Beníšková, Otylie

Narodila se jako nejmladší dítě v rodině herce a divadelního ředitele Viléma Karla Jelínka (1837–1902) a jeho manželky Anny, rozené Krausové. Stejně jako sourozenci František (1867–1934), Maxmilian (1878–1937), Marie Spurná (1862–1911), Hana Vojtová (1871–1933) a Terezie Brzková (1875–1966) i ona měla umělecké sklony a byla předurčena pro divadlo. Otec i oba strýcové (Jan a Josef Václav) působili u kočovných společností a stáli u počátků profesionalizace českého venkovského divadla. B. prošla divadly v Plzni a Brně, několika pražskými scénami, pár let strávila ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Jejím manželem se stal 1905 operetního pěvec Karel Beníško (1874–1943), kterého poznala během brněnského angažmá. Měla s ním syny Karla (1908–1975) a Jaroslava, z nichž první pokračoval v herecké rodinné tradici. 1952 byl B. udělen titul národní umělkyně. Je pohřbena na vyšehradském Slavíně.

Hereckou dráhu začínala v drobných úlohách v otcově společnosti. Již v sedmnácti letech hrávala první milovnice. Po kratičké stáži u ředitele Budila v Plzni odešla 1902 do Prahy a působila v činohře i operetě Pištěkova lidového divadla. V září téhož roku přešla se sestrou Hanou do brněnského Národního divadla, kde se stala představitelkou sentimentálních milovnic. Poprvé hrála na profesionální scéně Zeyerovy postavy Levonu v Sulamit, Danicu (Pod jabloní) a Mahulenu (Radúz a Mahulena, všechny 1903). Na jevišti působila jako éterická, křehká a průzračně čistá bytost. V tomto duchu spíše pasivních hrdinek se nesly i její postavy z Kvapilových dramat Princezna Pampeliška (1904) a Mája (Oblaka, 1904). Jinou polohu jí přinesla až titulní úloha v Maryše (1904), kde se herečka předvedla i jako vášnivá, živelná, energicky prudká a výbojná hrdinka. Lyrické postavy z jejího repertoáru nevymizely, přibyly k nim ale též charaktery dramatické a tragické: Shakespearovy hrdinky Julie (1906) a Ofélie (1905) či Zorrillova Inez (Don Juan Tenorio, 1905). Zvládla i náročnou, textově rozsáhlou Evu procházející po Adamově a Luciferově boku lidskými dějinami v Madáchově Tragédii člověka (1905). Několikrát hostovala v pražském Národním divadle: jako Kolombína v Králi Harlekýnovi (1903) byla chválena, ale nabídku angažmá nedostala. Jako host vystoupila na české první scéně ještě třikrát: v Rozkošné příhodě (1914), Chlebu na Niskavuori (1942) a Písni o turecké zemi (1953). Brněnská scéna si ji jako jeden z hereckých pilířů chtěla udržet, B. však 1906 vyslyšela opakované Budilovo naléhání a odešla do Plzně. Zopakovala si tu některé role: Sardouovu Cypriennu (1906), Madáchovu Evu (Tragédie člověka, 1906), Zeyerovu Mahulenu (1907), Ibsenovu Ellidu Wanglovou (Paní z námoří, 1907); nově hrála Rostandovu Roxanu (Cyrano z Bergeracu, 1906), Shakespearovy Desdemonu (Othello, 1907) a Kalpurnii (Julius Caesar, 1906), Vlčkovu Miladu (1906) i Wildovu Lady Cheveleyovou (Ideální manžel, 1907). Hereckým partnerem jí tu byl i tentokrát nejčastěji M. Nový. Po jediné sezoně B. Plzeň opět opustila, neboť přijala angažmá v nově otevřeném divadle na Vinohradech, kde ztvárnila titulní roli v zahajovací inscenaci Vrchlického Lady Godivy (1907). I zde byla oporou, nikoliv však hvězdou souboru. Účinkovala ve francouzských konverzačních hrách, výjimečně i v náročnějším repertoáru, např. v titulní roli v Becqueově Pařížance či v novoromantické hře M. Zamacoïse Šaškové (obě 1908). Příležitostně hostovala na jiných pražských scénách: v Pištěkově lidovém divadle hrála v Dumasově Dámě s kaméliemi (1908), v Intimním divadle Mínu v Hilbertově Vině (1909).

