Brousil, Antonín Martin

Narodil se v rodině domkaře, původně vyučeného bednáře, který zakoupil pozemek, na němž s rodinou hospodařil. Rurální prostředí Písecka, charakteristické určujícím postavením agrární strany i bohatou ochotnickou tradicí, utvářelo B. výchozí životní perspektivu. Vedle školní docházky pomáhal od dětství s rodinným hospodářstvím, hrál v místním ochotnickém divadelním spolku, nikoli malé role: Antonína ve Vojnarce A. Jiráska, Václava v Našich furiantech L. Stroupežnického, Ondřeje v pohádce Ondřej a drak V. Dyka či Vávru v Maryše bratří Mrštíků, kterou také režíroval, podobně jako Šubertova Jana Výravu či Šrámkův Červen. Věnoval se recitaci – zvítězil v gymnaziální zemské soutěži. Po absolvování píseckého reálného gymnázia (1926) a složení dodatečných zkoušek z latiny studoval 1927–32 literární dějiny na univerzitě Karlově; náležel k žákům F. X. Šaldy, M. Hýska a V. Tilleho, jehož divadelní seminář měl na B. další profesní směřování podstatný vliv. I když studium nezakončil doktorátem, zájem o divadelní a filmové umění a otázky metodologické i teoretické jej neopouštěl. Divadelně-kritickou činnost zahájil 1930 v revue Divadlo, v témže roce zasedl společně s J. Trägerem jako zástupce divadelní kritiky v porotě největší rozhlasové soutěže v Evropě, která z českých, slovenských a německých her vybírala předlohy k rozhlasové dramatizaci. Pro společenský magazín Salon (1931–32) připravil sérii rozhovorů s předními osobnostmi divadelní režie, 1931–32 řídil beletristickou revue Vlast. Od konce 20. let spolupracoval s kulturními podniky agrární strany, v jejíž mládežnických organizacích působil. Kontinuálně se věnoval přednáškové a lektorské činnosti pro ochotnické pracovníky v regionech; společně s režisérem M. Jarešem a herci M. Matisovou, S. Neumannem, K. Kolárem a L. Odstrčilovou objížděl venkov s literárně-dramatickým pásmem moderní poezie.

Z podnětu V. Tilleho začal 1930 psát divadelní a filmové referáty pro agrární deník Venkov, v němž byl od 1935 kulturním redaktorem a po J. Hilbertovi hlavním divadelním referentem až do 1942; současně řídil filmovou rubriku a přispíval do diskusí o ideovém směřování strany. Publikoval v kulturně-politickém týdeníku Brázda, spjatém s mladší generací agrární inteligence, a působil též na pozici lektora v knižním klubu LUK (Literární a umělecký klub) při agrárním nakladatelství Novina. Na přelomu 30. a 40. let zaujal pozici jednatele Sdružení venkovských divadelních ochotníků a předsedal Sdružení filmových novinářů Novina.

Po mnichovské dohodě se ztotožnil s oficiálním nacionálně-konzervativním proudem; aktivně se zapojil do politického dění druhé republiky a jako člen předsednictva Národní kulturní rady řídil její divadelní sekci. Formuloval příslušnou část programového prohlášení, jež odsuzovalo liberálně-kosmopolitní směřování meziválečného státu a své antimodernistické zaměření pojilo s hesly vlast, národ, země, Bůh. Působil v porotě pro udílení Svatováclavské orlice, jediného „státního“ vyznamenání pro české umělce v období protektorátu. Až po nástupu R. Heydricha, zániku autonomní české kulturní politiky a osobním napadání kruhem fašistických aktivistických novinářů během 1942 odešel ze všech veřejných i pracovních pozic. Do konce války setrvával v pracovní neschopnosti, přesto se žurnalistické činnosti zcela nevzdal: pod pseudonymem Ondřej Martinec psal filmové úvahy a kritiky do revue Filmový kurýr.

