Sajíc, Jan

V rodišti, kde otec pracoval na poště, vychodil základní školu. Pokračoval gymnaziálním studiem v Písku a v Praze; maturoval s vyznamenáním na žižkovském gymnáziu. Od 1913 studoval na pražské filosofické fakultě slavistiku a srovnávací dějiny literatur, absolvoval také pět semestrů teologie. V listopadu 1920 získal doktorát filosofie prací Balady Antonína Sovy ve vývoji české baladistiky. V květnu 1925 se oženil s Marií, rozenou Adamovou, o měsíc později se jim narodila dcera Jana. Po celý život bydlel s rodinou v budově zrušeného mnišského pivovaru na Strahovském nádvoří. Od dubna 1921 až do svého úmrtí pracoval v Národní a universitní knihovně. Pro práci knihovníka a archiváře byl ideálně disponován: vyznačoval se pečlivostí, soustředěností, důkladností, askezí a pracovním zápalem. Stoupal proto v pozicích od praktikanta a asistenta, přes komisaře archivní a knihovní služby (1926), vrchního komisaře (1935), až po vrchního radu (1945), jímž byl se zpětnou platností jmenován po válce. Současně v poválečném období zastával funkci zástupce ředitele knihovny a správce církevních sbírek. Založil katalogy biogramů a významných míst tuzemských i zahraničních; zpracoval na 12 000 kartotéčních lístků (v pracovním slangu knihovníků se jim říkalo saječina či saječinka). Na sklonku svého působení 1948 sepsal dějiny pražského Klementina a jeho knihoven v publikaci Pokladnice věků. V prosinci 1949 utrpěl infarkt myokardu, v červnu 1950 se vrátil do zaměstnání, ale v důsledku vleklých zdravotních problémů následujícího roku zemřel.

Ovládal němčinu, polštinu, francouzštinu, pasivně španělštinu a italštinu. Během studií psal básně, časopisecky přispíval do Moderní revue či Osvěty. Na přelomu 10. a 20. let se intenzivně věnoval překládání; zaměřoval se na dobrodružnou, společenskou a sociálně-kritickou literaturu druhé poloviny 19. století, zejména francouzských a polských autorů (např. A. Dumas, Ch. Foley, H. Gréville, G. Ohnet, H. de Régnier, H. Mniszkówna, M. Rodziewiczówna či E. Orzeszkowa).

Od počátku 20. let věnoval pozornost také divadlu – se zápalem sobě vlastním se angažoval jako ochotník, referent i teoretik. Dlouholeté zkušenosti s vedením umělecky ambiciózního ochotnického souboru zúročil ve své divadelně-kritické činnosti: citlivým přístupem k jednotlivým divadelním složkám a schopností odlišit v hodnocení jejich specifika. Od 1923 byl divadelním referentem deníků československé strany lidové: Lidových listů a po válce nástupnické Lidové demokracie. Na přelomu 30. a 40. let spolupracoval s rozhlasem, přednášel o divadelní historii, např. o významných osobnostech českého jeviště, k výročí položení základního kamene Národního divadla 1938 připravil s V. Müllerem naučně-historický cyklus Chrám znovuzrození, s týmž spolupracoval také na rozhlasové úpravě Raupachovy hry Mlynář a jeho dítě (1941).

Společně s M. Ruttem působil ve vedení Dramatického svazu, organizaci hájící zájmy dramatiků a odborné veřejnosti; 1936–48 zastával pozici jednatele a byl také redaktorem spolkových vydavatelských počinů, např. reprezentativní publikace Moderní česká scéna či výboru z příležitostných teoretických výkladů J. Hilberta. Opakovaně zasedal v porotách pro udílení státních cen v oblasti divadelního umění, v období protektorátu byl členem poroty dramatické soutěže Máj, dramaturgem v Nationalfilmu, po 1945 zasedl v komisi pro Městské divadlo na Královských Vinohradech (dohled nad produkcí divadla, které provozovalo město). Byl uznáván jako spolehlivý divadelní odborník, vyznačující se názorovou mírností, ale zároveň odhodláním hájit autonomii uměleckého projevu proti dobovým ideologickým tlakům.