Koncem června 1909 se manželé vrátili do Plzně, kde B. vystoupila vedle hostujícího E. Vojana jako Ofélie v Hamletovi. Zůstala tu následujících třiadvacet let, na krátkou dobu se zde sešly se sestrami Terezií a Hanou. Kritiky oceňovanou, precizní sesterskou souhru předvedly ve Vrchlického Smíru Tantalově (1910), Giocondě G. D’Annunzia (1910) a v dalších hrách. Křehké dívky hrála B. v této době již spíše sporadicky, s rostoucími hereckými zkušenostmi i věkem ztvárňovala častěji vznešené heroiny a ženy s bohatým emočním životem, povětšině hrdinky Shakespearovy (Kleopatra, Ceasar a Kleopatra, 1909), Schillerovy (Hedvika, Vilém Tell, 1909) či Ibsenovy. V českém repertoáru hrála ve hrách starších autorů (Klicpera, Vrchlický) i v dramatech soudobých (Hilbert). Představila se jako Princezna v prvním uvedení Jiráskova Pana Johanesa (1909) a zopakovala si Maryšu (1910). Byly jí svěřovány také úlohy v dramatech K. Čapka: Helena Gloryová v R. U. R. (1921) či Emilia Marty z Věci Makropulos (1922). V Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena se tentokrát objevila jako představitelka Runy (1926). V Plzni nastudovala více než sto rolí, přečkala zde i období fluktuace po odchodu ředitele Budila (1912), kdy se ve vedení v rychlém sledu vystřídali K. Veverka, J. Fišer, B. Jeřábek a O. Zítek, personální změny se týkaly i režie – M. Nový a J. Počepický. Repertoár byl všehochutí, určován přízní či nepřízní diváků. V této době, kdy jiní herci z Plzně hromadně odcházeli, se B. stala hereckou oporou divadla. S divadlem se rozloučila v hlavní roli Konrádovy Kvočny (1932).

Když se ve 30. letech v rozštěpil soubor Slovenského národního divadla na činohru českou a slovenskou, přešla sem řada českých herců (A. Letenská, E. Bolek, J. Dohnal, Z. Hofbauer, V. Leraus, F. Vnouček aj.) a mezi nimi i B. spolu s manželem, synem Karlem a snachou Světlou Amortovou. První rolí herečky na Slovensku byla opět Anna Stojanová v Kvočně (1932). Během šestiletého působení pokračoval její přerod do úloh starých, moudrých, někdy též hrdých a vznosných žen, který započal již koncem plzeňského působení. V Bratislavě hrála Kapuletovou v Shakespearově Romeu a Julii (1932), Hospodyni v Dykově Zmoudření Dona Quijota (1932), Lízalku v Maryše bratří Mrštíků (1933), Jiráskovu Vojnarku (1933), Peštovou v Langrově hře Velbloud uchem jehly (1934), Paní profesorovou z Čapkova Loupežníka (1934), Mastílkovou v Tylově Fidlovačce (1935), císařovnu Josefinu v Bozděchově komedii Světa pán v županu (1934), Jugovičku ve Vojnovićově Smrti Matky Jugovičů (1935), kněžnu Drahomíru z Duchyrova Svatého Václava (1936), Matku z Čapkovy Bílé nemoci (1937) i Jiráskovu M. D. Rettigovou (1937). Stala se jednou z prvních představitelek titulní role Čapkovy Matky (1938), kterou hrála jako ženu milující, mírnou, vždy stojící v pozadí a tiše chránící své syny. Touto rolí se také s Bratislavou loučila a přecházela do Prahy, aniž by měla sjednané budoucí angažmá.

