Křtěn Julius Jan Jiří. Otec původem z Alsaska byl zámožný pražský tesař a obchodník dřevem. Matka pocházela z bohaté pražské židovské rodiny a po manželově předčasné smrti 1851 se starala o podnik. Německy mluvící rodina sice udržovala styky s českým prostředím, vzdělání však dostal Z. německé (normální škola u sv. Jakuba, staroměstská reálka) a německy psal i své první nedochované tragédie (česky se naučil od chůvy a přítele A. Kašpara). Na nástup do rodinného podniku se připravoval 1859–61 studiem na pražské technice a praxí ve Fellnerově velkoobchodu dřívím ve Vídni. 1862 podnikl tovaryšskou cestu do Německa, Švýcarska, Francie. Místo tesařině se však intenzivně věnoval studiu literatury, filozofie a hlavně mytologie, zvláště keltské. Po neúspěšném pokusu odmaturovat na piaristickém gymnáziu (1869, propadl z matematiky) studoval soukromě na pražské univerzitě (filozofii, filologii, estetiku, starověké kultury aj.); prokázal mimořádný jazykový talent. 1873 debutoval v časopisu Paleček povídkou Krásné zoubky, ale ve snaze uživit se literaturou neuspěl. Na pozvání přítele A. Kašpara odcestoval do Ruska, kde získal místo předčitatele u knížete Golicyna, později pracoval jako vychovatel syna ministra a spisovatele P. A. Valujeva (s ním cestoval do Německa). Povzbuzován Valujevovými k literární tvorbě nabídl další povídky časopisu Lumír, v němž pak publikoval až do konce života většinu svých děl a stal se spolu s J. V. Sládkem a J. Vrchlickým předním představitelem lumírovců. Druhou významnou tribunou se Z. staly od konce osmdesátých let Květy, redigované jeho přítelem S. Čechem. V létě 1878 podnikl s celoživotním přítelemJ. V. Sládkem cestu do Skandinávie (Švédska, Dánska, Norska). 1880 opět odcestoval do Ruska, kde působil jako vychovatel synů generála V. P. Popova (pobýval s nimi v Simferopolu a Petrohradu). Po úmrtí matky (1881) se vrátil do Prahy a 1882 se stal vychovatelem syna hraběte J. Harracha (cesta do Německa, Holandska, Belgie a do Vídně). Poté žil z renty a psaním si vydělával na časté cesty do zahraničí (1883–84 Itálie a Tunis, 1885 Itálie, Řecko a Turecko, 1889 Francie, 1890 Španělsko, 1892 Itálie, 1893 a 1899 Rusko,1894 Štýrsko, Slovinsko a Chorvatsko, 1896 Německo – Bavorsko). Zklamán neúspěchem v divadle a v těžké osobní krizi (opakovala se i později) se 1887 přestěhoval do Vodňan (do Prahy se vrátil až 1899); spolu s F. Heritesem a O. Mokrým zde vytvořili jakési kulturní centrum, hojně navštěvované literáty a jinými umělci. Po celý život udržoval přátelské styky se Z. Braunerovou, S. Čechem, B. Fridou, A. Heydukem, A. Chittussim, A. Kašparem, se sestrami Kalašovými, V. Náprstkem, K. Světlou, J. Vrchlickým (roztržka způsobená pravděpodobně vzájemnou rivalitou se vystupňovala 1890, kdy Z. veřejně odmítl svou volbu za mimořádného člena nově založené ČAVU), V. V. Zeleným a mnoha dalšími osobnostmi, později s J. Hlávkou, který se stal jeho tajným mecenášem a u něhož v Lužanech nedaleko Přeštic často pobýval, F. Bílkem, S. Bouškou ad. Z. byl členem Umělecké besedy (1874 zvolen náhradníkem správního výboru, 1875 správcem jejího domu), Svatoboru (od 1892), Alliance française v Praze (1886 ve výboru), ale aktivní účasti na veřejném spolkovém životě se vyhýbal a odmítal zasahovat do literárních polemik v časopisech. Žil sám, o jeho osudové lásce se spekulovalo již za jeho života, bývá za ni považována M. A. Stoneová ze spřátelené anglické rodiny, popř. anglická vychovatelka v rodině generála Popova miss Kershaw. Zemřel po těžké srdeční nemoci, navzdory svému přání byl pohřben – jako první – do hrobky Slavín na Vyšehradském hřbitově. Pozůstalost odkázal Náprstkovu muzeu (hlavně sbírky) a ČAVU, podle jeho přání byl zřízen fond na podporu začínajícím spisovatelům.
Bratr Jan Z. (1847–1903) se stal architektem, synovec Jan Angelo Z. (1878–1945) malířem, synovec R. Schlaghamer (1875–1917) hercem.
