Kreuzmannová, Anna

Pocházela z umělecké rodiny herce Adolfa Kreuzmanna, významného člena Švandovy společnosti a především plzeňského divadla v éře V. Budila. Její bratr František byl také hercem, stejně jako neteř Alena a synovec František. Po dvouleté obchodní škole (1914–16) pracovala jako úřednice Okresní politické správy a policejního ředitelství v Plzni. 1921 se provdala za plzeňského vrchního účetního Ladislava Kodyma, s nímž se ovšem záhy rozvedla. Na počátku 20. let se připojila ke kočovným společnostem V. Zejferta, O. Alfieriho a K. Želenského. V sezoně 1925/26 získala angažmá v plzeňském městském divadle. Nejúspěšnější byla její angažmá loutkoherecká: v Loutkovém divadle feriálních osad a posléze v Loutkovém divadle prof. Skupy, kde (vyjma sezony 1936/37) působila až do 1943 v inscenacích pro děti i večerních hrách pro dospělé. K loutkám se K. vrátila ještě v 50. a 60. letech, kdy pracovala v Ústředním loutkovém divadle v Praze. 1957 získala stříbrný odznak Divadelní žatvy. Do důchodu odešla 1968, ale i nadále sledovala vývoj českého divadla, dávala bilanční a vzpomínkové rozhovory a vyhledávaly ji i televize a film. Pohřbena je v rodinném hrobě na plzeňském Ústředním hřbitově.

Od května 1921 byla angažována v divadelní společnosti ředitele Zejferta, kde setrvala do prosince 1924. Hereckou mentorkou, která formovala její projev, se jí tu stala principálova manželka T. Brzková. K. se zde uplatnila v činoherním i operetním (Papageno ve skříni, Milostpaní komorná) repertoáru. 1925 se objevila jako Zuzana v Langerově Velbloudu uchem jehly v Národním divadle v Brně v režii V. Štecha, t. r. hrála v plzeňském ochotnickém sdružení Bouda, následující rok strávila u Alfieriho společnosti. Posledním kočovným souborem, kterým K. prošla, byla divadelní společnost K. Želenského (1928).

V plzeňském divadle, kde účinkoval její otec i bratr, získala nejprve angažmá na jedinou sezonu (1926/27). Později tu našla stálejší uplatnění, avšak angažmá (1942–52) bylo přerušeno 2. světovou válkou. Zatímco ve 20. letech byla v divadle využívána v činohře i operetě, v letech 40. a 50. hrála pouze v činoherních inscenacích, v nichž ztělesnila širokou škálu naturelů. Šlo zejména o starší zemité, často hubaté ženy jako Lízalka v Maryše (1943), Šestáková v Paličově dceři (1944), Marie Dubská v Našich furiantech (1950), Bryndová v Lumpacivagabundovi (1952) aj. K. dovedla vykreslit i mírné, chápající, smířlivé matky a hospodyně, jakou byla Matka z Bílé nemoci (1946) či namyšlené, vrtošivé paničky, jako byly paní Hillová v Pygmalionu (1946), Paní Carré v Tlustém andělovi z Rouenu (1946), Kaprálova žena z Revisora (1950) ad. K druhému angažmá pozval K. nový ředitel S. Langer, s nímž se dříve setkala v Brně a přislíbila mu, že v případě jeho příchodu do Městského divadla v Plzni jeho nabídku přijme. Působila zde až do 1952 (s vynucenou pauzou během totálního nasazení v plzeňské továrně J. K. Rudolfa). Po svém odchodu, ale i ve 20. a 30. letech v plzeňském divadle několikrát hostovala, mj. v představeních k jubileím svého otce.

