Vl. jm. Emil Frida, též Frída. – Narodil se v rodině obchodníka Jana Jakuba F. jako druhé z osmi dětí; mladší bratr byl překladatel a dramaturg Bedřich F. (1855–1918). Dětství trávil u babičky a strýce, faráře A. Koláře v Ovčárech u Kolína, kde navštěvoval obecnou školu (1857–61), kterou dokončil 1862 v Kolíně. Gymnaziální studia započal ve Slaném (byl spolužákem V. Beneše Třebízského), 1867 přestoupil na německé piaristické gymnázium v Praze, kvůli nesnázím s němčinou pokračoval na soukromém vyučovacím ústavu J. Jungmanna. Středoškolská studia dokončil 1872 v Klatovech, kde se spřátelil s budoucím lékařem J. Thomayerem, který mu vymyslel literární jméno podle říčky Vrchlice. Z doby klatovských studií se datují první V. básnické pokusy; některé vyšly ve sborníku Anemonky (1872). Na pražské univerzitě absolvoval jeden semestr teologie (1872), pokračoval na filozofické fakultě, kde se orientoval na historii, filozofii a románskou filologii (1873–75). Za univerzitních studií se spřátelil s J. V. Sládkem, J. Zeyerem a A. Jiráskem. Učil češtinu pozdějšího významného francouzského historika a bohemistu E. Denise, který mu zprostředkoval kontakt s francouzskou kulturou a literaturou, a začal překládat verše V. Huga. Po otcově smrti 1874 z finančních důvodů studií zanechal a přijal místo vychovatele a tajemníka v hraběcí rodině Montecuccoli-Laderchi, s níž od května 1875 do března 1876 pobýval v Maranu (u Modeny) a v Livornu. Během italského pobytu si intenzivně dopisoval se S. Podlipskou, která mu byla oporou v literární a překladatelské činnosti. Intelektuální přátelství pokračovalo i po V. návratu a 1879 se oženil s její dcerou Ludmilou [Lidmilou]. V manželství se narodily tři děti, prostřední Eva (1888–1969) se stala herečkou a byla i literárně činná. Po krátkém pedagogickém působení na učitelském ústavu v Praze získal V. 1877 místo tajemníka na české polytechnice, které mu zajistilo ekonomickou stabilitu. Začal pravidelně přispívat do časopisu Lumír, vydal překlady básní V. Huga a první sbírky vlastních veršů. Mimořádně aktivně se podílel na společenském, veřejném a spolkovém dění: Byl tajemníkem komise pro zkoušky středoškolských profesorů, členem Jednoty spisovatelů, spolků Svatobor a Máj, Umělecké besedy (1889 předsedou literárního odboru), bohémské společnosti Mahábhárata, psal přednášky, proslovy, básně i malé dramatické formy k různým příležitostem. Byl dopisujícím členem akademie v Messině, čestným členem akademie v Padově a provensalského Le félibrige v Marseille. 1890 ho císař jmenoval sekretářem nově založené ČAVU, 1892 mu Karlova univerzita udělila čestný doktorát, 1901 obdržel čestný odznak pro vědu, literaturu a umění císaře Františka Josefa a stal se členem panské sněmovny. Od 1893 byl mimořádným, od 1898 řádným profesorem srovnávacích literatur na Univerzitě Karlově. Jako první český spisovatel byl nominován na Nobelovu cenu. Navzdory oficiálnímu uznání prožíval v devadesátých letech hlubokou soukromou i tvůrčí krizi. Věkově a intelektuálně nevyrovnané manželství dospělo k naprostému odcizení partnerů, nastupující generace často nevybíravě kritizovala jeho dílo a měl vážné spory s dramaturgem ND L. Stroupežnickým. Pocity životní únavy a nedůvěry ve vlastní tvůrčí síly mu pomohl překonat citový vztah ke K. Bezdíčkové, později k M. Volfové. Od 1900 se V. zdravotní stav zhoršoval, po záchvatu mozkové mrtvice 1909 trávil poslední čtyři roky života v sanatoriích, mj. v Opatii. Zemřel v Domažlicích, pochován je na vyšehradském Slavíně.
Rozsáhlou, látkově a formově bohatou básnickou tvorbou se V. stal klíčovou osobností lumírovské generace. Těžiště jeho díla tkví v lyrické poezii, rozpjaté od poloh intimních a milostných s oslavou lásky, přírody a života k básním reflektujícím pomíjivost štěstí a trýznivé zoufalství (sbírky Eklogy a písně, Jak táhla mračna, Okna v bouři, Strom života ad.). Silný reflexivní ráz má rovněž epický cyklus Zlomky epopeje, jímž chtěl básník podat historii lidstva, nahlíženou v duchu evolucionismu jako progresivní vývoj k vyšším hodnotám (sbírky Ducha svět, Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci ad.).