Veškerou svou tvorbou se Z. snažil prosazovat vysoké umělecké nároky na literaturu a prostředkovat podněty světové literatury staré i nejnovější (krátce též překlady a odbornými články) s cílem vymanit české písemnictví z provinciálnosti. Usiloval o „obnovování“ a aktualizaci rozmanitých látek starých (báje, mýty, pohádky, povídky, legendy ap.) i cizích (vedle evropských i exotické: indické, egyptské, hebrejské, arabské, čínské, japonské aj.), ve kterých zpravidla (a polemicky k české společnosti poslední třetiny 19. stol.) ukazoval sílu mravních a citových hodnot, očistnou a výkupnou moc lásky. Jeho dílo se vyznačuje vysoce kultivovaným stylem, barvitým jazykem a do jemných detailů propracovanou kompozicí. Z. doménou byla veršovaná i prozaická epika, často spojovaná do cyklů, např. Vyšehrad (1880), jímž se zapojil do úsilí tzv. generace ND ukázat velikost české minulosti od dob mytických, dále Karolinská epopeja (1896), Z letopisů lásky (1889–92), Obnovené obrazy (1894–98). Obnoveným obrazem rytířského středověku je Román o věrném přátelství Amise a Amila s kontrastním zobrazením křesťanského světa a temného pohanského Severu (1880). V románu z ruského prostředí z doby Kateřiny Veliké Ondřej Černyšev (1876) uvedl do české literatury typ mladého citlivého snílka, přicházejícího do „velkého světa“ s ideály a touhou po lásce, nutně však podléhajícího v nerovném střetu. Obdobným tragickým hrdinou je Jan Maria Plojhar ze stejnojmenného románu ze současnosti a s četnými autobiografickými prvky (1891). Snaha vystihnout krizi vzdělance a příslušníka utiskovaného národa vyvrcholila novelou Dům U tonoucí hvězdy (1897). V devadesátých letech se sílící Z. zájem o katolickou mystiku a víra ve vykupující moc Krista projevily v knize Tři legendy o krucifixu, v životopisu Ježíšovy matky (Zahrada mariánská), a zejména v bilancující skladbě Troje paměti Víta Choráze.
Největší ambice měl Z. v oblasti dramatické. Drama považoval za vrchol literárního snažení a hlásil se k tradici velkého dramatu antického (Aischylos, Sofokles) a klasického (Shakespeare, Corneille, Calderón aj.). Zájem o projevy lidového divadla, o komedii dell’arte, středověká mysteria, divadelní prvky v různých slavnostech, obřadech, rituálech, průvodech i v dobově oblíbených živých obrazech apod. dokládá nejen pojednání Počátky anglického divadla, ale také častý výskyt divadelních motivů v jeho prózách (např. barvitý popis mariánského průvodu a dojem z provedení mysteria o Jidášovi s názvem Rimoni v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, vylíčení římské slavnosti Befany či představení Bizetovy Carmen v Janu Mariovi Plojharovi, provedení soukromého představení v novele Jeho svět a její apod.). Poměrně často a se sympatiemi vykresloval postavy herců, zpěvaček, tanečnic i kejklířů, a to jako protiklad falešného, sobeckého a netvůrčího světa bohatých vrstev společnosti (novely Miss Olympia, Darija, Rokoko, Gdoule).
Z. juvenilní pokusy o tragédii, psané ještě německy, se nedochovaly. Po marných pokusech uplatnit překlady divadelních her (Dumas st.: Slečna de Belle-Isle; Feuillet: Šedý vlas, oboje nezvěstné; Molière: Šibalství Scapinova) se od konce sedmdesátých let, podnícen blížícím se otevřením ND, věnoval dramatické tvorbě. Na scéně debutoval až čtvrtou z her, Starou historií (1882), v níž se inspiroval komedií dell’arte, obratně uplatnil její typické postavy a zápletky, aniž by slevil z jazykové a formální vytříbenosti. Hra, vymykající se hravým půvabem a bujnou náladou z jeho tvorby, však neměla valný ohlas. Ani následující Sulamit, Legenda z Erinu a Libušin hněv nezaujaly publikum, uvyklé na módní salonní komedie či dějově atraktivní dramata, jimiž Z. marně konkuroval umně zkomponovanými díly, která vedle kultivované zábavy měla zaujmout poetickým kouzlem i jemným mravním poučením. Roztrpčen jevištním neúspěchem a kritickým přijetím svých her, jimž byla vytýkána slabá dramatičnost a obtížná inscenační forma (množství vložených příběhů vyprávěných postavami), odtažitost námětů, využití chóru, uplatnění nadpřirozených postav (např. Anpiel v Sulamit, ad.), přestal po uvedení komedie Libušin hněv (její nezdar byl jednou z příčin jeho přesídlení do Vodňan) zadávat divadlu své nové práce (ze starších se na repertoáru ND udržovala toliko Sulamit). Zveřejňoval je knižně s předmluvami, v nichž se distancoval od soudobé divadelní praxe; kritika hodnotila hry jako poměrně zdařilá knižní dramata. Obrat nastal v devadesátých letech, kdy v Z. nalézala předchůdce mladá generace vyznávající kult umění a kdy drama i divadlo objevovaly niterný svět člověka. V té době vznikla jeho dramaticky nejzdařilejší hra Neklan i nejúspěšnější Radúz a Mahulena. Po téměř desetileté pauze obnovil kontakty s ND, které vedle nových her uvádělo i jeho starší díla. Tragédie Neklan z období pronikání křesťanství a mocenských bojů o knížecí stolec tvořila spolu s operním libretem Šárka a s „bohatýrskou komedií“ Libušin hněv cyklus her z české minulosti, jenž měl být pandánem „české epopeje“ Vyšehrad. Vznešenému tématu cyklu odpovídá zvolená veršovaná podoba i užití chóru (Šárka).