Na pozvání J. Bora hostovala v Městském komorním divadle, pobočné scéně vinohradského divadla, jako do minulosti zahleděná Stařena v baladickém dramatu Věčná pouť (1939). V úloze vdovy Kabanové z Ostrovského Bouře (1941) vstoupila znovu nakrátko do vinohradského angažmá. Zasazovala se také o znovuoživení žižkovského divadla Akropolis, kde hrála paní Věkovou v dramatizaci Jiráskova románu. Trvaleji zakotvila až v holešovické v Uranii (1941–45), kde sehrála negativní úlohu drsné manželky rybníkáře Jakuba Krčína (V. Müller: Rybníkář Kuba, 1942), jejíž hrubé rysy zlidštila a uhladila, či strohou, přímou Mešjanovku ve Škodově inscenaci Gazdiny roby (1943). Současně působila v Československém rozhlasu, vysokou kulturu mluvního projevu uplatňovala v recitačně-divadelních pásmech, která měla v době světové války pozvedat národní uvědomění: Kytice a Ve stínu lípy.

Po válce hrála v Divadle 5. května (1945–48), například Márovou v Radokově Vesnici žen (1945), Varju v Arbuzovově Daleké cestě (1945) či Chůvu v Anouilhově Antigoně (1946). Kritikou ceněná byla její Matka v Posvátném plameni W. S. Maughama (1946). V tomto divadle B. oslavila půl století své herecké dráhy v manželově hře Arabská devítka (1946).

Po uzavření divadla přešla k E. F. Burianovi, kde setrvala dvanáct let (1948–60). Hrála tu v ideologicky zabarvených hrách a adaptacích principála (Pařeniště, v dramatizaci prózy M. Majerové Siréna, Hráze mezi námi) i jiných autorů (Pásek: 4:0 pro ATK, Surov: Svítání nad Moskvou aj.) v rolích, pro něž se její herectví příliš nehodilo. Proto se hojně objevovala i v jiném repertoáru v postavách starých žen bohatého citového života a pevného morálního založení. Taková byla její titulní postava v dramatizaci Věry Lukášové (1957) či paní Dudgeonová z Shawova Pekelníka (1960). V premiéře Topolova Půlnočního větru (1955) hrála matku Tyrovou. Zopakovala si tu i některé své dřívější: Slečnu Růženu ze Šrámkova Léta (1955), Čapkovu Matku (1953) i Vassu Železnovovou (1954) ze stejnojmenné Gorkého hry, kde vykreslila vnitřní vývoj podnikavé, energické, rozhodné, ale příliš cílevědomé ženy, která dospěje v osobu tvrdou a krutě bezohlednou.

Čapkova hrdinka byla součástí trojice rolí, kterými B. v sezoně 1952/53 oslavila sedmdesátiny. Vedle Čapkovy hry šlo o energickou kněžnu Ludmilu v Tylových Krvavých křtinách a vlasteneckou Fatimu z Hikmetovy Písně o turecké zemi. Předvedla v nich vyzrálou hereckou techniku: prostý a zároveň intenzivní výraz, uvěřitelnost prožitku, vyrovnanost a moudrost dramatických postav, podávaných plastickou, zřetelnou mluvou. Matky, chůvy, hospodyně, babičky a další staré ženy prezentovala jako konkrétní postavy své současnosti. V Divadle ABC se jako host stala první představitelkou dobromyslné tetičky Abby Brewsterové v české premiéře Kesselringových Jezinek a bezinek (1958). Na jevišti Armádního uměleckého divadla B. odehrála svoji poslední úlohu – matku Dudgeonovou v Shawově Pekelníkovi (1960). O tři roky později zde ještě hostovala jako Anfisa v Čechovových Třech sestrách (1963).

