Solitér mezi scénografy své generace. Jeho pojetí scénografie bylo především malířské. Rehabilitoval barokní kulisový systém, ale pracoval s ním s nadhledem antiiluzivního divadelníka současnosti. Romantické okouzlení výtvarnou minulostí a krásou slohů ho předurčilo pro hudebně dramatický žánr. Zasvěceně citoval různé architektonické slohy, ale pro zálibu v harmonii a řádu nebyl řazen k postmoderně. Jeho návrhy se vyznačovaly detailním, precizním vypracováním.
Narodil se 1940 v Milevsku. Rodiče byli berní úředníci a rodina se záhy přestěhovala do Turnova. V. se vyučil 1957 malířem skla na učilišti v Novém Boru. 1961 maturoval na Střední umělecko-průmyslové škola sklářské v Železném Brodě, 1961-1967 studoval na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru prof. S. Libenského, významného sklářského výtvarníka. Od 1968 pracoval jako návrhář lustrů v podniku Jablonecké sklárny. Další běh jeho života ovlivnilo setkání s architektkou L. Švarcovou (1934-2005), s níž 1975 uzavřel sňatek. 1978 se jim narodil syn Václav. V. se přestěhoval do Liberce, působil jako výtvarník na volné noze; motivy jeho obrazů se stali jeho přátelé, automobily, vlaky a stroje. Maloval hyperrealisticky, s efektem známým ze secesních fresek. Na výzvu scénografa J. Maliny začal 1976 spolupracovat s DFXŠ v Liberci, 1978-2002 byl scénografem v angažmá. 2001-2004 vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové a Vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou. Od 2007 žil v Praze.
Ve volné tvorbě maloval „portréty“ divadelních budov a jejich interiérů. Měl řadu samostatných výstav a zúčastnil se kolektivních výstav doma i v zahraničí. Vytvořil téměř sto scénických výprav, většinu pro DFXŠ v Liberci. Spolupracoval také s ND Praha, pražským divadlem Labyrint, SD v Brně, DJKT v Plzni, JČD v Českých Budějovicích, s Divadlem za branou II. – Otomar Krejča; působil v chorvatském ND v Záhřebu a na operních scénách v Görlitzu a Zwickau. K jeho spolupracovníkům patřili dramaturgyně V. Gallerová, režiséři K. Kříž, P. Palouš, V. Martinec, O. Mrňák, A. Vaňáková, P. Zahradníček, F. Pokorný, R. Málek, A. Nekovar, V. Věžník, kostýmní výtvarnice H. Anýžová a L. Švarcová.
Třikrát obdržel cenu PQ za scénografie v DFXŠ Liberec: 1979 stříbrná medaile za inscenaci Bratři Čapkové: Ze života hmyzu, 1983 stříbrná medaile – E. Porta: Opera za tři vajgly, 1991 zlatá medaile – W. A. Mozart Kouzelná flétna. 1990 získal stříbrnou plaketu Triennale Novi Sad.
S J. Malinou, H. Anýžovou, K. Křížem, V. Gallerovou, fotografem V. Svobodou a herci Studia Ypsilon se přátelil s architekty K. Hubáčkem a M. Masákem z ateliéru SIAL, kde pracovala i jeho žena. Tam započala V. divadelní kariéra, když jej K. Kříž a J. Malina vyzvali, aby namaloval prospekty Vídně a hradu Wachau do Povídek z vídeňského lesa Ö. von Horvátha (1976). V rámu jevištního portálu působily V. přesné kresby v nekontrastním, monochromním provedení (barva šedi a světlé sépie) vídeňských ulic s typickou architekturou městských domů velmi sugestivně. 1978 V. vytvořil samostatnou scénografii ke hře bratří Čapků Ze života hmyzu v režii K. Kříže. Do bílé plochy vybíhající od okraje hlediště a zaobleně se zdvíhající v pozadí (fabion) umístil průchod z orchestřiště a houpačky. Základním skladebným prvkem výrazných, nerealistických a nepopisných kostýmů byly prefabrikáty z umělé hmoty, zlomky předmětů denní potřeby. Pro italskou variantu Žebrácké opery „Opera za tři vajgly“ E. Porty (1981) zavěsil před technickou horní část portálu malovanou kulisu obrovského mraku. Další mraky zavěšené za ním vytvářely hluboký prostor ukončený plochou kulisou krajiny s Vesuvem.