Do české dramatiky Z. vnesl nové námětové okruhy a motivy, čerpané z Bible (Sulamit, kde v dikci Písně písní obměnil talmudskou pověst o Šalamounovi s oblíbeným dvojnickým motivem; mysterium Příchod ženichův, rozvádějící novozákonní podobenství o pannách pošetilých), z hebrejské a arabské kultury (pastýřská hra Z dob růžového jitra), z irské mytologie (Legenda z Erinu, zobrazující svár práva na lásku, vazalské povinnosti a krevnímsty). Španělské prostředí vystihl v calderónovsky vášnivém dramatu o zhrzené lásce a krvavé pomstě (Doňa Sanča), exotika Dálného východu, jehož ornamentalismus byl blízký secesi, prostupuje čínskou hříčku Bratři, pojatou jako oslava rodinného štěstí, i japonskou hru Lásky div. Lyricky snivým oparem zvýrazněným hudbou J. Suka je prosycen pohádkový příběh o lásce přemáhající kletbu Radúz a Mahulena, jímž Z. konstituoval svébytný žánrový útvar lyrického melodramu (působivé zfilmování 1970, r. P. Weigl). Hra situovaná do tatranských hor a dedikovaná S. H. Vajanskému byla vnímána i jako oslava slovenské země. Oslavou askeze a pokory vyznívá poslední hra (moralita, pohádkový příběh) Pod jabloní, původně snad psaná (podobně jako mysterium Příchod ženichův) pro projekt pašijových her ve Vodňanech (1895), jímž chtěl Z. obnovit tradici lidových her jako protiváhy měšťanského divadla a možná i vytvořit protějšekk německým pašijím v Hořicích na Šumavě. Záměr však ztroskotal na nedostatku finančních prostředků.
Mimořádná znalost odborné i krásné literatury a nezvykle široký rozhled po světovém umění se u Z. propojily se snahou zajistit českému dramatu (a literatuře) důstojné místo v evropské kultuře. K tomuto cíli směřoval jednak úsilím o vytvoření hrdinského dramatu (ať čerpal náměty z české minulosti, nebo z jiných, často utlačovaných národů), jednak obohacením repertoáru o exotické látky, a to zdůrazněním jejich cizokrajného půvabu i obecně lidských hodnot (láska, čest, odpuštění). Hudební a výtvarná vnímavost se projevovala v autorově schopnosti vystihnout s impresionistickou jemností různé nuance nálad a dodávala hrám nezvyklou poetičnost a lyrickou účinnost. Duchovní patos děl jemně a melancholicky podbarvovalo Z. vědomí osamoceného postavení v české kultuře, zvláště po roztržce s Vrchlickým (ten se začal víc přizpůsoboval nárokům publika), s nímž ho zprvu podnětně spojovalo úsilí o velké drama a kult umění v záměrné opozici proti soudobé divadelní produkci (zejména proti salonním komediím) i proti úsilí o realistické drama. V české dramatice poslední třetiny 19. stol. Z. představuje výjimečný zjev zařazovaný jak mezi pozdní romantiky, tak mezi předchůdce moderních uměleckých směrů (symbolismus, dekadence), jejichž představitelé se k němu vřele hlásili; katolická moderna zase vítala jeho sílící tíhnutí ke katolickému mysticismu zejména v pokusech o obnovu středověkých mysterií.