Dramatu se začal věnovat teprve počátkem osmdesátých let, mocným impulsem bylo nepochybně otevření ND. Pro básníka uznávaného celým národním společenstvím a autora četných básnických sbírek znamenalo ND svůdnou výzvu změřit schopnosti v dosud nevyzkoušeném, nadmíru prestižním literárním druhu. V. eruptivní a téměř nevyčerpatelný umělecký potenciál se i v dramatické tvorbě projevil kvantitou, žánrovou různorodostí a námětovou pestrostí. Jeho práce pro divadlo zahrnují tragédie (některé tvoří trilogické celky), historické hry, komedie, básnická dramata, legendy i operní a baletní libreta. Významné místo zaujímají práce námětově čerpající z české historie, nicméně kritika mu vytýkala převahu cizích látek. Tragédie Drahomíra (jevištní debut) je první částí tzv. České trilogie z raných dějin českého státu. Druhý díl Bratří líčí zavraždění Václava. Třetí část, Knížata, vznikla po delším odstupu a je psána prózou (první dvě hry blankversem). Volná trilogie zobrazuje nástup a upevnění křesťanství a jeho konflikt s pohanstvím; tento střet se ve V. díle vrací jako leitmotiv konfrontace civilizovaného a kultivovaného světa se světem barbarským a pudovým. Ideový oblouk trilogie zachycuje postupnou kultivaci pohanských Přemyslovců a Vršovců, jejichž živelná energie, bojechtivost a touha po moci ustupují sebekázni a uvědomělému úsilí o budování právního státu. Druhým silným motivem trilogie je vlastenectví a slovanská sounáležitost. V. formuluje existenční problém malého národa odkázaného na dobré vztahy s velkými a silnými sousedy. Pro Boleslava v Bratřích je odpor vůči Němcům pouze záminkou, hnacím motorem jeho jednání je vášnivá touha po moci. V Knížatech se ukáže, že i polský bratr jedná s českým knížetem z pozice síly a je ochoten pomoci pouze za cenu velkých územních a mocenských zisků. Závěr relativizující koncepci české samostatnosti vyznívá pesimisticky, aniž by autor zpochybňoval samu českou národní svébytnost a vlasteneckou hrdost. I kněžna Hema či biskup Thidag, oba rodem Němci, usilují shodně jako Ludmila či Václav v zájmu rozvoje země a národa o mír, stabilitu a řád. Děj s mnoha zvraty a efektními scénami postrádá sevřenost, postavám (vyjma Boleslava komponovaného podle velkolepých shakespearovských zlosynů) chybí hloubka i jednoznačná logika charakterů. K ranému období přemyslovského státu se váže i oratorium Svatá Ludmila (psáno 1886) a Svatý Vojtěch (psáno 1900). Z české mytologie pochází látka pro operní libreto Záboj a pro aktovku Trojí políbení (psáno 1888). Do pobělohorské doby jsou situováni Exulanti, avšak osobní drama manželské nevěry je pojednáno v duchu měšťanské morálky konce 19. stol. Hra jevila též nápadnou podobu se Sardouovým dramatem Vlast, dobře známým i v českém prostředí. České historické náměty se uplatnily také ve veselohrách Noc na Karlštejně a Rabínská moudrost. Zápletky s převleky a záměnami osob sbližují Noc na Karlštejně s francouzskou situační komedií, z níž vychází i jazyková stylizace dialogu, plynoucího v lehkém konverzačním tónu. Kolorit rudolfínské Prahy obepíná veselohru Rabínská moudrost, jejíž rozvinuté dějové linie se dosti nahodile, bez příčinné souvislosti, protínají v rabínově tajemné komoře. Široký inspirační a látkový okruh V. dramatiky sahal od antiky (Julián Apostata, Epponina), židovských dějin (Bar Kochba) a raného křesťanství přes francouzský vrcholný středověk (Soud lásky), italskou renesanci a španělské baroko (Marie Calderonová) po anglické legendy (Godiva) či Bibli (Trilogie o Simsonovi); zahrnoval děje historické i mytické. V. často navazoval na předchozí zpracování látek a těžil z oblíbených autorů, vzorem mu byla zejména pozdně romantická dramatika francouzská. Konflikt křesťanství s pohanstvím v Římě za panování Juliána Apostaty byl zpracován původně v trojdílné filozofické básni (nezachována). Drama s chóry, do nichž měla být koncentrována symbolická a mystická lyrika, nabylo v konečné verzi privátního rázu (zdůrazněn konflikt Juliána a Ursulovy rodiny, postavy motivovány láskou a pomstou). Z římských dějin vychází veršovaná tragédie Epponina, jejíž titulní hrdinka zosobňuje ideál ženské věrnosti, mravní síly a hrdosti. Ožívá tu kontrast křesťanství, reprezentovaného poutníkem Pavlem hlásajícím pokoru, odříkání a utrpení, a epikurejského pohanství. Hra z židovských dějin Bar Kochba, zamýšlená jako část „zlomků epopeje lidstva“, přerostla v samostatné drama knižního rázu. Ze španělských kronik čerpá námět drama Láska a smrt, španělskou romantickou básní je inspirována Marie Calderonová; obě hry odkazují svou stavbou, prokresleným historickým koloritem i černobílou charakterizací postav k romantickému dramatu V. Huga. Dramatická legenda z anglického středověku Godiva je prosycena filozoficky laděnými, nedramatickými dialogy, hlavní hrdinka svou pasivitou a přijetím údělu oběti upomíná na ženské postavy symbolistních dramat M. Maeterlincka. Historický kolorit veselohry Soud lásky, zasazené do papežského Avignonu poloviny 14. století, posiluje postava básníka Petrarky. Hra zní echem trubadúrské poezie (férický svět preciózní dvornosti) i vzdáleným ozvukem Shakespearova Snu noci svatojanské (rázovitý lidový prvek), střídajíc básnicky vznešený jazyk s konverzační hravostí až zemitostí. (Cenzura ji povolila k provedení až po mírných úpravách „nemorálních“ momentů.) Komedie Pietro Aretino původně koncipovaná jako drama, veselohry Král a ptáčník a Kočičí král patří ke slabším dílům.
