Narodil se jako druhý syn úředníka Františka V. a Anny, roz. Krejčí. Vyrůstal se třemi sestrami, několik dalších sourozenců zemřelo. Po obecné škole u sv. Tomáše navštěvoval německou reálku na Starém Městě, kterou nedokončil, a začal se učit litografem. Pro spory s otcem (podle jeho přání se měl připravovat na vojenskou kariéru) uprchl v únoru 1869 ke kočovné společnosti J. Krämera. Po několika měsících se vrátil, živil se řemeslem, hrál s ochotníky a deklamoval ve zpěvních síních. Brzy ke Krämerovi odešel znovu, 1870–71 působil u nově založené společnosti E. Rotta, 1871–73 u V. Brauna, kde navázal celoživotní přátelství s hercem P. Řadou. 1873–76 vojákoval v Plzni, navštěvoval představení Švandovy a Kramuelovy společnosti a intimně se sblížil s herečkou M. Pospíšilovou. Od 1876 byl členem Kramuelovy společnosti, 1878 se neúspěšně ucházel o angažmá v PD s M. Pospíšilovou a nastoupil k F. Pokornému (debut ve Slaném 22. 2. v Moserově hře Zlatohlávek). 1879–81 hrál u Pištěkovy společnosti, odkud se vrátil k Pokornému a absolvoval všechny tři jeho plzeňské sezony (1881–84). Na jaře1884 jej angažoval P. Švanda ze Semčic, s jehož souborem hrál na Smíchově, opět v Plzni, poté v ND v Brně. Když na jaře 1886 Švanda ansámbl rozpustil, V. získal vlastní koncesi a usiloval o zadání plzeňského divadla. Pomýšlel také na zbudování letního divadla na Smíchově, pro něž počítal i s H. Kubešovou (Kvapilovou), s níž měl po několik let blízký vztah. Oba plány ztroskotaly a V. se v létě 1886 stal opět členem Švandovy obnovené společnosti. 1888 byl po dvou zkušebních vystoupeních angažován do ND, kde působil do své smrti 1920. K šedesátinám 1913 mu bylo uděleno čestné občanství města Prahy a titul vrchní režisér ND. Po odchodu J. Kvapila z ND 1918 mu byla nabídnuta funkce šéfa činohry, kterou nepřijal. Během angažmá v ND často zajížděl hrát do Brna a do Plzně, ke kočujícím společnostem i ochotnickým spolkům, z nichž některé již nesly jeho jméno. 1910 hostoval v Bělehradě a Záhřebu, nabídky k vystoupením v Německu však odmítal, ač měl mezi tamními herci přátele a kritika jej uznale srovnávala s J. Kainzem a A. Bassermannem. Aktivně působil v ÚJČH (1907 zvolen předsedou), prosazoval zbudování azylového domu pro staré herce. Veřejného dění se stranil a přísně si chránil soukromí. Nevystupoval jako recitátor, nevyučoval herectví (s výjimkou několika lekcí E. Vrchlické), nepřijímal filmové role. Oženil se až 1895, s manželkou Růženou, roz. Štěpánkovou, měl dvě dcery, mladší záhy zemřela. 1920 prodělal srdeční záchvat a nedlouho poté zemřel. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Dcera Olga (1896 Praha – 1922 Berlín) studovala herectví u M. Reinhardta v Berlíně. Od 1915 do své dobrovolné smrti působila na německých, hlavně berlínských scénách.
