Narodila se jako Erzsébet Czinege (psáno též Cinege, Zinege) v uherském Sedmihradsku; rodiště, dobovým německým jménem Kürbisdorf, leží dnes v Rumunsku. – V šestnácti letech (1838) se stala tanečnicí u německého divadla v Pešti [Budapešť], kde se následujícího roku setkala s Filipem Z. a sblížila se s ním. Jako jeho družka s ním přišla 1851 do Čech (manželka Josefa žila odloučeně ve Vídni, kde 26. 5. 1858 zemřela). Porodila mu syny Filipa (1853–1918), Františka (23. 10. 1858 Trutnov – 4. 4. 1940 Praha) a pohrobka Karla (4. 8. 1863 Louny – 30. 12. 1926 Potštejn). Principálovou řádnou ženou se stala až na sklonku jeho života, v létě 1861, po necelých dvou letech ovdověla. Po Zöllnerově smrti 1863 odvedl J. E. Kramuele část herců do své nově ustavené společnosti. Z. zůstal jen malý ansámbl (M. a E. Rottovi, J. Pešek s manželkou Marií, A. Merhaut), neměla ani koncesi; Zöllner 2. 8. 1862 žádal, aby na ni byla převedena jeho koncese, ale nebylo mu vyhověno s odůvodněním, že Z. nemá patřičné zkušenosti a předpoklady. Provozovatelské oprávnění obdržela po osobním jednání na pražském místodržitelství a ve funkci ředitelky a koncesionářky zahájila v Berouně novou éru společnosti. Pro chabou znalost češtiny společnost po umělecké stránce neřídila (režisérem ustanovila zkušeného herce J. Merhauta) a na představeních se nepodílela. Jazyková nedostatečnost překážela i při provozních záležitostech. Přesto stála více než čtyřicet let v čele podniku, který se udržel za narůstající konkurence kočujících družin a za změněné situace divadelnictví v českých zemích. Vedením pověřila průměrného herce J. Šourka, obětavého přítele a věrného životního partnera, který až do 1883, kdy správu převzal syn František, vykonával bezmála veškerou provozní a uměleckou agendu od zajišťování štací až po repertoár, pečoval o fundus, knihovnu atd. Z. si ponechala plně ve vlastních rukou záležitosti finanční. Měla rozhodující slovo při angažování (a propouštění) herců a dohlížela na garderobu. U společnosti požívala vážnosti a respektu, které si vydobyla matriarchálně autoritativním přístupem, otevřeností a důsledností v jednání s členstvem i pochopením pro starosti svých herců. Na jaře 1902 ji postihl záchvat mrtvice, z něhož se vzchopila a se společností cestovala dalších osm let. Pětačtyřicáté výročí ředitelování oslavila 1908 na štaci v Roudnici, k jubileu byl vydán drobný tisk a ÚJČH ji jmenovala čestnou členkou. V březnu 1911 utrpěla další záchvat mrtvice (tehdy se rozšířila mylná zpráva o její smrti), zemřela po několika měsících v Častolovicích a byla pohřbena na tamním hřbitově.
