V matrice zapsán Franciscus Stanislaus Za­kreis. – Byl synem tkalcovského mistra a ob­chodnice. V rodišti navštěvoval dva roky čes­kou a rok německou třídu, od 1850 studoval v Hradci Králové nižší a vyšší gymnázium (mat. 1858), poté práva na pražské univerzi­tě (1858–62), docházel i na přednášky filo­zofické. 1859–60 byl vychovatelem v rodině po karlovarském lékárníkovi Becherovi žijící na Malé Straně. Po studiích strávil rok v Po­ličce a rok ve Vídni, kde studoval jazyky, li­teraturu, a zejména odborné právnické spisy. Připravoval zde založení českého časopisu Slovo, který však nebyl povolen. Ve štýrských Alpách se na lovu zranil výstřelem z pušky a přišel o pravé oko. 1865 se vrátil do Poličky a zapojil se do veřejného a kulturního života; stal se tajemníkem nově zřízeného poličského okresního zastupitelství, jednatelem Měšťan­ské besedy, režisérem a později i ředitelem ochotnického spolku a členem pěveckého spol­ku Kolár. 1868 se oženil s Brigitou Klimšovou, sestrou spisovatelky a překladatelky Bohumily Klimšové; v manželství se narodilo šest dětí. 1868 nastoupil jako volontér u okresního sou­du. 1872 se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde přijal místo účetního a pokladničního likvidátora banky Slavie. Záhy byl povolán do správního výboru Umělecké besedy a zvo­len jednatelem, účastnil se činnosti literárního odboru, zejména přednáškami o francouzském dramatu (následně tištěny v Osvětě). Literární činnost ho sblížila s J. Nerudou, A. Heydu­kem, V. Hálkem, F. V. Jeřábkem, záliba v hudbě s A. Dvořákem i B. Smetanou, zájem o výtvar­né umění s B. Schnirchem. 1873 opustil místo v bance, rozhodnut živit se pouze psaním. Pře­vzal redakci knižnice Národní bibliotéka, v níž vydal více než sto původních i přeložených divadelních her a sbírek poezie. Redigoval nově založenou Všeobecnou knihovnu, Sbír­ku dramatických spisův, Ústřední knihovnu a kalendář Posel z Prahy. Z jeho podnětu byla 1873 založena Jednota dramatických spisova­telů a skladatelů českých, hájící zájmy autorů u ředitelství divadel. 1876 se vrátil k úřednické práci jako tajemník žižkovské části obce Král. Vinohrady, zároveň byl tajemníkem okresního zastupitelství v Karlíně, od 1896 do smrti jeho ředitelem. Zemřel na mozkovou mrtvici ces­tou do lázní Běloves, ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy na Vyšehradském hřbitově.

Syn Vladimír Z. (1880–1948), povoláním architekt, byl významnou osobností loutko­vého divadla. Uspořádal otcovu pozůstalost, z níž sestavil publikaci F. Z. Sbírka dobových a rodinných dokladů I. 1839–1879.

