Dle vlastního údaje byl synem vrátného ve službách císařského vídeňského dvora. Jako Harlekýn je doložen již 1719 a 1725 na zámku ve Weißenfelsu a 1723 v Augsburgu v souboru S. J. Hoffmannové (dříve Elensonové, 1711–23 Haacke, 1723–25 Hoffmannové). S dcerou principálky S. C. Elensonovou se oženil (před 1725) a koncem 1725, kdy se soubor po smrti S. Hoffmannové rozpadl, se zařadil jako Harlekýn do společnosti, která získala titul Die Hochfürstlich Braunschweig-Lüneburg-Wolfenbüttelschen Hof-Acteurs a 1726–31 působila převážně v okolí dotyčných měst. 1729 se do jejího čela znovu postavil někdejší principál C. L. Hoffmann. 1730 se M. s manželkou a s herci F. W. Elensonem a J. Grundtmannem načas od této společnosti oddělil, přijel z Blankenburgu do Prahy, kde se odchodem → F. A. Defraina uprázdnilo divadlo v Manhartském domě v Celetné ulici, a získal tu ve spojení s F. I. Petzoldem povolení k divadelním představením. V této společnosti působil také → J. Leinhaas a bývalí Defrainovi herci → Ch. Schulze s manželkou, F. Geißler a I. Faschinger. Po vypršení licence získali téhož roku povolení hrát s třináctičlenným souborem v Brně, v Olomouci a ve Vratislavi, v zimě 1730/31 pak opět v Brně. Poté se M. vrátil do Německa do svého předchozího angažmá u brunšvické dvorní trupy. Jako principál se 1732 postavil spolu s F. W. Elensonem do jejího čela (první doklad je z Kielu). 1733 se mu podařilo přes odpor Neuberové získat saské privilegium, kterého se tato principálka 1727 obratně zmocnila. Od té doby až do 1749 střídal každoroční výnosné drážďanské a 1734–41 i lipské pobyty s občasnými zájezdy do severoněmeckých měst (Hamburk 1740, 1741). Poté, co 1750 saské privilegium obdržel G. H. Koch a po něm J. Ch. Kirsch, přijal M. 1751 angažmá ve vídeňském Divadle u Korutanské brány, kde hrál až do 1759.

M. byl proslulým Harlekýnem (v této roli třikrát vyobrazen), což ovlivňovalo celoživotně směr jeho divadelní dráhy. Přirozeně upřednostňoval repertoár, který mu umožňoval uplatnit se v této roli. Jeho manželka vystupovala v rolích Kolombíny. Ve svých začátcích hrál komickou figuru v německých hauptakcích. Bylo tomu tak i 1729, kdy ztělesnil v Hamburku harlekýnskou roli v komedii Die mißverstandene Liebe [Špatně pochopená láska]. V Praze, kde se ocitl v souboru s větším počtem komiků, se již zřejmě přiklonil k improvizovaným hrám přebíraným z italské komedie dell’arte. 1730 zde uvedl burlesku Le malore di Pantalone, Oder: Die wunderliche und nächtliche Unglückszufälle des Pantalons, Mit dem von denen vermeinten Gespenstern Erschreckten Arlequino [Podivuhodné noční nešťastné příhody Pantalonovy, s Harlekýnem vyděšeným domnělými strašidly]. Týž kurs nastoupil současně i brunšvický dvorní soubor (za účasti rodin J. C. Dennera a → J. Ch. Spiegelberga), na nějž M. jistě navázal i ve své vlastní principálské činnosti, kterou silně ovlivňovala konkurence společnosti F. C. Neuberové, prosazující literárně fixované dramatické texty. Na rozdíl od ní se přidržel osvědčených hauptakcí (včetně těch nejtradičnějších, jako např. Die asiatische Banise[Asijská Banisa], Drážďany 1738), kouzelných burlesek (např. Leben und Tod der zaubernden Circe oder der gehörnte Harlekin [Život a smrt kouzelnice Kirké aneb Paroháč Harlekýn], Hamburk 1740) a zpívaných intermezz (→ H. Rademin: Lucretia Romana, Drážďany 1738). Obstarával i repertoár slavnostních her při dvorských slavnostech. Od 1751 se nadlouho zdárně včlenil jako Scapin, odmítaný milenec Kolombíny, do souboru improvizované německé komedie ve vídeňském Divadle u Korutanské brány, který vedl R. de Lo Presti. Hrál zde však 1751 i roli sluhy v Gottschedově truchlohře Agis, König zu Sparta [Agis, král spartský].

Prameny a literatura

NA, fond SČM, sign. 1730/III/d 64/d 6; fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky): Le malore di Pantalone…, Praha 19. 4. 1730, ⇒ Scherl 1999; Staatsarchiv Dresden, sign. Loc. 1424, fol. 33r–34r: podání J. F. Müllera a S. C. Müllerové saskému kurfiřtovi Friedrichu Augustovi, Drážďany 9. 8. 1733; cedule Leben und Tod der zaubernden Circe oder der gehörnte Harlekin, Hamburg 1740 (dnes nezvěstná, ⇒ Schütze 1794); E. Baeck: J. F. M., mědirytina formátu hrací karty, [Augsburg] b. d. ⇒ Hansen 1984; Köln, Sammlung Niessen: E. Baeck a[lias]. H[eldenmuth], Giosepp. Ferd. Miller presentando la persona d’Arlequino, mědirytina, [Augsburg] b. d. ⇒ Hansen 1984; GNM Nürnberg, sign. HB 18.758: J. F. M. jako Harlekýn, nesign. mědirytina, b. d., b. m. ⇒ Hansen 1984, ⇒ Scherl 1999. • J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 63n.; E. Devrient: Geschichte der deutschen Schauspielkunst [1848], 2. vyd., ed. H. Stuhlfeld, Berlin 1929, s. 79, 100; D’Elvert 1852, s. 44; M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden II, Dresden 1862, s. 310, 312, 324n., 339n., 344, 346n.; Quellen zur Geschichte Leipzigs I, ed. G. Wustmann, Leipzig 1889, s. 484–486; A. Novotný: Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 43; A. Schmiedecke: Die Neuberin in Weißenfels, Eu­phorion (Heidelberg) 54, 1960, s. 189, 191; G. Zech­meister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 143n., 152, 154; H. G. Asper: Spieltexte der Wanderbühne, Wien 1975, s. 23, 38n., 107, 110, 149n.; G. Hansen: Formen der Commedia dell’arte in Deutschland, Emsdetten [1984], s. 135, 136; B. Rudin: Zwischen Messen in die Residenz, Wanderbühne, ed. B. Rudin, Berlin 1988, s. 96 + Venedig im Norden oder: Harlekin und die Buffonisten. Die Hochfürstl. Braunschw. Lüneb. Wolffenbüttelschen Teutschen Hof-Acteurs (1727–1732), Reichenbach i. V. 2000; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 110–113, 195, 210n.

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 422–423