Ve scénografii k Tragickému příběhu doktora Fausta Ch. Marlowa (režie P. Palouš, 1985) V. uplatnil své téma: stroje, přístroje, jevištní vozy, fantaskní technické objekty. Na základním návrhu byla frontálně v pozadí umístěna změť strojů bez jasného určení, malovaná kulisa (aplikace na drátěné síti), znak pokroku i předzvěst strachu z jejich ničivého potenciálu. Pohybovaly se tu obrovské jakoby skalpelem obnažené ruce. Asi v polovině výšky jevištního prostoru stál pochozí praktikábl a nad ním oblouk nebeské klenby. Jako rolety se z provaziště spouštěly malované plochy s kopulí Baziliky sv. Petra v Římě a obrazy měst, nad kterými prolétal Ďábel s Faustem: Herci a technika se prolínali v ďábelském kolotoči. O fantazii tvůrců svědčí i dva nerealizované návrhy profilů obrovských figurín, Alexandra Velikého a jeho milenky: měly vjet na scénu na čtyřmetrových plochých kulisách.
Po letech měl V. možnost opět pracovat s K. Křížem na hře Ö.von Horvátha Sem a tam (Studio Labyrint Praha, 1993). V. jako malíř na návrzích neopomíjel jevištní podlahu. Zde byla pustá krajina s nepatrnou říčkou perspektivně namalovaná i na podlaze, běžela od rampy až k pomyslnému horizontu. Jediným trojrozměrným objektem byl most s celnicemi jakýchsi malých, nevýznamných státečků, které odmítaly pustit drogistu Havlíčka na své výsostné území a posílaly ho „sem a tam“.
Na návrhu pro Shakespearova Kupce benátského (DFXŠ Liberec, režie R. Meluzín, 1994) je namalován přesný půdorys podlahy (jenž také ulehčoval stavbu vertikálních částí výpravy v úběžníku „falešné“ perspektivy) a budovy stojící na jejím konci jako by se ni pokládaly (podle V. „převálcovaná scénografie“). Tento průhled na Náměstí sv. Marka v Benátkách, s chrámem a Campanilou, byl vizuálním mementem lokality; před něj byly stavěny či spouštěny závěsy a plochy, které tak vytvářely koláž se stálou přítomností Benátek.
Těžiště V. práce se časem stále více posunovalo k opeře a operetě. První nabídku na operní scénografii dostal od režiséra O. Mrňáka. Plošná malovaná kulisa, kterou 1980 použil v Čarostřelci (postavená či zavěšená v prostoru) se stala nezaměnitelným výtvarným prvkem jeho „scénografické abecedy“. Pro architekturu i plošné segmenty zeleně volil konturu i strukturu malby charakteristickou pro danou lokalitu. Verdiho La Traviatu (režie P. Zahradníček, 1982) pojal jako složitou palácovou architekturu, dokonale namalovanou na plochou kulisu se všemi detaily a stínováním. Malbu lehce naddimenzoval a zvolil střízlivou žluto-šedomodrou barevnost.
V Janáčkově opeře v Brně v Rodelindě G. F. Händla (režie A. Vaňáková, 1985) rafinovaně využil klasického barokního systému za sebou řazených bočních sufit: spolu s perspektivně ubíhajícími sufitami mraků v řešení stropu ústily až do jakéhosi dlouhého prosvětleného tunelu; zlomky architektury jevištního portálu byly namalovány na bočních stěnách.