Trvaleji se na repertoáru udrželo pouze několik her, kromě Radúze a Mahuleny zejména Stará historie (mj. 1921 ve vinohradském divadle v režii K. Čapka, 1940 v D 41 v režii E. F. Buriana). K inscenování naopak lákala dialogická forma některých jeho básní (např. Srdce Pikangovo). V překladech byla Z. dramata uváděna v zahraničí, ale bez většího ohlasu.
Pseudonymy, šifry
Ascanio, Trut, -er., Jul. Z., J. Z.
Hry
Blanka, t. in Lumír 8, 1880, s. 97–103, 113–116, kn. in Poesie, 1884, Dramatické studio Čin 1941; Tillotama, t. in Báje Šošany, 1880, s. 107–137; Bratří, t. in Lumír 10, 1882, s. 513–516, 531–535, 550–552, 561–563, kn. in Tři komedie, 1894, ND 1899; Stará historie, PD 1882, t. 1883; Sulamit, t. in Lumír 11, 1883, s. 417–422, 438–443, 455–459, 472–475, i PD-NČD, kn. 1885; Srdce Pikangovo, t. in Poesie (Spisy IX), 1884, s. 157–172 (1910 zhudebnil G. Roob, prov. VD 1918); Legenda z Erinu, t. 1886, i ND (zhudebnil O. Ostrčil, prov. ND Brno 1921); Libušin hněv, t. in Lumír 14, 1886, s. 529–533, 545–550, 566–571, kn. 1887, i ND; Šárka, t. in Česká Thalia 1, 1887, s. 5–8, 21–23, 41–43, kn. in Dramatická díla II, 1906 (zhudebnil L. Janáček ve třech verzích: 1887, 1889 a 1918, prov. ND Brno 1925); Lásky div, t. in Květy 10, 1888, d. 2, s. 505–520, kn. in Tři komedie, 1894, MD Plzeň 1909; Doňa Sanča, t. 1889, i ochotn. Chrudim, Budilova spol. Plzeň 1890; Neklan, t. 1893, ND 1896; Z dob růžového jitra, t. in Květy 11, 1889, d. 1, s. 253–266, 380–393, kn. in Tři komedie, 1894, ND 1896; Příchod ženichův, t. in Almanach secesse, 1896, s. 51–59; Legenda o rytíři Albanu, t. in Nový život 1, 1896, s. 3–6, 29–33, 54–56, 76–79, kn. in Obnovené obrazy III, 1898; Radúz a Mahulena, t. in Květy 18, 1896, d. 1, s. 220–230, 269–281, 380–389, 506–514, kn. 1898, i ND, h. J. Suk; Pod jabloní, t. in Nový život 5, 1900, s. 71n., 110–112, 206–213, 274–279, 322–326; 6, 1901, s. 6n., 37–39, 110–113, kn. in Dramatická díla IV, 1906, ND 1902, h. J. Suk (zhudebnil J. Suk, prov. ND 1934). ■ Souborně: Dramatická díla I–IV (Spisy J. Z. 23–26), 1905–06.
Překlady
Molière: Šibalství Skapinova, t. [1898], ND 1901.
Teatralia
Počátky anglického divadla, Lumír 3, 1875, s. 41 až 44, 54–56, 66–69 → Ostatní prósa, 1907.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Dvořáková, H. Klínková, 1999. ■ V. Bitnar: J. Z., in Pouť za svatým grálem, [1918], s. 25n.; J. Louženský: Výběrová bibliografie o J. Z. z let 1875–2000, in sb. J. Z. 1841–1901–2001, Městská knihovna Vodňany 2001, s. 147n. ■ Ref. Stará historie: R., Lumír 10, 1882, s. 160; J. L. T. [Turnovský], Pokrok 25. 3. 1882; uh. [V. Guth], Politik 25. 3. a 1. 4. 1882; O. Hostinský, Národní listy 26. 3. 1882 → Studie a kritiky, 1974; A M., Divadelní listy 3, 1882, s. 115; B. [E. Bozděch], Le Pragois 5, 1882, č. 6; -r-, Světozor 16, 1882, s. 167; Dr. Nejedlý [J. Nejedlý], České noviny, dříve Posel z Prahy 28. 3. a 11. 4. 1882; F. Zákrejs, Osvěta 13, 1883, s. 81●; nesign. [J. Neruda]: J. Z., Humoristické listy 25, 1883, s. 378 → Podobizny II, 1952●; ref. Sulamit: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 11. 10. 1883; E. B. [Bozděch], Politik 11. a 12. 10. 1883; nb., České noviny 12. 10. 1883; nesign., Divadelní listy 4, 1883, s. 244; š. [J. Kuffner], Národní listy 12. 10., příl., 13. 10. 1883; F. Zákrejs, Osvěta 13, 1883, s. 1017; -f.