Pokřtěn (Joannes Chrysostomus) Wolfgang Theophilus (v korespondenci ojediněle jako Gottlieb, Amadeus; teprve od 1770 používáno pravidelně, zpočátku v italské formě Amadeo, od 1777 ve francouzské formě Amadé, resp. Amade, Amadée, Amadè). – Ze sedmi dětí M. rodičů, otce Leopolda (1719–87), houslisty a skladatele, člena dvorního orchestru salcburského arcibiskupa (od 1743, ve funkci vicekapelníka od 1763), a matky Anny Marie Pertlové (1720–78) se dospělého věku dožily pouze dvě, M. a jeho starší sestra Maria Anna, zvaná Nannerl (1751–1829). M. manželka Constanze, roz. Weberová (1762–1842), pocházela z rodiny hudebníka Fridolina, strýce skladatele C. M. Webera (1786–1826). Ze svazku vzešlo šest dětí, přežili dva synové Carl Thomas (1784–1858) a Franz Xaver Wolfgang (1791–1844), klavírista a skladatel. Po M. smrti strávili synové několik let v Praze, v rodině F. X. a J. Duškových a F. X. Němečka. Mladší syn Franz Xaver Wolfgang M. po léta jezdil na léčení do Karlových Varů, kde také zemřel a je pochován.
Dětství a mládí prožil M. v rodném městě a pod vedením otce, uznávaného hudebního pedagoga, jehož houslová škola (Versuch einer gründlichen Violinschule, Augsburg 1756) byla ve své době všeobecně považována za nejdůležitější učebnici hry na tento nástroj, rozvíjel svůj mimořádný hudební talent a získával i všeobecné vzdělání. Leopold M. se od počátku šedesátých let o výchovu obou svých dětí systematicky a intenzivně staral téměř dvacet let. Se svrchovanou erudicí podpořil M. skladatelské nadání a cílevědomě se snažil o jeho umělecké a společenské prosazení a existenční zajištění (organizace koncertních cest a společenských setkání, korektury, vydávání, nabídky a distribuce kompozic, archivace rukopisů apod.). První cesty zázračných dětí M. a jeho sestry Marie Anny ke koncertům na dvorech vlivných šlechtických mecenášů se uskutečnily pod patronací salcburského knížete arcibiskupa Siegmunda Christopha Schrattenbacha (1698–1771), přinesly pronikavý úspěch (1762/63: Mnichov, Pasov, Linec, Vídeň, Prešpurk) a celou řadu pozvání k návštěvám na dalších místech. 1763–68 následovalo období velkých koncertních cest do Paříže, Londýna, Nizozemí a Vídně. Před epidemií černých neštovic, která na podzim 1767 během návštěvy Vídně propukla, se rodina uchýlila na Moravu a M. tak neplánovaně v říjnu tohoto roku poprvé zavítal do zemí Koruny České. V Olomouci obě děti neštovicemi onemocněly, ale uzdravily se díky pomoci děkana olomoucké kapituly Leopolda Antonína Františka Podstatského a jeho lékaře J. Wolffa. Při zpáteční cestě koncertovaly v Brně v městském divadle na Zelném trhu za doprovodu kapely městského věžného J. A. Fischera. Během pobytu v Olomouci navštívil Leopold M. divadelní představení, které popsal v listopadové korespondenci (za nejlepší místa v přízemí platila místní honorace deset krejcarů a opovržlivě pohlížela na diváky na levnějších místech, až Hanswurst, nejlepší z herců a principál, pohnul tyto „filozofické obličeje“ k úsměvu, ⇒ Bauer – Deutsch1962, ⇒ Fiala 1991). Dotyčná herecká společnost byla až nedávno identifikována jako trupa → M. J. Einzigera, jenž na Moravě působil také v sedmdesátých letech 18. stol. (laskavé sdělení O. G. Schindlera, 25. 2. 2007). Po návratu zpět do Vídně se v lednu 1768 audience u dvora sice uskutečnila, ale přijetí už nebylo tak srdečné jako při první návštěvě u dvora v říjnu 1762 a k prosazení M. kompozic nepřispělo. V ovzduší nejistoty a tušených intrik u dvora, v divadle i mezi místními hudebníky složil M. tříaktovou operu buffu La finta semplice [Domnělá prosťačka, l: M. Coltellini dle Goldoniho], plánované provedení bylo však během léta zmařeno a opera se hrála patrně až v následujícím roce v Salcburku. Vídeňský pobyt přesto trval až do závěru roku, M. tu dokončil také kompozici jednoaktového singspielu Bastien und Bastienne (l: F. W. Weiskern a J. H. F. Müller dle M.-J.-B. Favartové) pro údajné provedení v říjnu 1768 v domě vídeňského lékaře F. A. Mesmera, které ovšem není doloženo. V domovském Salcburku bylo 1767 uvedeno M. latinské intermedium Apollo et Hyacinthus (v aule univerzity ke školské hře Clementia Croesi, t: R. Widl); 1769 byl M. přijat do dvorních služeb jako nehonorovaný třetí koncertní mistr.