Film ji objevil až relativně pozdě, počínaje jejím pražským působením; její filmová kariéra nebyla zdaleka tak významná jako dráha divadelní. Jedinou velkou filmovou rolí byla hlavní postava psychologického snímku Až se vrátíš..., v malých rolích se objevila ve filmech Daleká cesta, Akce B, Kybernetická babička aj.

Podobně jako její generační kolegové snoubila B. ve svém herectví realistické tendence s doznívajícími podněty romantického divadelní tradice 19. století. Jelikož vyrůstala v prostředí cestujících společností, jako dospělá již obvyklou etapu sbírání zkušeností v těchto souborech přeskočila a hrála od útlého mládí v repertoárových kamenných divadlech. Její herectví se vyznačovalo střídmostí a klidným gestickým i mluvním projevem, vycházejícím z vyrovnané hereččiny osobnosti. S profesionální pokorou akceptovala různorodost postav v závislosti na rozličných dramatických textech. Její výraz byl plastický, věrohodný, prostý afektů a efektů. B. herecká mluva nesla dobově stále obvyklé znaky deklamačního herectví. Zároveň herečka vládla bezchybnou artikulací a melodickým hlasem se širokou paletou odstínů. Měla poměrně ostře řezanou tvář, která s přibývajícím věkem působila noblesně a starosvětsky. To jí nicméně nebránilo vřadit se do Burianova souboru, kde na konci 40. let ještě doznívaly avantgardní postupy. I negativním, nízkým postavám propůjčovala vždy něco pozitivního. Ve snaze postihnout psychologii důkladně své úlohy promýšlela, nebyla herečkou smyslně bezprostřední. Její dramatické postavy působily často monumentálně, vznosně a komplexně. Jistěji se cítila v rolích vážných, až tragických, kde obvykle mírně nadnesla city a vášně. Dokázala se však přizpůsobit i temperamentu a spontaneitě veseloher stejně jako textům lyrickým, v nichž vynikl její smysl pro ušlechtilost, krásu a harmonii.

Role

Městské divadlo v Plzni

Doňa Sanča (J. Zeyer: Doňa Sanča) – 1903; Eva (I. Madách: Tragédie člověka), Milada (V. Vlček: Milada), Nelly Roziére (P. Bilhaud – P.-A. Hennequin: Milostpánova komorná), Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna), Julie (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, i 1917), Kalpurnie (W. Shakespeare: Caesar) – 1906; Paní Le Chesneová (H. Lavedan: Markýz z Priola), Susanna Throsellová (J. M. Barrie: V tiché uličce), Máslova (H. Bataile: Vzkříšení), Ellida Wanglová (H. Ibsen: Paní z námoří), Paní Pacholíková (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Lady Cheveleyová (O. Wilde: Ideální manžel), Desdemona (W. Shakespeare: Othello), Mahulena (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1907; Ofélie (W. Shakespeare: Hamlet), Hedvika (F. Schiller: Vilém Tell), Paní Bernicková (H. Ibsen: Opory společnosti), Kleopatra (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Claudina van Zuy (O. Blumenthal: Přísaha věrnosti), Princezna (A. Jirásek: Pan Johanes) – 1909; Melusina (V. K. Klicpera: Krásná Melusina), Jeanne des Briantes (P. Berton: Krásná Marseillanka), Axiocha (J. Vrchlický: Smír Tantalův), Hermiona (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Maryša (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Helena (W. Perzyňsky: Lehkomyslná sestra), Silvie (G. d’Annunzio: Gioconda) – 1910; Klára (G. Ohnet: Majitelé hutí), Kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Szúsa Horváthová (S. Bródy: Slečna učitelka), Herečka (F. Molnár: Gardový poručík), Mercie (W. Barett: Ve znamení kříže) – 1911; Máša (A. P. Čechov: Tři sestry), Rosalinda (W. Shakespeare: Jak se vám líbí) – 1912; Vévodkyně frýdlantská (F. Schiller: Valdštýn), Titanie (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Isolda (E. Hardt: Blázen Tantris) – 1913; Gunhilda Borkmanová (H. Ibsen: John Gabriel Borkman), Nora (H. Ibsen: Nora) – 1915; Jelena Nikolajevna (M. P. Arcybašev: Žárlivost) – 1918; Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Ellida Wanglová (H. Ibsen: Paní z námoří), Hasanaginica (M. Ogrizović: Hasanaginica) – 1920; Královna Eliška (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Helena Gloryová, Robotka Helena (K. Čapek: R. U. R.), Hraběnka de Clermont (É. Verhaeren: Filip II.) – 1921; Margaret (C. Daneová: Rozvod), Emilia Marty (K. Čapek: Věc Makropulos), Paní Alvingová (H. Ibsen: Strašidla), Královna Alžběta (F. Schiller: Marie Stuartovna), Iris (K. a J. Čapkovi: Ze života hmyzu) – 1922; Iokasté (Sofokles: Král Oidipus), Matka (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – 1923; Runa (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1926; Matka Jugovičů (I. Vojnović: Smrt Matky Jugovičů) – 1927; Lysistrata (Aristofanes: Lysistrata) – 1928; Irena (J. Hilbert: Irena)– 1930; Carevna Alžběta (A. Savoir: Kateřina Veliká) – 1931; Královna Alžběta (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Anna Svojanovská (E. Konrád: Kvočna) – 1932; Havlová (A. Jirásek: Vojnarka) – 1953.