-, Světozor 17, 1883, s. 499; Č. [L. Čech], Literární listy 6, 1885, s. 268; ref. Legenda z Erinu: B. F. [Frida], Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 127; nesign., Národní listy 23. 1. 1886; J. V. [Vrchlický], Pokrok 24., 26. 1. a 2. 2. 1886; š. [J. Kuffner], Národní listy 26. 1. 1886; nesign., Pražský denník 26. 1. 1886; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 142; nesign., Zábavné listy 8, 1886, s. 215n.; F. Zákrejs, Osvěta 16, 1886, s. 275n.; R. [F. Kvapil?], Ruch 8, 1886, s. 64; Č. [L. Čech], Hlídka literární 3, 1886, s. 240; L. Šolc, Literární listy 7, 1886, s. 351–353, 367n.; ref. Libušin hněv: R. Růžička, Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 340n.; B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 190; J. Vrchlický, Hlas národa 30. 1. 1887, příl.; š. [J. Kuffner], Národní listy 1. 2. 1887, příl.; Č. [L. Čech?], Literární listy 8, 1887, s. 273n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 175; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 50; J. V. Sládek, Lumír 15, 1887, s. 78n.; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 257 [též o Sulamit]; Nemo. [K. B. Mádl], Ruch 9, 1887, s. 96; T. [J. L. Turnovský], Zábavné listy 9, 1887, s. 239n.●; ref. Doňa Sanča: B. Čermák, Národní listy 13. 12. 1888, příl.; J. V. [Vrchlický?], Světozor 23, 1888/89, s. 72; Č. [L. Čech?], Literární listy 10, 1889, s. 122–124, 139–143, 157n., 174n.; F. Zákrejs, Osvěta 19, 1889, s. 279n. [též o Lásky div]●; J. Ladecký: Sulamit, Česká Thalia 3, 1889, s. 121n., 133–135 + Nová dramata, tamtéž, s. 328n. [Doňa Sanča]●; ref. Neklan: Lubor., Národní listy 17. 3. 1893; jv. [Vodák], Literární listy 14, 1893, s. 207n., 222n.; F. Zákrejs, Osvěta 24, 1894, s. 373n.; Apollonius, Časopis pokrokového studentstva 3, 1895/96, s. 178n.; P., Světozor 30, 1895/96, s. 250n., 276n.; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 264; š. [J. Kuffner], Národní listy 1. 4. 1896; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 1. a 3. 4. 1896; V. Bitnar, Nový život 1, 1896, s. 90; J. Třebický, Rozhledy 5, 1896, s. 465n. ●; ref. Sulamit: š. [J. Kuffner], Národní listy 27. 9. 1893; nesign., Čas 7, 1893, s. 645n.; F. X. Šalda, Rozhledy 3, 1894, s. 83n. → Kritické projevy I, 1949 a O věcech divadelních, 1987●; jv. [Vodák], ref. Tři komedie, Literární listy 15, 1893/94, s. 254n. [Dramatická díla II]●; ref. Libušin hněv: J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 338n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 29. 5. 1895; F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 621 → Kritické projevy II, 1950●; Kb. [J. Kabelík]: Dramatická díla J. Z. I–II, Hlídka literární 12, 1895, s. 293n., 331n.; š- [J. Kuffner]: Kronika, Národní listy 23. 5. 1895 [o Z. díle, o projektu pašijových her]●; ref. Z dob růžového jitra: P., Světozor 30, 1895/96, s. 612; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 623; -K-, Pražský deník 28. 10. 1896; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 29. 10. 1896; š. [J. Kuffner], Národní listy 29. 10. 1896; -z-, Lumír 25, 1896/97, s. 48; K. [F. V. Krejčí?], Rozhledy 6, 1896/97, s. 179n.●; ref. Doňa Sanča: F. X. Šalda, Literární listy 18, 1896/97, s. 287n., 299n. → Kritické projevy III, 1950; -z.