Herec vysoké, štíhlé postavy, výrazně modelované tváře a pronikavého pohledu byl za svého působení u malých kočujících společností obsazován do rolí hrdinských milovníků, v nichž však pro ostrý a neškolený hlas neuspěl. Usilovným tréninkem nabýval jeho hlas na zvučnosti a ohebnosti, mluvní projev vyznačovala pečlivá výslovnost a dramatizování každého slova, jež rozvíjelo styl romantického přednesu o niternou procítěnost a významovou zřetelnost. Nevšedním talentem, silnou vůlí, sebekázní a odpovědným přístupem k umělecké tvorbě se vypracoval v předního člena elitních společností; už koncem sedmdesátých let byl uznale oceňován kritikou a obdivován publikem jako jeden z nejschopnějších herců mladé generace. Ředitelé Pokorný, Pištěk, a zvláště Švanda mu poskytovali bohaté spektrum úkolů v repertoáru klasickém (Shakespeare, Schiller), v hrách realistických (Mrštíkové) a psychologických (Ibsen), ale i v konverzační a salonní dramatice (Bozděch, Sardou, Dumas ml., Augier), ve fraškách (Nestroy, Šamberk), a dokonce v operetách. Mnohé z postav vytvořil posléze znovu v ND, nezřídka v několikerých nastudováních hry. V. projev byl silně ovlivněn realistickým a naturalistickým stylem; interpretace rozmanitých typů a charakterů jevila stále zřetelněji osobnostní ráz jeho individualistického, tragicky založeného herectví, jež spolu s herectvím jeho jevištní partnerky H. Kubešové ohlašovalo nový styl. Po přechodu do ND se protagonista Švandova souboru, na němž ředitel stavěl svůj náročný repertoár a dramaturgické výboje, obtížně prosazoval. Vedení první scény respektující dominanci J. Seiferta přidělovalo V. několik let vedlejší role nebo úlohy, které se míjely s jeho bytostným založením; tehdy opakovaně pomýšlel na odchod. Zástup za nemocného Seiferta (Mortimer, Schiller: Marie Stuartovna, 1891) prokázal V. potenciál, ale teprve role Francka v Maryše bratří Mrštíků (1894), pro niž si jej vyžádali autoři, mu otevřela cestu k velkým úkolům (Marcus Antonius, Shakespeare: Julius Caesar), zejména v současných českých hrách (Hošek, Hilbert: Vina; Honza, Kvapil: Princezna Pampeliška; P. Bonaventura, Jirásek: Emigrant). Po nástupu nové divadelní správy (1900) se stal oporou programu dramaturga a režiséra J. Kvapila a protagonistou souboru. Ztělesnoval hlavní role dramat Shakespearových (Macbeth, Hamlet, Beneš, Lear, Othello, Shylock, Richard III., Petruchio), Ibsenových (Cizinec, Dr. Rank, Solness, Borkman) a Čechovových (Astrov, Veršinin), hrál Rostandova Cyrana, Schillerova Valdštejna, Mefistotofela v Goethově Faustovi a řadu hrdinů v dílech domácích autorů (Jiráskův Jan Žižka, Gero, Jan Hus; Mahenův Janošík aj.). Role Pavla I. (Merežkovskij: Smrt cara Pavla I.) v únoru 1920 byla jeho poslední.
V. hrál široký a bohatý rejstřík postav. Udivoval charakterizačním uměním, jímž dokázal vyjádřit s naléhavou vnitřní pravdivostí podstatu a ideu každé postavy. Zavrhoval možnost ukrývat se za herecký obor, ze svého projevu důsledně odstranil osvědčené herecké manýry, komedianství i efektní akcenty; v každém okamžiku hry usiloval o autenticitu a pravdivost. Jednotícím principem výkonů byla jeho jedinečná schopnost individualizace a přetělesňování. Pro totální vyjádření postavy nalézal detaily, jejichž konkrétnost v průběhu hry povyšoval k symboličnosti. Prokázal, že herecká postava může být uměleckým dílem, do základů promýšleným a prožitým, kompozičně skladebným a energeticky prováděným.
Každé postavě dokázal vtisknout svou nezaměnitelnou podobu, a přesto ji vystihnout v její celistvosti a plnosti. Svou hrou suverénně ovládal hlediště. V Mefistovi demonstroval dravou démoničnost zlomyslného pekelníka, jako Cyrano byl básníkem a fanfarónským hráčem, jeho Valdštejn byl tragicky osamělým mužem, jako Shylock divoce nenáviděl a mstil se. K rolím přistupoval vždy z pozice tvůrce –, i když hrál opakovaně tutéž postavu. 1886 u Švandy byl jeho Hamlet zasněným a nerozhodným melancholikem, po dvaceti letech v ND intelektuálem, uzavírajícím se za hradbou ironie, ale po setkání s otcem živelně vzplál pomstou, nedlouho před smrtí jej hrál jako duchovní bytost, nahlížející do nebytí; do realistické autentičnosti a věcnosti jeho hry pronikala s postupujícím časem syntetizující symboličnost a spiritualita. V. nitro se bezprostředně vtiskovalo do jeho těla, jež jako by se stávalo médiem pro tlumočení duchovních obsahů. Jako šedesátiletý přesvědčivě hrál mladé muže (Hamleta, Cyrana, Hoška), podávaje nadčasovou ideu mládí, založenou na emocionální paměti. Pod všemi postavami bylo jeho „osobní lidství“ [Honzl], realizované setrvalým zápasem a bojem, a soustředěnost na vnitřní život postavy, v níž jako by existoval jeho „vnitřní dvojník“ [Fischer].