V. vnesl do české dramatiky antické náměty, do svých prací zapojoval překlady zlomků nebo ohlasy řeckých a římských autorů. Tragédie Smrt Odyssea, inspirovaná Sofoklem a Vergiliovou lyrickou pastýřskou poezií, však problematikou manželské nevěry i pojetím postav (vášnivá Penelopa, slabošský Odysseus) souzněla více se soudobou dramatikou. Z antické mytologie těžil v trilogii Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), k jejíž genezi významně přispěl skladatel Z. Fibich. Spolu s ním V. oživil žánr jevištního melodramu, nově pojatý v duchu teorie gesamkunstwerku jako komplexní hudebnědramatické dílo. V. se snažil co nejvíce přiblížit antické tragédii i použitím chóru a sentencemi ze Sofoklových a Euripidových zlomků. Všechny části trilogie psané pětistopým jambem tvoří sevřený celek. Hlavním tématem je opět kontrast mezi barbarským světem nekontrolovatelné vášně a pudů (Hippodamie a Oinomaos) a kultivovaným hellénským světem s jeho smyslem pro řád (Pelops). Jednání všech postav motivují různé odstíny lásky, jež je však zobrazena filtrem romantického dramatu a měšťanské morálky. Hippodamie je z rodu osudových žen ovládaných destruktivní vášní, jíž jsou nakaženi i ostatní. Antické náměty uplatnil V. rovněž v komediálním žánru. Aktovky V sudě Diogenově a Pomsta Catullova i tříaktová veselohra Midasovy uši navzdory svému časoprostorovému ukotvení zrcadlí morálku a estetiku soudobé měšťanské společnosti. Pesimistická komedie V uchu Dionysiově o paranoidním strachu tyrana o vlastní život nesla stopy dekadentního slohu i životního pocitu. Dramatická báseň na biblický námět Trilogie o Simsonovi je symbolistně laděným dramatem s tématem titánství a jeho pádu způsobeného ženou, i obrazem vítězství fyzického nad psychickým.
Nečetné hry se soudobými náměty jsou ovlivněny produkcí francouzskou. Jednoaktová komedie K životu míří proti nihilismu zlaté mládeže, aktovky Nad propastí a Svědek se obírají hlubokou manželskou krizí, zasaženou postavou je citlivá žena. Nevelkou skupinu doplňuje čtyřaktová hra Probuzení (původní název Cestovatel), dochovaná pouze v rukopisu. V pozůstalosti se nacházejí nedokončené dramatické práce a fragmenty her (Dalibor z Kozojed, psáno 1896/97), tři z plánovaných čtyř dějství tragédie Arabella (psáno 1898/99 a 1907), fragment pekelné komedie Eloa (psáno 1875, stejnojmenná báseň vyšla ve sbírce Mythy II), mystérium Panthea (psáno 1907), nedatované zlomky her Asyl, Humanisté, Řád Melchisedechův, vstupní scéna dětského představení Příchod Vesny a drama Vlk a lvice, později přepracované na komedii Pietro Aretino.
V. dramatika byla těsně spjata s ND; autor osobně znal některé herce, měl mezi nimi přátele, dedikoval jim své hry a některé role psal s představou konkrétního interpreta. Zvlášť silné přátelství ho pojilo s hercem J. Seifertem. Pro ND složil velké množství proslovů a básní k mimořádným příležitostem, včetně projevu k slavnostnímu otevření 1883 (přednesla ho M. Bittnerová). Vztah s některými členy a vedením ND provázely i neshody a roztržky, jež často souvisely s uváděním jeho her, jindy měly původ v jeho činnosti kritické a referentské (např. roztržka s M. Bittnerovou). Hry byly záhy překládány; do němčiny už 1885 Noc na Karlštejně, poté Hippodamie, Rabínská moudrost, Soud lásky, V sudě Diogenově a Pomsta Catullova (prov. ve vídeňském Burgtheateru), do polštiny Drahomíra, Julian Apostata, Soud lásky, V sudě Diogenově (Krakov 1890), K životu (Krakov 1891), do vlámštiny Námluvy Pelopovy (Antverpy 1893). Cyklus her byl inscenován ve Slovinsku (Lublaň) a Chorvatsku (Záhřeb).