Národní divadlo

Kolombina (R. Lothar: Král Harlekýn), j. h. – 1903; Paní z Trévillacu (G. A. de Caillavet – R. de Flers – E. Rey: Rozkošná příhoda) – 1914; Ahlgrenová (H. M. Wuolijoki: Chléb na Niskavuori) – 1942.

Národní divadlo Brno

Levona (J. Zeyer: Sulamit), Kolombina (R. Lothar: Král Harlekýn) – 1902; Mahulena (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Danica (J. Zeyer: Pod jabloní) – 1903; Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Mája (J. Kvapil: Oblaka), Maryša (V. a A. Mrštíkovi: Maryša) – 1904; Princezna (H. Drachman: Byl jednou jeden král), Kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Ofélie (W. Shakespeare: Hamlet), Perdita (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Eva (I. Madách: Tragédie člověka), Inéz (J. Zorrilla: Don Juan Tenorio) – 1905; Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Ellida Wanglová (H. Ibsen: Paní z námoří), Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna) – 1906.

Pištěkovo lidové divadlo

Klára (G. Ohnet: Majitel hutí), Elmíra (Molière: Tartuffe) – 1902; Markéta Gautierová (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) – j. h. 1908.

Městské divadlo Královských Vinohrad

Godiva (J. Vrchlický: Lady Godiva), Paní Erlyneová (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové) – 1907; Klotilda (H. Becque: Pařížanka), René (M. Zamacoïs: Šaškové), Lady Jessonová (Paner: Pořádek v domě), Marie Terezie (E. Bozděch: Zkouška státníkova); Hraběnka Klüverová (G. Wied: 2 x 2 = 5) – 1908; Kabanová (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1941.

Intimní divadlo

Mína (J. Hilbert: Vina) – 1909.

Uranie

Magdalena (P. Starý: Magdalena) – 1912; recitace (K. J. Erben: Kytice) – 1941; Manželka Jakuba Krčína (V. Müller: Rybnikář Kuba) – 1942; Mešjanovka (G. Preissová: Gazdina roba) – 1943; Paní hostinská (S. Čech: Ve stínu lípy) – 1944.