Cesty do Itálie (Milán, Řím, Bologna), kam 1769–73 vyjížděli už pouze otec se synem, měly od předchozích koncertních cest odlišný záměr a charakter. M. postupně obdržel tři operní objednávky pro milánské divadlo Teatro Regio Ducal: Mitridate, re di Ponto[Mitridates, král pontský], opera seria (l: V. A. Cigna-Santi, 26.12. 1770); Ascanio in Alba (l: G. Parini, 17. 10. 1771), festa teatrale na objednávku Marie Terezie pro svatební slavnosti arcivévody Ferdinanda s princeznou Marií Beatrix d’Este, a Lucio Silla, dramma per musica (l: G. de Gamerra, 26. 12. 1772). Přestože opakovaně zaznamenal jednoznačný úspěch, těšil se mnoha poctám a podpoře vlivných osobností (např. ministra rakouského Lombardska hraběte Karla Josepha Firmiana, Padre G. B. Martiniho, jenž inicioval M. přijetí do společnosti Accademia filarmonica v Bologni, kardinála Lazzara Opizia Pallaviciniho, který zprostředkoval propůjčení Řádu zlaté ostruhy a audienci u papeže Klementa XIV.), další objednávka už zadána nebyla, kýžené zaměstnání ve službách dvora nebylo nabídnuto a návrat do Salcburku byl nevyhnutelný. Po smrti arcibiskupa Schrattenbacha se 1772 vlády v Salcbursku ujal hrabě Hieronymus Joseph Colloredo a tato změna negativně ovlivnila další M. umělecké vyhlídky. K intronizaci nového panovníka zazněla v rezidenci M. serenáta Il sogno di Scipione [Scipionův sen, l: P. Metastasio, 29. 4. 1772, patrně jen část skladby]. V srpnu 1772, byl M. v Salcburku ustanoven honorovaným koncertním mistrem.
Poté, co se naděje na získání kapelnického místa v Itálii rozplynuly, směřovaly další cesty a pokusy do Vídně (1773) a Mnichova, odkud přišla objednávka opery buffy La finta giardiniera [Domnělá zahradnice, l: G. Petrosellini, 13. 1. 1775; užívaný český titul Zahradnice z lásky odpovídá pozdější německé verzi názvu Die Gärtnerin aus Liebe, → Grams, Praha 1796]. Znovu se opakovala stejná situace, kdy ani nadšené přijetí díla a společenské uznání v nabídku zaměstnání nevyústily. Po návratu do Salcburku zkomponoval M. na objednávku arcibiskupa Colloreda serenátu Il re pastore [Král pastýřem, l: Metastasio, 23. 4. 1775] provedenou s velkým úspěchem v panovníkově paláci při návštěvě arcivévody Maxmiliána Franze. Nicméně vztah M. a arcibiskupa se v následujícím období zhoršoval, zamítnutí několika žádostí o povolení cest a zvýšení platu otec i syn pociťovali jako omezování rozvoje M. talentu a ten požádal o propuštění z dvorních služeb. Následkem této krize odjel M. na další cestu za získáním zaměstnání do Mnichova, Mannheimu a Paříže (1777–79) v doprovodu matky, neboť existenční zajištění rodiny žádalo otcovu přítomnost u dvora. Celkový neúspěch podniku a náhlé úmrtí matky v Paříži přiměly M. k návratu do Salcburku, kde se po úmrtí varhaníka dómu A. Adlgassera (1777) a kapelníka G. F. Lolliho (1778) otevřela možnost služebního postupu. Od ledna 1779 byl M. přijat zpět do služeb dvora jako varhaník a skladatel. Pro divadelní společnost → J. Böhma, působící tehdy v Salcburku (1779/80), začal M. komponovat singspiel Zaide (l: J. A. Schachtner).