Životním mezníkem se pro herečku stalo účinkování v Loutkovém divadle feriálních osad, kde již dříve hostoval její bratr František. K. začínala rolí komtesy ve Spejblových metamorfozách v březnu 1929. Osvědčila se a záhy převzala roli Kašpárka, neboť Skupa nedovedl dobře odlišovat dva dětsky znějící hlasy – Kašpárka a Hurvínka. K. interpretovala také monstrózně silnou, ošklivou paní Frňoulovou s hlubokým, zastřeným a poněkud rozbředlým hlasem, která poprvé vystupovala v inscenaci Utrpení Spejbla i syna jeho Hurvínka (1929). V Revue jaksi z donucení (1930) se K. divákům konečně představila jako přeslušná sedmiletá holčička, která se v parku ujme osiřelého, uplakaného Hurvínka a již s ním zůstane. Máničce do vínku dala výrazně vysoký hlas a zvídavost. Dívčiny repliky se nesly ve znamení recitační důkladnosti s důrazem na jednotlivé slabiky. Šlo o snahu interpretky podtrhnout Mániččino dobré vychování a způsobnost, ale také určitou míru omezenosti, naivity a vykulenosti. Sama se naivně prezentuje jako moudrá a životem protřelá holčička. Tato první Mánička byla výřečnou blondýnkou s velkou mašlí ve vlasech, která v inscenacích hovořila a často i zpívala. K. se Skupou přešla i do jeho nově ustaveného profesionálního divadla, kde setrvala (s pauzou v sezoně 1936/37) až do července 1942. Po válce se již ke Skupovu souboru přesídlenému do Prahy nevrátila a roli Máničky převzala natrvalo B. Weleková.

V sezoně 1936/37 se K. poprvé přestěhovala do Prahy, kde působila v holešovické Uranii a příležitostně hostovala v žižkovském divadle Akropolis. Její profesní nestálost a časté změny angažmá vedly k opakovaným rozepřím se Skupou, které byly nakonec vždy shovívavě přejity, a K. opětovně angažována jako výrazná osobnost a posila Skupova souboru. K loutkám se později vrátila ve vznikající Krajské oblastní loutkové scéně 1952, kde režírovala Simanovovu pohádku Aladinova kouzelná lampa. V prosinci 1952 přesídlila do pražské Ústřední loutkové scény, kde strávila následujících šestnáct let. Hrála zde primárně v pohádkách, ale i v repertoáru pro dospělé – vodila například javajky v opeře Apollon a Hyacint (1955) koncipované jako stínové divadlo a ztvárnila zkarikovanou Mořskou pannu v rozporuplně přijaté inscenaci Johanes doktor Faust (1958).

V inscenacích pro děti hrála různorodou směsici postav: moudrou Vědmu, Psíka, Krkavce i Mravence ve Zlatovlásce (1952), zlomyslnou kouzelnici Uršulu a živelnou Paničku s lorňonem (Pohádka o ztraceném čase, 1954), rozevlátou Ježibabu (O chaloupce z marcipánu, 1956), upovídanou paničku Dvorní dámu ve Slavíku (1959) či pohádkovou Babičku z Kašpárka a jeho koníčka (1959).

Bližší byly K. postavy komické než dramatické hrdinky. Měla vrozený cit pro vystižení typičnosti a charakteru jednotlivých postav. Jako pro činoherečku, a zejména loutkoherečku byla pro ni signifikantní nenásilná, ale jasná artikulace bez pedantství. Ve slovním projevu, velkém hlasovém rozsahu a plasticitě spočívala její herecká síla. Měla smysl pro fixování hlasové polohy a přízvuku konkrétní postavy, což bylo nezbytné právě u loutek, kdy v jednom představení musela mluvit více rolí a co nejlépe je odlišit.

Filmová a televizní kariéra potkala herečku až na sklonku života; byla krátká, zato intenzivní. Na přelomu 80. a 90. let natočila několik filmů a TV pořadů. S rozhlasem spolupracovala během natáčení „spejblovských“ pořadů a 1945 se angažovala v počátcích stanice Svobodná Plzeň.

Role

Umělecká družina Václava Zejferta

Vlasta (R. Kneisel: Papageno v almaře), Renata (F. F. Šamberk: Svatba v baloně) – 1921; Jindra (K. Lužanská: Jindra), Valentina (F. Hanák: Milostpaní komorná) – 1922; Lucienne d’Allegret (I. D. Fonvizin: Mazánek) – 1923; Filipína (P. Maloch: Nelíbejte po tmě), Maruška (F. von Schönthan: Únos Sabinek) – 1924.

Bouda

Ranka (P. Petrovič: Uzel) – 1924.

Národní divadlo Brno

Zuzana (F. Langer: Velbloud uchem jehly) – 1925.

Umělecká družina Otty Alfieriho

Jiřina (F. X. Svoboda: Čekanky) – 1926.

Družina Karla Želenského

Jiřina (A. Šíma: Obr a Paleček) – 1928.