V. obohatil české divadlo množstvím překladů, jimiž v řadě případů zaplňoval mezery v dosavadní překladové produkci. Do českého prostředí uvedl Molièrova Lakomce, oba díly Goethova Fausta, Corneillova Cida, Hugova Hernaniho a kvantum her Calderónových, z moderní dramatiky Madáchovu Tragédii člověka a Ibsenovy Nápadníky trůnu. Některé jeho převody jsou dodnes živé čtenářsky i divadelně (Rostandův Cyrano z Bergeraku). Zastával názor, že každá generace by měla vytvořit vlastní překlady stěžejních děl. Vedle prestižních překladů rutinně tlumočil kusy módního, zvláště francouzského, repertoáru pro aktuální potřebu ND, často na přímou objednávku. Pro ND přeložil a vlastním textem doplnil výpravné balety Excelsior a Flik a Flok. Překladatelská činnost ovlivňovala jeho vlastní tvorbu a podněcovala i práce adaptační (např. v době, kdy překládal Goethova Fausta, upravil s A. Krausem hru lidových loutkářů Johannes doktor Faust). Vyvíjel i činnost divadelněkritickou. První články o divadle publikoval 1877 v Lumíru, od 1880 byl jeho divadelním referentem. Přispíval do Pokroku, Hlasu národa, Národních listů, České Thalie a Divadelního listu Máje. Soustavně referoval o premiérách ND, psal herecké portréty, analýzy díla soudobých dramatiků, teoretizující stati k problematice dramatu i divadla. Pokud jde o české drama, neskrýval jeho opoždění za evropským vývojem. Z domácích autorů cenil V. K. Klicperu, J. J. Kolára, E. Bozděcha, B. Adámka, V. Vlčka a J. Zeyera, k J. K. Tylovi měl kritické výhrady. Francouzskou klasicistickou tragédii považoval za překonanou a Molièrovu komiku shledával místy vulgární. S respektem uznával tvorbu Shakespearovu, Schillerovu a Goethovu, ze soudobých dramatiků vyzdvihoval Ibsena a D’Annunzia. Obdivoval V. Sardoua pro jeho velký žánrový rozsah, ale jeho loajalitu k většinovému vkusu kritizoval. Ruský realismus považoval za syrový a přízemní, tudíž neumělecký, ale kvalitu her dokázal odhalit (Ostrovského Les, Gogolův Revizor, Čechovovy Námluvy).
Svou dramatickou tvorbou i překladatelskou aktivitou spoluutvářel od osmdesátých let rozhodným způsobem podobu českého divadla, založeného v dramaturgii i jevištním slohu na koncepci tzv. velkého stylu, realizujícího měšťanské divadlo společenské a kulturní reprezentace. S touto představou souzněl též V. eklekticismus i příklon, ba závislost k francouzským vzorům. Jeho dílo završilo a zároveň ukončilo éru českého pozdně romantického divadla. Větší část V. prací pro divadlo ale neměla dlouhý jevištní život a na scénu se vracela jen příležitostně. Častěji byl inscenován poetický Soud lásky, do živého fondu české dramatiky se vřadila rozmarně úsměvná Noc na Karlštejně a antikizující trilogie Hippodamie.
Pseudonymy a šifry
Ahasver, Aliquis, Anubis, Jan Klíma (s B. Fridou), Jaroslav Kliment (s B. Fridou), Nemo, Quidam, Spectator, -a, -cký, -da, E.F., E. Fr., Em. F., Em. Fr., J. V., J. Vr., p+q, Vr., V.-ý., -x, π, ς, ?, ♂
Hry, úprava
Eloa, t. in Lumír 4, 1876, s. 1–5, 21–24, 41–44, kn. in Mythy II, 1880; Drahomíra, PD 1882, i t. in Květy 4, 1882, d. 1, s. 437–480, kn. 1883; Smrt Odyssea, PD 1882, t. in Lumír 11, 1883, s. 49–53, 70–74, 81–86, 102–106, 117–120, kn. 1887; V sudě Diogenově, PD 1883, i t. in Květy 5, 1883, d. 1, s. 201–213, kn. 1886; Noc na Karlštejně, ND 1884, t. in Lumír 12, 1884, s. 129–132, 146–150, 161–167, 177–182, kn. 1885; Julian Apostata, ND 1885, i t. in Květy 7, 1885, d. 1, s. 384–392, 506–513, d. 2, s. 16–28, kn. 1888; K životu, ND 1886, i t.; Rabínská moudrosť, ND 1886, i t.; Exulanti, ND 1886, i t.; Soud lásky, t. 1886, ND 1887; Pomsta Catullova, ND 1887, i t.; Nad propastí, ND 1887, i t.; Trojí políbení, t. in Světozor 23, 1888, s. 2 n., 14, 26n., 38n. ND 1892, i kn.; Bratři, ND 1889, i t.; Námluvy Pelopovy, h. Z. Fibich, t. 1889, ND 1890; Dvě doby [scéna pro potštýnský jubilejní pavilon], t. [1900]; Midasovy uši, ND 1890, i t.; Láska a smrt, t. in Květy 12, 1890, d. 1, s. 1–10, 137–147, 262–271, 379–387, 505–510, 1890, kn. 1894, ND 1897; Smír Tantalův, h. Z. Fibich, ND 1891, i t.; Smrt Hippodamie, h. Z. Fibich, ND 1891, i t.; Pietro Aretino, ND 1892, i t.; Svědek, t. 1894, ND 1895; Závěť lukavického pána, ND 1895, i t.; Epponina, ND 1896, t. 1897; Marie Calderonová, t. 1896, ND 1897; Bar Kochba, t. 1897, ND 1928 (ú. M. Weingart); Král a ptáčník, ND 1898, i t.; Příchod Vesny [vstupní scéna k dětskému představení], psáno 1899, t. in Západy, 1907, s. 51–60; V uchu Dionysiově, ND 1900, i t.; Trilogie o Simsonovi, t. 1901, ND 1907; Knížata, ND 1903, i t.; Godiva, VD 1907, i t.; Kočičí král, t. 1908, i Blažkova spol. Hlinsko; Probuzení, t. [1933]. ■ Johannes doktor Faust, dle staré loutkové hry, t. 1904 (s A. Krausem). ■ Souborně: Dramatické dílo J. V., 1886–1918, 33 sv.; Soubor dramatických spisů J. V., ed. V. Brtník, [1931–1935], 9 sv.