Příliš úzce vymezený okruh působnosti a povinnosti dvorské služby byly pro něj ovšem stále méně snesitelné. Povolení k cestě do Mnichova, odkud 1780 dostal objednávku na kompozici opery seria Idomeneo(l: G. Varesco, 29. 1. 1781) pro nové divadlo kurfiřta Karla Theodora, sice s potížemi a na omezenou dobu získal, Colloredo jej však v březnu 1781 bezodkladně povolal do Vídně. M. tu měl plnit denní povinnosti služby dvorního hudebníka, ale odmítal se bezvýhradně podřídit a došlo k otevřenému konfliktu, v němž jej arcibiskup obvinil z opakovaného zanedbávání služebních povinností. Místo očekávané omluvy požádal M. o propuštění, které mu však formálně nikdy nebylo potvrzeno, salcburskou službu opustil a zůstal ve Vídni, kde očekával optimální možnosti uplatnění. Tento samostatný krok znamenal rozchod s otcem, jehož názorům se M. dosud snažil podřizovat. Otec se také nikdy nesmířil s dalším M. rozhodnutím – oženit se s Constancí Weberovou (4. 8. 1782).
Ve Vídni se živil vyučováním ve šlechtických rodinách a z honorářů za skladby a koncertní vystoupení. Úspěch a uznání mu přinesl singspiel Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu, l: G. Stephanie ml. dle Ch. F. Bretznera, Burgtheater 16. 7. 1782], komponovaný na zakázku pro soubor „národního divadla“, jež na podnět a s podporou císaře Josefa II. uvádělo původní singspiely v německém jazyce a překlady francouzských a italských komických oper. Nadšené přijetí Únosuneovlivnily intriky ani pomluvy, glosující M. vystupování a kritické vyjadřování, v rychlém sledu inscenací se rozšířil na další evropské scény a výrazně podpořil prosazení jazykově německého hudebního divadla a výrazné inovace jeho hudební dramaturgie. Zahájil sled M. jevištních děl, která bez přerušení setrvala v divadelním repertoáru od prvního provedení až do současnosti. Na podnět správce dvorních divadel hraběte Franze Xavera Rosenberga-Orsiniho ke kompozici opery na italský text se M. od konce 1782 marně snažil získat vhodné libreto, tehdejší skladatelské pokusy zůstaly nedokončeny (L’oca del Cairo [Káhirská husa, l: G. Varesco]; Lo sposo deluso[Podvedený ženich, autor libreta není znám]). V následujících letech pořádal umělecky i finančně úspěšné subskripční koncerty, okruh jeho žáků se rozrůstal a kompoziční aktivity udržoval v souladu se sezonními požadavky vídeňského koncertního života. Jednoaktový singspiel Der Schauspieldirektor [Divadelní ředitel, l: G. Stephanie ml.] byl poprvé uveden v oranžérii zámku Schönbrunn 7. 2. 1786 a 1. 5. téhož roku řídil M. v divadle Burgtheater premiéru čtyřaktové opery buffy Le nozze di Figaro [Figarova svatba, dle P.-A. C. Beaumarchaise], první opery vytvořené ve spolupráci s dvorním básníkem → L. Da Pontem, a s enormním pracovním nasazením se snažil rozšířit svou dosavadní působnost komponujícího pořadatele koncertů na pole operní tvorby. 1787, krátce 1789 a 1791 navštívil Prahu, pro niž komponoval své opery Don Giovanni a La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova]. Když se po pražském triumfu Dona Giovanniho v polovině listopadu 1787 vrátil do Vídně, zemřel právě dosavadní dvorní skladatel → Ch. W. Gluck. Císař Josef II. přijal poté s působností od 1. 12. 1787 M. do dvorních služeb a jmenoval jej „komorním skladatelem“. Následkem zahájení rusko-turecké války za účasti Rakouska 1787 došlo ve Vídni k patrné redukci kulturního života a Josef II. zvažoval i uzavření divadel (v únoru 1788 byla ukončena činnost singspielového souboru „národního divadla“). M. ustal v pořádání vlastních koncertních akademií, počet dokončených skladeb stagnoval a jeho domácnost se dostala do finančních potíží. Několik kompozičních závazků přišlo naopak z oblasti divadla. V létě 1789 připravoval druhé vídeňské provedení Figarovy svatby, na podzim mu připadl úkol zhudebnit Da Ponteho libreto La scuola degli amanti, zamýšlené původně pro Salieriho. V napjatém termínu vytvořenou dvouaktovou operu Così fan tutte [Takové jsou všechny] řídil v divadle Burgtheater 26. 1. 1790. Po smrti císaře Josefa II. (20. 2. 1790) a převzetí vlády Leopoldem II. došlo v organizaci hudebních a divadelních institucí dvora k radikálním změnám. M. žádost o zřízení místa dvorního kapelníka pro duchovní hudbu však povolena nebyla. Na konci roku 1790 vyústily kontakty s E. Schikanederem a členy souboru Theater auf der Wieden do plánu kompozice německojazyčné opery. Premiéru svého posledního, ve Vídni uvedeného kusu Die Zauberflöte [Kouzelná flétna, l: E. Schikaneder], řídil 30. 9. 1791. Smrtelné onemocnění přišlo patrně náhle koncem listopadu a zabránilo M. psát noty. Zemřel na zánětlivou revmatickou horečku (polyarthritis).