Za V. vrcholné dílo je považována Mozartova Kouzelná flétna (DFXŠ Liberec, režie O. Mrňák, 1987). Scénografické rozvržení prostoru sestávalo z neměnného, barevně poutavého zdvojeného horizontu, v jehož geometrickém středu byl kruh, který nasvícením představoval slunce či měsíc, symboly jedné či druhé moci, a byl též místem, kde se zjevovala Královna noci a Sarastro. Výrazně stylizované kostýmy barevně i typově odpovídaly liniím malovaných kulis: byly výtvarně působivé z anfasu i profilu, statické, až odlidštěné.
Zatímco v opeře V. pracoval s humorem a jemnou ironií, jeho operetní scénografie prostupovala decentní parodie. V inscenaci Offenbachova Orfea v podsvětí (režie M. Karpíšek, 1988) vedla symetrická perspektivní stavba robustních antických sloupů až k trůnu Jupitera, na obzoru se vesele třepotaly nadýchané obláčky věčného dne Olympanů. Převládala bílá a modrá barevnost. Pouhým otočením se ale ze sloupů stávaly nevzhledné rudé pahýly a část obláčků zrudla: Olymp a podsvětí k sobě měly velmi blízko.
V 90. letech pronikaly do V. návrhů temnější tóny: Rustikální architektura ve Verdiho opeře Trubadúr (DFXŠ Liberec, režie J. Draský, 1990) měla šedomodrou barvu s červeným akcentem, potemněl svět Mozartova Dona Giovanniho (DFXŠ Liberec, režie R. Málek, 1991), ponurá, šedá a jakoby zakletá byla Praha, do níž režisér M. Otava situoval Dona Giovanniho v DJKT Plzeň (1995), nehostinně působila skotská krajina v opeře Lucia di Lammermoor G. Donizettiho (DFXŠ Liberec, režie J. Pletichová-Andělová, 1996).
1993 V. pohostinsky vypravil Beethovenova Fidelia v Musiktheater der Stadt Görlitz (režie W. D. Ludwig). Ve stěnách moderní kruhové věznice, kobky sahající až ke stropu, se prolínala schodiště odnikud nikam. Na návrhu k finále opery se celá dekorace lehce pozvedla a otevřela tak průzor k horizontu – symbolu volnosti. (V. tyto návrhy namaloval do rámu v portálu divadla.)
Pro dva tradičně spolu hrané tituly, Sedlák kavalír P. Mascagniho a Komedianti R. Leoncavalla (DFXŠ, režie A. Nekovar, 1998), posloužila V. půlkruhová podlaha s excentricky umístěným úběžníkem scény. Na návrhu je střed ve zlatém řezu a v něm historická kašna, vertikála je prodloužená k nejvyššímu bodu obrazu – kampanile či kostelní věži. Obě aktovky se odehrávaly v jednom prostoru, ale s odstupem mnoha let. Na schodišti (ne zcela uprostřed scény) stála na vysokém sloupu v první aktovce socha světce, ve druhé aktovce abstraktní plastika. Na horizontu první aktovky byly jen čisté kontury střech, ve druhé pak obzor zaneřádily televizní antény a pod sloupem byl zaparkován sportovní automobil z 20. let.
Jistou proměnu V. rukopisu ukazuje Weberův Čarostřelec (DFXŠ Liberec, režie K. Arnauer, 1995): V tmavé zeleni portálu, byla centrálně, vrcholem dolů, zavěšená rozměrná trojúhelníková plocha, jejíž povrh byl poskládaný z plátů a na níž byl namalován odřený střelecký terč. Horní trojúhelník byl pohyblivý a v pozadí propojený s trojúhelníkem podlahové šikmy. Tento scénický prvek obstarával proměny typické pro akční scénografii: trojúhelník se spouštěl k šikmě a vytvořil nízkou střechu Agátiny světničky. Pro lití koulí V. vyřízl v šikmě podlahy otvor, z němž vyšlehávaly rudé plameny.