Společnost, jejíž byla ředitelkou a koncesionářkou, patřila od konce šedesátých let 19. stol a v následující dekádě k solidním kočujícím družinám. Z. převzala oslabený soubor, který po doplnění a rekonstrukci měl ve svých řadách vždy několik dobrých herců (K. Lier, F. Syřínek, V. Pázdral, J. Bittermannová, M. Lierová, K. Syřínková, syn Filip Z., později A. Betka s manželkou Kateřinou, A. Houdek a jeho žena Barbora, J. Brzek s manželkou Terezií, A. Čepela, V. Merhaut, K. Mušek, P. Řada, ad.), avšak s ansámblem Kramuelovým, a zejména Švandovým, později Pištěkovým a Budilovým se měřit nemohl. Obzvláště chyběla osobnost schopná dát společnosti výraznější impulsy. Na rozdíl od převážně činoherních družin se Z. začala orientovat ve zvýšené míře na zpěvoherní žánry, které se brzy staly význačnou částí repertoárové nabídky. 1870 získala koncesi pro Moravu (podle rodinné zkazky se pro ni sama vydala rovnou do Vídně k císaři, jenž jí okamžitě vyhověl) a přesunula aktivitu společnosti z valné části do moravských měst. Expanze do regionu, v němž se pohybovalo méně společností než v Čechách, zajistila nová, byť nikoli výnosná působiště. V nejednom městě byla Z. vůbec první provozovatelkou profesionálního českého divadla (např. v Jihlavě 1870), v Brně uskutečnila opakovaně dlouhé stagiony v Besedním domě (1874, 1875), hrála v Olomouci (tři sezony 1876–78), Velkém Meziříčí, Prostějově, Přerově aj. 1880 utrpěla při povodni v Moravské Ostravě škody na fundu a bibliotéce, dalších deset let na Moravu téměř vůbec nejezdila. Na moravských štacích naplňovala původní národně buditelské poslání kočujících družin, které v Čechách už dožívalo. Ač společnost pěstovala činohru i za správy Františka Z., do popředí se dostávala stále více opereta a v souboru sílilo zastoupení zpěváků (K. Komarov, A. Marek, B. Pták, J. Huml, R. Branald, F. Horníková, M. Zieglerová, M. Zöllnerová-Havelková, E. Vydrová-Zöllnerová), tento trend vyvrcholil v devadesátých letech.
Skutečnost, že Z. fakticky podnik neřídila, jí ztěžovala pozici před úřady (např. hlášení okresních hejtmanů, že společnost vede J. Šourek, s dalšími herci extemporuje a libuje si v politických narážkách a zesměšňování vlády). Žádost o povolení hrát v uprázdněné Aréně na Komotovce na předměstí Prahy 1873 místodržitelství zamítlo a zmařilo pokus Z. proniknout na okraj metropole, podnícený patrně příkladem některých divadelních ředitelů.
V posledních letech života – již dlouho důvěrně přezdívána „babička Z.“ – pozbyla vliv na chod společnosti. Byla však – navzdory nečeskému původu a nulové umělecké či programní aktivitě – vnímána jako zosobnění či symbol počátků českého kočovného divadelnictví, s nímž byla spjata manželovým prostřednictvím. Ve společnosti převzaté po mužově smrti se přidržovala tradice a po celou dobu svého ředitelování uchovávala starosvětský model divadelního podniku, založený jak na faktických příbuzenských vazbách, tak na pocitové sounáležitosti členstva jakožto široké rodiny.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1861–1870, kart. 882, sign. 8/6/24/ /20, 1871–1880, kart. 1250, sign. 8/6/24/2, 1891 až 1900, kart. 2553, sign. 8/6/24/4 [koncese]. NMd: Č 1807, Vzpomínky, rkp. [1901]. ■ J. Z.: E. Z., Divadelní listy 2, 1900/01, s. 209–211, 235; E., k osmdesátinám, Meziaktí 3, 1902/03, č. 15; Divadlo 7, 1908/09, s. 44 [ředitelské jubileum], s. 73 [Z. poděkování]; L., nekrolog, Divadlo 9, 1910/11, s. 448; E. Schick: Ein Kapitel aus der böhmischen Theatergeschichte, Union 8. 1911; J. Čermák: Návštěvou u babičky Z., Osvěta lidu 11. 7. 1911 + Babička Z. zemřela, 27. 7. 1911 + Pohřeb babičky Z., 2. 8. 1911; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 64–71; S. Gregor: Sedmdesát let Moravské orlice, Moravská orlice 17. 1. 1932; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, zvl. s. 50n.; L. Panovec: Dějiny moravského divadla v letech 1884–1918, dis., FF MU 1949; M. Šáchová: Moravské divadelnictví v hlavních centrech v Brně, Olomouci a Ostravě v letech 1848–1884, dis., FF MU 1952; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953; J. Knap: Zöllnerové, 1958, passim + Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 34–37, 218, 225, 229; DČD III; J. Štefanides: České divadelní společnosti v Olomouci (1868–1920), sb. Středisko 64, 1980, s. 25–30; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci I, red. J. Stýskal, 1981, s. 101, 103n. ■ EDS[in Zöllnerova spol.]; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1218–1220