Ve svých programových úvahách, vyvíjejících se od první republiky, připouštěl nutnost tvůrčí svobody v dramatické tvorbě, ale současně navrhoval vynětí divadla ze soukromopodnikatelských zájmů, jeho zestátnění a následnou centrální organizaci. Tyto v protektorátním období otevřeně verbalizované myšlenky napomohly ke snadné adaptaci v poválečné situaci: od května 1945 se zapojil do nového kulturně-politického uspořádání a znovu upevnil své postavení v oblasti divadla a filmu: pod vydavatelstvím Brázda (v prostorách bývalých tiskařských závodů agrární strany) v červnu 1945 spoluzaložil Zemědělské noviny, v nichž vedl divadelní referát, a ze své redaktorské pozice inicioval založení Vesnického divadla, jehož správní radě 1945–56 předsedal; putující, zájezdové divadlo se pokoušelo navazovat na tradici dřívějších kočujících společností, svojí centrálně řízenou, dramaturgicky ideologizovanou podobou s cílem reglementace uměleckého života v regionech však bylo více inspirováno podobnými organizacemi v Sovětském svazu (Kolchozní divadlo) a nacistickém Německu (Bühne auf Rädern při organizaci Kraft durch Freude).  

Těžiště své poválečné činnosti přesouval k filmovému odvětví; 1946 se . účastnil založení Akademie múzických umění a od prvního semestru vedl na filmové fakultě katedru scenáristiky a dramaturgie. 1948 byl jmenován profesorem filmové dramaturgie a děkanem FAMU, o rok později převzal po J. Frejkovi na více než dvacet let funkci rektora (do 1970). Dlouhodobé úsilí, které věnoval institucionalizaci loutkářského oboru – přednáškami i odborným vedením uměleckých souborů – symbolicky završil 1950, když na prvním ročníku festivalu Loutkářská Chrudim ohlásil z pozice rektora AMU založení katedry loutkářství, jejímž vedením pověřil J. Skupu.

1946 spoluzakládal karlovarský Mezinárodní filmový festival (původně konaný i v Mariánských lázních), na jehož organizaci se až do 1982 podílel, a s výjimkou let 1966 a 1968 předsedal porotě hlavní soutěžní sekce. 1945–48 vedl Klub Československých filmových novinářů a 1947 se stal čestným členem British Critic’s Circle v Londýně. Budoval si renomé filmového diplomata, který po desítky let zastupoval československý film na světových kongresech i vědeckých konferencích, pravidelně zasedal v porotách světových filmových festivalů v Benátkách, Cannes, Mar del Plata, Moskvě. Otevíral cestu československým filmům do západní produkce, navazoval vztahy se zahraničními, zejména levicovými tvůrci i teoretiky.

Intenzivní kontakty s mezinárodní umělecko-kritickou veřejností, vyznávaný i žitý kosmopolitismus, záliba v umělecké nonkonformitě poválečného Západu s inklinací k experimentálním postupům v soudobé kinematografii kontrastovaly s rolí spolehlivého a loajálního člena nomenklatury. Aktivně pomohl nastolení komunistické diktatury a až do svého úmrtí v polovině 80. přispíval k udržení její stability. Již 23. února 1948 zasedl v Ústředním akčním výboru Národní fronty s úkolem zregulovat společenský život a vyčistit jej od nežádoucích elementů. Aplaudoval stalinské kulturní politice a prosazoval konjunkturálně ideologizovanou nejedlovskou intepretaci díla A. Jiráska v divadelní oblasti. Ochotnické divadlo pomáhal podřídit státní kontrole a osobně zaštítil přeměnu přehlídky Jiráskův Hronov k povolnému nástroji oficiální kulturní politiky v regionech. Rovněž své působení v sekci dramatiků Svazu čsl. spisovatelů zaměřoval k prohlubování konformity s režimními cíli.