Ve scéně pro Verdiho Otella (DFXŠ Liberec, režie A. Nekovar, 1998) visela nad jevištěm půlkruhová monumentální plocha, lehce nakloněná k hledišti a penetrovaná čtvercovými průřezy v pravidelných rozestupech. Barva plochy se proměňovala světlem. To procházelo i čtvercovými otvory a kreslilo světelný koberec na nakloněnou kruhovou šikmu, v níž také byly pravidelné plochy umožňující spodní svícení na účinkující. Lokalizační atributy se ocitaly ve středu kruhové šikmy; byly překvapivě malé, až titěrné (křeslo na úzkém soklu, fragilní svícen), ale vnitřně dramatické.
Koncem 90. let se V. vrátil k opulentnější scénografii: Pro Čajkovského Pikovou dámu (DFXŠ Liberec, 1996) požadoval ruský režisér A. Zykov carskou nádheru a pompu petrohradských prospektů a paláců. V úběžníku scény se sbíhaly dvě řady obrovitých Atlasů (dosahujících v prvním plánu výšky portálu) a podpíraly těžké hlavice římsoví tušeného velkého paláce.
Na návrzích k Verdiho Aidě (NHG Zagreb, režie N. Turkaj, 1997) dominovala jasně červená a ostře modrá barva, která se svícením proměňovala v temně modrou noc a v zelenkavý soumrak. Monumentální stavba byla plochou malovanou kulisou s nízkým reliéfem, boční sochy faraónů byly seřazeny v absolutní symetrii. V pozadí scény stála brána z proti sobě sedících sfing. Důležitou roli měl horizont: byl plošně svícený a kompaktní, před ním byl předvěšený jen do půli sahající horizont stejné barvy, a ještě před ním kulisa s namalovanou hlavou sfingy, jež lícovala s jeho spodní hranou. Efekt spočíval v tom, že horizont působil jako souvislá plocha – a přitom byl podchozí. Ke svým náročným scénografiím V. vždy do detailu domýšlel všechny technologické problémy a dodával podrobnou výrobní dokumentaci.
2002 se Pucciniho Toskou rozloučil s divadlem (DFXŠ, režie J. Průdek). Po ztrátě manželky (2005) se přestěhoval do Prahy. Maloval a vystavoval „portréty divadel“: na prázdná jeviště (smyšlená nebo skutečná) někdy i umístil fiktivní kulisu, maloval bohaté interiéry a honosné exteriéry divadel 19. století, divadelní budovy ponížené okolní zástavbou, divadla slavná i divadla zmizelá.
Scénografie
Divadlo F. X. Šaldy Liberec: Velké divadlo, Malé divadlo – Aréna
Ö. von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (výtvarná spolupráce) – 1976; Bratří Čapkové: Ze života hmyzu – 1978; H. Pfeiffer – G. Kaltofen: Básníkova poslední láska – 1979; C. M. von Weber: Čarostřelec (scéna) – 1980; E. Porta: Opera za tři vajgly (scéna) – 1981; G. Verdi: La Traviata (scéna) – 1982; Ch. L. Ambroise: Mignon (scéna) – 1984; Ch. Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi – 1985; W. A. Mozart: Kouzelná flétna; R. Wagner: Bludný Holanďan (scéna); H. Ch. Andersen – D. Martincová: Malá mořská víla (scéna); A. L Kopit: Indiáni (scéna); G. Puccini: Madame Butterfly (scéna) – 1987; O. Nicolai: Veselé paničky windsorské (scéna); O. Wilde: Salome; W. Shakespeare: Král Jindřich IV. (scéna); P. J. Doubravský: Pohádky o Krakonošovi (scéna); G. Rossini: Lazebník sevillský (scéna); J. Offenbach: Orfeus v podsvětí (scéna) – 1988; J. É. Massenet: Manon (scéna); C. Goldoni: Poprask na laguně (scéna); F. Pokorný: Klauni pod penzí; J. Werich, J. Voskovec, J. Ježek: Sever proti jihu (scéna); J. Kopecký: Komedie o hvězdě – 1989 (scéna); V. Havel: Asanace (scéna); B. Martinů: Špalíček (scéna); G. Verdi: Trubadúr (scéna); A. Dvořák: Jakobín (scéna), L. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho – 1990; P. Hacks – J. Offenbach: Krásná Helena (scéna); Z. Vostřák – J. Reimoser: Sněhurka a sedm trpaslíků (scéna); J. Strauss ml.: Netopýr (scéna); R. Thomas: Turecká kavárna (scéna); W. A. Mozart: Don Giovanni (scéna) – 1991; L. Delibes: Coppélia (scéna) – 1992; B. Smetana: Hubička (scéna); C. Orff: Měsíc (scéna); R. Fallet: Zelňačka; F. Lehár: Veselá vdova (scéna) – 1993 G. Verdi: Simone Boccanegra (scéna); W. Shakespeare: Kupec benátský (scéna); W. A. Mozart: Figarova svatba (scéna) – 1994; G. Verdi: Don Carlos (scéna); A. Dvořák: Rusalka (scéna); J. Topol: Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (scéna); C. M. von Weber: Čarostřelec (scéna) – 1995; G. Donizetti: Lucia di Lammermoor (scéna); P. I. Čajkovskij: Piková dáma (scéna); J. N. Nestroy: Talisman (scéna) – 1996; G. Puccini: Madame Butterfly (scéna); J. Offenbach: Krásná Helena (scéna); Ch. W. Gluck: Orfeus a Euridika (scéna) – 1997; W. A Mozart: Cosi fan tutte (scéna); R. Friml: Rose Marie (scéna); P. Mascagni, R. Leoncavallo: Cavalleria rusticana, Pagliacci (scéna); G. Verdi: Otello (scéna) – 1998; J. Suchý, J. Šlitr: Kdyby 1000 klarinetů (scéna); G. Mahler, I. F. Stravinskij: „1196“/ Petruška (scéna) – 1999; A. Jirásek: Lucerna (scéna); B. Smetana: Tajemství (scéna); P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin (scéna) – 2000; J. É. Massenet: Werther (scéna) – 2001; F. Lehár: Paganini (scéna); G. Puccini: Tosca (scéna)– 2002.
Bábkové divadlo, Nitra
O. Augusta: Muzikanti (scéna a loutky) – 1980.
Činoherní studio, Ústí nad Labem
J. N. Štěpánek: Alína aneb Praha v jiném dílu světa (scéna) – 1983.
Státní divadlo Z. Nejedlého, Ústí n. L.
B. Smetana: Hubička (scéna) – 1984.
Městská divadla pražská, Rokoko
Z. Boubelík – T. Vondrovic: Namalovaná pohádka (scéna) –1984.
Státní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo a Mahenovo divadlo
G. F. Händel: Rodelinda (scéna) – 1985; L. Janáček: Osud (nerealizováno), E. Wolf-Ferrari: Náměstíčko – 1987; B. Martinů: Hry o Marii (scéna) – 1990; G. Rossini: Lazebník sevillský (scéna) – 1991; E. Porta: Opera za tři vajgly – 2000.
Jihočeské divadlo, České Budějovice
C. Zeller: Ptáčník (scéna) – 1986; W. Shakespeare: Othello (scéna) – 1988; J. Offenbach: Krásná Helena (scéna) – 1990; P. Kohout: August August, august (scéna) – 1991; M. Chase: Harvey (scéna) – 1992.
Národní divadlo Praha, Smetanovo divadlo
W. A. Mozart: Figarova svatba (scéna) – 1988; B. Smetana: Hubička (scéna) – 1993.
Státní divadlo Z. Nejedlého, Ostrava
G. Bizet: Carmen (scéna) – 1989.
Bühnen der Stadt Zwickau, NSR
- Dvořák: Čert a Káča (scéna) – 1990.
Musiktheater der Stadt Görlitz, NSR
- Smetana: Prodaná nevěsta (scéna) – 1992; L. van Beethoven: Fidelio (scéna) – 1993.