M. tvorba pro hudební divadlo (je autorem dvaceti děl a několika fragmentů) je jedním z klíčových fenoménů divadelních dějin druhé poloviny 18. stol. Praha prožila období intenzivního osobního kontaktu s M. na přelomu osmdesátých a devadesátých let a stala se pro následující období jedním z center šíření jeho děl. České země prosluly jako místo M. kultu, jež nejdříve poznalo a ocenilo jeho génia. Heroické drama T. Ph. Geblera Thamos, König von Ägypten [Thamos, král egyptský, Divadlo u Korutanské brány 4. 4. 1774], k němuž M. komponoval sbory a meziaktní hudbu, bylo podle zprávy Historisch-Kritische Theaterchronik von Wien (13. 4. 1774) uvedeno v Praze ještě dříve než ve Vídni. Četné opisy M. sborů v úpravě pro chrámové využití s nově podloženými texty, které se dochovaly v řadě českých a moravských hudebních sbírek, nasvědčují tomu, že Thamos mohl být prvním M. vokálně instrumentálním dílem, které v Praze údajně zaznělo už 1773, deset let před uvedením Únosu ze serailu společností → K. Wahra (Nosticovo divadlo 1783). Tato inscenace byla prvním provedením díla mimo Vídeň a mocně podnítila šíření M. kompozic v českých zemích. Figarova svatba měla 1786 na rozdíl od Vídně v Praze značný ohlas a divadelní orchestr a místní „znalci a ctitelé umění“ zaslali M. pozvání k návštěvě Prahy. Poprvé sem přijel v lednu 1787, řídil provedení Figara, uvedl svou Pražskou sinfonii a mohl osobně vnímat nadšení, které Figarova svatba vzbudila. S impresáriem → P. Bondinim uzavřel smlouvu na nové dílo pro podzimní sezonu. Opera Il dissoluto punito, ossia il Don Giovanni [Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni, l: L. Da Ponte] a její světová premiéra v Nosticově divadle 29. 10. 1787 byla událostí pro publikum i místní hudebníky a skladatele. Pražská divadelní tradice, která se vyznačovala dramaturgickou volností impresáriů a všeobecnou oblibou opery, vytvořila pro vznik tohoto mimořádného díla jedinečné podmínky. Kompozici M. dokončoval přímo na místě (pobýval v Praze 4. 10.–13. 11. 1787) a se znalostí interpretačních možností herců i hudebníků přizpůsobil její vyznění místním poměrům. Nadšený ohlas potvrzují zprávy z dobového tisku i sdělení v Mozartových dopisech. O další opeře pro následující podzimní sezonu jednal M. s impresáriem → Guardasonim v dubnu 1789, kdy projížděl Prahou na cestě do Drážďan. Guardasoni však úmluvu nedodržel, odešel hrát do Varšavy a opera byla objednána teprve v červenci 1791, poté, co Guardasoni podepsal smlouvu se stavy o inscenaci pro pražskou korunovaci Leopoda II. M. nicméně začal 1789 v Drážďanech pracovat s libretistou C. Mazzolou na libretu opery La clemenza di Tito podle → Metastasiovy předlohy. Tita tedy nelze považovat za výsledek účelové objednávky a chvatné kompozice, neboť jeho koncepce vznikala plánovitě ve snaze pokusit se po Donu Giovannim o jiné kompoziční řešení. U příležitosti inscenace se uskutečnil poslední M. pobyt v Praze (28. 8. 1791 – polovina září 1791), během něhož řídil nejen premiéru Tita (Nosticovo divadlo 6. 9. 1791), ale patrně i provedení Dona Giovanniho. U premiérového publika nenašel Titusvalnou odezvu, posléze si však získal obecenstvo a hojně se hrál až do konce pražské éry italské opery, kterou v dubnu 1807 posledním představením uzavřel. Poté, co do Prahy dorazila zpráva o M. smrti, uspořádali členové operního orchestru smuteční slavnost v malostranském chrámu sv. Mikuláše (14. 12. 1791).