Během 60. let B. vliv zeslábl, a zvláště v období pražského jara veřejnou činnost utlumil; postoje souznící s konzervativním proudem v komunistické straně však nikdy neopustil a po srpnové invazi 1968 se plně ztotožnil s „normalizací“ české kultury. Další kulturně-společenské dění spíše symbolicky a ceremoniálně zaštiťoval, než aby v něm aktivně působil. Většinu času trávil v zahraničí; zasedal v Mezinárodním výboru filmových a televizních škol CILECT, 1977 se stal v Paříži čestným předsedou CIDALC (Mezinárodní výbor pro šíření umění a literatury filmem) a prvního května 1982 mu prezident ČSSR G. Husák udělil Řád republiky za úspěšnou reprezentaci filmu v zahraničí.

Průpravu k divadelní a filmové kritice B. získal v semináři V. Tilleho, podobně jako ostatní seminaristé vycházel z podnětů první divadelní reformy. Kritickou i lektorskou činnost soustředil k otázce syntézy inscenačních složek, zvláště k dynamice hereckého pohybu a zapojení tvůrčích stimulů z oblasti filmu a cirkusu. S univerzitními spolužáky jej pojila náklonnost k tvorbě avantgardních scén 20. a 30. let, lišil se však soustavným zájmem také o divadlo venkovské, stálé scény v Brně, Ostravě i Olomouci, loutkářství (díky B. referátům je možné sledovat umělecký vývoj J. Skupy). Dlouhodobě mapoval vývoj české amatérské scény, tematizoval problematiku sociálního postavení divadelních pracovníků mimo stálá angažmá, zamýšlel se nad referentskou praxí: požadoval odklon od dominantního textocentrického přístupu k analýze jevištního artefaktu v jeho komplexnosti a specifikách, k reflexím sociálně-ekonomických a politických souvislostí divadelního provozu. Ve své praxi šel příkladem na úrovni recenzovaných témat, obsahového rozvržení, ale i soustavným osobním kontaktem s divadelním prostředím mimo pražská a brněnská centra.

Ústředním termínem, jímž pojmenovával progresivní tendence v umělecké praxi, bylo „zdivadelnění“ ve smyslu návratu k esenciálním principům teatrality, který vyzdvihoval zejména ve tvorbě V + W. Termín ale užíval i v kontextu žurnalistické kritiky, kde jím označoval přístup chápající svébytnost divadelního umění; za průkopníka plastických inscenačních analýz považoval J. Vodáka. Inovativně se zabýval otázkou komunikační dynamiky mezi uměleckými žánry a jejich vzájemnou recepcí. Do sborníku Od Klicpery ke Stroupežnickému přispěl studií Film a dílo Stroupežnického, v níž v historické perspektivě analyzoval způsoby užití dramatické látky ve filmu a ukazoval na uměleckou autonomii filmového média.

V souladu s tradičním chápáním, vyvíjejícím se od počátku obrozeneckého hnutí, spatřoval význam ochotnického divadelnictví v jeho nacionálně-identitotvorném i společensko-emancipačním působení, účinně zasahujícím nejširší vrstvy obyvatel v didaktickém a etickém smyslu. Vědom si však stagnující úrovně, ustavivší se koncem 19. století, chtěl svým profesním působením přispět k většímu zapojení podnětů ze soudobé divadelní teorie i praxe. V obsáhlých reflexích, které každoročně věnoval Jiráskovu Hronovu, oceňoval reprezentativní srovnání, výměnu poznatků a pravidelnou účast profesionálů, jež z přehlídky činily jedinečnou příležitost k uměleckému růstu jednotlivců a přispívaly ke zkvalitnění celkové úrovně ochotnické tvorby v českých zemích. B. soustavný zájem o hronovský festival umožňuje vhled do jeho historie od počátků ve 30. letech až do poválečného zneužití komunistickou mocí v 50. letech a současně dokládá proměny kritikova myšlení o divadle.