Operní libreta, texty oratorií a melodramů
Bouře, dle W. Shakespeara, h. Z. Fibich, ND 1895, i t.; Armida, h. A. Dvořák, t. 1903, ND 1904; Jessika dle W. Shakespeara, Kupec benátský, h. J. B. Foerster, ND 1905, i t.; Švanda dudák, dle J. K. Tyl: Strakonický dudák, h. K. Bendl, ND 1907, i t. [opera–balet]; Záboj, h. E. Chvála, ND 1918, i t. ■ Svatá Ludmila, h. A. Dvořák, prov. Leeds a Londýn 1886, koncert. prov. ND 1887, i t., scénicky ND 1901; Svatý Vojtěch, h. A. Piskáček, t. 1900, koncert. prov. Rudolfinum 1911. ■ Královna Emma, h. Z. Fibich, t. 1883; Hakon, h. Z. Fibich, t. 1888; Země, h. L. V. Čelanský, ND 1894.
Překlady her a libret
A. Vacquerie: Formosa, PD 1883; V. Hugo: Marion Delorme, ND 1884; E. About: Vrah, ND 1884, t. 1885; L. Dóczi: Hubička, ND 1884, t. 1885 (s F. Brábkem); E. Augier: Číše bolehlavu, ND 1884; Molière: Lakomec, ND 1885, t. [1899]; V. Sardou: Theodora, ND 1886; A. Dumas st.: Antony, ND 1886; V. Bernard, E. Grangé: Tři svícny, ND 1887; J. Echegaray: Světec či blázen?, ND 1889, t. 1893; E. Pohl: Sedm havranů, ND 1889, i t.; J. W. Goethe: Faust, t. 1891, ND 1906; Lope de Vega: Sedlák svým pánem, ND 1890, t. 1919; F. Schiller: Vilém Tell, t. 1892; I. Madách: Tragedie člověka, ND 1892, t. [1893, s F. Brábkem]; A. Mickiewicz: Tryzna [Dziady], t. [1895], ND 1898; P. Corneille: Cid, ND 1893, t. [1899]; Šúdraka, ú. E. Pohl: Vasantasena, ND 1893; C. Goldoni: Paní hostinská, ND 1893, i t.; J. Echegaray: Velký Galeoto, ND 1893; týž: Mariana, ND 1894, i t.; J. Ruiz Alarcón y Mendoza: Lež na lež [La verdad sospechosa], ND 1898; H. Ibsen: Nápadníci trůnu, t. [1897], ND 1920 (s G. Pallasem); E. Rostand: Cyrano de Bergerac, t. 1898, ND 1899; P. Calderón: Dáma skřítek, t. 1899, VD 1920; G. Giacosa: Jako to listí, ND 1900; týž: Červený hrabě, t. [1900]; P. B. Shelley: Odpoutaný Prometheus, t. [1900]; P. Calderón: Kvas Baltasarův, t. 1900; týž: Lékař své cti, t. 1900; týž: Život jest sen, t. 1900, ND 1923; týž: Velká Zenobie, t. 1901; týž: Posvátný Parnass, t. 1901; týž: Socha Prometheova, t. 1901; týž: Korunovaná pokora rostlin, t. 1901; týž: Dcera vzduchu, t. 1901; G. G. Byron: Manfred, t. 1901; V. Hugo: Hernani, ND 1902, i t.; P. Calderón: Moje dáma nade všecko, t. 1902; týž: Dva milenci nebes, t. 1902; týž: Vytrvalý princ, t. 1903; týž: Velké divadlo světa, t. 1903; týž: Očistec svatého Patricia, t. 1904; J. M. Barrie: V tiché uličce [Quality Street], Švandovo div. 1907; K. L. Immermann: Merlin, t. 1922; Voltaire: Zaira, t. 1922. ■ L. Manzotti, h. R. Marenco: Excelsior, ND 1885, i t. [baletní libreto, doplněno V. textem]; T. Gauthier, h. A.-Ch. Adam: Gisela čili Víly, ND 1886, i t.; P. Taglioni, h. P. L. Hertel: Flik a Flok, ND 1886, i t. [baletní libreto, doplněno V. textem]; S. H. Mosenthal, h. I. Brüll: Zlatý křížek, ND 1889 (s B. Fridou, spol. pseud. Jaroslav Kliment), t. 1890 (spol. pseud. Jan Klíma).