Od 1921 byl vedoucím ochotnické skupiny Kruh Jablonský, která působila v tzv. Strahovském sále bývalého pivovaru kláštera premonstrátů, zaštítěna dramatickým odborem československé strany lidové. Jako dramaturg, herec i režisér se zasloužil o její umělecky kvalitní produkci, rezonující ve veřejném prostoru meziválečného státu. Duchovně orientovanou scénu pravidelně navštěvovali členové premonstrátské komunity a také chovanci Domu milosrdenství v Břevnově Vincentinum. Původní hry pro soubor psala N. Svobodová, později nejdéle zavřená politická vězenkyně v období komunistického režimu. Během 20. až 40. let tu S. ztvárnil více než 200 rolí. O. Fischer oceňoval jeho rozvážlivý přednes, mimiku bez rušivých gest i režijní vedení souboru k hodnotným a svébytným výkonům. Nejvíce zaujal kompovanovaný večer k svatováclavským slavnostem v září 1926, kdy S. ve spolupráci se Z. Braunerovou živými obrazy se zpěvy a hudbou připomněl Křišťanovu legendu. Velký úspěch zaznamenalo také provedení Calderónova Velkého divadla světa (1936) s hudebním doprovodem svatovítského varhaníka A. Jandy. Režíroval na řadě dalších ochotnických scén v Praze i v regionech, soubory podporoval jako lektor, naučně-populárními statěmi přispíval do periodik Věstník Tylovy obce ochotnické a Ochotnické jeviště, které 1932 také redigoval.

Navzdory křesťansko-konzervativní orientaci (působil také jako osvětový referent ve Svatováclavské lize, spolku katolicky orientované inteligence) a preferenci duchovně orientované tvorby nezastával S. vůči modernímu umění kritické stanovisko, chápal historickou podmíněnost uměleckých stylů i estetických názorů. Zaměřoval se na dramatickou tvorbu 19. století, psal portréty herců a dramatiků (např. P. Šedivý, S. M. Macháček, F. Turínský, V. K. Klicpera, J. K. Tyl, F. X. Svoboda, V. Štech, B. Viková-Kunětická). K české divadelní avantgardě zaujímal rezervované stanovisko, ale polemik se neúčastnil; zvláště v pozdějším období vysoce cenil tvorbu humanisticky orientovaných tvůrců K. Čapka, F. Langera a F. Peroutky. Konciliantní, kritický analytik hlubšího historického zaměření přispíval svojí žurnalistickou činností k vzájemnému porozumění tvůrců a diváků, ale i odlišných názorových proudů tehdejší společnosti. Význam kritiky spatřoval ve schopnosti jednotlivé rozlišovat, zdvíhat a rozšiřovat na obecnou platnost; a také sjednávat rovnováhu mezi uměleckou ambicí a obchodním (diváckým) zájmem.