Kromě oper komponovaných přímo pro Prahu zde byla záhy po svém vzniku prováděna i M. další díla. Così fan tutte uvedl → V. Mihule 1791 v Divadle u Hybernů v singspielové úpravě s německým textem Eine machts wie die andere, oder Die Schule der Liebhaber [Tak to dělají všechny aneb Škola milenců]. V této verzi, dokumentované dochovaným opisem partitury (Badische Landesbibliothek Karlsruhe), se dílo rozšířilo do celé řady dalších evropských divadelních center. Singspiel Divadelní ředitel uvedl v Praze poprvé impresário → F. Spengler 27. 4. 1794 v Nosticově divadle, partituru ve Vídni zakoupil → A. Grams. Kouzelnou flétnu inscenoval v Praze poprvé Mihule 25. 10. 1792 v Nosticově divadle. Překlad V. Tháma Kouzedlná píšťala provedený 1. 11. 1794 v Divadle u Hybernů souborem Vlastenského divadla za ředitelství → F. Vasbacha se stal první mozartovskou premiérou v českém jazyce a opera se pak v Praze hrála současně ve třech jazycích, neboť Guardasoniho společnost ji uváděla v italském překladu (Il flauto magico, Nosticovo divadlo 22. 1. 1794). Ředitel Vlastenského divadla Grams připravil 10. 3. 1796 provedení opery Die Gärtnerin aus Liebe [La finta giardiniera, poprvé v německém překladu F. J. Stierleho hrál → J. Böhm v Augsburgu jako Die verstellte Gärtnerin, 1. 5. 1780].
Rozšíření a oblibu M. díla v českých zemích dokumentují prameny, které se v hudebních sbírkách dochovaly v enormním počtu a ve značně různorodých dobových úpravách (→ J. K. Kuchař, → V. Maschek, J. Wenzel, J. Vent), jež vznikaly již za skladatelova života, zájemcům byly distribuovány v opisech a významně se podílely na tradování jeho děl. Řada hudebníků, kteří pocházeli z Čech, patřila k okruhu M. přátel a spolupracovníků, kteří nejednou pomáhali prosazovat jeho skladby (zpěvačka J. Dušková, A. Grams, hobojista J. Fiala, trubač F. J. Hejna, houslista V. Vodička aj.), příznivce a mecenáše nalezl i mezi českou šlechtou (→ Jan Josef Thun, Jan Filip Josef Pachta). V Praze byla vydána první M. monografie (F. X. Němeček, 1798), vznikla zde první mozartovská společnost a v někdejší Univerzitní knihovně (dnes Národní knihovna ČR) byl 1837 zřízen Mozartův památník, který uchovává mozartovské prameny.
Edice
W. A. M. Werke, 67 sv., Leipzig 1876–1907; W. A. M. Neue Ausgabe sämtlicher Werke, Kassel–Basel 1955 [dosud pokračuje]; Mozart. Briefe und Aufzeichnungen, ed. W. A. Bauer–O. E. Deutsch, Kassel–Basel 1962–75; výběr dopisů v českém překladu: Listy otci, přel. M. Erhartová–F. Bartoš, Praha 1930; Mozart v dopisech, přel. F. Bartoš, Praha 1956; W. A. Mozart. Sämtliche Opernlibretti, ed. R. Angermüller, Stuttgart 1990.
