Příjmením psán též Bisliweck, Melsiwesech, Misliwetschek, Metzlevisic, Mislivicheck, Misliwecek, Misliweczek, Misliwetzek, Venatorini, křest. jménem Giuseppe, Joseph, v Itálii přezdíván Il Boemo, nikoli Il divino Boemo (literární fikce), přídomek Venatorini není autenticky doložen. – Otec Matěj přesídlil s prosperujícím rodovým řemeslem ze vsi Horní Šárka do Prahy, kde získal čelné postavení v cechu. Byl staroměstským měšťanem (psal česky), mlynářem v tzv. Sovově mlýně na Malé Straně v Praze (1728–40) a starším přísežným mlynářem (od 1729), matka se jmenovala Anna Červenková. Bratr Jáchym, M. mladší dvojče (1737–88), byl staroměstským starším přísežným mlynářem (1767) a vorařem hraběte Vincence Valdštejna. Svého bratra podporoval za jeho pobytu v Itálii. Jejich sestra Marie Anna (1741–?) vstoupila do řádu cisterciaček na Starém Brně (řádové jméno Bernarda). O výchovu a vzdělání svých dvojčat se otec pečlivě staral. M. prožil dětství ve mlýnech v Praze na Kampě a na Staroměstské lávce u Karlova mostu. Po triviu u dominikánů u sv. Jiljí (do 1747), nedokončeném studiu jezuitského gymnázia a soukromém studiu hydrauliky u J. F. Schora vstoupil do učení ke staroměstskému mlynáři V. Klikovi a jeho poručníky byli ustanoveni mlynáři A. Šouša a V. Zigmund. Společně s bratrem byli přijati do cechu (1758) a prohlášeni mistry (1761).
Už 1749 platil M. za zručného houslistu. Nejprve studoval kontrapunkt u → F. Habermanna (1760), pak se stal žákem proslulého pedagoga J. Segera (1761). Po půl roce výuky už komponoval sinfonie a šest z nich (s programními názvy Januarius, Februarius, Martius, Aprilis, Maius, Junius) dal anonymně provést, patrně ve Valdštejnském paláci, neboť hrabě Vincenc Valdštejn byl M. příznivcem už před jeho odchodem do Itálie. Pod vlivem bohatého pražského operního a oratorního provozu však M. jednoznačně tíhl k tvorbě hudebnědramatické. Na podzim 1763 se vzdal své profese, rodinný mlýn přenechal bratrovi a 5. 11. 1763 odcestoval do Itálie. Jeho úmyslem bylo zdokonalit se v kompozici recitativu u G. B. Pescettiho v Benátkách, které tehdy jako centrum pěstování opery měly největší vliv na pražský operní repertoár. V Benátkách strávil nanejvýš 17 měsíců, jeho další pobyt je doložen ve Florencii (1765). Pro pobyt v Parmě, kde 1764 údajně napsal svou první operu, nejsou žádné doklady, a ani toto domnělé dílo (Medea) není známo. Není tedy zcela jasné, která opera vzbudila jako první pozornost neapolského impresária Amadoriho (G. Tedeschi), zda to byla repríza Il Parnasso confuso [Zmatek na Parnasu, asi 1765] nebo Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis] v Bergamu (1765) či v Alessandrii (1766). Do vrcholného desetiletí své tvorby (1767–77) vstoupil M. slavnostním provedením gratulační kantáty a opery Bellerofonte v Teatro S. Carlo v Neapoli se sólisty A. Raaffem a C. Gabrielli (20. 1. 1767, při příležitosti narozenin krále Ferdinanda IV.). Opakované úspěchy v Neapoli, Turíně, Praze, Padově, Benátkách, Bologni, Florencii, Miláně a Pavii byly však neustále provázeny nedostatkem peněz, půjčkami a těžkostmi s věřiteli. Mistrovské oratorium Isacco, figura del Redentore [Izák, podoba Vykupitele, Florencie 10. 3. 1776] napsal M. během několika měsíců svého léčení ve Florencii a s jeho přepracovanou verzí, považovanou dlouho za dílo → Mozartovo, ohromil o rok později i Mnichov. Tam M. podstoupil neúspěšnou léčbu zranění způsobeného cestovní nehodou, ta však jako trvalý následek zanechala upálený nos. Po smrti kurfiřta Maximiliana III. Josepha (1777) opustil Mnichov a vydal se na další pouť po nejvýznamnějších divadlech Itálie. Ani úspěšné inscenace (poslední dílo L’Antigono, Řím, 1780) však nevylepšily M. finanční situaci, takže si musel osmkrát půjčovat od římské banky Monte della Pietà. Soupis jeho pozůstalosti, který byl pořízen z příkazu kardinála Františka Herzána, velvyslance Josefa II. (⇒ Bohadlo2005), potvrzuje, že zemřel v naprosté chudobě ve skromném římském penzionu. Pohřeb v S. Lorenzo in Lucina vypravil M. bývalý anglický žák J. H. S. Barry.
