdařilo realizovat připravovanou, již povolenou prostou procesionální teatralizovanou pobožnost o Abrahámovi a Izákovi. Akce měla mít formu průvodu jednoduše kostýmovaných biblických postav (Abrahám v kožichu s mečem v ruce, Izák s „komicky“ nesenými poleny v rukou, doprovázený čtyřmi „komicky“ kostýmovanými chlapci, dvanáct párů dívek nesoucích kruh s látkou pro stírání slz [snuphium – „šňupák“], plačící matka Sára). P. se dále zaměřil na zintenzivnění pašijového kultu v polické farnosti, kde zavedl nejprve pobožnost křížové cesty a od 1743 velkopáteční teatralizované procesí s doprovodem flagelantů. Představitel Ježíše vedený římskými vojáky nesl kříž z kostela na náměstí, kde se konaly blíže nepopsané dramatizované scény. Průvod doprovázený dvanácti bičujícími se flagelanty pak směřoval na blízkou horu Ostaš. Pašijová produkce byla pořádána každoročně, 1753 a 1757 byla načas zakázána. Poté se konala neinstitucionálně mimo mariánské bratrstvo až do 1771, kdy ji státní i církevní úřady kategoricky zakázaly. Pašije vylíčil s použitím dobových pramenů A. Jirásek v povídce Sousedé.
P. výjimečnost spočívá v neobvyklém spojení zájmu o osvícenskou vědu s pěstováním typických projevů barokní zbožnosti.
Edice
B. Piter: Cedule polického bratrstva z roku 1739 + Původ a začátek křížové cesty… , ed. A. Čeřovský, Praporec 2, 1941, č. 5.
Literatura
F. M. Pelzel: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler, nebst kurzen Nachrichten von ihren Leben und Werken IV, Prag 1782, s. 143–151; V. V. Tomek: Příběhy kláštera a města Police nad Metují, Praha 1881, s. 200, 296, 368n.; J. Z. [Zídka]: Velikonoční pašijové hry na Ostaši, Od kladského pomezí (Náchod) 6, 1928/29, s. 120; V. J. Pokorný: Z archivu kláštera benediktinů v Rajhradě I, Fragment autobiografie P. Bonaventury Pitra (do 1756), Sborník Historického kroužku 33, 1932, s. 14–19, 78–82 + P. Bonaventura Piter, ř. sv. Ben., český dějepisec (1708–64), Pax 2, 1927, s. 38–43, 65–69, 124–128; B. Palma: Pater Bonaventura Pitr (Pitter), Od kladského pomezí 10, 1932/33, s. 37–42; K. Uhl: Bonaventura Piter, rajhradský probošt, zemský prelát a český historik, Moravan na rok 1933 (Brno) 82, 1932, s. 39–50; S. Brandejs: Kniha o Polici nad Metují a Policku, Police n. M. 1940, s. 203–205; J. Linda–A. Stich: J. B. Pitra relace o polickém bratrstvu křížové cesty z roku 1743, Historické listy 2, 1992, s. 26; V. Ron: Velkopáteční pašijové procesí, Český lid 80, 1993, s. 293–304; A. Stich: J. B. P. a střeva milosrdenství, Listy filologické 119, 1996, s. 70–87 + K Jiráskovu pojetí českého baroku, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, Praha 1996, s. 174–241; V. Frolcová: Velikonoce v české lidové kultuře, Praha 2001, s. 149, 253; viz Edice. • LČL
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 461–463
