Psán též Zima, Zýma. – Pocházel z rodiny krejčího, která se brzy přestěhovala do Prahy. Jako většina budoucích česky píšících dramatiků této generace studoval na Akademickém gymnáziu, kde byl jeho učitelem exjezuita I. Cornova, seznamující žáky s českou minulostí a josefínskými ideami. Ve studiích pokračoval na filozofii, odkud však po otcově smrti (1781) odešel. Vyučil se tiskařem v malostranské tiskárně J. T. Höchenbergera a 1793 ji koupil. Postupně pak vlastnil tiskárny v Celetné a v Týnské ul. na Starém Městě pražském, od 1820 měl tiskárnu na Koňském trhu [Václavské nám.].
Literární činnosti se věnoval pouze krátkou dobu, od druhé poloviny osmdesátých do počátku devadesátých let. Napsal a vydal dvě mravoučné povídky (Ukrutný vražedlník Jan Pieriere aneb Jak nešťastné můž býti děvče skrz lásku; Karel Divienzo z Londonu a slečna Amália Florentynská aneb Podivné jest člověka štěstí, 1787). Prvním literárním projevem souvisejícím s divadlem byla báseň opěvující uvedení Thámovy hry Břetislav a Jitka v Nosticově divadle 10. 1. 1786. T. r. napsal další oslavné básně, první k otevření divadla Bouda (8. 7.), druhou k návštěvě císaře Josefa II. na této scéně (19. 9.). Patřil ke skupině autorů (dále ji tvořili V. a K. I. Thámové, M. Stuna, P. Šedivý, J. J. Tandler, M. Štván, F. Heimbacher a M. Majober), která vytvářela repertoár pro nově vzniklé Vlastenské divadlo, zvláště pro jeho první etapu (1786–93). Z. dramatická tvorba čítá pouze dvě hry, pro historii však velmi významné, neboť jde o první původní novočeská dramata, jejichž texty známe. Pětiaktová hra Oldřich a Božena patří mezi tehdy početné hry s náměty ze starších českých dějin. Hlavní dějové pásmo, jména postav a na jednom místě i doslovnou citaci (s udáním pramene) Z. převzal z Kroniky české Václava Hájka z Libočan, vycházel iz Dalimilovy kroniky vydané 1786. Děj hry tvoří kromě milostného příběhu knížete Oldřicha a chudé selky Boženy také spiknutí proti knížeti, připravované zrádným Kochanem a jeho spojenci, k vedlejším motivům patří vztah Kochanovy dcery Krásoběly a mladého rytíře Slavikona. Humorné prvky vnášejí do příběhu postavy prostých sedláků – Boženiných rodičů a jejich souseda. Hra je silně prostoupena vlasteneckou tendencí (kterou své činy ospravedlňují i zrádní spiklenci) a příklonem k josefínskému pojetí osvíceného panovníka. Nejvíce se tyto dva motivy protínají v postavě Oldřicha, který je koncipován jako vzor vlastence (vše koná v zájmu vlasti a jejích obyvatel, těmto ohledům podřizuje i volbu manželky – zásadně odmítá sňatek s cizinkou) a zároveň jako osvícený, téměř absolutistický vládce, schopný panovat sám, bez omezující moci stavů. Také v líčení sedláků se projevuje Z. demokratické smýšlení a náklonnost k osvícenským ideám. Přes určité komické prvky sedláky příliš nezesměšňuje, naopak zdůrazňuje jejich poctivost a upřímnost, kterou staví do protikladu k pokrytectví dvorského života. Oldřich s nimi jedná jako se sobě rovnými a námitky proti Boženinu selskému původu vyvrací poukazem na skromný původ Přemyslovců. Inspirací pro postavy rytířů, kteří jsou líčeni jako drsní a vzteklí násilníci projevující se siláckou mluvou, křikem apod., byly patrně dobové rytířské hry německé provenience. (Počátkem dvacátých let 20. stol. hru upravil pro loutkové divadlo J. Bar-toš.) Ve čtyřaktové činohře Tharsia z Tyru Z. zdramatizoval oblíbený dobrodružný příběh o tyrském králi Apolloniovi, který po údajné manželčině smrti na moři svěří dceru Tharsii na vychování cizím lidem. Tharsia překonává různé nástrahy a nebezpečí, nakonec se šťastně shledá s otcem i s domněle mrtvou matkou. Tharsia z Tyru nedosahuje kvalit předchozí hry; zpracování je pouze dialogizací rozsáhlé epické látky, vyznačuje se přílišnou rozvleklostí, některé pasáže (např. celé poslední dějství o shledání Tharsie a Apollonia s Licinií, kterou považovali za mrtvou) působí nadbytečně.
Hry
Oldřich a Božena, Vlast. div.-U Hybernů 1789, i t.; Tharsia z Tyru, tamtéž 1791, t. 1792.
Prameny a literatura
J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 50 → Theatralia I, [1912]; F. A. Šubert: Dvě dramata A. J. Z., Krok 13, 1899, s. 65–70; J. Vlček: Dvě původní dramata česká z doby osvícenské, Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 17–20; V. Řezníček: Bouda, Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 202; Č. Zíbrt: K dějinám divadla českého, Český lid 16, 1907, s. 417 [přetisk básní k otevření Boudy a k návštěvě císaře Josefa II.]; J. Máchal: Počátky novočeské literatury dramatické, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 269–274 + Dějiny českého dramata, 1917, s. 95, 103n.; M. Hýsek: K Zímově hře Oldřich a Božena, in J. Z.: Oldřich a Božena, 1940; F. Černý: Nástin dějin českého divadla III, Národní obrození, 1955, s. 34–38; Vondráček I; F. Baťha: Hra z počátků národního obrození, Svobodné slovo 21. 6. 1959; M. Kačer: Václav Thám, 1965, s. 147n. [přetisk básně k provedení Břetislava a Jitky]; DČD II; B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelnictví, Program SD Brno 55, 1983/84, s. 222–227; H. Chýlová: K jazyku Z. dramatu Oldřich a Božena, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 145–155. ■ Jungmann, LČL, Masaryk, Otto; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1211–1212
