Narodil se jako nemanželský syn principála Filipa Z. a jeho o čtyřicet let mladší družky E. Czinegeové. Pod jejím jménem byl zapsán do matriky, legitimován až 1863 otcovým místopřísežným prohlášením. Po smrti otce (1863) ho vychovával herec a matčin životní partner J. Šourek. Z. údajně studoval v Praze, neznámo kdy se vrátil k matce; nejpozději 1874 začal hrát v rodičovské společnosti. 1883 se oženil s členkou souboru, operetní subretou Marií Havelkovou (1861–1912). V manželství se narodily dcery Gabriela (1884–1955) a Marie (1886–1904). Za nějaký čas poté co mladší bratr František převzal po J. Šourkovi správu společnosti (1883), Z. spolu s manželkou přešel k P. Švandovi ze Semčic, u nějž setrval tři roky (1886–89), se zimními sezonami v brněnském ND. Od 1889 působil i s chotí opět u matčiny společnosti, kterou definitivně opustil v létě l902. Byl angažován ředitelem brněnského ND F. Lacinou, už v červnu 1903 přešel do holešovického divadla Uranie, kde také pobyl jen krátce (v prosinci ho tisk zmiňoval jako bývalého člena této scény). Pak vystupoval zřejmě jen příležitostně v předměstských arénách (např. 1909 u J. Kubíka v libeňském divadle U Deutschů v Offenbachově operetě Orfeus v podsvětí) a na venkově u kočujících společností. Pro zhoršující se paměť byl nucen divadelní činnosti nadobro zanechat. Živil se jako hostinský, inkasista časopisu Divadlo, pokladník u Maroldova panoramatu a nakonec jako pohřební zřízenec. Po manželčině smrti (1912) se stáhl do ústraní, zemřel zapomenutý a v osamění, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Začátky jeho herecké kariéry nejsou zcela jasné. Na stagionách matčiny společnosti v Brně (1874 a 1875) se v obsazení her, zveřejňovaném v Moravské orlici, objevuje „pan Zöllner“ nepříliš často. Není ani jisté, zda některé role nepatřily bratru Františkovi. Od konce sedmdesátých let je už prokazatelně doložen v poměrně širokém spektru rolí, zahrnujícím uhlazené salonní elegány i drsné venkovské kmotry, bodré figury z lidu i vojenské šarže. Jeho parádní rolí tehdy byl samolibý důstojník ve veselohře Válka v míru. Od počátku se uplatňoval i v postavách mužů středního a staršího věku, mladistvé milovníčky patrně nehrál téměř vůbec. Za pobytu u Švandy brněnská kritika pochvalně zmiňovala jeho neokázalou drobnokresbu a komediální schopnosti, využívané k charakteristice postavy a ke karikaturnímu zesměšnění lidských slabostí a nectností. V souboru matčiny společnosti zastával pozici prvního charakterního komika v činohře i v rozmáhajícím se operetním repertoáru, který se u Zöllnerů pěstoval už od sedmdesátých let. Z. komika se dobře uplatňovala v karikovaných typech ze satirických operet Offenbachových (Menelaos v Krásné Heleně či Jupiter v Orfeovi v podsvětí), nejednou překvapil pružnou, až akrobatickou pohyblivostí (principál komediantů Gabriolo v Princezně trebizondské). V činohře ztvárňoval měšťanské domácí pány, uťápnuté či podváděné manžely, starostlivé otce apod. (např. pan Pětihlásek, Kneisel: Když ženy mužům pláchnou; Gustav Cascadier, Valabrègue–Hennequin: Ustupte ženám). Vedle rolí z oboru tzv. něžných otců se mu dařily i postavy nelítostných či tvrdých mužů (Vistovský, Bałucki: Těžké ryby). Z. herecky nejplodnějším obdobímbyla léta v rodinné společnosti. U P. Švandy a F. Laciny dostával většinou jen malé úkoly, zato v umělecky náročnějších kusech. Za posledního působení v rodinné společnosti se jeho doménou stala opereta, v níž hrál a zpíval a stále častěji ji i režíroval. V závěru divadelní dráhy se sice odpoutal od rodinného podniku, jehož limitů si byl patrně vědom, ale nové stálé působiště už nenašel.
Role
Spol. E. Zöllnerové
Lichvář Zadrobil (V. J. Kavka: Švihák a dělník), Rafael (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), P. František Rozražovský (J. J. Kolár: Pražský žid), Květomil (F. X. Told, A. E. Titl: Čarovný závoj), Lana (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Petr Váňa (J. Vilhelm dle něm: Mistr Bedrník a jeho chasa) – 1874; Albík z Uničova (J. K. Tyl: Jan Hus), Adam (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor) – 1875; Jakub (S. H. Mosenthal: Debora aneb Křesťan a židovka), Kajetan (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn) – 1877; Felix Bacciochi (E. Bozděch: Světa pán v županu) – 1878; Král Petr (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Vistovský (M. Bałucki: Těžké ryby), Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Gaspard (R. Planquette: Zvonky cornevillské), Fix (A. Dennery, J. Verne: Cesta kolem světa za 80 dní), Florian Špička (E. Pohl, ú. J. J. Stankovský: Milion), Bohumil Kalousek (F. v. Schönthan: Zlatý pavouk), Kudla (H. Wilken, O. Justinus: Milín – Bilín), Krištof (R. Benedix: Emancipace dám), Pan Pětihlásek (R. Kneisel: Když ženy mužům pláchnou), Jupiter (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Geronimo baron z Cornarini (E. Scribe: Mušketýrova láska) – 1885; Reif z Reiflingů (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Válka v míru) – b. d.
