Debutoval 1760 nebo 1765 v → Bernerově společnosti v Alsasku, počátkem sedmdesátých let pobýval údajně ve společnosti K. E. Ackermanna, kterou po jeho smrti převzal F. L. Schröder, později ve společnosti A. Seylera. 1774 se stal členem → Brunianovy společnosti působící v pražském Divadle v Kotcích. Jako herec se uplatňoval v rolích komických starců a otců. Nadán literárními schopnostmi zásoboval Brunianův repertoár původními novinkami, podobně jako další členové společnosti J. Unger a J. Schimann. Po odchodu z Prahy do Drážďan k Seylerově společnosti (1777) udržoval zjevně i nadále kontakty s Brunianem, který uváděl jeho nové hry (Sophie oder der gerechte Fürst [Sofie aneb Spravedlivý panovník], 1. a 20. 4. 1777). 1778/79 byl „divadelním básníkem“ Hündebergovy společnosti v Revelu (něm. Reval, dnes Tallin, Estonsko). 1780 se stal ředitelem a režisérem dvorního divadla ve Schwedtu, kam angažoval několik rodáků z Čech (rodinu někdejšího Brunianova herce J. Alexiho, zpěváka F. Hůrku, tanečníka J. Schlansowského). V létě 1789 hostoval v pražském Thunovském divadle v představeních → Bondiniho společnosti, vedené → F. Secondou. V sezoně 1790/91 působil jako herec a režisér u Mihuleho společnosti, hrající v pražském Divadle u Hybernů a v létě v Karlových Varech. Poté pobýval ve Stuttgartu (režisér 1796), v Norimberku, v Bonnu a posléze se usadil v Nizozemí. Zemřel na cestě ze Schwerinu do Berlína.
Dle obsáhlého autorského úvodu k vydání dramatu Louise (1774), dedikovaného hraběti → Prokopu Vojtěchu Černínovi z Chudenic, se M. začal dramatické tvorbě věnovat až v Praze a příznivé přijetí prvotiny Ferdinand und Wilhelmine jej povzbudilo k dalšímu psaní. Byl plodným autorem a během pražského angažmá tvořil ročně přinejmenším dvě hry. Brunian inscenoval v půlročních odstupech sedm jeho prací, veselohry Ferdinand und Wilhelmine (28. 4. 1774), Die ausschweifende Familie [Výstřední rodina, 3. 7. 1774], Lionel und Clarisse (1. 1. 1775), veselohru se zpěvy Die Weinlese [Vinobraní, 19. 2. 1775], veselohru se sbory, zpěvy, tanci a tureckou hudbou Die Zigeuner [Cikáni, 7. 1. 1776], pětiaktové drama Louise (24. 11. 1774) a truchlohru Ernest und Gabriele (4. 5. 1775). M. také přeložil truchlohru E. Younga Perseus und Demetrius(tisk 1769), kterou Brunian zařadil do druhého dílu své sbírky v Praze uvedených her (J. J. v. Brunians Sammlung von Schauspielen, auf dem Prager Stadt-Theater aufgeführt I–II, Prag 1769, 1770). Dobové satirické výpady proti M. tvorbě jsou známy z pera → K. Hebenstreita.
Poslední hrou uvedenou za jeho angažmá u Bruniana byla původní pětiaktová truchlohra Der Graf von Walltron oder die Subordination [Hrabě Valtron aneb Subordinace, 25. 1. 1776]. V příběhu z vojenského prostředí tematizoval neslučitelný protiklad mezi bezmyšlenkovitým naplněním povinnosti a řešením problému cestou citlivého rozumu. Ve spravedlivém pobouření a v zájmu svých vojáků tasil kapitán Valtron, ztělesňující jinak všechny vojenské ctnosti, kord proti nadřízenému plukovníkovi a provinil se tak proti vojenské kázni. Těsně před vykonáním popravy, kterou diktovalo právě platící stanné právo a s níž se v harmonickém soucitu smířili všichni zúčastnění kromě Valtronovy manželky s vášnivým citem nárokující právo na štěstí a zachování manželského života, vyřešil situaci nenadálý příjezd osvíceného vladaře. Ten ve Valtronově zájmu rozhodl podle konceptu „pravé“ subordinace, jež dokáže ve výjimečné situaci akceptovat různé možnosti jejího řešení. Pražský kritik konstatoval v ročence Taschenbuch von der Prager Schaubühne auf das Jahr 1778, že role hraběte a hraběnky von Valtron byly svým prvním představitelům → M. Scholzovi a jeho manželce → Edmundě psány přímo „na tělo“ a že v nich náležitě excelují. Přitažlivost hry zesilovaly vojenské ceremonie a pochody.