-, Lumír 25, 1896/97, s. 240; -K. [K. Kamínek], Moderní revue 3, 1896/ /97, sv. 6, s. 31n.; K. [F. V. Krejčí?], Rozhledy 6, 1896/97, s. 661n.; J. Flekáček, Vlasť 13, 1896/97, s. 781; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 262n., 275; Olga P. [Přibylová], Ženský svět 1, 1896/97, s. 139n.; K., Pražský deník 3. a 6. 4. 1897; -š. [J. Kuffner], Národní listy 4. 4. 1897●; Renald Javor [A. Novák]: Ženy v poezii J. Z., Ženský svět 2, 1897/98, s. 2n., 21n., 35n.●; ref. Radúz a Mahulena: F. X. Šalda, Literární listy 19, 1897/98, s. 245n., 262n. → Kritické projevy IV, 1951; -z.-, Lumír 26, 1897/98, s. 252; K. [F. V. Krejčí?], Rozhledy 7, 1897/98, s. 709n.; ech. [V. Štech], Světozor 32, 1897/98, s. 272; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 15, 1897/98, s. 275; -rn-, Ženský svět 2, 1897/98, s. 146n.; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 8. 4. 1898; š. [J. Kuffner], Národní listy 8. 4. 1898; J. Boleška, Lidové noviny 30. 4. 1898; K. Kamínek, Moderní revue 4, 1898, sv. 8, s. 51; F. Zákrejs, Osvěta 28, 1898, s. 467n.●; ref. Bratří: P, Světozor 33, 1898/99, s. 574; -ák., Hlas národa 15. 10. 1899, příl.; š. [J. Kuffner], Národní listy 15. 10. 1899; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 17. 10. 1899 + šifra K. [dub.] Rozhledy 9, 1899/1900, s. 113n.; jv [Vodák], Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 176; Sk. [F. Skácelík], Samostatnost 3, 1899, s. 419; N-k. [J. Kamper], Česká revue 3, 1899/1900, s. 363n.; A. Kraus, Das literarische Echo 2, 1899/1900, s. 517; Dugazon, Lumír 28, 1899/1900, s. 59n.●; nekrology: Besedy Času 6, 1900/01, s. 152; Besedy lidu 9, 1900/01, s. 191n. (a č. 16 věnované Z.); Rozhledy 10, 1900/01, s. 398n.; Vlasť 17, 1900/01, s. 484; A. Svoboda, Museum 35, 1900/01, s. 98; A. Kraus, Das literarische Echo 3, 1900/01, s. 849n.; A. Nečásek, Lumír 29, 1900/01, s. 217n.; Jc. [J. Jakubec], Naše doba 8, 1900/01, s. 391, 461 [přehled nekrologů]; J. Karásek, Moderní revue 7, 1900/01, sv. 12, s. 157–160 n. [s výňatky z dopisů]; A. P. [Procházka], tamtéž, s. 182n.; I. B., Zvon 1, 1900/01, s. 228n., 239n.; F. X. Šalda, Česká revue 4, 1900/01, s. 659–666, 788–795 → Kritické projevy V, 1951; nesign. [J. Vrchlický], Národní listy 29. 1. 1901 + podeps. vl. jm., Hlas národa 30. 1. 1901; Politik 30. 1. 1901; S. [A. Macek], Právo lidu 30. 1. 1901; = [J. Vodák], Čas 31. 1. 1901; Q., Lidové noviny 31. 1. 1901; J. Kamper, Politik 23. 3., 17. a 19. 4. 1901, čes. → ČČM 75, 1901, s. 36n., 204n., 333n.; O. S., Časopis pokrokového studentstva 4, 1901, s. 33n.; K. Dostál Lutinov, Nový život 6, 1901, s. 89n.; Z. Nejedlý, Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 47; E. Krásnohorská, Osvěta 31, 1901, s. 202n.●; F. V. Krejčí: J. Z. a jeho exotismus, Rozhledy 10, 1900/01, s. 403n. + J. Z., 1901; A. Pražák: O symbolismu Z. Radúza a Mahuleny, Lumír 29, 1900/01, s. 422n., 434–436; -ová [O. Fastrová]: J. Z., Divadelní listy 2, 1900/01, sl. 121n.; faš. [F. A. Šubert]: Z. dramatik, Hlas národa 3. 2. 1901; Ar…ti [A. Kraus]: Nationaltheater, Politik 10. 2. 1901[Sulamit, o Z. dramatikovi]; Z. Przesmycki: Los geniuszów, in J. Z.: Wybór Pism, Warszawa 1901; J. Borecký: J. Z. jako dramatik, Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 33n., 69–72, 8385, 113–116, 132–134 [nedok.] + Sulamit, Meziaktí 2, 1901/02, č. 10; A. Pražák: Život J. Z., Srdce 1, 1901/02, s. 173n., 213n., 240n., 277n., 297n.; V. Mrštík: K soubornému vydání Z. spisů, Lumír 30, 1901/02, s. 45n., 57n., 69n., 82n., 93n. → Moje sny I, 1902; ref. Pod jabloní: nesign.: 30. 