Městské divadlo v Plzni

? (L. Fodor: Dr. Julie Szabová) – 1926; Verena (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1928; Komorná (A. Jirásek: Lucerna) – 1935; Lízalka (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1943, Vychovatelka Pluche (A. Musset: Se srdcem divno hrát); Šestáková (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1944; Zuzka (F. Langer: Velbloud uchem jehly) – 1945; Friedová (J. Honzl: Národní hrdina Julius Fučík), Druhá žena, stařena (Aristofanes: Ženský sněm), Starostová (J. Toman: Zlodějská komedie), Matka (K. Čapek: Bílá nemoc), Hillová (G. B. Shaw: Pygmalion), Paní Carré (G. de Maupassant, dram. F. Hochwälder: Tlustý anděl z Rouenu) – 1946; Dáma s pletením (N. Pogodin: Kremelský orloj), Kopecká (A. Jirásek: Otec), Ema Růžičková (O. Krejčí: Nic se nestalo), Dušinka (F. Němec: Likajdovic tetička aneb To bude žalobníček) – 1947; Paní (K. Čapek: Loupežník), Stařenka (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Villonová (R. Friml: Král tuláků) – 1948; Druhá čarodějnice (W. Shakespeare: Macbeth), Kořenářka (A. Jirásek: Pan Johanes), Jelizaveta Michajlovna (A. Galič – K. Isajev: Volá vás Tajmyr), Jenovéfa (V. K. Klicpera, úpr. J. Honzl: Hadrián z Římsů), Háta (J. K. Tyl: Jan Hus), Prostaková (D. I. Fonvizin: Mazánek) – 1949; Marie Dubská (L Stroupežnický: Naši furianti), Lydie Petrovna (A. Simukov: Vrabčí hory), Kaprálova žena (N. V. Gogol: Revisor), Pavlena (J. Zrotal: Slepice a kostelník), Anfisa (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce) – 1950; Proboštová (B. Brecht: Pan Puntila a jeho sluha Matti), Tereza (I. Prachař: Hádajú sa o rozumné), Ošetřovatelka (V. M. Gusjev: Sláva), Ženská z ulice (M. Gorkij: Měšťáci), Bělozerská (I. N. Kovner – N. Adujev: Akulina) – 1951; Bryndová (J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek) – 1952.

Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni

Komtesa (J. Skupa – F. Wenig: Spejblovy metamorfosy), Paní Frňoulová (J. Skupa – F. Wenig: Utrpení Spejbla i syna jeho Hurvínka), Kašpárek (K. Mašek: Kašpárkova maminka) – 1929; Mánička (J. Skupa – F. Wenig: Revue jaksi z donucení), Konrád (E. Raupach, úpr. J. Skupa – F. Wenig: Mlynář a jeho dítě), Mánička, Paní Frňoulová (J. Skupa – F. Wenig – A. Kuncman: Televizní revue) – 1930; Mánička (J. Skupa: Revue z revue), Mánička (A. Kuncman – L. Khás – J. Entner: Pod jižní oblohou), Kašpárek (J. Skupová: Jak se čerti ženili) – 1931; Paní Camfrňochová (J. Skupa – F. Wenig: Bazikasanfara aneb Hurvínek poslíčkem lásky) – 1933; Mánička (J. Skupová: O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi), Mánička (J. Skupa – F. Wenig – K. Leiss: Je Spejbl Spejblovič vinen?) – 1934; Mánička (J. Skupa – F. Wenig: O vousatém Hurvínkovi), Mánička (J. Skupa – F. Wenig: Kolotoč o třech poschodích), Mánička (J. Skupa: Co loutky dovedou), Mánička (J. Skupa – J. Skupová – F. Wenig: Spejbl na letním bytě) – 1939; Mánička (J. Skupa – F. Wenig: Hurvínkovo bububu + Mániččiny laskominy) – 1940; Mánička (J. Malík pod pseud. J. Kubeš: Dnes a denně zázraky), Mánička (J. Skupa – F. Wenig: Zlaté děti) – 1942.

Uranie

Bětuška (J. K. Tyl: Paličova dcera), Rosario (L. Pirandello: Moře a láska), Amálka Rákosová (A. J. Urban: Vyučování lásce) – 1936; Libuše (F. Crésac – F. Groisset: Můstek lásky), Lady Sellengerová (W. S. Maugham: Paní stará), Františka (V. Štech: Habada a Jordán) – 1937.