Prameny a literatura
L. v. Köchel: Chronologisch-thematisches Verzeichniss sämmtlicher Tonwerke W. A. M., Leipzig 1862; 3. vyd., ed. A. Einstein, Leipzig 1937; 6., přeprac. vyd., ed. F. Giegling–A. Weinmann–G. Sievers, Wiesbaden 1964; 8. vyd. tamtéž 1983; NK, hudební oddělení: systematické zpracování mozartian v rámci Souborného hudebního katalogu. • Leben des K. K. Kapellmeisters Wolfgang Gottlieb Mozart, nach Originalquellen beschreiben von Franz Niemtschek, Professor am Prager Kleinseit. Gymnasium. Prag 1798. In der Herrlischen Buchhandlung(Život c. k. kapelníka W. A. Mozarta, přel. M. Jirko, Praha 1937); R. Procházka: Mozart in Prag, Prag 1892; P. Nettl: Mozart in Böhmen, Prag 1938; V. Jirát: Obrozenské překlady M. Dona Juana, Portréty a studie, ed. J. Čermák, Praha 1978, s. 520–544; M. Don Giovanni (katalog výstavy), ed. T. Volek–J. Pešková, Praha 1987; M. Don Giovanni v Praze, ed. V. Ptáčková, Praha 1987; T. Volek: Význam pražské operní tradice pro vznik Dona Giovanniho a Tita, M. opery pro Prahu, ed. Věra Ptáčková, Praha 1991, s. 21–100 + Über den Ursprung von M. Oper La clemenza di Tito, Mozart-Jahrbuch 1959, Salzburg 1960, s. 274–286 + Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 5–26 + Die erste Aufführung der Zauberflöte in tschechischer Sprache, Mozart-Jahrbuch 1967, Salzburg 1968, s. 387–391 + Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961 + Mozart a Praha, Praha 1973 + M. stopy v českých a moravských archivech (edice pramenů), připraveno ve spolupráci s I. Bittnerem, Praha 1991 + Význam Prahy v M. itineráři, Hudební věda 28, 1991, s. 288–290 + M. italské opery v nastudování Giovanniho Gordigianiho, tamtéž 38, 2001, s. 439–444; E. Mikanová: Neznámá mozartovská bohemika, Hudební rozhledy 41, 1988, s. 181–185; J. Pešková: Mozartiana v souborném hudebním katalogu, Hudební věda 28, 1991, s. 336–340 + Provádění M. oper pražskou konzervatoří v první polovině 19. století, tamtéž 38, s. 397–415; Z. Pilková: Pražští mozartovští pěvci v drážďanských pramenech, tamtéž 28, 1991, s. 299–304; M. Schuler: Zeitgenössische Prager Abschriften von Werken Mozarts, tamtéž, s. 291–298; M. a Olomouc, ed. J. Fiala, Olomouc 1991; A. Jakubcová: M. Thamos, Opus musicum (Brno) 26, 1994, s. 171–176 + Die vergessenen Begegnungen. Miszellen zur zeitgenössischen Rezeption von Mozarts Bühnenwerken, Mozart in Mannheim, ed. H. Jung, Frankfurt a. M. 2006, s. 153–162; H. E. Weidinger: Il Dissoluto punito. Untersuchungen zur äußeren und inneren Entstehungsgeschichte von Lorenzo da Pontes & Wolfgang Amadeus Mozarts Don Giovanni I–XVI, dis., Universität Wien 2002; M. Jonášová: Neznámý Smetanův dopis k pražské tradici provádění M. Dona Giovanniho, Obraz Bedřicha Smetany v proměnách času 1824–1884–2004, sborník z mezinárodní konference v Litomyšli 2004, v tisku + Die Abschrift der Idomeneo-Partitur in der Sammlung des Strahov-Klosters zu Prag, Mozart-Studien (Tutzing) 14, 2005, s. 189–224 + Neznámý pražský opis partitury Dona Giovanniho ve sbírce hudebnin premonstrátského kláštera na Strahově, Hudební věda 42, 2005, s. 301–330 + M. La finta giardiniera 1796 in Prag und ein unbekanntes Fragment der italienischen Version der Oper, Mozart-Jahrbuch 2005, Salzburg 2006, s. 3–53; D. J. Buch: Notované rukopisy z 18. století k M. italským komickým operám v Archivu Pražské konzervatoře a v Národní knihovně ČR, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 260–266; B. Srba: K jevištní výpravě prvních provedení M. Kouzelné flétny v Hraběcím nostitzském národním divadle (1792–1795), tamtéž, s. 240–259; M. Niubò: Moji Pražané mě uctívají. Mozartův kult v Praze v 1. pol. 19. století a Mozartův památník v Klementinu(publikace k výstavě), Praha 2006; Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800, publikace k výstavě, ed. H. Svatošová, Praha 2006. • Dlabač, Grove, Grove O, MGG
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 416–421