Slovenské národní divadlo v Bratislavě

Anna Svojanovská (E. Konrád: Kvočna), Hospodyně (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota), Kapuletová (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Paní Hobleyová (R. M. Sherwood: Londýnský most), Betynka (I. Herrmann: Kondelík a Vejvara), Bláhová (V. Werner: Komediant Hermelín), Paní Blumová (O. Indig: Nevěsta z Torocka), Perla (J. Vrchlický: Rabínská moudrost) – 1932; Eleonora (C. Goldoni, úpr. A. Hoffmeister: Zpívající Benátky), Jeane (L. Fodor: Ruleta), Lízalka (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Donna Lucia D’Alvadores (W. B. Thomas: Charleyho teta), Marjánka (Z Štěpánek: Hrneček štěstí), Komtesa Kate de Milesi  (M. Begović: Americká jachta ve Splitu), Madlena Vojnarová (A. Jirásek: Vojnarka) – 1933; Paní profesorová (K. Čapek: Loupežník), Peštová (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Melannie (M. Gorkij: Jegor Bulyčev), Císařovna Josefina (E. Bozděch: Světa pán v županu), Švadlena (F. Cimler: Do panského stavu), Josefína Brdlíková (V. Skoch: Dcera národa), Stamena (B. Nušić: Pustina), Melanie (M. Gorkij: Jegor Bulyčev), Pani Savignollová (H. Duvernois: Jana), Vévodkyně de la Trémouille (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1934; Paní z Trévillacu (R. A. de Caillavet – R. de Flers – É. Rey: Rozkošná příhoda), Antonie Slabá (V. Werner: Medvědí tanec), Clarence Selwynová (E. G. E. Selwyn: Máma tančí), Mastílková (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka), Elisa (J.-J. Bernad: Dům u silnice), Matka Jugovičů (I. Vojnović: Smrt Matky Jugovičů), Holínková (E. Synek: Noční služba), Paulína (W. Shakespeare: Zimní pohádka) – 1935; Drahomíra (J. Durych: Svatý Václav), Profesorka Brotanová (M. Sekera: Dvojí příjem), Anna (V. Werner: Lidé na kře), Lesana (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Růženka (F. Tetauer: Evino nedůstojné povolání), Babička (A. Jirásek: Lucerna), Paní Pernellová (Molière: Tartuffe), Žena (R. Kipling, dram. V. Volkenštein: Mauglí) – 1936; Mara (B. Nušić: Dr.), Slečna Růžena (F. Šrámek: Léto), Paní Flammová (G. Hauptmann: Růžena Berndtová), Matka (K. Čapek: Bílá nemoc), M. D. Rettigová (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Darja Alexandrovna (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Anna Karenina), Marie Dubská (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1937; Matka (K. Čapek: Matka) – 1938.

Městské komorní divadlo
(pobočná scéna Městského divadla na Královských Vinohradech)

Stařena (J. Giono: Věčná pouť) – 1939.

Akropolis

Paní Věková (A. Jirásek, dram. B. Vrbský – J. Port: F. L. Věk) – 1940.

Divadlo 5. května
(Činohra 5. května 1946–48)

Márová (A. Radok: Vesnice žen), Teta Varja (A. N. Arbuzov: Daleká cesta), Matka (O. Černoch: Veliká zkouška) – 1945; Arina Pantělějmonovná (N. V. Gogol: Ženitba), Chůva (J. Anouilh: Antigona), Představená kláštera (Hervé: Mamzelle Nitouche), Účinkující (K. Beníško: Arabská devítka), Ada Lesterová (E. Caldwell, dram. J. Kirkland: Tabáková cesta), Paní Tabretová (W. S. Maugham: Posvátný plamen) – 1946; Stařenka Buryjovka G. Preissová: Její pastorkyňa), Charitonova (B. A. Lavreněv: Na širém moři kamarád), Sousedka (M. Rázusová-Martáková: Jánošík), Paní Čang (Klabund: Křídový kruh), Alžběta (P. Hamilton: Plynová lampa), Paní Roggersová (A. Christie: Bylo jich deset) – 1947; Teta Rézi (G. Háy: Černý lán), Paní Grigsonová (S. O’Casey: Jen jeho stín), Paní Lincová (J. Mahen: Chroust) – 1948.