Dobová negativní hodnocení M. tvorby, která se začala objevovat v Římě po milánské premiéře opery Armida(Teatro alla Scala, 1779), vyplývala spíše z odporu k libretům, údajně komolícím díla vážených básníků, zvláště → Metastasiova, a kontrastují se současnými poznatky o recepci M. tvorby (úspěšná premiéra Il Medonte, Řím 1780, intenzivní šíření opisů M. árií z této opery a zájem o jeho nové kompozice). Legendu o neúspěchu Armidy, způsobeném údajnou předporodní graviditou C. Gabrielli, vyvrací dobový tisk, šlo totiž o jinou zpěvačku stejného jména. Od setkání v Bologni (nejpozději 4. 8. 1770) se datuje M. přátelství s oběma Mozarty, které však 1778 skončilo, neboť M. pro odmítaného Wolfganga neopatřil slíbenou smlouvu na kompozici opery pro Neapol. Pravděpodobně v souvislosti s těmito nenaplněnými nadějemi L. Mozart jako jediný vyslovil domněnku o M. venerické nemoci. Průběh choroby i způsob léčení však připouštějí, že M. mohl trpět i jinou nemocí, a ani legendární milostné avantýry se zpěvačkami L. Aguiari a C. Gabrielli nebyly potvrzeny. Řada významných osobností naopak oceňovala M. skladatelské schopnosti i osobní vlastnosti a podporovala provádění jeho děl (např. Q. Gasparini a A. Raaff doporučili M. u Padre Martiniho, kardinál Lazzaro Pallavicini se vyslovil pro opakované provedení opery Nitetti v Bologni). Po složení zkoušky a přijetí do boloňské Accademia filarmonica (1771) obdržel M. titul Maestro Compositore alla Forastiera a používal i titulu Accademico filarmonico. Nejpozději od 1771 se těšil přízni G. Cowpera, Angličana sídlícího ve Florencii a opakovaně voleného předsedy Accademia degli Armonici. Kapelník Cowperovy dechové harmonie G. Schmid nakupoval od M. árie a sinfonie (1774). Podle florentského nekrologu (17. 2. 1781) se M. dostalo uznání u všech evropských dvorů a přátelství největších dobových osobností.
M. dílo je příkladem několikanásobné úspěšné tvůrčí identifikace s novým prostředím. Od 1764 trval sice zejména v německy mluvících zemích zájem o jeho instrumentální hudbu, ale v Itálii zažil na cizince závratnou kariéru operního (i oratorního) skladatele a v silné místní konkurenci patřil v sedmdesátých letech 18. stol. k nejvyhledávanějším autorům, u nichž nová díla objednávala klíčová operní divadla. Jeho kompozice se šířily do Mnichova, Bambergu, Petrohradu, Paříže, Lisabonu, Vídně aj., do Čech přicházely i jako árie, přetextované pro chrámový provoz. M. byl závažným článkem na Itálii orientovaného sledu skladatelů, kteří si ve vztahu učitel – žák navzájem předali svou zkušenost (chronologicky např. F. B. Artophaeus, B. M. Černohorský, J. Seger, J. Mysliveček, J. Obermayer), a v jeho tvorbě vyvrcholila italská opera v Čechách před Mozartem.
