Sokol Tůma, František

Vlastním jménem František Tůma, jako kočovný herec vystupoval pod jménem Franta Sokol. Umělecké jméno František Sokol Tůma bylo pravděpodobně poprvé použito v osvědčení, které mělo deklarovat jeho odbornou způsobilost k provádění recitačních výstupů a které mu 1889 vystavil profesor filozofie J. Durdík.

Vyrůstal v Benešově jako jedno z pěti dětí obuvnického mistra Jakuba T. a jeho manželky Josefy, rozené Vitejčkové. Starší bratr Jan (1846–1910) vydával básně a působil jako středoškolský pedagog, mladší Vojtěch (1864–1933) emigroval 1891 do USA, kde působil v prostředí krajanských spolků jako herec, režisér a redaktor. Hmotná situace rodiny dovolila poskytnout vysokoškolské vzdělání pouze nejstaršímu synu. S. T. absolvoval čtyři třídy farní školy v Benešově, dvě třídy hlavní německé piaristické školy a následně se vyučil pekařskému řemeslu. 1878 se oženil s Barbarou Novákovou, s níž měl v té době již dvouletou dceru Josefu. Rodinu i řemeslo t. r. opustil a vydal se na dráhu kočovného herce a recitátora.

V prvních letech střídal v rychlém sledu divadelní společnosti (J. Faltys, V. Choděra, V. Pázdral, T. Knížková), nespokojen s gáží, jejíž výše byla závislá na čistém výdělku z představení. Příznivější zázemí nalezl v Braunově společnosti, v níž působil 1882–86. V tom období se začal pokoušet o první dramatická díla ve snaze finančně si přilepšit. Po 1886 od společnosti odešel a stal se samostatným recitátorem. Zlom v profesní cestě, spojené s nejistým výdělkem a kočovným způsobem života, nastal v listopadu 1893, kdy S. T. během recitačního turné navštívil Valašské Meziříčí. Seznámil se s tamním okruhem lokálních českých elit a přijal nabídku na redigování nově vznikajícího časopisu Radhošť. 1895 přesídlil s redakcí časopisu do Moravské Ostravy, kde očekával vyšší čtenářský odbyt. Na stránkách regionálního periodika publikoval několik literárních črt, které se staly základem pro pozdější prozaické a dramatické práce. Po zániku časopisu 1897 přijal nabídku okruhu kolem ostravských staročechů na vedení periodika Ostravský obzor (1897–1901) a později založil časopis Ostravan (1901–10). Nakonec zasedl v redakci odborného časopisu Horník, který vycházel s podporou ostravských báňských dozorců (1910–12).

Záhy po svém usídlení na Ostravsku pronikl do místního společenského života. Vypozoroval, že zdejší české komunitě chybí vlastní ochotnický spolek (divadelní představení byla do té doby doménou besedního hnutí a kočovných společností, navštěvujících region). Ke konci 1897 inicioval vznik Spolku ochotnického divadla v Moravské Ostravě, který obvykle vystupoval v sále Národního domu (dnešní budova Divadla Jiřího Myrona v Ostravě). Asi pětadvacetičlenný soubor sestával z osob ze středních vrstev. S. T. se v něm uplatnil jako jeden z režisérů a herec. Ochotnický kolektiv si ho cenil také jako autora proslovů, uvádějících řadu akademií, oslav a dobročinných akcí, během nichž herci vystupovali.

Společenské styky S. T. navazoval napříč sociálními vrstvami a politickými skupinami, přičemž nikde nenalezl úplnou názorovou shodu. Okruh českých liberálů mu vytýkal radikální antikapitalistické postoje a antisemitismus (projevovaný např. kritikou židovských hostinců a náleven, množících se v dělnických lokalitách a přispívajících k rozvratu rodin). S místní sociální demokracií se neshodoval v některých ideologických otázkách: nesouhlasil s marxistickým pojetím třídní revoluce a zastával názor, že dělnictvo má ekonomického a společenského vzestupu dojít vzděláním. Schopnost komunikovat s oběma tábory, byť ne bezkonfliktně, měla pozitivní vliv na přijetí jeho dramatických a prozaických děl jak mezi měšťany, tak i v prostředí dělnictva. Sociální demokracie např. uvedla jeho první významnější hru Soucit (1903) během oslav 1. máje 1904 ve Vítkovicích.

Průlomem v S. T. dramatické kariéře byla hra Pasekáři (1904), jež se stala jeho nejpopulárnějším divadelním titulem. V témže roce podnikl cestu po USA za bratrem Vojtěchem. Čtyřměsíční pobyt měl značný vliv na jeho názory a další tvorbu. Následující léta byla nejplodnější, co do literární práce i společenských aktivit. 1908 se významně podílel na ustavení Župy divadelních ochotníků pro východní Moravu a Slezsko, která koordinovala ochotnický život v regionu. Organizace vstoupila 1927 do Ústřední matice divadelního ochotnictva československého a až do svého zániku 1951 zajišťovala amatérským divadelníkům materiální zázemí, pořádala kurzy a usměrňovala volbu repertoáru.