Na roli pracoval V. sám a dlouho (pověstné byly jeho tvůrčí procházky). Postavy vytvářel nejprve v celostním obrysu, který následně do detailu prokresloval hlasem, mimikou a gesty. Osobitost postavy vystihoval již základní tělesnou pozicí a svalovým tonusem: např. Hamletův zamyšlený postoj se sklopenouhlavou, Žižkovo nakročení s rukou sevřenou v pěst, vyzývavě vypnutá hruď Francka nebo Cyrana, do sebe se hroutící Astrov. Tělesné tvarování utvářelo charakteristickou symboliku hrané postavy a představovalo její základ a těžiště, z něhož V. rozehrával obrovskou škálu emocí v postojích, gestice, mimice i řeči, které komponoval jako hudební skladatel. Zvláštního významu v této kompozici nabýval způsob práce s hlasem. Po počátečních potížích dokonale zvládl techniku řeči a dovedl přesně pracovat s jejími dramatickými akcenty a s pauzou, dokázal mluvit s konverzační lehkostí i pádně a útočně či řeč záměrně deformovat ve vášních, kdy slova doslova cedil sevřenými rty. V. řeč nebyla melodická ani líbivá, jeho tlumený a zastřený baryton, byl-li zvedán k tenoru, „rachotil“ a trhal uši.
V tvorbě i životě byl V. uzavřeným samotářem a jeho individualismus měl výsostně dramatické a tragické podloží. Příznačný pro něj byl sarkasmus a cynismus, často vystupoval jako žalobce, zvláště v rolích buřičů, mstitelů a vášnivých bojovníků, v nichž mohl útočit na lidskou lhostejnost. S modernistickými proudy jej sbližoval zájem o vnitřní pravdu umění a odpor k obsahovému i formálnímu diletantství, eklekticismu, ale i k národovectví. Divadlo vnímal jako chrám, kde herec obětující se umění žije jevištní postavu skrze svou vnitřní pravdu.
V. tvorba měla pro české divadlo zásadní význam. Svým herectvím obsáhl celou předchozí tradici od národního obrození a syntetizoval ji s principy moderny. Za svého předchůdce považoval F. Kolára, obdivně se vyjádřil o ruských hercích při zájezdu divadla MCHT (1906). Rušil hranice tradičních oborů, byl prvním skutečným představitelem osobnostního herectví, důsledně uskutečnil ideál herce jako dramatického tvůrčího umělce a pozvedl české herectví na světovou úroveň. Jeho projev lze obtížně jednoznačně zařadit do určitého historicky ohraničeného směru – v jeho hře byly obsaženy základní nadčasové principy herectví.
Role
Braunova spol.
Vítek (S. K. Macháček: Ženichové) – mezi 1871 až 1873.
Kramuelova spol.
Southampton (H. Laube: Hrabě Essex), Eduard z Valdeku (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž národa), Václav IV. (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat, i Pištěkova spol. 1879) – 1876; Champignac (V. Sardou: Když si motýl křídla spálí), Osip (P. Nevsky [P. de Corvin], A. Dumas ml.: Daniševi, i Pokorného spol. 1881), Robert (E. Arago, P. Vermond: Ďáblovy zápisky, i Švandova spol. 1885), František Risler (A. Daudet, A. Belot: Fromont junior a Risler senior, i Pokorného spol. 1882) – 1877; Dr. Tholosan (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda, i Pokorného spol. 1881) – 1878.
Pokorného spol.