I když působil v žurnalistických listech pravicových stran a také v Dramatickém svazu, řízeného starší generací divadelních teoretiků a praktiků, neupouštěl od náklonnosti k avantgardním formám, naopak, i v pozdních 30. letech je obhajoval v konzervativním prostředí. V B. divadelně-kritickém postoji se levicová i agrární východiska zformovala v ideál divadla přístupného širokým vrstvám s prvořadou výchovnou funkcí; požadavek lidovosti a realismu v umění byl v období protektorátu zesílen důrazem k národní sounáležitosti a po válce bez obtíží spojen se socialistickou rétorikou.

S pravidelnou divadelní kritikou skončil 1947, když odešel z redakce Zemědělských novin. V období komunistického režimu se žurnalistické a odborné činnosti věnoval pouze raritně, jsa vytížen funkcionářskou kariérou a společenským životem. Příležitostné články či projevy související s divadlem se držely autorových celoživotních témat (venkov, ochotnictví, loutkářství), současně byly formulovány vyhraněně prorežimní dikcí: např. o performativitě dožínkových slavností či přínosu stalinského myšlení pro loutkoherectví. Další poznatky k B. působení v 50. letech může přinést až průzkum dosud nezpracovaného archivního fondu Venkovského divadla uloženého v Divadelním oddělení Národního muzea.

Navzdory osobnostnímu sklonu k požitkářství, který určoval B. profesní směřování a vedl jej k eticky pochybným rozhodnutím, vykazují jeho postoje a hodnotová orientace kontinuální linii bez účelových obratů. Představují tak jednu z mnoha poloh profesně aktivního působení v soukolí politických diktatur. Před svými kolegy, umělci i žáky zůstával nepřístupný; své názory a pocity si pečlivě střežil, stejně jako informace o svém soukromí a nezanechal o svém životě ani žádné zřetelné svědectví.