Pseudonymy, šifry

sjc., Sjc., -sjc-                                                                      

Teatralia

Režisér a dramatik [ref. Tažení proti smrti, ND 1926], Lidové listy 9. 5. 1926; Paní Marie Hübnerová, Ženský svět 30, 1926, č. 3–4, s. 45–46; Divadlo Strahov 1921–1926, Praha 1926; Divadlo na výstavě v Magdeburku, Ženský svět 31, 1927, č. 17, s. 255–257; O českém dramatu svatováclavském, in Nové české divadlo 1928–1929, red. M. Rutte – J. Kodíček, Praha 1929, s. 99–103; Divadelní anketa [o problémech pražského divadelnictví], Rozpravy Aventina 6, 1930, č. 4, s. 46; Dramatické dílo F. X. Svobody, Česká osvěta 37, 1930/31, č. 4, s. 201–203 + č. 5–6, s. 278–281; Das Prager Theater in der Hälfte der Saison, Slavische Rundschau 3, 1931, č. 5, s. 336; „Jedno potřebné“ proti krisi. Projev na valné hromadě Tylovy obce ochotnické, Věstník Tylovy obce ochotnické 4, 1931, č. 4, s. 28–32; Slovo o kritice, Ochotnické divadlo 1, 1932, č. 2, s. 13–14 + č. 3, s. 18–19 + č. 4, s. 28–29 + č. 5, s. 33–34; Kritika v diaskopu, in Nové české divadlo 1930–1932, red. M. Rutte – J. Kodíček, Praha 1932, s. 56–60; Od reprodukce k produkci, Národní divadlo 11, 1933, č. 6, s. 25–28; Ein halbes Jahrhundert tschechisches Nationaltheater in Prag, Slavische Rundschau 6, 1934, č. 1, s. 31–37; V prvních letech divadelního mládí (Půdorys Hilarovy divadelní kritiky), in K. H. Hilar. Čtvrtstoletí české činohry, Praha 1936, s. 159–192; Od hladu, moru a války [ref. Bílá nemoc, ND 1937], Polední Lidové listy 31. 1. 1937, O státní ceny divadelní, Divadlo 24, 1937, č. 1, s. 30–31; Aus dem Prager Theaterleben, Slavische Rundschau 10, 1938, č. 1, s. 33–37; V dílně moderní české scény, Divadlo 25, 1938, č. 2, s. 28–30; Výtvarná idea divadelní postavy, Divadlo 25, 1938, č. 3, s. 56–57; Soupis českých výtvarníků, kteří vypravili česká díla na jevišti Národního divadla a jeho pobočných scénách od roku 1881 do 30. června 1941, in Výtvarná práce na jevišti Národního divadla 1881–1941, red. J. S., Praha 1941, s. 46–67; F. Turinský, in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz – F. Tetauer, Praha 1941, s. 35–37; J. K. Tyl, tamtéž, s. 41–53; B. V. Kunětická, tamtéž, s. 186–192; Otec novověké Thalie české, in Od Klicpery ke Stroupežnickému, red. A. M. Brousil, Praha 1942, s. 13–32; Sté výročí příchodu herce Fr. Krumlovského do Prahy, Divadlo 29, 1943, č. 2, s. 28; Čapkův „Loupežník“ znovu ožívá, Lidová demokracie 13. 7. 1945; Obnovená Věra Lukášová, tamtéž 11. 10. 1945; Divadelník F. A. Š., Divadlo 31, 1945, č. 3, s. 63–65; Dramatické memento Ferd. Peroutky, Lidová demokracie 3. 5. 1947; Sto let od narození Vojty-Slukova, tamtéž 25. 7. 1947; Městské divadlo pražské 40 let, Lidová demokracie 25. 11. 1947; Šedesát let dramatika Františka Langra, tamtéž 3. 3. 1948.

Dramatické úpravy

J. N. Štěpánek: Pivovar v Sojkově, t. 1925; V. A. Svoboda: Karel Škréta, malíř, t. 1925; F. Rajman: Sedlské námluvy, t. 1927.

Překlady

E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, t. 1923; E. Scribe – E. Legouvé: Kouzelné prsty, t. 1926.

Prameny

SOA Třeboň: Index pro matriky narozených Veselí nad Lužnicí, 1700–1914, fol. [233].

Archiv Národní knihovny: osobní spis.

Archiv Univerzity Karlovy: fond Matriky Univerzity Karlovy, inv. č. 4, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity / Univerzity Karlovy IV., s. 1819.

Literatura

Ref. svatováclavské oslavy ve strahovském div. sále: D. Raisová, Ženský svět 31, 1927, č. 19, s. 287; Ot. F. [O. Fischer] J. S., Lidové noviny 19. 3. 1930 [o J. S. jako herci] ● ref. K. H. Hilar, Čtvrtstoletí české činohry: J. Träger, Listy pro umění a kritiku 5, 1937, č. 5, s. 117–119; Fr. Götz, Panorama 15, 1937, č. 1, s. 9 ● o S. ochotnické činnosti na strahovské scéně: jr. [J. Rydvan] Národní listy 14. 2. 1941; ref. Listy ochotníkům: an., Národní práce 21. 3. 1942 ● A. Veselý, Divadlo 30, 1944, č. 8, s. 117 [k padesátinám]; J. Kopecký: Divadlo na vesnici, Lidové noviny 28. 2. 1950 [o instituci Venkovského divadla] ● nekrology: bs [B. Slavík], Lidová demokracie 11. 11. 1951; V. Z. [V. Závada], Lidové noviny 14. 11. 1951 ● k historii strahovské ochotnické scény:  F. Vrba, Literární noviny 6, 1957, č. 21, s. 4; an., Divadlo 8, 1957, č. 6, s. 534; E. Janský, Ochotnické divadlo 1957, č. 5, s. 99 ● k 10. výr. úmrtí: an., Lidová demokracie 9. 11. 1961● J. Vacek: J. S., in Informační bulletin Národní knihovny v Praze 6, 1995, č. 3, s. 23.

LČL, SČK

Vznik: 2023