Divadlo za branou II., Otomar Krejča
P. C. de Marivaux: Pokus, Improvizace (scéna) – 1992; H. Glancová: Český rok (scéna) – 1993.
Divadlo Labyrint, Studio Labyrint, Praha
Ö. von Horváth: Sem a tam (scéna) – 1993; A. Schnitzler: Rej (scéna) – 1993; K. Kříž – J. Cerha: Veslo a růže (scéna) – 1993.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Tennessee Williams: Báječná neděle v parku Créve Coeur (scéna) – 1993.
Krušnohorské divadlo, Teplice
O. Nedbal: Polská krev (scéna) – 1994.
Středočeské divadlo, Kladno
- Jirásek: Lucerna (scéna) – 1994.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo
W. A. Mozart: Don Giovanni (scéna) – 1995; G. A. Lortzing: Undina (scéna) – 1998.
Hrvatsko narodno kazaliště, Zagreb, YU
G. Verdi: Aida (scéna) – 1997.
Umělecká agentura Charlie, Praha
W. A. Mozart: Cosi fan tutte (scéna) – 1997.
Samostatné výstavy (obrazy, scénografie, objekty)
1975 – Malá výstavní síň Liberec – obrazy
1976 – Galerie Karolina Praha – sklo
1983 – Naivní divadlo Liberec – obrazy
1985 – Divadlo na Vinohradech Praha – scénografie
1986 – Muzeum Podkrkonoší Trutnov – obrazy, scénografie
1987 – Oblastní galerie Liberec – scénografie
1988 – Paňstwowa opera Wroclaw – scénografie
1990 – Výstavní síň Emila Filly Ústí nad Labem – obrazy, scénografie
1991 – Severočeské muzeum Liberec – scénografie
1991 – Stadttheater St. Gallen – scénografie
1993 – Malá výstavní síň Liberec – obrazy, scénografie
1995 – Divadlo Labyrint Praha – obrazy
1996 – Malé divadlo Liberec – obrazy, scénografie
1997 – Hrvatsko narodno kazaliště Zagreb – scénografie
1998 – Pojizerská galerie Semily – obrazy, scénografie
2000 – Malá galerie MY Jablonec nad Nisou – obrazy, scénografie
2002 – Severočeská oblastní galerie Liberec – obrazy, objekty
2006 – Státní zámek Duchcov – obrazy, objekty, scénografie
2007 – Galerie města Trutnova – obrazy, objekty, scénografie
2008 – Institut umění Praha – scénografie
2009 – Divadlo O. Nedbala Tábor – obrazy, objekty
2010 – Synagoga Na Palmovce Praha – obrazy, objekty
2011 – Foyer Divadla bez zábradlí Praha – obrazy
2013 – Institut umění – Divadelní ústav Praha – obrazy
Skupinové výstavy scénografie doma a v zahraničí
1979 – Pražské Quadriennale, Valdštějnská jízdárna, Praha
1981 – Divadlo dnešku, Dům umění, Opava
1983 –Pražské Quadriennale, Výstaviště Praha
1987 – Československá scénografie, KIS ČSSR, Varšava, Polsko
1988 – Československá scénografie, KIS ČSSR, Havana, Kuba
1988 – Československá scénografie, Výstavní síň KIS ČSSR, Berlin, Lipsko, NDR
1989 – Československá scénografie, Arezzo, Itálie
1990 – Současná československá scénografie, Peking, Čína
1990 – IX. Medjunarodni trijenale pozorišne scenografije i kostima, Novi Sad, Jugoslavie
1991 – Salón scénografie ´91, Foyer Nové scény ND, Praha
1991 – Pražské Quadriennale, Palác kultury, Praha
1994 – Josef Svoboda a jeho současníci, Foyer Katona Színház, Budapešť, Maďarsko
2000-2001 – Metafora a ironie: Český jevištní a kostýmní návrh 1920-2000, Riffe Gallery, Columbus, Ohio, USA; Alma Gallery, Lima, Ohio; McNay Art Museum, San Antonio, Texas; Spencer Museum of Art, Lawrence, Kansas
2003 – Umění scénografie / Český jevištní a kostýmní návrh XX. století, Habitat Centre, New Delhi; Foyer TATA Theatre, Bombay, Indie.