12. 1902 -ák., Hlas národa 30. 12. 1902; -q [J. Borecký], Národní listy 30. 12. 1902; Ar…ti [A. Kraus], Politik 30. 12. 1902; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 30. 12. 1902; -s-, Lumír 31, 1902/03, s. 146n.; F. X. Hodáč, Moderní revue 9, 1902/03, sv. 14, s. 230n.; nesign., Přehled 1, 1902/03, s. 91n.; *, Rozhledy 13, 1902/03, s. 349; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 20, 1902/03, s. 131; J. Lý. [Ladecký], Zvon 3, 1902/03, s. 211n.; -ctý. [M. Čtrnáctý?], Čas 2. 1. 1903; K. H. [K. H. Hilar], Moderní život 2, 1903, s. 56n.; V. K., Osvěta 33, 1903, s. 177; A. Novák, Samostatnost 7, 1903, s. 3 [31. 12. 1902]●; J. Máchal: Ze studií o J. Z., Listy filologické 31, 1904, s. 218n.; Tenax: J. Z. a divadlo, Divadlo 3, 1904/05, s. 232 až 236; J. Voborník: J. Z., 1907 [obs. seznam díla]; M. Marten: J. Z., Moderní revue 16, 1909/10, sv. 22, s. 69–76, 132–141, 196–204, 243–252, 293–301, 345–354, 357–359 → kn. 1910 a in Akord. Mácha – Z. – Březina, 1916; M. Rutte: Lyrické divadlo, Moderní revue 17, 1911/12, sv. 23, s. 407–409 [Lásky div]; J. Šach: O vlasteneckém smýšlení Z., Nový obzor 2, 1912, s. 22n., 70n., 116n., 180n. + O náboženském smýšlení J. Z., Osvěta 42, 1912, s. 481n., 597n., 678n., 752n., 822n., kn. → 1942; nesign. [J. Vodák]: Z. pohádka, Čas 12. 3. 1914 [Radúz a Mahulena]; B. Frída: Proslov u pomníku J. Z. dne 16. září 1913, Zvon 14, 1914/15, s. 22n.; F. Frýdecký: Z. blankvers, Naše řeč 1, 1916/17, s. 141n.; V. K., Lípa 1, 1917/18, s. 816 [Srdce Pikangovo]; Ad. P. [Piskáček], Venkov 16. 8. 1918; V. Zbrojný [S. Verner]: J. Z., 1920; V. Novák: J. Z., [1920]; K. Čapek: J. Z. Stará historie, in program insc. MD na Král. Vinohradech, 1921, s. 3n. → O umění a kultuře II, 1985; V. Bitnar: Katolicita v díle J. Z., 1926; J. Voborník: Mučedník touhy, Vodňany 1926; V. M. Augusta: Mystika díla J. Z., 1928; J. Karásek ze Lvovic: K výročí smrti J. Z., Literární rozhledy 13, 1928, s. 162n.; F. X. Šalda: Několik slov o J. Z., Šaldův zápisník 3, 1930, s. 241n.; J. Kvapil: S J. Z., Lidové noviny 1. 2. 1931 + Vrchlický a Z., nepřátelé, tamtéž 22. 3. 1931, oboje → O čem vím, 1932; roč. Chudým dětem (Památce J. Z.) 43, Brno 1931; F. Gottlieb: Jan Maria Zeyer, Lumír 58, 1931/32, s. 140n., 198n. [i sep.]; J. Viskovataja: Ruské motivy v tvorbě J. Z., 1932; A. Janáček: Indické prameny Z. Radúze a Mahuleny, ČNM 107, 1933, s. 226n.; V. Jirát: Látkoslovná poznámka k Z. Sulamit, Časopis pro moderní filologii 22, 1935/ 36, s. 149n. + Z. zpovědnice, Kritický měsíčník 5, 1942, s. 7n.; V. Dresler: Lidské typy v díle J. Z., Zvon 41, 1940/41, s. 478n., 498n., 510n., 539n., 552n.; sb. Český bibliofil J. Zeyerovi, 1941; E. Jurčinová: J. Z., život básníka, 1941; V. Renč: J. Z., 1941; sb. J. Z. a Vodňany, usp. F. Fencl, Čes. Budějovice 1941; Vý.: J. Z. a Národní divadlo, Venkov 15. 1. 1941●; 40. výr. úmrtí: jšk. [J. Š. Kvapil], Národní listy 26. 1. 1941, příl. + Kritický měsíčník 4, 1941, s. 273n.; F. Tichý, Lidové noviny 29. 1. 1941; K. P. [Polák], Národní práce 29. 1. 1941●; 100. výr. narození: T. Vodička, Akord 8, 1940/41, s. 277n.; J. Š. Kvapil, Naše doba 48, 1940/41, s. 395n.; J. Knap, Lidové noviny 26. 4. 1941; J. Popelová, Národní práce 27. 4. 1941●; V. Müller: Osud Z. dramatika, Národní listy 20. 4. 