Zevrubná znalost světového dramatu a prak­tické zkušenosti z ochotnického jeviště při­vedly Z. k dramatické tvorbě. Prvotina Ná­rodní hospodář (oceněná 1879 v Náprstkově soutěži), spojující aktuální společenskou pro­blematiku s motivem zbytečně se trápící lásky, byla ovlivněna francouzskou salonní kome­dií, trpěla však přílišným množstvím motivů znepřehledňujících děj a patetickou, přehnaně ozdobnou mluvou. Kromě poličských ochot­níků ji po vleklých odkladech uvedlo PD. S následujícím obratem k látkám z národní historie se v Z. dramatické tvorbě patos dále stupňoval. Pro oslavy padesátého výročí polič­ského ochotnického spolku napsal s použitím látky vlastenecké povídky J. Ehrenbergera Po­slední poprava na Šibeničním vrchu, situační historickou hru Anežka z doby vlády Marie Terezie. Drama oslavující typ lidové světice, ochotné vzít na sebe cizí vinu a vydat se na smrt, dosáhlo na ochotnické scéně v opakovaných nastudováních velkého úspěchu. Schematické postavy ztělesňující abstraktní ctnosti vystu­pují také v Z. veršovaných historických tragé­diích zachovávajících aristotelské pětiakto­vé rozvržení. Poděbradovna (pův. název Jak žena miluje) líčila vnitřní konflikt dcery Jiří­ho z Poděbrad Kunhuty Kateřiny mezi láskou k uherskému králi Matyáši Korvínovi a láskou k vlasti spojenou s husitskou vírou. V pozděj­ším pokusu téhož žánru Král svého lidu je zpracován velkomoravský námět: politický boj knížete Rastislava se synovcem Svatoplu­kem. Obě patetické tragédie zobrazující pří­klady slavné dějinné minulosti ústily v oslavu smíru a národní svornosti. Veselohra Dvé krás­ných očí líčila české mírové poselství Jiřího z Poděbrad u francouzského krále Ludvíka XI. a tematizovala vliv ženské statečnosti a krásy na světodějná rozhodnutí mužů. Po jevišt­ním neúspěchu (rozpaky vyvolal rozpor mezi vznešeným tématem a odlehčenou formou) PD další Z. hry odmítlo. Pro následující vese­lohru volil téma ze současnosti: Červenobílá stolistka podávala obraz života české společ­nosti sedmdesátých let a Z. tu opět uplatnil typ ženy-trpitelky a dílko zatěžkal moralistní tendencí. Podle předlohy J. Surzyckého, přelo­žené do češtiny V. Benešem Šumavským, na­psal libreto k Dvořákově opeře Vanda (prov. 1876). V pozůstalosti se dochoval rukopis dra­matu Právo na smrt (též s tit. Ulomený květ, Ulomená větvička) a fragmenty her Pozemská truchlohra (dle tématu a postav by mohlo jít o Tajemství všech tajemství), Kániš, Kouzlo slávy a Vlak do divadla. Dobové prameny a li­teratura uvádějí ještě dvě dnes neznámé vese­lohry Ona nepřichází a Naši vyhráli (pracov­ní názvy Ženský purkmistr, A nepopustíme). Ve sbírce dokumentů vydaných Vladimírem Z. je zmíněna zamýšlená historická tragédie z husitských válek Tajemství všech tajemství a truchlohra o Janu Husovi.

Od sedmdesátých let se Z. soustřeďoval stá­le víc k práci kritické a publicistické. Časopi­secky publikoval už 1861 (nekrolog P. J. Šafa­říka, Obecné listy), přispíval do České Thalie, Humoristických listů, Světozoru, Národních listů, Divadelních listů, Jitřenky, Hlasu náro­da aj. 1871 založil s V. Vlčkem revui Osvěta a déle než třicet let patřil k jejím kmenovým autorům. Publikoval tu kritiky divadelní i lite­rární (zejména básnických sbírek), historické i teoretické studie, dramaturgické úvahy, bio­grafie českých i světových osobností, nekro­logy, polemiky. Soustavně sledoval současnou českou činohru a činnost ND, jemuž vytrvale připomínal národně buditelskou funkci spoje­nou s povinností inscenovat původní tvorbu. Napsal řadu poučených statí o francouzském, německém a severském dramatu a teoretických úvah ovlivněných herbartismem, estetickým odkazem F. Vischera i nejnovějšími francouz­skými teoriemi. V sedmdesátých letech patřil k respektovaným kritickým osobnostem (např. J. Neruda ho pokládal za rovnocenného part­nera). Se sílícím konzervatismem horlil proti mladé generaci, kterou vnímal jako kosmo­politní, národně vlažnou a netaktní vůči před­chůdcům. Přiřadil se k hlavním představite­lům konzervativní kritiky (F. Schulz, V. Vlček, E. Krásnohorská), jejíž platformou byla Osvě­ta. V osmdesátých a devadesátých letech vy­stupoval proti novým tendencím v dramatu (odmítal díla Ibsenova, Hauptmannova, Mae­terlinckova) i proti české modernistické ge­neraci. Vášnivě obhajoval pravost Rukopisů, které uspořádal a vydal v reprezentativní po­době s podrobným historickým a filologickým komentářem a s ilustracemi M. Alše (1889 Ru­kopis Zelenohorský a Královédvorský). Psal hesla do Riegrova Slovníku naučného a Otto­va slovníku naučného. Jeho tvorba prozaická (román Národovci, kratší prózy Kdo zlé strojí, nech se zlého bojí, 1880; Mezinárodní nevěs­ty, 1882; Novelky z veselého péra, 1883) měla podružný význam již ve své době.

Pseudonymy a šifry

E. J. S., F. Z., fz, Fz, J. S., -k-

Hry

Národní hospodář, t. 1867, i spol. E. Zöllnerové Po­lička, PD 1869; Anežka, dle povídky J. Ehrenbergera Poslední poprava na Šibeničním vrchu, ochotn. Polička 1869, t. 1883; Poděbradovna, PD 1872,

t. 1873; Dvé krásných očí, PD 1873, i t.; Král svého lidu, t. 1879; Ryc nebo nic, t. in Slavnostní list kar­línský, 1874; Rozvadění bratři, úryvek t. in alm. Nitra, Turčanský Sv. Martin 1877; Červenobílá stolistka, t. 1881.