Teatralia
Studie a podobizny, 1893; Nové studie a podobizny, 1897; O knihách a lidech (1887–1899), 1899; K renaissanci historického dramatu, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 1 až 225 [7 pokr.].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → M. Krulichová, 1976. ■ Nesign.: J. V., Světozor 12, 1878, s. 465n.●; ref. Drahomíra: J. L. T. [Turnovský], Pokrok 11. 3. 1882; uh [V. Guth], Politik 11. a 14. 3. 1882; O. Hostinský, Národní listy 12. 3. 1882 → Studie a kritiky, 1974; F. Zákrejs, Osvěta 13, 1883, s. 63–79●; ref. Smrt Odyssea: J. L. T. [Turnovský], Pokrok 10. a 11. 6. 1882; J. L. [Lier], Lumír 10, 1882, s. 288; J. V. F. [Frič], Divadelní listy 3, 1882, s. 194n.●; ref. V sudu Diogenově: J. L. T. [Turnovský], Pokrok 13. 1. 1883; uh [V. Guth], Politik 16. 1. 1883●; ref. Noc na Karlštejně: uh [V. Guth], tamtéž 24. a 27. 5. 1884; š. [J. Kuffner], Národní listy 25. a 27. 8. 1884; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, s. 267n.●; ref. Julian Apostata: J. V. F. [Frič], Jeviště 1, 1885, s. 63n.; J. L. [Lier], Lumír 13, 1885, s. 192; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 19, 1885, s. 287, 303●; ref. K životu: B. F. [Frida], Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 111; L. Šolc, Literární listy 7, 1886, s. 286–288, 303–305●; ref. Soud lásky: š. [J. Kuffner], Národní listy 26. a 27. 5., 1. 6. 1886; L. Šolc, Literární listy 7, 1886, s. 318–320, 333–335, 350n.; K. [F. Kvapil], Ruch 8, 1886, s. 239; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 379●; ref. Rabínská moudrost: š. [J. Kuffner], Národní listy 18. 5. 1886; B. F. [Frida], Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 383, 399; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 255–257●; ref. Exulanti: T. [J. L. Turnovský], Hlas národa 7. a 8. 10. 1886; š. [J. Kuffner], Národní listy 12. 10. 1886; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 718n., 735; F. O. Pisarevský [T. G. Masaryk], Čas 1, 1887, s. 17–20, 33–40, 55–59; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 253–255●; ref. Pomsta Catullova: B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 367; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 367●; ref. Bratří: J. Lý. [Ladecký], Česká Thalia 3, 1889, s. 148n.; J. L. [Lier], Lumír 17, 1889, s. 167n.; F. Zákrejs, Osvěta 19, 1889, s. 928●; ref. Námluvy Pelopovy: -ter [J. B. Foerster], Národní listy 23. 2. 1890; š. [J. Kuffner], tamtéž 26. 2. 1890; nesign., Čas 4, 1890, s. 235n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 24, 1890, s. 179n.; J. V. S. [Sládek], Lumír 18, 1890, s. 81n.; J. L–ý. [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 79n.; A. Schulzová, Květy 12, 1890, d. 1, s. 500–503●; ref. Midasovy uši: α, Zlatá Praha 7, 1889/90, s. 576; A. Schulzová, Květy 12, 1890, d. 2, s. 628–630; Astur [H. G. Schauer], Literární listy 12, 1891, s. 33●; A. Kraus: Goethův Faust v překladě V., Světozor 25, 1891, s. 116–118, 130●; ref. Smír Tantalův: -ter [J. B. Foerster], Národní listy 4. 6. 1891; š. [J. Kuffner], tamtéž; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 25, 1891, s. 347, 359n.●; ref. Smrt Hippodamie: V. J. Novotný, Zlatá Praha 8, 1890/91, s. 571, 594, 606; -ter [J. B. Foerster], Národní listy 7. a 10. 11. 1891; š. [J. Kuffner],tamtéž 10. 11. 1891; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 25, 1891, s. 624●; J. Vrchlický: Slovo o poesii na divadle, Hlas národa 21. 10. 1892; M. A. Š.[Šimáček]: Nejdůležitější divadelní událostí…, Světozor 26, 1892, s. 599n.; tamtéž 27, 1892/93, s. 216 [Námluvy Pelopovy v Antverpách]; V. Lefler: Julian Apostata, Vlasť 10, 1893/94, s. 552–554; H. Palla: Hippodamia, trilogie melodramatická, 1894; T. Mach: O antických motivech J. V., in Program reálky a vyššího gymnasia v Chrudimi 1894–1895, Chrudim 1895; nesign., ref. Svědek + Závěť lukavického pána, Zábavné listy 17, 1895, s. 259–261●; ref. Epponina: -r. [R. J. Kronbauer]: Hlas národa 14. 11. 