1941 + J. Z., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 96–104; J. Š. Kvapil: K problému dekadence u J. Z., Kritický měsíčník 4, 1941, s. 231n. + Gotický Z., 1942; J. Strakoš: J. Z., Řád 7, 1941, s. 290n. + Geneze náboženské zkušenosti v díle J. Z., tamtéž, s. 365n., 410n., 457n.; AMB. [Brousil], ref. insc. Blanka, Venkov 18. 9. 1941; J. Š. Kvapil: J. Z.: Půl století Z. kultu a hodnocení, Slovesná věda 4, 1951, s. 13–21; I. Vaculín: Doslov k J. Z., Radúz a Mahulena, 1955; M. Bobrownicka: Studia nad twórctoscia J. Z., Kraków 1959; F. V. Krejčí: Drama lásky k slovenskému lidu, úvod k J. Z., Radúz a Mahulena, 1961; M. Bobrownicka: Dramat czeski i slowacki na scenach polskich, Wroclaw–Warszawa–Kraków 1965, s. 35n., 47n., 79; M. I. Křovák: Komedie dell’arte v našem divadle, Amatérská scéna 4, 1967, č. 10; A. Mazlová: Zeyerova a Janáčkova Šárka (Pokus o srovnání básnického textu a libret opery), Časopis Matice moravské 53–54, 1968/69, s. 71–88; V. Müller: Jubilující a přece nestárnoucí (k výročí prem. Radúze a Mahuleny), Lidová demokracie 7. 4. 1973; Š. Vlašín: Jevištní osudy Z. Neklana, in Na křižovatce umění. Sborník k poctě šedesátin A. Závodského, Brno 1973, s. 231 až 242; R. B. Pynsent: J. Z. The path to decadence, Paris 1974; V. Jirát: Zeyerova Libuše, Portréty a studie, 1978, s. 224–243; L. Lantová: J. Z., Český jazyk a literatura 31, 1980/81, s. 228n.; A. Urbanová: Známí a zapomínaní. J. Z., Amatérská scéna 20, 1983, č. 3, s. 22n.; J. Z. Radúz a Mahulena, in Deset z Národního. Slavné premiéry českých her na scénách Národního divadla, ed. V. Kovářík, 1983, s. 164–211; K. Cvejn: O J. Z., Marginálie 1980 až 1985, [1985], s. 47n.; M. Štědroň: Janáček a Z. veršv opeře Šárka, SPFF BU 1986, ř. H – hudebněvědná 21, s. 41–49; Z. Hrbata: Místo díla J. Z. v proudu neoromantismu a dekadence, in sb. Prameny české moderní kultury, 1988, s. 118n.; K. Srp: Hosté z jiného světa. Tesknota u Jana Zrzavého a J. Z., Dějiny a současnost 13, 1991, č. 5; Radúz a Mahulena, program insc. ND Praha, 1993 [obs. mj. Inscenace Radúze a Mahuleny na scénách ND]; B. Balajka: Z. výjimečné postavení v české literatuře, Tvar 5, 1994, č. 11; sb. J. Z. Texty, sny, obrazy, ed. T. Vlček, 1997 [obs. mj. J. Janáčková: Lumírovská etapa a J. Z.; M. Červenka: Lumírovec: sémantika verše v Z. epice; V. Skalická: Autorské úvody v díle J. Z.; J. Pömerl: Z. projekt pašijových her ve Vodňanech]; M. Exner: Touha po zázraku, Host 1997, č. 2, s. 83–89; E. Stehlíková: Z. středověké mystérium, Divadelní revue 8, 1997, č. 3, s. 40–43; D. Tureček: Radúz a Mahulena. Povaha a souvislosti textu, in antologie Pohádkové drama, 1999, s. 368n.; sb. J. Z. 1841–1901–2001, ed. J. Louženský, Vodňany 2001 [komentovaná montáž ukázek z díla, citátů z korespondence, tisku, vzpomínek přátel a pamětníků]; D. Vlašínová: J. Z. dramatik, 2003 [se soupisem her a přehledem intersémiotických přepisů] + Slovenské inspirace J. Z., in sb. Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět, 2004, s. 165 až 170; F. Všetička: Radúz a Mahulena J. Z., tamtéž, s. 191–196; M. Hynšt: Básník bez mateřštiny, Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru II, Brno 2006, s. 5–19; sb. J. Z., lumírovský básník v duchovním dění Evropy, ed. J. Kudrnáč, Brno 2009 [obs. mj. V. Viktora: Ciselér šperků Thalie; P. Deutschmann: Zasněná současnost. Z. historická dramata]. ■ ČHS, LČL, Masaryk, Otto, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1203–1209
