Německy psán Franz Anton Nostitz-Rhineck – Pocházel ze staré, původně hornolužické rodiny, která se počátkem 17. stol. natrvalo usídlila v Čechách. Rod byl povýšen do hraběcího stavu. N. byl synem Františka Václava (1697–1765) a Kateřiny Alžběty ze Schönbornu (1692–1777). Po otci zdědil fideikomisní panství Falknov (Sokolov), nedaleké Jindřichovice a své rodiště Měšice, kde dal 1767–75 A. Haffeneckerem vystavět zámek (v hlavním sále fresky → J. Hagera). Postupně přikoupil řadu statků, např. Hřebečníky u Rakovníka. Se svou manželkou, hraběnkou Alžbětou Krakovskou z Kolovrat (1728–1815), vdovou po Janu Nepomukovi Vincentovi Libštejnském z Kolovrat († 1750), měl šest dětí, z nichž synové Friedrich Chrysogonus (1762–1819) a Johann Nepomuk (1768–1840) založili další linie rodu; starší z nich žije v několika větvích dodnes. Jmenovaní synové a dcera Marie Filipína byli ve své době známi jako aktivní amatérští hudebníci, kteří v pražském paláci pořádali první veřejně přístupné komorní koncerty. Friedrich byl protektorem a mecenášem Jednoty umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Witwen- und Waisen-Sozietät) a spolu s bratrem Johannem se od 1808 podílel na založení hudební konzervatoře v Praze.
Po studiích v Praze a v Lipsku N. nastoupil vojenskou dráhu, kterou však opustil a působil v civilní správě monarchie; 1750 byl jmenován apelačním radou, později vykonával funkci zemského soudce. Jeho úřednickou kariéru dráhu přerušil 1752 incident – N. v souboji zabil vyzyvatele hraběte Felixe Vršovce. Byl zatčen a vězněn, po čase dosáhl omilostnění, ale do státních služeb se vrátil až po šesti letech. 1772 se stal komturem Královského uherského řádu sv. Štěpána a 1783 byl vyznamenán velkokřížem tohoto řádu. 1775 organizoval a osobně se účastnil potlačení selské vzpoury v Čechách, která přerostla v tažení na Prahu. Jeho kariéra vyvrcholila 1782–87, kdy byl nejvyšším pražským purkrabím a prezidentem českého gubernia. Patřil mezi konzervativní aristokraty a jeho politické názory se často střetávaly s absolutistickým pojetím státní správy, které prosazoval Josef II. Proto byl nakonec ze svých funkcí odvolán.
Ač nepatřil k vyznavačům josefínského osvícenství, byl v mnoha ohledech velmi progresivní a znalý vědy (např. jako jeden z prvních v Čechách dal očkovat své děti, na měšickém zámku dal instalovat 1775 první bleskosvod). Sbíral starožitnosti, obrazy, mince a významně obohatil rodovou knihovnu, kterou poskytoval ke studiu českým učencům, např. G. Dobnerovi nebo J. Schallerovi. Také vychovatele svých dětí vybíral mezi předními vědci své doby. V úzkém kontaktu s N. rodinou byli F. M. Pelcl a J. Dobrovský, v jejichž prospěch byl N. ochoten využívat i svého politického postavení. Jeho vlastenectví spočívalo v tehdy obecně sdíleném zemském pojetí, ale český jazyk znal velmi dobře a vážil si ho. V N. pražském salonu se setkávali čelní představitelé vzdělaných vrstev, mnozí z nich byli také zednáři. V těchto kruzích se v polovině sedmdesátých let 18. stol. zrodila soukromá Učená společnost, vlastenecky zaměřená vědecká organizace. V tomto okruhu, do něhož od 1779 patřil i divadelní podnikatel → K. Wahr, se nepochybně debatovalo i o pražském divadelnictví a o potřebě zbudovat v metropoli Českého království důstojný a reprezentativní stánek pro „národní divadlo“, které osvícenci považovali za důležitý prostředek výchovy a vzdělání.