1896; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 24●; J. Hilbert: V. – foot-ball, Volné směry 1, 1896/97, s. 41n. → Spisovatelé a vlast, 1941●; ref. Marie Calderonová: K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 6, 1896/97, s. 704; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 473n.; K. [K. Kamínek], Moderní revue 3, 1897, sv. 6, s. 95●; ref. Láska a smrt: F. X. Š. [Šalda], Literární listy 19, 1897/98, s. 69 → Kritické projevy IV, 1951; F. Zákrejs, Osvěta 28, 1898, s. 78n.; K. K. [Kamínek], Moderní revue 4, 1898, sv. 7, s. 95●; ref. Král a ptáčník: F. X. Š. [Šalda], Literární listy 19, 1897/ /98, s. 214n.; -r. [R. J. Kronbauer]: Hlas národa 22. 2. 1898; F. Zákrejs, Osvěta 28, 1898, s. 376n.; K. K. [Kamínek], Moderní revue 4, 1898, sv. 7, s. 179●; F. X. Š. [Šalda], ref. př. Lež na lež, Literární listy 19, 1897/98, s. 161n.; Quidam, ref. Bar Kochba, tamtéž, s. 246–249; F. Zákrejs, ref. př. Cyrano z Bergeraku, Osvěta 29, 1899, s. 461; B. Grabowski: J. V. i jego dramat Bar Kochba, Warszawa 1900●; k padesátinám: V. Dyk, Přehled 1, 1902/03, s. 181; nesign., Divadelní listy 4,1902/03, s. 130; F. A. Šubert: V. v Národním, Máj 1, 1902/03, s. 297–316 → Na okraje divadelní kroniky, 1924; J. Voborník, F. V. Krejčí, Zlatá Praha 20, 1902/03, s. 182, 186; R. J. Kronbauer, Hlas národa 15. 2. 1903, příl. Nedělní listy [se soupisem díla]; A. Pražák, ČČM 77, 1903, s. 36–63, 307–332, 449–472●; ref. Knížata: -r. [R. J. Kronbauer]: Hlas národa 31. 10. 1903; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 31. 10. 1903; J. Lý [Ladecký], Zvon 4, 1903/04, s. 82, 99●; V. Tille: V. Noc na Karlštejně. Scénické poznámky Lumír 34, 1905/06, s. 376 až 380 → Divadelní vzpomínky, 1917●; ref. Godiva: Š., Národní politika 26. 11. 1907, ráno; H., Národní listy 26. 11. 1907, ráno; J. Kamper, Lumír 36, 1907/08, s. 68n.; K. M. Č. [Čapek Chod], Zvon 8, 1907/08, s. 157; V. Červinka, Osvěta 38, 1908, s. 65n.●; J. Borecký: J. V. Pokus o studium jeho díla, 1906; D. Stříbrný: Historická dramata J. V. o látkách českých, in Třetí výroční zpráva c. k. státní české reálky v Táboře 1907–1908, Tábor 1908, s. 3–23, pokr. in Čtvrtá výroční zpráva […] 1908–1909, Tábor 1909, s. 3–22●; ref. Hippodamie: J. Kvapil, Národní listy 7. 10. 1911; Z. Nejedlý, Smetana 2, 1911, s. 35–39;, 3, 1912, s. 135–137●; O. Fischer: Dramaturgické poznámky, Přehled 10, 1911/12, s. 88–90, 113–115 [← nesign.: Dramaturgické poznámky k V. Hippodamii, Divadlo 10, 1911/12, s. 103n.]●; nekrology: V. Dyk, Lumír 40, 1911/12, s. 523–526 [k tomu: F. X. Šalda, Novina 5, 1911/12, s. 523 → Kritické projevy IX, 1954]; J. Thon, Umělecký měsíčník 1, 1911/12, s. 328; F. X. Šalda, Novina 5, 1911/12, s. 649 → Duše a dílo, 1913; V. Flajšhans, Národní listy 10. 9. 1912; K. [F. V. Krejčí] a G. Winter, Právo lidu 10. 9. 1912; A. Novák, P. V. [Váša], M. Hýsek, Lidové noviny 10. 9. 1912; A. Novák, Národní listy 11. 9. 1912; jv. [Vodák], Čas 11., 12. a 13. 9. 1912; J. S. Machar, tamtéž 12. 9. 1912; A. M. [Macek], Právo lidu 12. 9. 1912 → Stati o kultuře, umění a literatuře, 1963; H. [V. Hladík], Národní listy 14. 9. 1912; J. Kvapil, A. Kraus, J. Máchal aj., tamtéž 15. 9. 1912; F. V. Vykoukal, Osvěta 42, 1912, s. 777; Ml. [J. Máchal], Časopis pro moderní filologii 2, 1912, s. 468; P. Maternová, Ženský svět 16, 1912, s. 223; F. X. Šalda, Česká kultura 1, 1912/13, s. 27 → Kritické projevy IX, 1954; F. Sekanina, Zvon 13, 1912/13, s. 19; A. Pražák, Zlatá Praha 30, 1912/13, s. 26, 40; J. Pihert: J. V. v české hudbě, Hudební revue 6, 1912/13, s. 65–68; F. Husák: Česká historie v díle J. V., in Výroční zpráva české reálky v Českých Budějovicích, 1912, s. 3–7; 1913, s. 3–17; F. V. Krejčí: V., 1913; F. Kubka: Antika v díle J. V., Zvon 14, 1913/14, s. 389–391, 415–417; V. Brtník: Původní rozvrh Knížat, in Sborník Společnosti J. V., 1915, s. 48–62; O. Jiráni: Antická dramata J. V., tamtéž, 1916, s. 38–53; 1917, s. 42 až 65; 1918, s. 60–79; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1917, s. 173 až 184; P. M. Haškovec: Soud lásky (Romania v díle Vrchlického I), in Sborník Společnosti J. V., 1917, s. 11–41; V. Brtník: Poznámky ke genezi České trilogie J. V., tamtéž, s. 129–150; K. V. Adámek: Bohumil Adámek a J. V., Praha–Hlinsko 1917; K. M. [Mašek]: Loutkové divadlo, Národní listy 4. 