Pseudonymy, šifry

Ab., ab, amb, -amb, AMB, A. M. B., b., B., Ondřej Martinec

Teatralia

Poznámky ke kongresu mezinárodní kritiky, Divadlo 17, 1930, č. 3, s. 10; Pražská divadelní sezona začala, Světozor 32, 1931, s. 804; Rozhovor se Skupou, Divadlo 18, 1931, č. 7, s. 5 [původ Spejbla a Hurvínka]; Goethe a divadlo, tamtéž 18, 1931, č. 8, s. 1; Za dr. K. H. Hilarem, Venkov 20. 3. 1933; 150 let Stavovského divadla, tamtéž 21. 4. 1933; Divadlo D 34, tamtéž 29. 8. 1933; Divadlo a jubileum ND, Divadlo 13, 1933, č. 3, s. 50–51; O duchu pražského německého divadla, Venkov 18. 4. 1934; Max Pallenberg mrtev, tamtéž 28. 6. 1934; Národní divadlo hledá obecenstvo, tamtéž 18. 10. 1935; Divadlo a kritik, tamtéž 19. 10. 1935 + 24. 10 1935 [polemika s ředitelstvím Nového divadla]; Zdivadelnění divadla Voskovcem a Werichem, Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 291–293; Slovenská činohra Národního divadla, Venkov 28. 4. 1936; Zakladatel a tvůrce našeho moderního dramatu, tamtéž 12. 5. 1936 [nekrolog J. Hilberta]; K vídeňské kulturní sabotáži, tamtéž 26. 5. 1936; Hamlet III., tamtéž 2. 4. 1937; 20 let Klubu sólistů Národního divadla, tamtéž 12. 7. 1937; Václav Tille divadelník, Listy pro umění a kritiku 5, 1937, s. 346–347; O dramatisaci a inscenaci slavného Flaubertova románu, Venkov 5. 3. 1938; Jak byl položen základní kámen Národnímu divadlu 1868, tamtéž 15. 5. 1938; Lidová suita na Pražském baroku, tamtéž 25. 6. 1938; Stanislavskij zemřel, tamtéž 9. 8. 1938; Obnovený „Loupežník“, tamtéž 1. 10. 1938; Podobenství našeho zklamání ze světa, tamtéž 18. 10. 1938 [ref. J. K. Tyl: Jiříkovo vidění]; Pokus o divadelní diktát, tamtéž 18. 11. 1938 [o politických intervencích do pražského divadelnictví]; Naše divadlo na výstavě v USA, Divadlo 25, 1938/39, č. 3, s. 50–51; K Borovu režijnímu dílu, Venkov 22. 1. 1939; Pražská česká divadla: „Radostí k životu“, tamtéž 3. 5. 1939; Mahen, dramatik a veřejný pracovník, tamtéž 22. 5. 1939; Národ a divadlo, tamtéž 31. 5. 1939; Věra Lukášová, tamtéž 1. 10. 1939; První výročí Čapkovy smrti, tamtéž 27. 12. 1939; Bilance Městských divadel pražských, tamtéž 27. 6. 1940; Divadelní studia východiskem, tamtéž 18. 10. 1939; Kritika je žádoucí, tamtéž 26. 10. 1940 [namísto ref. zpráva o nevpuštění do Divadla V. Buriana]; Zorka Janů v Prozatímním divadle, tamtéž 12. 11. 1940; Proč nevzpomínáme velkých životních děl radostně?, tamtéž 3. 12. 1940 [o smutečním rázu vzpomínkového matinée na paměť H. Kvapilové]; Bloudění v D 41, tamtéž 20. 12. 1940; Štěpánkův rakovnický obraz podle Wintra, tamtéž 16. 1. 1941; Umírala mladičká, tamtéž 17. 4. 1941 [ref. o vzpomínkovém pásmu na J. Horákovou, r. J. Frejka v Klubu přátel venkova]; Karel Engelmüller, tamtéž 8. 6. 1941; Za F. V. Krejčím, tamtéž 2. 10. 1941; Euripidova Medeia, Lidové noviny 28. 3. 1942; Osvobozené dada, Venkov 9. 5. 1942 [ref. M. de Cervantes: Zázračného divadlo, v úpravě skupiny Větrník, r. J. Šmída]; Reflex poetismu, tamtéž 10. 5. 1942 [ref. F. Mach: Balada ve stínu ve Smetanově muzeu]; Poesie Hanse Sachse na scéně, tamtéž 24. 5. 1942; Odkaz Ladislava Stroupežnického, tamtéž 11. 8. 1942; Klicperův „Zlý jelen“ ve stínu Outěchovic, tamtéž 4. 12. 1942; Listy k ochotníkům, Praha 1942; Od Klicpery k Stroupežnickému, Praha 1942 [red. + předml. + kap. Film a dílo Stroupežnického, s. 135–153]; O smyslu ochotnických festivalů, in Ve službách Thalie, Olomouc 1944, s. 208; Hronovské poznámky, Zemědělské noviny 23. 8. 1945; Návrat Čapkovy „Matky“, tamtéž 30. 10. 1945; Cestou k zdivadelnění Jiráskova Žižky, Kytice 1, 1945/46, s. 88–90; Činy naší doby: Shakespeare v D 46, Doba 1, 1945, s. 121–127; Pražákův Hilar, Zemědělské noviny 11. 1. 1946; Hledání našeho dramatu, tamtéž 12. 3. 1946; Středočeské divadlo roste, tamtéž 9. 3. 1947; Návrat Osvobozených, tamtéž 30. 4. 1947; Koncept velké tragedie, tamtéž 31. 8. 1947; Českou cestou k naší agitce, tamtéž 1. 11. 1947; Nový Jiráskův Hronov, tamtéž 18. 8. 1950; Naše loutkářství na cestě k socialismu, Lidová tvořivost 1951, s. 406–411; Cestou realistických k „bouři“ Ostrovského, Divadlo 3, 1952, s. 36–49; Příspěvky našeho loutkářství v boji za socialismus, tamtéž, s. 624–632 → Takoví jsme byli, Loutkář 45, 1995, s. 150–151; Klasik, in M. Mellanová, Šedesát let národního umělce Josefa Skupy, Praha 1952, s. 7–19; Pozdrav Lotharovi Suchému, Literární noviny 2, 1953, č. 19, s. 4; Na začátku cesty za slovenskou dramatickou klasikou, Rudé právo 21. 3. 1954; Skvosty slovenské klasiky, Literární noviny 3, 1954, č. 5, s. 5 + č. 6, s. 6 + č. 7, s. 6; O práci Vesnického divadla, Divadlo 5, 1954, s. 976–983 + 6, 1955, s. 19–22 + s. 170–173; K spolupráci profesionálů s ochotníky. Pohled do budoucnosti, in 15 let DAMU a Disku, Praha 1960, s. 5–6; Jubilejní zamyšlení, Zemědělské noviny 3. 6. 1975 [vzpomínka na vlastní divadelní recenzentskou a organizační divadelní činnost]; Vyznání – anketa, Scéna 8, 1983 č. 25–26, s. 1 [příspěvek do ankety k 100. výročí znovuotevření ND].