Během své umělecké kariéry M. stále udržoval kontakt s českým prostředím, o čemž svědčí nejen zdejší provádění děl, ale i řada doložených osobních vztahů. Trvalejší vazby měl k cisterciákům v Oseku (dedikace a konkrétním osobám věnovaná provedení kantáty Il Parnasso confuso a dalších duchovních árií) a k břevnovským benediktinům, kteří mu mj. před odjezdem do Itálie půjčili 3 000 zlatých. Další podporu z Prahy převzal M. v Benátkách po podepsání dlužního úpisu pro strahovské premonstráty (1766). Domů se poprvé vrátil, ověnčen úspěchy z Neapole a z Turína, na počátku 1768 po matčině smrti (11. 12. 1767). Impresário → G. Bustelli připravil v Divadle v Kotcích pro karneval 1767/68 Bellerofonta a zahájil tak souvislejší uvádění M. úspěšných italských oper v Praze (Semiramide riconosciuta; Il Farnace, obě 1768). Kontakt s Prahou M. udržoval i zasíláním velikonočních oratorií pro křižovníky u Karlova mostu. Pražskému provedení La famiglia di Tobia [Rodina Tobiášova, 14. 4. 1770] byla věnována zpráva ve formě dopisu a oslavná báseň v časopise Die Unsichtbare (Praha, 28. 4. 1770), v dalších letech následovaly Adamo ed Eva (28. 3. 1771), La Passione di Jesu Christo [Utrpení Ježíše Krista, 9. 4. 1773], La liberazione d’Israele [Osvobození Izraele, 14. 4. 1775] a Isacco, Figura del Redentore (17. 4. 1778 ⇒ Poštolka 1973).
M. významu si byl ještě za jeho života vědom dopisovatel Prager Inteligenz Nachrichten (5. 4. 1780), který mezi věhlasnými hudebníky z Čech uvádí vedle Stamice, Gassmanna, Bendy, Kammela a Glucka i M., jehož mylně považoval za neapolského kapelníka. Soupis pozůstalosti impresária Bustelliho (⇒ Pokorný1992) svědčí o tom, že si opatřoval M. partitury do zásoby včetně děl, která patrně v Praze vůbec neprovedena nebyla (Trionfo di Clelia, Antigono). M. jméno figuruje v soupisu i u dalších hudebnin, které dnes už není možno přesně identifikovat (Prolog oder Vorspiel; Verschiedene Stücke von der Musik bestehend in Theilen von Opern in Arien, in Partituren und Nocturnen). Mezi slavné skladatele Haydna, Glucka a Vaňhala řadí M. také Ch. F. D. Schubart (1784). Oceňuje M. prostou a zároveň průraznou kantilénu, bohatou invenci, mohutnost a působivost sborů a kompoziční jistotu ve vypracování recitativů.
Přesto, že M. hudebnědramatická tvorba zůstala spojena se starším typem opery seria (dramma per musica), jeho skladatelské kvality ve svém cestopise potvrdil i Ch. Burney a svůj obdiv mu vyjádřil W. A. Mozart. Mistrovsky ovládl požadovaný kompoziční styl, o čemž svědčí mj. opakovaná pozvání do neapolského dvorního divadla. Jeho skladby v některých složkách ovlivnilo i gluckovské pojetí dramatické kompozice (např. bohatší instrumentace, basový part Gamariho místo původního altu, sbor pastýřů a pochod ve druhé verzi oratoria Isacco, Mnichov 1777; analogické rysy má také mnichovská verze opery Ezio, 1777, k níž se mj. dochovaly i popisy premiérových kostýmů). Tato díla a především jediný známý melodram Theoderich und Elisena německý text dokládají schopnost skladatele reagovat na dobovou diskusi o německé „národní“ hudbě. Produktivita, pohotovost, smysl pro styl, melodická invence i technická obratnost v operních, oratorních i instrumentálních dílech dovolují označit M. za nejvýznamnějšího skladatele 18. stol. z Čech, který se podílel na stylovém vývoji opery a oratoria.