V atmosféře vznikající republiky S. T. horlivě spolupracoval na vzniku české profesionální divadelní scény; úsilí vyústilo 1919 v Národní divadlo moravskoslezské. Poslední léta života S. T. negativně ovlivnil konflikt s nakladatelem, který měl soudní dohru. Finanční ztráta ze souborného vydání románových i divadelních spisů byla autorovi nakonec alespoň částečně kompenzována, nicméně ve vypjaté situaci byl 1924 stižen záchvatem mrtvice. S jejími následky se sice namáhavě vypořádal, zůstal však vůči okolí nedůvěřivý a úzkostný. Do konce života přesto hrál, psal, navštěvoval společenské akce na Moravě a ve Slezsku. 1925 se zúčastnil premiéry své hry Pasekáři v Rožnově pod Radhoštěm, kde se dočkal nadšených ovací. V prosinci 1925 onemocněl zápalem plic, kterému podlehl. Pohřbu se zúčastnili zástupci prezidentské kanceláře, představitelé městské samosprávy, regionálních kulturních a osvětových institucí; smuteční průvod čítal na 50 000 osob. Před zpopelněním bylo S. T. vyjmuto a nabalzamováno srdce a poté vystaveno v pamětní místnosti v Hornickém domě v Moravské Ostravě; urna byla umístěna do kolumbária na Městském hřbitově v Moravské Ostravě (dnes jsou obě schránky s ostatky v depozitáři Ostravského muzea). U příležitosti oslav nedožitých 75. narozenin S. T. byla odhalena litinová pamětní deska na domě, ve kterém žil a tvořil v posledních letech života.

Jako herec proslul výjimečnou pamětí a řadu divadelních rolí dokázal přednést ještě v pokročilém věku. Za působení u kočovných společností byl obsazován převážně do úloh milovníků a hrdinů. Jméno si získal mimořádnou schopností deklamace, k jejímuž pronikavému vyznění přispíval jeho mohutný hlas a vysoký vzrůst. Tyto předpoklady zúročil během kariéry profesionálního recitátora.

Z cestopisu z USA (Z cest po Americe I–II, 1910), kde se setkal s českými ochotníky a navštívil Ludvíkovu divadelní společnost v Chicagu, lze vyčíst, jak S. T. vnímal divadlo a jeho účel. Kritizoval dramaturgii krajanského souboru přizpůsobenou širokému obecenstvu, bez ohledu na uměleckou cenu, společenskou i národní edukativnost her. Spatřoval v tom důsledek „amerikanizace“, potřebu dělat „byznys“. S. T. chápal divadelní umění především jako prostředek k šíření osvěty a národní myšlenky.

Takové postoje se odrazily také v autorově literární tvorbě, která se nespokojila s šířením zábavy, ale tendovala k naturalistickému zobrazení dobové sociální reality. Precizně zachytil společenské poměry přelomu 19. a 20. století, jak mezi hornickými a venkovskými obyvateli, tak v prostředí měšťanských salonů. Inspirací mu byly zejména valašský a těšínský venkov a oblast průmyslového Ostravska. Vrcholným dílem je románová trilogie Černé království (1903–23, romány Na šachtě, Pan závodní a V záři milionů). Dramatická práce nebyla tak bohatá jako jeho prozaické a publicistické dílo. První výraznější diváckou odezvu zaznamenal s původně jednoaktovou hrou z Valašska Soucit (1903), zachycující chmurný obraz rodiny venkovského nádeníka, propuštěného z panských služeb. Jedná se o první autorův titul, uvedený profesionální scénou, v Národním divadle Brno. Zásadní úspěch na brněnské scéně však přinesla až inscenace Pasekářů (1904), srovnávaných s Našimi furianty. Prostředí Slezských Beskyd zachytil ve hře napsané pro Slezskou matici osvěty lidové Gorali (1913), blízké realistickým dramatům Maryša či Její pastorkyňa. Pražskému Národnímu divadlu bez úspěchu nabízel hru o manželství poznamenaném alkoholismem Hevička (1916); první ji nakonec uvedlo městské divadlo v Plzni.

V meziválečné době byla hrám S. T. otevřena především nově vzniklá ostravská scéna Národního divadla moravskoslezského. Mimořádné popularitě se hned v první sezoně těšilo představení Staříček Holuša (1919). Barvité zobrazení venkova a vlastenecký étos vyhovoval aktuální poptávce českého publika a na dobové poměry se hra dočkala nadstandardního počtu repríz. Zájem ze strany profesionální scény byl zejména o regionální téma, naopak umělecky složitá ideová dramata, o která se S. T. pokoušel zejména v závěru života, se mu na jeviště prosadit nedařilo. S ohledem na poptávku se pokusil převést do divadelní podoby nejvýznamnější pasáže své románové trilogie Černé království. Největšího úspěchu dosáhla dramatizace románu Na šachtě (1920), která se pro divácký zájem dočkala obnovené premiéry (1922). Pro scénu Národního divadla moravskoslezského zdramatizoval také závěrečnou část V záři milionů (1923); autorská dramatizace prostředního dílu trilogie Pan závodní zůstala v rukopisu. Vzhledem k autorově neochotě k jakýmkoliv režijním zásahům do textů byla spolupráce s vedením divadla poněkud komplikovaná. Teprve po smrti S. T. byla uvedena jeho dramatika také v Praze: 1926 nastudoval Pasekáře soubor divadla Urania. Od 30. let z profesionálních divadel zvolna mizí; do poloviny 20. století se autor těšil oblibě mezi ochotnickými spolky. 

