Křtěn Philipp. Narození uváděno i 1. 9. 1785, 7. 9. 1785 Pešť [Budapešť], zápis v matrice zemřelých uvádí jako rodiště Prešpurk [Bratislava] a věk jednaosmdesát let. – Syn Johanna Friedricha Z. (1745 – asi 1835), herce a principála původem z Drážďan, který strávil svou divadelní dráhu v rakouské monarchii (mj. ředitelem divadelní družiny hraběte P. Batthyányho v Hainburgu, divadel v Olomouci, Prešpurku a Pešti). Matka Marie Anna (roz. von Merisch) byla herečkou. Prvorozený Z., stejně jako deset jeho sourozenců, vystupoval v dětských rolích u otcovy společnosti od 1792 nebo 1793. Brzy od ní odešel a mnoho let působil v Dolních i Horních Uhrách: v prvním roce 19. stol. v Prešově, 1804 u ředitele J. Holzmanna v Pětikostelí [Pécs], pak u J. K. Kuntze v Prešpurku. Wurzbach zmiňuje další Z. působiště ze začátku 19. stol. (Osjek, Varaždín, Szeged). 1808/09 se dostal do Znojma, asi v téže době hostoval v Divadle na Vídeňce. 1809 hrál v Rábu [Györ] opět u ředitele Kuntze, 1810 odešel do Pešti, pak do Košic (zde opět u Holzmanna), 1812/13 byl v Prešpurku. Nejpozději 1811 se oženil s herečkou Josefou Pauli, rodačkou ze Štýrského Hradce. Ředitelské působení zahájil v Košicích (1813– 16), kam se vrátil 1819 (mezitím byl v Pešti). 1821 působil v Lembergu [Lvov], záhy se vrátil do Pešti a po rozdělení tamního divadla vedl druhou scénu v Budíně 1824/25, kde však záhy finančně ztroskotal a vrátil se na scénu pešťskou. Z následujícího působiště v Prešpurku (asi od 1832) odešel 1837 s ředitelem F. Pokorným do Vídně. V Divadle v Josefově pobyl do března 1839. Nakrátko se vrátil se do Pešti, kde se sblížil s mladou tanečnicí Erzsébetou Czinegeovou (1822–1911), která se stala jeho družkou a ještě za života jeho manželky mu porodila syna Filipa (1853) a nedlouho po její smrti (26. 5. 1858) syna Františka. 1841/ 42 byl Z. artistickým správcem u ředitele A. Schmidta v Pětikostelí a po dalším putování zakotvil 1845 ve Vídni jako herec a režisér u F. Pokorného v Divadle na Vídeňce, pak v Divadle v Josefově. Po smrti Pokorného (1850) opustil Vídeň a téměř sedmdesátiletý se vydal se synem Friedrichem (1827 – 1. 5. 1853) do Čech. Své působení v českých zemích zahájil s německou hereckou společností v Hradci Králové, kde zbudoval za pomoci J. Štandery arénu, v níž hrál od začátku července 1851 do poloviny května 1852. Po smrti syna Friedricha, který mu pomáhal řídit podnik, soubor rozpustil. Odešel do Prahy, kde jej údajně zaměstnal ředitel StD J. A. Stöger jako režiséra frašek a výpravných her, pražské divadelní almanachy však Z. nezaznamenávají. V tu dobu se na Z., který měl platnou, ale nevyužívanou koncesi, obrátil J. K. Tyl, hledající ředitele ochotného přijmout skupinu českých herců propuštěných z Kullasovy společnosti.Za spoluúčasti J. Štandery došlo k uzavření dohody a k ustavení nové, tentokrát české Z. divadelní společnosti (německy se hrálo jen výjimečně), která zahájila 29. 6. 1853 v Hradci Králové (v Aréně na Střelnici). Hospodářským správcem se stal Štandera, vrchním režisérem (de facto artistickým vedoucím) Tyl, Z. zůstal ředitelem až do smrti. Se svou družkou se oženil 30. 7. 1861 v Plzni, 1862 žádal kvůli svému vysokému věku o převod koncese na manželku, ale nebylo mu vyhověno. V lednu 1863 legitimoval oba nemanželské syny, třetí Karel se narodil jako pohrobek 1863. Posledním místem Z. působení se stala Plzeň, kde jeho společnost hrála už v létě 1856 a 1861. O Vánocích 1862 zahajoval v městském divadle část sezony vyhrazenou českému provozu, zemřel před jejím dokončením. Pochován byl na svatomikulášském hřbitově, podle svého přání do hrobu sousedícího s Tylovým. Společnost převzala vdova a provozovala ji na získanou vlastní koncesi.
Z. četní potomci (devět z prvního manželství, tři z druhého svazku) pokračovali vyjma jednoho v rodinné divadelní tradici. Z dětí z prvního manželství působila v Čechách kromě předčasně zemřelého Friedricha dcera Marie Beatrice (Mimi), angažovaná J. A. Stögerem do StD (1835–45). Podle smlouvy měla hrát i v českých představeních, k tomu však nikdy nedošlo. V Praze se 1843 provdala za baletního mistra J. Raaba a po vypršení smlouvy odešla za manželem do vídeňského Divadla v Josefově. V českých zemích, jmenovitě v Brně, hrál i Z. bratr Anton, rovněž komik. V linii tří synů od E. Czinege se zöllnerovský rod rozvětvil a zanechal v českém divadle hlubokou stopu.