Prameny a literatura
Archivio Capitolino, Řím: soupis pozůstalosti (⇒ Bohadlo 2005); katalog vokálních skladeb ⇒ S. Bohadlo: J. M. (1737–81). Thematic Catalog of Vocal Works (http://www.jmc.cz/sta/myslivecek); libreta ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • Nesign.: [nekrolog], Gazetta universale (Firenze) 17. 2. 1781; F. M. Pelzel: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler IV, 1782, s. 189–192 (rytina A. Niderhofer. sc., za s. 188); Ch. F. D. Schubart: Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst [1784, 1. vyd. Wien 1806], reprint Leipzig 1977, s. 182; Dictionnaire historique des Musiciens II, Paris 1811; A. Lipawski: Baierisches Musik-Lexikon, München 1811; Choron-Fazolle: A Dictionary of Musicians, 1827; Österreichische National-Enzyklopädie, Wien 1835; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 274n., 300, 341; H. Winkelmann: J. M. als Opernkomponist, dis., Universität Wien 1905; J. Čeleda: J. M., tvůrce pražského nářečí hudebního rokoka tereziánského, Praha 1946; M. Šagiňanová: Zapomenutá historie, přel. A. Nováková, Praha 1965; U. Manfredini: Dizionario universale delle opere Melodramatiche II, Firenze 1965; R. Pečman: J. M. und sein Opernepilog, Brno 1970 + J. M., Praha 1981 + Rakušan M., Hudební věda 35, 1998, s. 68–70; M. Poštolka: Libreta strahovské hudební sbírky, Miscellanea musicologica 25–26, 1973, s. 132; J. Kratochvílová: J. M., výběrová bibliografie, Brno 1978; D. della Porta: J. M. Profilo biografico-critico, Roma 1981; S. Bohadlo: J. M. v dopisech, Brno 1989 (Opus musicum 19, 1987, č. 1, 2, 4–10 [3. kap. E. Mikanová]; 20, 1988, č. 1) + J. M., Called Il Boemo in the Light of New Sources, Music News from Prague 1988, č. 2–3, s. 4; + Deutsch-tschechische Aspekte J. M. Biographie, sborník z konference, Regensburg 1991, v tisku + M. a Mozartové, nedokončené přátelství, Hudební věda 28, 1991, s. 305–308 + Il Boemo e la Città eterna. Římský soupis pozůstalosti J. M., Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 229–239; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 126; E. Mikanová: Neznámá mozartovská bohemika, Hudební rozhledy 41, 1988, s. 181–185 + Korespondence českých hudebníků z Itálie hraběti Vincenci Valdštejnovi, rkp.; A. Nascimbene: Le due Versioni del „il Demetrio“ di J. M., dis., Università di Pavia 1987 + M. e i Mozart a Bologna, Mozart. Gli orientamenti della critica moderna, ed. G. Fornari, Cremona 1991, s. 3–25; M. Žáčková: M. opera-kantáta „Zmatek na Parnasu“ v opisech oseckého kláštera, seminární práce, FF UK Praha 1988; J. Pokorný: Joseph Bustelli a jeho hudební pozůstalost, Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 85–111; K. Horáková: Identifikace árii J. M. v českých archivech, dipl. práce, VŠP Hradec Králové 1993; T. Slavický: Die Arien aus der Oper Il Bellerofonte von J. M. in böhmischen Chören, Musicologicum I, Bratislava 1995, s. 9–13; V. Zdrálek: Kantáta Alceste e Fileno. Nejstarší známé dílo J. M.?, Hudební věda 42, 2005, s. 137–152; L. Tufano: Josef Mysliveček e l’esecuzione napoletana dell’Orfeo di Gluck (1774), tamtéž 43, 2006, s. 257–279. • ČHS, Dlabač, Gerber, Grove, Grove O, NDB, MGG, Riemann, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 424–427