Teatralia

Rozhled ve dramatě francouzském, Osvěta 1, 1871, s. 619–625; 2, 1872, s. 81–93, 393–400, 509 až 521, 734–745, 830–840; Racine, tamtéž 3, 1873, s. 445–458; O francouzské literární hnilobě, tamtéž 4, 1874, s. 305–320, 381–393, 623–631, 686–700, 931–945; Klicperova slavnost v Chlumci n. C., tam­též, s. 700–714; Dramatické práce Dumase syna, tamtéž 6, 1876, s. 666–677, 749–761; Divadelní rozhledy, tamtéž 13, 1883, s. 63–79 [Vrchlický: Drahomíra]; August Vacquerie, tamtéž 17, 1887, s. 900–912, 965–975; Volné rozhledy (Ibsenova Hedda Gablerová, Sudermannova Čest, O. Feuillet †), tamtéž 21, 1891, s. 278–288; Deset let Národní­ho divadla, tamtéž 24, 1894, s. 69–77; Hauptman­nova Hanička, tamtéž, s. 354–360; Rostand jako dramatik, tamtéž 29, 1899, s. 448–454; Nové drama Maeterlinckovo, tamtéž, s. 1040–1044.

Prameny a literatura

SOA Zámrsk, Sbírka matrik, sign. 1660, matrika narozených Polička – Dolní Předměstí 1837–1864, s. 13. ■ V. Zákrejs: F. Z. Sbírka dobových a rodin­ných dokladů I. 1839–1879, 1924. LA PNP: osobní fond, inventář → V. Hellmuth-Brauner, 1969. ■ Ref. Národní hospodář: • [J. Neruda], Národní listy 13. 10. 1869 → České divadlo IV, 1958; uh. [V. Guth], Politik 14. 10. 1869; + Česká Thalia 3, 1869, s. 156; nesign., Lumír 5, 1877, s. 192●; ref. Poděbradovna: Δ [J. Neruda], Národní listy 3. 1872 → České di­vadlo IV, 1958; O. H. [Hostinský], Pokrok 6. a 9. 3. 1872 → Studie a kritiky, 1974; uh. [V. Guth], Poli­tik 6. 3. 1872; V. Vlček, Osvěta 2, 1872, s. 471–473; D. [J. Durdík], Světozor 6, 1872, s. 126n., 139n. → Kritika, 1874; J. Neruda: Úvod k F. Z.: Poděbradovna, 1873, nestr.●; ref. Dvé krásných očí: J. N. [Neruda], Národní listy 19. 3. 1873 → České divadlo IV, 1958; uh. [V. Guth], Politik 21. 3. 1873; O. H. [Hostinský], Pokrok 22. 3. 1873 → O diva­dle, ed. M. Jůzl, 1981; B. Schnirch, Lumír 1, 1873, s. 155; V. Vlček, Osvěta 3, 1873, s. 396–399; D. [J. Durdík], Světozor 7, 1873, s. 163n. → Kri­tika, 1874; ref. Král svého lidu: Kkl. [A. Koukl], Česká včela 4, 1879, s. 47; J. Neruda, Osvěta 9, 1879, s. 497n. → České divadlo V, 1966●; C. Frič: V. Z., in sb. Slavín 3 [1880], usp. C. Frič, J. Hudec, s. 78–89; V. Vlček, ref. Červenobílá stolistka, Osvě­ta 13, 1883, s. 1131–1133; nesign. [J. Neruda]: F. Z., Humoristické listy 26, 1884, s. 396 → Podobizny II, 1952; nesign.: F. Z., Světozor 20, 1886, s. 334n.; nesign., F. Z., Česká Thalia 1, 1887, s. 108n., 117n.; V. Vlček: F. Z., Osvěta 29, 1899, s. 401–417●; ne­krology: Máj 5, 1906/07, s. 637; Zvon 7, 1906/07, s. 624; -sa-, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 254n.; [S. K. Neumann], Moravský kraj 22. 6. 1907 → Stati a projevy II, 1966; V. Vlček, Osvěta 37, 1907, s. 685–703; A. Novák: Odpovědník České mo­derny, Lidové noviny 7. 5. 1939; A. Veselý: F. Z., Neblednoucí podobizny, 1946, s. 69–79 [přednáška v Poličce, 1939]; J. Dvořák: Historie Zákrejsovy Anežky na poličském jevišti, Polička 1969; J. Kolár: Máme české Oberammergau?, Divadelní noviny 13, 1969/70, č. 8–9, s. 13; O. Hostinský: O divadle, ed. M. Jůzl, 1981, s. 108–111 [Národní hospodář]. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; PD

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 1188–1190