Pestrý repertoár, který pěstovaly divadelní společnosti první poloviny 19. stol. poskytoval Z. spektrum rolí v rozličných žánrech od dobových frašek a kouzelných her přes vážné činohry a dramata až po zpěvohry a opery. Podle kritik nebyly zpěvní party Z. silnou stránkou, nicméně mezi jeho rolemi byli kupř. Bartolo (Rossini: Lazebník sevillský), Papageno (Mozart: Kouzelná flétna) či Sebastian (Paër: Die Weibercur). Jeho doménou se staly komické lokální postavy v soudobých vídeňských fraškách, např. Wastl (Schikaneder, h. Haibel: Des Tyroler Wastels zweyter Theil oder Die Scharfschützen in Tyrol, 1812), Kasperl (Perinet, Lentway: Astaroth der Verführer oder Der Kampf mit dem Fürsten des Finsternis, 1813). Již na počátku desátých let platil v Uhrách za renomovaného komika; v angažmá v Pešti byl vysoko honorován (roční plat 3 800 zl. a benefice). Téměř po celou svou hereckou dráhu se uplatňoval v komických typech z dobové produkce (např. tit. role v Bäuerlově parodistické hře Falsche Catalani, Pešť 1817/18; Knackerl v Bäuerlově hudební frašce Fiaker als Marquis, Košice 1822; Florian, Raimund: Diamant des Geisterkönigs, 1826; Fortunatus Wurzel, týž: Bauer als Millionär, 1827; Rappelkopf, týž: Alpenkönig und Menschenfeind, 1829; u F. Pokorného Damian Stutzel, Nestroy: Zu ebener Erde und erster Stock oder Die Launen des Glückes, 1835; Cyprian Deckel, Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker; Valentin, Raimund: Der Verschwender – obě 1837; Zwirn, Nestroy: Lumpacivagabundus; Fritz Hurlebusch, Kotzebue: Pagenstreiche; Fritz Schmuck, Guttenberg: Zwanzigtausend Thaler). Byl ceněn za komickou přirozenost a jistou noblesu, vyhýbal se dryáčnictví a nevkusu, rád však improvizoval a napodoboval slavné vídeňské komiky. Jeho výkony prý ukazovaly na svědomitou přípravu. Hrál i postavy charakterní, např. v Kotzebuově rytířském dramatu Der Graf von Burgund. Začátkem působení v Čechách, kdy provozoval německá představení, byl herecky činný: 1851 hrál čeledína Jirku ve Štěpánkově Čechu a Němci a tit. roli v Nestroyově frašce Eulenspiegel. Po transformaci společnosti v český podnik hrál už jen výjimečně. Ponechal si roli Jirky, kterou podle současníků ztvárnil nejlépe z tehdejších, předchozích i následujících interpretů (představil se v ní i na Smíchově 1860), občas vystupoval v německých quodlibetech sestavovaných z úryvků rozličných her nebo ve výpravných hrách (např. Zauberspiegel, 1857), zařazovaných občas na program speciálně kvůli němu.
Do českého divadla se zapsal především jako ředitel, ale také jako zakladatel rozvětvené české odnože divadelního rodu. V polovině 1853 sestavil novou společnost, která během bachovské éry byla až do konce padesátých let – vedle společnosti J. A. Prokopa – jediným podnikem soustavně pěstujícím české divadlo. Hospodářskou stránku provozu svěřil J. Štanderovi (do 1859) a uměleckou režiséru J. K. Tylovi (do 1856). Za jejich schopného vedení společnost všestranně prosperovala a šířila na venkově vlastenecko-osvětový divadelní program. Kvalitou svých produkcí zastiňovala soubor Prokopův, negativně ovlivňovaný neuspořádanými interními poměry. Z. neměl na formování umělecké stránky rozhodný vliv, avšak jako ředitel vládl souboru pevnou rukou, jak o tom svědčí jeho předchozí praxe, zvláště desatero, formulované za principálského působení v Košicích (1813), jež vykazuje nápadné shody s tzv. divadelním řádem J. K. Tyla. Od herců vyžadoval naprostou kázeň, sám projevoval tehdy nevšední solidnost: Vyplácel pevně stanovené gáže, nikoli tzv. díly. Ve Štanderovi měl zdatného a šetrného ekonoma, v Tylovi koncepčního dramaturga a režiséra, nicméně je pravděpodobné, že jeho vlastní podíl na řízení podniku byl větší, než se obvykle míní. Přinejmenším v záležitostech personálních si ponechával rozhodující slovo, jak je patrné z obsazení místa režiséra po Tylově smrti. Tehdy ustanovil do funkce V. Graua a po jeho brzkém odchodu odmítal – ke škodě společnosti – pověřit režií mladého, talentovaného K. Poláka. Funkci pak zastával sám až do listopadu 1859, kdy ji předal herci F. J. Čížkovi. Souborem prošli bezmála všichni