Prameny

Archiv bezpečnostních složek: fond Studijní ústav ministerstva vnitra, sign. S–122–5.

NMd: pozůstalost E. Kolára (fotografie).

NA: fond Národní rada česká, karton 546.

Literatura

An., Národní práce 21. 3. 1942 [ref. Listy ochotníkům]; J. Kopecký: Divadlo na vesnici, Lidové noviny 28. 2. 1950 [o instituci Venkovského divadla] ● k padesátinám: F. Vrba, Literární noviny 6, 1957, č. 21, s. 4; an., Divadlo 8, 1957, č. 6, s. 534; E. Janský, Ochotnické divadlo 1957, č. 5, s. 99 ● k sedmdesátinám: EZ [E. Zaoralová], Svobodné slovo 25. 5. 1977; J. Tvrzník, Mladá fronta 25. 5. 1977; VF [V. Falada], Zemědělské noviny 25. 5. 1977; J. Kliment, Záběr 10, 1977, č. 11, s. 2 ● DČD IV ● nekrology: eh [E. Zaoralová], Svobodné slovo 24. 6. 1986; J. Vitula, Lidová demokracie 24. 6. 1986; J. Kliment, Rudé právo 25. 6. 1986; mel [P. Melounek], Zemědělské noviny 30. 6. 1986; J. Tvrzník, Mladá fronta 30. 6. 1986; A. Dvořák, Scéna 11, 1986, č. 15, s. 3 ● B. Srba: O nové divadlo, Praha 1988, passim; M. Hrabík: Brousil – požitkář, slaboch, zrádce?, Reportér (Polygon) 7, 1990, č. 2, s. 25; M. Forman: Co já vím?, Brno 1994, s. 76; J. Středa: Ohlédnutí k padesátinám loutkářské katedry DAMU, Loutkář 52, 2002, s. 210–212; J. Purš, Lípa 2007, č. 4, s. 10–12 [ke stému výročí narození]; kolektiv autorů: Místopis českého amatérského divadla I., Praha 2001, s. 184; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu: propaganda, kolaborace, rezistence, Praha 2007, passim; T. Pavlíček: Writers’ Institutions and the Crisis of Democracy, 1934–39, Soudobé dějiny 27, 2010, č. 4, s. 605; V. Just, Divadlo v totalitním systému, Praha 2010, s. 54; E. Zaoralová: Zažila jsem dobré i špatné, ale nezapisuji si to, ihned.cz, 26. 6. 2015, online https://archiv.ihned.cz/c1-64225650-eva-zaoralova-karlovy-vary-rozhovor.

ČBS, ČSHS, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Národní filmový archiv (online), SČS 1964, SČS od 1945, Teichman

Vznik: 2023