Ústřední loutkové divadlo

Liška (J. Malík: Ošklivé kačátko, Kačátko) – 1951; Babka, Psíček, Sbor mravenců (J. Kainar: Zlatovláska) – 1952; Koza (N. M. Viktorovna: Kůzlata a vlk) – 1953; Uršula, Panička s lorňonem (J. Švarc: Pohádka o ztraceném čase), Fedosja (A. P. Čechov, dram. J. Malík: Zamotaná historie) – 1954; Marfa (F. Pavlíček: Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech) – 1955; Vodička loutek (W. A. Mozart: Apollon a Hyacint), Sova, Ježibaba (O. Augusta: O chaloupce z marcipánu) – 1956; Mořská panna (K. Bednář: Johanes doktor Faust) – 1957; Medvědí babička (M. Polivanová: Veselá medvíďata), Rosava (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1958; Babička (F. Langer: Kašpárek a jeho koníček), Matka větru (M. Kannová: Zakletý kačer), Dvorní dáma (H. Ch. Andersen, dram. F. Pavlíček: Slavík) – 1959; Máma (J. Vladislav: Janek Peciválek) – 1960; Vědma (B. Němcová, dram. J. Alda: Sůl nad zlato) – 1963; Bojovnice (H. Januszewská: Tygřík Péťa), Tortila (A. N. Tolstoj, dram. J. Malík: Zlatý klíč) – 1964; Miss Anny (E. Košlerová: Nové příběhy starého Džina) – 1965; Sova vdova (G. I. Matvějev: Kouzelná galoše) – 1967; Třetí sudička (Z. Skořepa: Šípková Růženka) – 1969.

Divadlo ABC

Anna (M. Frisch: Horká půda) – 1961.

Režie 

Krajská oblastní loutková scéna

V. Simanov: Aladinova kouzelná lampa – 1952.

Prameny

Matriční záznam o narození: https://www.portafontium.eu/iipimage/30067260/plzen-076_2060-n?x=57&y=60&w=614&h=325

Archiv města Plzně: fond rodiny Kreuzmannů (korespondence, vzpomínky, fotografie, výstřižky).

Literatura

dr. H. [Herman]: Divadelní společnost K. Želenského, Československé divadlo 11 (6), 1928, s. 202–203; ha –, Národní práce 20. 5. 1944 [ref. Paličova dcera]; J. Kuchynka: Almanach městských divadel v Plzni 1946/47, Plzeň 1947, s. 169; nesign.: Skupova první Mánička, Lidová demokracie 12. 2. 1958; J. Malík: Trojí jubileum A. K., Československý loutkář 9, 1959, s. 181 + Národní umělec Josef Skupa, Praha 1962, s. 81–82 + Úsměvy dřevěné Thálie, Praha 1963, s. 267 + Mánička vzpomíná, Československý loutkář 29, 1979, s. 129–130, 160–161, 204–205, 234–235, 282–283; P. Grym: Klauni v dřevácích, Praha 1988, s. 62, 70, 72, 162; V. Merhautová: Život nám uteče, ani nevíte jak…, Vlasta 45, 1991, č. 50, s. 11; H. Dobrá: A. K., Plzeňský přehled, 1992, duben, s. 4–5; J. Kutna: Vzpomínka na plzeňskou herečku A. K., Plzeňský deník 9. 4. 1994; P. Grym: Spejbl a Hurvínek, aneb, Sólo pro Josefa Skupu, Praha 1995, s. 30, 35, 39, 41, 43, 55; F. Ptáčník: Plzeňští rodáci: A. K., Plzeňský večerník 4, 1997, č. 5, s. 11; D. Hudecová – K. Řeháček: Plzeňské ženy: významné, zasloužilé i zajímavé: 1840–1939, Plzeň, 2017, nestr.; E. Syřínková: Osobnost českého herce F. K. st., diplomová práce, FPE ZČU Plzeň, 2022, s. 13–19 ● Planetka Spejbla a Hurvínka [online], cit. 20. 3. 2023, URL: http://www.spejbl-hurvinek.eu; Z. Kuchyňková: Před 90 lety našla Mánička v parku Hurvínka. Její inspirací byla upovídaná holčička ve vlaku [online], cit. 9. 3. 2023, URL: https://cesky.radio.cz/pred-90-lety-nasla-manicka-v-parku-hurvinka-jeji-inspiraci-byla-upovidana-8102526; O. Suchý: Známí – neznámí: A. K. [online], cit. 9. 3. 2023, URL: http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1194&kt=4&psy=0 ● Kavárnička dříve narozených [TV pořad], 1990.

DČD IV, Film I

Vznik: 2022