významní kočující herci té doby; jeho prvními členy byli M. Forchheimová-Tylová, její sestra A. Rajská, M. Čížková, sestry M. a H. Lipšovy, F. J. Čížek, J. Chramosta, F. Krumlovský, A. Mušek, F. Pokorný, J. E. Kramuele, V. Svoboda, brzy přibyla M. Köhlerová (později provd. Ryšavá), za Tylova života ještě F. F. Šamberk, K. Polák a T. Knížková. V druhé polovině padesátých let přistoupili J. Jelínek, J. Vilhelm, K. Ryšavý, J. Frankovský, A. Merhaut, F. Paclt, A. Kubíčková (provd. Frankovská), začátkem další dekády manželé Rottovi, E. Bíl ad. Kromě běžných odchodů a příchodů jednotlivců byl Z. soubor dvakrát decimován odchodem početnější skupiny herců: Poprvé 1859 (Kramuele odvedl část herců k řediteli J. J. Stránskému, odchod Štanderův k řediteli Kullasovi po roztržce s Z.), podruhé 1862, kdy dlouholetí členové přešli k A. Szeningovi (manželé Čížkovi, Muškovi, Ryšavých a J. Vilhelm). Z. se podařilo společnost konsolidovat natolik, že plynule pokračovala v činnosti a dlouhodobě obsazovala význačné lokality; např. v létě 1860 osmitýdenní stagiona na Smíchově v hostinci V Eggenberku, 1861 dlouhá štace v Českých Budějovicích a tři letní měsíce v Plzni, poté česká část hlavní (zimní) sez. 1861/62 ve starém divadle v Plzni.
V první generaci průkopníků českého kočovného divadla zaujímá Z. čelné místo. V padesátých letech vytvořil spolu se svými českými správci umělecky i provozně příkladnou společnost, která předčila nejen nemnohé efemérní podniky, ale i jediného vážného konkurenta, společnost J. A. Prokopa. Z. prožil převážnou část aktivní umělecké dráhy u německých scén rakouské monarchie, avšak v pokročilém věku dokázal přijmout novou výzvu a věnovat se českému divadlu, pro jehož potřeby jevil, ač rodem i praxí Rakušan, nebývale vzácné pochopení. Společnost, kterou 1853 založil, prošla v dalších desetiletích mnoha peripetiemi; zanikla až 1945.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1850–1854, kart. 152–154, sign. 8/6/06/323, kart. 155–163, sign. 8/6/601, 1861– 1870, kart. 882, sign. 8/6/24/20 [koncese]. SOA Plzeň: Sbírka matrik, Plzeň 028, matrika oddaných 1860–1868, s. 55, obr. 56; Plzeň 042, matrika zemřelých 1859–1866, s. 134, obr. 135. ■ Wiener allgemeine Theaterzeitung 33, 1840, s. 1368; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin], 1852, s. 238 [Hradec Králové], s. 239–241 [biografie]; Wiener Jahrbuch für Zeitgeschichte, Kunst und Industrie und Osterreichische Walhalla, 1851, s. 164–166 [medailon]; Lumír 10, 1860, s. 214 [z Litomyšle], 331, 665n., 692n., 740n., 763, 835 [ze Smíchova], 959n., 1029n., 1079 [z Písku], 1126, 1262n. [z Jindř. Hradce]; tamtéž 11, 1861, s. 68 [z Jindř. Hradce], 309 [z Třeboně], 549n. [z Budějovic], 908n. [z Plzně]; Poutník od Otavy 10. 5. a 31. 5. 1862 [z Tábora]; nesign., nekrolog, Lumír 13, 1863, s. 189; F. Kaiser: Unter fünfzehn Theater-Direktoren, Wien 1870, s. 138; J. Neruda: J. Frankovský vypravuje, Národní listy 16. 11. 1880 → České divadlo VI, 1973; J. L. Turnovský: O životě a působení J. K. Tyla, 1881; nesign.: První apoštolé českého divadla, Divadelní listy 5, 1884, s. 115n., 125; J. Schiebel: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 43–50; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 29. 5., 2., 12. a 23. 6. 1914; J. Pešek: Kočující společnosti divadelní v Hradci Králové…, Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 546n.; V. Budil: O F. Z., Sborník městského historického musea v Plzni VI, 1921, Plzeň 1922, s. 98–101 + Památce F. Z., Český deník 31. 10. 1923; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 57–64; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 9–116 + Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 18–24, 28, 34–36; K. Pletzer: Pobyt J. K. Tyla v Č. Budějovicích v r. 1856, in Jihočeský sborník historický 29, 1960, s. 92; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien–Köln–Graz 1972, s. 54, 80, 113, 122n., 125, 132–134, 136, 140, 147–149, 162, 194; DČD III ■ EDS [Zöllnerova spol.], Eisenberg, Wurzbach [* 7. 9. 1785 Pest; též Zöllner-Familie]; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1214–1218