D 49–51
(Armádní umělecké divadlo 1951–55, D 34 1955–60, Divadlo E. F. Buriana od 1960)

Julie Malá (E. F. Burina: Není pozdě na štěstí?), Ellen (P. Green – R. Wright: Syn černého lidu), Adamova matka (A. Jakobson: Rodina Kondorů) – 1948; Matka (K. Beníško: Milion Danielů), Stará Mařena (V. Jelínek: Z jednoho krajíce), Krupičková (V. Jelínek: A kdo je víc?), Savatějevová (K. Simonov: Cizí stín), Anna (M. Gorkij: Somov a ti druzí) – 1949; Kubištová (A. Pludek: Případ modrá voda), Paní Vauquerová (H. de Balzac, dram. Z. Kočová: Otec Goriot), Vítová (E. F. Burian: Pařeniště), Stará havířka (M. Majerová, dram. E. F. Burian: Siréna), Babička (P. Pásek: 4:0 pro ATK) – 1950; Luša (S. Michalkov: Jarní vody), Agrippina (A. Surov: Svítání nad Moskvou) – 1951; Baronka (H. de Balzac, dram. Z. Kočová: Farář z Tours), Faťma (N. Hikmet: Píseň o turecké zemi), Ludmila (J. K. Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové) – 1952; Účinkující (S. Ščipačev: Sloky lásky), Matka (K. Čapek: Matka), Kozinová (A. Jirásek, dram. Z. Kočová: Psohlavci) – 1953; Korablevová (L. N. Tolstoj, dram. D. Podlipská: Vzkříšení) – 1953; Marie Císařová (E. F. Burian: Hráze mezi námi), Vassa Železnovová (M. Gorkij: Vassa Železnovová), Účinkující (Náš Halas. Večer z díla básníkova) – 1954; Mytka Tyrova (J. Topol: Půlnoční vítr), Jelena Martějevna (Z. Kočová – M. Štemr: Šipky k domovu), Slečna Růžena (F. Šrámek: Léto), Marina (A. P. Čechov: Strýček Váňa) – 1955; Vesničanka (F. García Lorca, úpr. J. Grossman: Cikánská romance) – 1956; Paní Lukášová (B. Benešová, dram. E. F. Burian: Věra Lukášová), Povídavá babka (E. F. Burian: Ani láska není sama) – 1957; Markétka (J. Liška: Mezi životem a hrou) – 1958; Cimrhaklová (E. F. Burian: Rozcestí), Zásmucká (F. F. Šamberk, úpr.: Úderem půlnoci aneb Éra Kubánkova), Beltovova matka (A. I. Gercen, dram. Z. Kočová: Kdo je vinen?) – 1959; Paní Dungeonová (G. B. Shaw: Pekelník) – 1960; Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry), j. h. – 1963.

Divadlo ABC

Abby Brewsterová (J. Kesselring, úpr. J. Werich: Jezinky a bezinky) – 1958.

Teatralia

Jak studuji roli, České divadlo 1, 1917, s. 48; Vzpomínky na začátky Městského divadla na Král. Vinohradech, Divadlo 33, 1947, s. 114; Z mých vzpomínek, Květy 2, 1952, č. 47–48, s. 6 + tamtéž 3, 1953, č. 50–52, s. 10.

Prameny

Archiv městského divadla v Plzni.

Archiv města Plzně: osobnostní složka O. B. (korespondence, vzpomínky, novinové výstřižky) + osobní složka V. Budila (fotografie a osobní medailony herců, soupisy repertoáru plzeňského divadla).