Švandova spol. ND Brno
Plukovník Ollendorf (K. Millöcker: Žebravý student, i spol. E. Zöllnerové 1900), Jan Vasiljevič (V. Krylov: Havrani aneb Chytrák na chytráky), Tobiáš Tříska (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Hubáček – Zeď (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), [?] (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Jechiel (J. Vrchlický: Rabínská moudrost) – 1886; [?] (F. A. Šubert: Jan Výrava), Cacolet (H. Meilhac, L. Halévy: Tricoche a Cacolet), Antonio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Jean (A. Valabrègue: Manželské štěstí), Lékárník (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Slepejš (J. Strauss: Netopýr), [?] (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1887.
Spol. E. Zöllnerové
Princ Camillo Borghese (E. Bozděch: Světa pán v županu) – 1887; Hrabě Kančukov (F. v. Suppé: Fatinica) – 1892; Frimousse (Ch. Lecocq: Malý vévoda), Karel Sýkora (O. B.: Jmenovci aneb Dobrodružství pana Sýkory) – 1893; Koloman Zupan (J. Strauss: Cikánský baron) – 1894; Baptist Bourganeuf (A. Bisson, A. Mars: § 330 aneb Komponista a jeho tchýně), Isák Mayer (J. Vilhelm dle něm.: Chce k opeře) – 1896; Ignác Sklenička (L. Krenn, K. Lindau: Náci a Muci) – 1897; Don Ranudo Onufrio de Colibrados (R. Dellinger: Don Cesar)– 1898; Raoul Tamponin (K. Zeller: Prima balerina aneb Moderní obchodní reklamy), Cela (J. Strauss: Netopýr), Montpépin (A. Bisson: Kontrolor spacích vagonů), Celestin (F. Hervé: Mamzelle Nitouche) – 1899; Gabriolo (J. Offenbach: Trebizondská princezna), Don Boléro d’Alcarazas (Ch. Lecocq: Giroflé-Girofla) – 1900; Blimel (G. Davis: Katakomby), Dagobert (H. Drachmann: Byl jednou jeden král) – 1902; Samiel (C. M. v. Weber: Čarostřelec), Menelaos (J. Offenbach: Krásná Helena), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Makarius Čtyroký (L. Krenn, K. Lindau: Chudá holka), Josef Poulard (A. Bisson: V době karnevalu aneb Nezahrávej si s ohněm), Generál Bum (J. Offenbach: Velkovévodkyně z Gerolštýnu), Lambertuccio (F. v. Suppé: Boccaccio), Šebesta (A. v. Kotzebue: Krejčí Divíšek), Karel (F. Kaiser: Novověký don Juan), Amadeus Bonneval (A. Valabrègue: Manželské štěstí), Florian Sojka (L. Krenn, K. Lindau dle W. Mannstädta a J. Freunda: Bláznivá noc), Gustav Cascadier (A. Valabrègue, M. Hennequin: Ustupte ženám), Dubuisson (P. Berton, Ch. Simon: Zaza) – b. d.
ND Brno – F. Lacina
Hrabě Arthur Schaffgotsche (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Petr Ivanovič Bobčinský (N. V. Gogol: Revisor), Kořínek (A. Jirásek: Emigrant) – 1902; Lancelot Gobbo (W. Shakespeare: Kupec benátský) – l903.
Uranie
Jiřík (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), [?] (týž: Paní Marjánka, matka pluku), Hospodský (E. Labiche, E. Martin: Nehody pana Perichona), Tyčkrle (K. A. Görlitz, ú. J. Štolba: Tři páry střevíců), Fileto (Lope de Vega: Sedlák svým pánem) – 1903.
Švandovo div.
Vendelín (K. Costa: Zuzančin pan kaprál) j. h. – 1903; Sluha (B. Dovsky: Byly to zlaté časy), Kuzma Nikolajevič Chirin (A. P. Čechov: Jubileum) – 1907.
Prameny a literatura
Divadelní referáty, in Moravská orlice 1874, 1875; Národní politika 1903; Národní listy 1903; nesign.: Manželé Zöllnerovi, Divadlo 3, 1904/05, s. 256 až 268; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 73n.; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 201–203; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953; J. Knap: Zöllnerové, 1958, zvl. s. 146–149, 161–163, 187n. + Umělcové na pouti, 1961, s. 36, 83, 197; DČD III ■ PBJ; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1212–1214