Záhy po premiéře hra úspěšně pronikla na další jazykově německé scény, později se v překladech do francouzštiny, italštiny, švédštiny a do češtiny stala jedním z nejpopulárnějších titulů soudobého repertoáru. Text byl opakovaně vydáván a v první polovině osmdesátých let 18. stol. vznikla také zpěvoherní verze v úpravě → J. B. Bergobzooma s hudbou → I. Waltera (1784). V překladu F. Heimbachera se Hrabě Valtron aneb Subordinací hrál 16. 5. 1792 jako první české odpolední představení společnosti → V. Mihuleho v Nosticově divadle. Za ředitelství → D. Guardasoniho byl ve Stavovském divadle 1806 proveden celkem třikrát, v novém překladu J. N. Štěpánka se tu znovu objevil 6. 6. 1841 (benefiční představení J. V. Grabingera), pozdější úprava Ch. Birch-Pfeifferové Hrabě Valtron aneb Stanné právose hrála v překladu J. Kašky-Zbraslavského. Hru uváděly téměř všechny cestující herecké společnosti, na jejichž repertoáru se udržovala ještě v druhé polovině 19. stol.
Historickou hru o pěti dějstvích Wladislaw II. böhmischer Herzog, dann König [Vladislav II., vévoda a poté král český], která líčí události spojené s udělením královského titulu knížeti Vladislavovi II. císařem Friedrichem I. Barbarossou 1158, následné tažení českých vojenských oddílů proti Milánu a Vladislavovu královskou korunovaci, sepsal M. pro slavnosti spojené s korunovací Leopolda II. českým králem 1791.V předmluvě k tisku hry dedikované císaři autor zmiňuje, že kromě historických pojednání využil pro dramatizaci i české a latinské rukopisné listiny. Provedení hry není 1791 v Praze doloženo, mohla ovšem posloužit jako předloha pro slavnostní „vlasteneckou činohru v pěti jednáních“ V. Tháma Povýšení českého knížectví na království (Die Erhöhung des böhmischen Herzogtums zum Königreich), uvedenou v Nosticově divadle v den korunovace Františka II. českým králem 9. 8. 1792.
Edice
Perseus und Demetrius oder die feindlichen Brüder, ein Trauerspiel in Versen und fünf Aufzügen, Prag 1769; Ferdinand und Wilhelmine oder Die Wunderbare Entdeckung, ein rührendes Original-Lustspiel in Prosa in fünf Aufzügen, Prag 1774; Louise oder der Sieg der Unschuld, ein Originaldrama in fünf Aufzügen, Prag [1774]; Lionel und Clarisse, ein Lust-Spiel in drey Aufzügen aus dem Englischen, Prag [1775]; Ernest und Gabriele, ein Trauerspiel in fünf Aufzügen, Prag 1775; Der Graf von Walltron oder die Subordination, ein Originaltrauerspiel in fünf Aufzügen, Prag 1776; Sophie, oder der gerechte Fürst, ein Schauspiel in drey Aufzügen, Leipzig 1777, Wien 1794 (Theatralische Sammlung, 49); Wladislaw II. böhmischer Herzog, dann König, historisches Schauspiel in fünf Aufzügen, Prag 1791.
Prameny a literatura
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínové (nezpracován), dodatky: Approbation Buch beim Prager Theater (1774/75), fol. 14n.; Gantz Jährige Rechnung Der Teutschen Comoedien Geld Cassa(1775/76), fol. 20, 40; Quittungs und Approbations Buch Zu der Theatralen Rechnung gehörig (1775/76), fol. 26–28; SB Berlin: Arien und Gesänge aus dem Grafen von Walltron, oder der Subordination. Einem Schauspiel mit Musik, in drey Aufzügen, nach Möller, zur Opera eingerichtet von Hrn. Bergopzoom, Impressarius in Brünn. Die Musik ist von Herrn Ignaz Walter. Riga, 1785. gedruckt bey Gottlob Christian Frölich. • Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 41, 51, 59, 79, 84, 87–90; Reval’sche Gesellschaft, Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber (Offenbach) 1779, s. 425n.; nesign.: Auszug eines Schreibens aus Schwedt, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 629–631; Verzeichniß der spielenden Mitglieder des (nunmehr eingegangenen) Markgräflich-Schwedtschen Hoftheaters, mit Bemerkung der monatlichen Gagen, Annalen des Theaters (Berlin) 1789, seš. 4, s. 79; GTK 1793, s. 168n.; Teuber II 1885, s. 27–33, 39, 85, 281, 298, 302; H. Eichhorn: Konrad Ernst Ackermann, ein deutscher Theaterprinzipal, Emsdetten 1965; viz Edice. • ADB, BLGBL (narození 1788), DBE (narození 1789), Kosch L, Kosch Th, Laiske, Pies, Wurmová
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 401–404