Archiv Divadla na Vinohradech.

NMd.

Matriční záznam o narození a křtu, farnost Rakovník (online: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/11068/274).

Literatura

Anon.: Členové Národního divadla brněnského v sezoně 1905–6, Divadlo 4, 1906, s. 134–136; nb., Plzeňské listy 6. 10. 1906 [ref. Milostpánova komorná] + 1. 7. 1909 [ref. Hamlet] + 22. 11. 1910 [ref. Maryša]; A. V. A., Nová doba 21. 4. 1915 [ref. Nora]; – a, Český směr, 17. 9. 1922 [ref. Ze života hmyzu]; B n, Lidové noviny 21. 6. 1928 [ref. Lysistrata]; B. P.: Jubileum O. B., Nová doba 5. 12. 1929; B. Polan: Činohra v Plzni, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 191; Jak., Politika 15. 3. 1938 [ref. Matka]; A. M. Brousil, Venkov 25. 2. 1939, s. 7 [ref. Věčná pouť]; A. M. Brousil, Venkov 27. 4. 1941, s. 9 [ref. Bouře]; nesign.: O. B. – rozhlasová herečka, Venkov 1. 11. 1942 ● ref. Arabská devítka: er., Rudé právo 12. 6. 1946; K. Milotová, Práce 12. 6. 1946 ● K. Engelmüller: Paní O. B. Padesát let u divadla, Divadlo 32, 1946, s. 153–155; vbc, Nová svoboda 23, 1946, s. 128 [ref. Antigona] ● k sedmdesátinám: J. Průcha, Rudé právo 25. 10. 1952; E. F. Burian, Divadlo 3, 1952, s. 952; M. Jareš, tamtéž, s. 1043; V. Vejražka, tamtéž, s. 1939; S. Dolanská: Rozhovor s národní umělkyní O. B., Lidová tvořivost 3, 1952, s. 418 ● J. Brejchová: O veliké umělkyni O. B., Vlasta 7, 1953, č. 1, s. 7; S. Machonin, Rudé právo 9. 4. 1955 [ref. Půlnoční vítr]; F. Černý, Divadlo 4, 1953, s. 968 [ref. Matka]; O. B. vzpomíná, Kultura 1, 1957, č. 43, s. 10; A. Hodková: Den ze dne, Květy 7, 1957, č. 10, s. 4 [o životě a angažmá v Armádním divadle]; –lh–, Vlasta 11, 1957, č. 6, s. 16 [ref. Věra Lukášová]; J. Fixa, Tvorba 23, 1958, s. 406 [ref. Jezinky a bezinky]; J. Kopecký: Nikoliv na rozloučenou, Literární noviny 9, 1960, č. 52, s. 2; F. Černý: Sváteční večer O. B., Divadelní noviny 4, 1961, č. 11, s. 7 ● k osmdesátinám: V. Petříková, Květy 12, 1962, č. 43; J. Wenig, Lidová demokracie 25. 1. 1962; je, Tvorba 27, 1962, s. 1028 ● B. Polan: Místo v tvorbě, Praha 1965, s. 61; J. Knap: Čtyři herečky, Praha 1967, passim; J. Jung: Umělecké milníky Terezie Brzkové a O. B, Vlasta 31, 1977, č. 13, s. 11; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 111, 217, 251–252, 299; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 316–317; F. Frolík: O. B., in Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů, Nové Strašecí 2016, s. 84–86 ■ I. Myšterová: Nástin vývoje plzeňského divadla [online], cit. 10. 4. 2023, URL: https://www.daah.zcu.cz/index.php?view=theatre ■ Národní umělkyně O. B. vypravuje pohádky [CD], 2015.

Biografický slovník českých zemí, ČBS, ČSFD.cz, DČD IV, EDUS, Fikejz – Film I, PBJ II, VD 100

Vznik: 2023