1917; A. Novák: Pantheon, Venkov 14. 5. 1918; L. Vycpálek: Poznámky k melodramatu, Hudební revue 11, 1918, s. 221; O. Fischer: K dramatu, 1919, s. 36–42; J. Thomayer: Z pouti životní, 1920; J. Kozlovský: Noc na Karlštejně, in Sborník Společnosti J. V., 1920, s. 76–80; M. Weingart: Bar Kochba. Pokus o rozbor, tamtéž, s. 6–75 + J. V. Česká trilogie, Národní listy 1., 17. a 24. 9. 1922, lit. příl.; V. Zelinka: J. V., život, dílo, ukázky, bibliografie, literatura, 1922 + Dílo bez dědiců. Několik poznámek ke scénickému melodramatu, Divadlo 3, 1922/23, č. 21–22, s. 3; J. Thomayer: Pestré kapitoly, 1925; A. Novák: Zweierlei jüdische Weisheit, in Xenia Pragensia Ernesto Kraus et Josepho Janko, 1929, s. 446–458; K. Polák: Dva překlady Fausta, Časopis pro moderní filologii 16, 1929/30, s. 28–35, 138–143; V. Jirát: Dva překlady Fausta, 1930; J. Kvapil: V. a Zeyer, nepřátelé, Lidové noviny 22. 3. 1931 + O J. V., tamtéž 18. 4. 1931, oboje → O čem vím, 1932; B. Frída: Mladá léta J. V. v zrcadle dopisů, jež psal svému strýci a bratrovi, 1931; O. Novák: Soumrak antiky u J. V., in Sborník Společnosti J. V., 1931, s. 106–188; M. Očadlík: O nový názor na scénický melodram, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 285; J. Sajíc: Dramatický svět J. V., Česká osvěta 28, 1931/32, s. 299–301, 338–341, 394–397; B. Slavík: Vrchlický v kritice let 90. (1892–1898), Olomouc 1932; A. Novák: V. a Goethe, in Goethův sborník, 1932, s. 66–97; L. Kundera: J. V. a hudba, Tempo 12, 1932/33, s. 286–295; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 90–92,103n., 126–129, 160–164, 223–226; V. Černý: Španělská dramata V., Listy filologické 61, 1934, s. 162–182; A. Klášterský: Vzpomínky a portréty, 1934, s. 313–363; L. Boháček: V. a dramatická hudba, Hudební věstník 30, 1937, s. 150–152, 178–180, 191–193 → kn. 1937; A. Veselý: Risalit budovy Národního divadla, in sb. Živý Vrchlický, usp. H. Humlová, Brno 1937, s. 107–119; L. Páleníček: V. divadelním kritikem, tamtéž, s. 126–137; F. Götz: J. V., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 105–123; V. Tichý: J. V. Život, 1942; V. Kolátor: Živý V., Divadlo 29, 1943, s. 9n.; A. Pražák: Vrchlickému nablízku, 1945; A. Novák: J. V. sláva a osamělost, 1946; V. Černý: J. V. Cid v zrcadle španělských romancí, Slovesná věda 2, 1948/49, s. 143–155; L. Páleníček: J. V. divadelním kritikem, 1949; A. Bejblík: Ženské postavy ve V. dramatu, Listy filologické 74, 1950, s. 262–270; E. Vrchlická: Dětství a mládí s Vrchlickým, 1953; A. Pražák: V. v dopisech, 1955; E. Hodoušek: V. překlady z Calderona, Časopis pro moderní filologii 40, 1958, s. 143 až 158; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 28–31; M. Součkova: The Parnassian J. V., The Hague 1964; B. Balajka: J. V., 1979; O. Hostinský: O divadle, ed. M. Jůzl, 1981, s. 130 až 133 [Godiva]; J. Kolár: Technická civilizace 19. století a divadlo, in sb. Průmysl a technika v novodobé české kultuře, 1988, s. 220–223 [Excelsior]; M. Zenklová: Neznámá podoba Hippodamie J. V., in SPPdF Ostrava 133, 1993, ř. U 1, s. 70–80; J. Jiránek: Fibichova a V. Hippodamie – dílo muzeální nebo aktuální, Literární noviny 9, 1998, č. 36, s. 15; Hippodamie, program insc. ND Praha, 2000 [obs. P. Kučera: V. antické inspirace, J. Kudrnáč: Místo Hippodamie v díle J. V.]; D. Čadková: Ke genezi Vrchlického Hippodamie, in J. V. a Josef Holeček (1853 až 2003). Sborník ke 150. výročí narození dvou protichůdců, 2004, s. 29–35; D. Rudá: V. překlady z maďarštiny, tamtéž, s. 74–81; J. Kudrnáč: Dvojí zpracování antického mýtu v českém dramatu přelomu 19. a 20. století. J. V. a Jiří Karásek ze Lvovic, in sb. Druhý život antického mýtu, ed. J. Nechutová, Brno 2004, s. 242–249; H. Schmid: J. V. „historische Dramen“ im Streit zwischen Nationalismus und Kosmopolitismus, in sb. Mezi texty a metodami, 2006, s. 287–322. ■ ČHS, ES, HD, Larousse, LČL, Masaryk, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1177–1184