Zastoupení ve sbírkách
Národní galerie Praha, Oblastní galerie Liberec, Galerie Benedikta Rejta Louny, Moravská galerie Olomouc, Středočeská galerie Praha, Alšova Jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou, Institut umění – Divadelní ústav Praha, Columbia University Ohio.
Literatura
M. Bergerová: Operní scénografie dnes, Scénografie 56-57, Divadelní ústav, Praha, [1989], s. 70-87; S. Marešová: Jan Vančura, Scénografie 56-57, Divadelní ústav, Praha, [1989], s. 139-146; V. Ptáčková: The czechoslovak exposition at the Prague Quadrennial 1987, Theatre Czech and Slovak, March 1991, č. 1, s. 74-80; V. Ptáčková: Jan Vančura. Ze scénografického odboru, Zprávy Divadelního ústavu, květen 1991, s. 50-52; B. Nuska: Malba na scéně. (Ke scénografii Jana Vančury a nejen to), Scéna 16, 1991, č. 18, s. 5; M. Zdeňková: Scénografie Jana Vančury. Ozvěny Pražského quadriennale (II), Zprávy Divadelního ústavu, říjen 1991, s. 70-73; M. Zdeňková: Jan Vančura, Theatre Czech and Slovak, December 1991, č. 2, s. 66-69; J. Holeňová: Stejná, a přece jiná Coppélie, Taneční listy 31, 1993, č. 2, s. 10; A. Urbanová: Ani sem ani tam, Divadelní noviny 2, 1993, č. 6, s. 5; E. Vítová: Konec operní sezóny v Praze, Opus musicum 25, 1993, č. 7, s. 27-30; H. Havlíková: Gluck v ušlechtilém rouchu s trhlinami, Harmonie, 1998, č. 1, s. 20; J. Vančura – V. Ptáčková: Nekopírujte živé ani mrtvé, Divadelní noviny 3, 1994, č. 12, s. 10; H. Havlíková: Liberecký Othello je strhující operní tragédií, Lidové noviny 4. 1. 1999; J. Herman: Liberec a Budějovice: Verdi a Dvořák, Týden 6, 1999, č. 4, s. 60-61; M. Zdeňková: Czech stage design at the end of the millennium, Theatre Czech, May 1999, č. 15, s.1-8; V. Ptáčková: Scénografie (dějiny). J. Vančura, Divadelní noviny 8, 1999, č. 11, s. 15; D. Unruh: The Shattered Mirror. Part IV. Theatre Design & Technology 38, 2002, č. 1, s. 42-52; R. Hrdinová: Luboš Hrůza v Labuti, Jan Vančura v Celetné. Dva renomovaní čeští scénografové vystavují svá díla v Praze, Právo 26. – 27. 4. 2008; J. Herman: V Synagoze na Palmovce...., Divadelní noviny 19, 2010, č. 19, s. 3; H. Albertová: To musí být velká láska!, Divadelní noviny 22. 3. 2011, URL: https://www.divadelni-noviny.cz/ti-musi-byt-velka-laska (online cit. 27.2.2024); R. Hrdinová: Procházka po světových divadlech, Právo 30. 12. 2011; B. Příhodová, V. Ptáčková, S. Rybáková: Český divadelní kostým, Pražská scéna, Praha, 2011, s. 148-151; H. Albertová. Jan Vančura. Osobnosti české scénografie, IDU-DÚ, Praha, 2015 • nekrology: J. Machalická: Zemřel scénograf Jan Vančura, Lidové noviny 18. 12. 2015; R. Hrdinová: Zemřel výtvarník Jan Vančura, Právo 19. – 20. 12. 2015; V Gallerová: Duše okouzlená.... scénograf Jan Vančura, Divadelní noviny 25, 2016, č. 11, s. 10.
Vznik: 2024
Redakce: Petra Honsová, Věra Velemanová