Hry

Hana, ochotnický spolek ve Vítkovicích 1898; Soucit, Národní divadlo Brno 1903, i t.; Pasekáři, Národní divadlo Brno 1904, i t.; Zápas, t. [1905]; Na prahu života, t. 1908; Zpod jarma, t. 1908; Gorali, Slezská matice osvěty lidové, odbor Polská Ostrava-Zámostí 1913, i t.; Hevička, městské divadlo v Plzni 1917, t. 1916; Staříček Holuša, NDM 1919, t. [1920 nebo 1921]; Na šachtě (dle Na šachtě, část trilogie Černé království, 1903), NDM 1920, t. 1935; V záři milionů (dle V záři milionů, část trilogie Černé království, 1923); Hyeny (dle Hyeny: utopistický román, 1923), t. 1925; Sven Stendal, t. 1925; Česká Golgota, t. 1926.

Prameny

SZM v Opavě: osobní fond František Sokol Tůma (1890–1925) obsahuje osobní doklady, korespondenci, autorské rukopisy, výtisky zveřejněných děl a výstřižky z tisku.

NM – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur: sbírka drobných pozůstalostí obsahuje Sokola Tůmův rukopis Z cest po Americe.

LA PNP: osobní fond František Sokol Tůma (1900–1924) obsahuje fotokopie přijaté a odeslané korespondence, rukopisy a tisky.

AMO: Župa divadelních ochotníků v Moravské Ostravě, životopisná vzpomínka tiskaře R. Vichnara, inv. č. 37, karton 20.

AMO: Spolek Národního divadla moravskoslezského, František Sokol Tůma a jeho spor s divadlem ohledně provozování jeho her, inv. č. 69, karton 3.

 ZA v Opavě: Policejní ředitelství Moravská Ostrava, Župa divadelních ochotníků, sign. 656, karton 1039.

Literatura

Při ustavující valné hromadě ochotnického spolku pro Moravskou Ostravu, Ostravský obzor 10. 11. 1897; Pasekáři. Poprvé na Národním divadle dne 5. t. m., Lidové noviny: orgán strany lidové na Moravě 8. 3. 1904; Pasekáři v Americe, Ostravan 28. 10. 1906; Frant. Sokol Tůma Matici na Těšínsku, Obrana Slezska 26. 9. 1913, J. Prokeš: Za Sokolem Tůmou, Duch času 3. 1. 1926; V. Martínek: František Sokol Tůma: člověk a dílo, Brno 1926 + František Sokol Tůma, Ostrava 1957; O. Dušek, Katalog jubilejní výstavy Život a dílo spisovatele Františka Sokola-Tůmy uspořádané k poctě jeho devadesátých narozenin a dvacátého výročí úmrtí: od 30. prosince 1945 do 31. ledna 1946, Moravská Ostrava 1946; M. Tomášek: Zrod českého naturalismu a ostravské prózy Františka Sokola Tůmy, in Region a jeho reflexe v literatuře, Ostrava 1997, s. 81–96; H. Šůstková: Židé v díle Františka Sokola-Tůmy, in Židé a Morava: sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska 13. listopadu 2002, Kroměříž 2003, s. 212–216; P. Bek: František Sokol Tůma – život a dílo, in Studia iuvenilia MMIII. Sborník studentských prací, Ostrava 2004, s. 193–211; M. Jemelka: Ostravské dělnické kolonie optikou krásné literatury: od obžaloby kapitalistického systému po obhajobu starých časů, Město a městská společnost v procesu modernizace 1740–1918, Ostrava 2009, s. 80–102; V. Srbová: Román Františka Sokola-Tůmy Na kresách: vesnice Těšínského Slezska ve výru česko-německo-polských nacionálních konfrontací, in Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948, Praha 2014, s. 349–368; A. Kravčíková: Pomník Františka Sokola-Tůmy ve Zvěřinské kolonii jako projev integrace místních obyvatel do veřejného života ve městě a regionu, in A. Kozlová – M. Šimíková eds.: Kreativní město: kapitoly o proměnách středoevropských měst v průběhu staletí, Ostrava 2016, s. 97–110; L. Borovička – V. Strobach: Jak na (literární) antisemitismus? Modelová studie: antisemitské reprezentace u Františka Sokola-Tůmy, Dějiny – teorie – kritika 14, 2017, č. 1, s. 43–77; Zvěřina, Dělnické kolonie, online, URL: https://www.delnickekolonie.cz/zverina; Encyklopedie města Ostravy, online, URL: https://encyklopedie.ostrava.cz/home-mmo/?acc=profil_osobnosti&load=55.

Biografický slovník Slezska, Kulturně-historická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy, LČL

Vznik: 2023