Velkorysý stavební projekt začal N. realizovat 1781. V provolání k Pražanům, zveřejněném 1782, kladl sice důraz na divadelní hry v mateřském jazyce, tj. v němčině, ale nevylučoval žádnou z řečí, kterými by mohlo divadlo promlouvat k obecenstvu. Stavbou divadelní budovy N. zásadně ovlivnil pražské divadelnictví a potažmo divadelní dění v českých zemích vůbec. Budova byla postavena na jeho náklady 1781–83 A. Haffeneckerem podle architektonických podnětů hraběte Kašpara Heřmana Künigla, zednáře a protektora dramatika → Ch. H. Spieße. Pro stavbu N. vybral centrální pozici na tehdejší Královské třídě (Königsstraße), v těsném sousedství univerzity a Divadla v Kotcích, což vyvolalo protesty města i vysokého učení. Dekret k povolení stavby vydal císař Josef II. 24. 3. 1781, zemské gubernium ji povolilo 1. 6. a o týden později byl položen základní kámen. N. si zároveň pronajal Divadlo v Kotcích (od 1. 3. 1781) a převzal do vlastní režie i provoz Wahrovy společnosti. Nové divadlo, nazývané Königliches altstädter Nationaltheater nebo Gräflich Nostitzsches Nationaltheater, bylo vybaveno základním fundem dvanácti dekoračních sad, vytvořených → J. Platzerem. Ke slavnostnímu otevření 21. 4. 1783 byla uvedena Lessingova Emilia Galotti v podání Wahrova souboru. N. budovu pronajímal divadelním ředitelům – podnikatelům: K. Wahrovi (1783–84, 1788–91), na výslovné přání císaře Josefa II. → P. Bondinimu (1784–88), poslední kontrakt uzavřel 1791 s → D. Guardasonim. Divadlo v té době zažilo vrcholné období rozkvětu pražské italské opery a byla v něm poprvé uvedena řada významných děl, např. Mozartovy opery Don Giovanni (1787) a La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova, 1791]. Úroveň činohry však trpěla absencí stabilního souboru a neslučitelností požadavků českého a německého publika. Pořádání českých představení, započaté v lednu 1785 tzv. Druhou Bondiniho činoherní společností (→ F. J. Bulla) bylo záhy zastaveno. Českojazyčná představení se sem vrátila až v devadesátých letech 18. stol. v podání souboru Vlastenského divadla pod vedením → V. Mihuleho a v ojedinělých pokusech → Guardasoniho operní společnosti (1795). Divadlo sloužilo také k pořádání vrcholných společenských akcí (stavovský korunovační ples 1791), koncertů, bálů i dalších zábav. Problémy s divadelním provozem N. brzy přivedly k úvahám o prodeji budovy, kterou uskutečnil jeho syn Friedrich. Budovu i divadelní privilegium 1798 prodal českým zemským stavům za částku 60 000 zlatých, jež byla získána z prodeje lóží do dědičného vlastnictví (lóže zakoupili Kristián Clam-Gallas, Johann Sweerts-Sporck, Friedrich Nostic-Rieneck, zároveň majitel dědičné rodové lóže, Franz Josef z Vrtby, Rudolf Morzin, Filip Kinský a Filipína Šliková, roz. Nosticová).
N. podporoval divadlo i v prostředí své rodiny. Patrně kolem 1790 vybudoval divadlo na zámku v Měšicích, kde N. synové, jejich rodiny a hosté pořádali privátní představení. Jeviště bylo kolem 1830 modernizováno. Divadlo včetně dekorací se dochovalo do 1948, při adaptaci zámku na zdravotnické zařízení bylo veškeré vybavení zničeno. Na přelomu 17. a 18. stol. Nosticové zřídili divadla i na svých zámcích ve Falknově a v Rokytnici nad Orlicí.
Prameny a literatura
SOA Plzeň, pobočka Žlutice, RA Nosticové (inventář K. Haubertová: Rodinný archiv falknovské větve Nostitz-Rhineck, strojopis, Žlutice 1973); Nostitz-Akten des Ständetheaters (Inventarium über die Beym Theater befindliche Decorationes und all übrige Einrichtungen Anno 1791, inventář dekorací z majetku D. Guardasoniho 1795, korespondence o prodeji divadla s kupní smlouvou ad., fotokopie KČD, původní uložení SOA Plzeň, pobočka Žlutice); NA, fond statku Pakoměřice, kart. 72: Gedenkbuch für das Mieschitzer Haus-Theater bestiftet von der Hochgeborenen Frau, Frau Aglaya Katz, geb. Fürstin Auersperg [1838–1905] (⇒ Ludvová 1986); NK, sign: 65 G 12, série XII b6, č. 1: Auf das in der königlichen Altstadt Prag von Seiner hochreichsgräflichen Excellenz dem hochgeborenen Herrn Hern [!] Franz Anton des heiligen römischen Reichs Grafen von Nostitz und Rhinek den Musen und Vaterlande gewidmete Theater [1783], oslavná báseň k otevření N. divadla. • F. B. Mikovec: Zur Geschichte des Prager ständischen Theaters, Bohemia 4. 12. 1859; Teuber II 1885, s. 64–85, 92–118, 121–127, 142–149, 160–162, 172, 186–190, 206, 237, 246–260, 263–269, 277–283, 290n., 305–309, 322, 331–334; J. Hanuš: Národní museum a naše obrození I, Praha 1923, s. 79, 82–84, 112, 144, 148n.; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Documenta Pragensia 3, 1983, s. 26–29, 37; J. Ludvová: Hudba v rodu Nostitzů, Hudební věda 23, 1986, s. 144–161; Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 29n., 176, 285, 293–297, 309–312, 319n.; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 12n.; P. Bělina: F. A. N. (historický portrét), Střední Evropa 10, 1994, č. 42, s. 80–91; Stavovské divadlo – průvodce budovou, ed. J. Král, Praha 1994. • DČD II, EDS [Stavovské divadlo], ODS [České divadlo], OSN, Pouzar, Vondráček I, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 432–435