Baron Viktor Sukdolský (G. v. Moser: Zlatohlávek,i Švandova spol. 1887), Don César (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana), Julius z Hejřilova (F. Raimund: Marnotratník aneb Švec a víla), Roger de Vaudrey (A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci), Zdeněk Zásmucký (V. K. Klicpera: Blaník), Polivokyta (J. K. Tyl: Lesní panna), Karel (F. Schiller: Loupežníci), Jonáš Břinkal (J. Rosen: Hubička), Baron Doubravský (J. Nestroy: Enšpígl aneb Každou chvíli jiné čtveráctví), Percival Waleský (F. Halm: Griselda), Odolan Pětiburský (J. J. Kolár: Monika), Vít (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Marcel de Prie (F. Halm: Fučík aneb Tajemství hraběcí rodiny), Karel Jedlička (H. Müller: Se stupně k stupni, i Pištěkova spol. 1879), Lert (W. Shakespeare: Hamlet), Lubin Pátecký (J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka), Vilém Nádherný (A. Anno: Nevěsta z Amsterodamu), Jindřich Berville (F. Pyat: Hadrník pařížský), Hrozinka (J. Nestroy: Chtějí mít švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě), Oktav (A. Dumas ml.: Pan Alfons, i Pištěkova spol. 1880), Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Rudolf Caverlet (E. Augier: Paní Caverletová), Klíh (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek) – 1878; Jiří Sokol (G. v. Moser: Profesor a bursián) – 1879.
Pištěkova spol.
Pavel Krupička (A. L’Arronge: Doktor Kalous), Chevalier Raoul z Langey (A. Dennery, E. Cormon: Nevinně odsouzen), Desátník Sokol (K. Costa: Zuzančin pan kaprál), Jeník Ostrý (F. F. Šamberk dle O. F. Berga: Brno bez ševce), Tovaryš Spurný (A. L’Arronge: Můj Vojtíšek), Dr. Robert Slavík (J. Rosen: Malí velikáni), Pippo (J. Offenbach: Bandité), Pavel Rozkošný (G. v. Moser, E. Jacobson: Petr jako Pavel), František Štěpán Lotrinský (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Vasil Norov (K. Tůma dle A. Berly: Žertva na Balkáně, i Pokorného spol. 1881), Pietro, princ Palermský (F. v. Suppé: Boccaccio, i Pokorného spol. 1881) – Brno 1879; Ivan Mazepa (J. V. Frič: Mazepa) – Vinohrady 1880; Henri de Sartoris (H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, i Pokorného spol. 1884), Hrabě de Croix (E. Bozděch: Z doby kotillonů), Břetislav (J. V. Frič dle H. T. Schmida: Zápas o korunu českou), Bernard (E. Augier: Dítě lásky), Essex (H. Laube: Hrabě Essex, i Pokorného spol. 1882), Jacques (A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci), Dr. Krátký (F. F. Šamberk: Rodinná vojna, i ND 1894), Jindřich z Flavigneulů (E. Scribe, E. Legouvé: Boj s dámami) – Brno 1880; Rytíř de Caraman (E. Bozděch: Z doby kotilionů, i ND 1890), Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, i Pokorného spol. 1881) – 1881; J. K. Tyl (týž: Josef Kajetán Tyl, i Pokorného spol. 1882), František I. (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, i Pokorného spol. 1884), Boleslav (J. K. Tyl: Krvavé křtiny), Valentin (J. W. Goethe: Faust, i Švandova spol. 1888), Henri Dumont (E. de Girardin: Pokuta ženy, i Švandova spol. 1887), Pierre Gringoire (T. de Banville: Gringoire), Arthur de Pontbrise (H. Chivot, A. Duru: Arthurova lesť) – 1879–81.
Pokorného spol. Plzeň
Jindřich (G. v. Moser: Bibliotekář), Josef (S. H. Mosenthal: Debora), Jindřich Otto z Losů (J. J. Kolár: Magelona), Jakub (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Nourvady (A. Dumas ml.: Princezna bagdadská), Rosenkranz (M. Klapp: Rosenkranz a Güldenstern), Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, i Švandova spol. 1886, ND 1913), Ambrož Potocký (K. Světlá, dram. E. Pešková: Kříž u potoka), Klaudius Ruper (A. Dumas ml.: Žena Klaudiova), Armand (týž: Dáma s kameliemi), Víšek (M. Krajník: Jan Roháč z Dubé), Václav Budil (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána) – 1881; Záviš z Falkenštejna (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), První herec (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Hrabě St. Germain (A. Delacour, Lambert-Thiboust: Slepá nevěsta), Cassio (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský), Rainer (J. J. Kolár: Mravenci), de Prunelles (V. Sardou: Cyprienna), Tomeš (F. A. Šubert: Probuzenci), Vítek Copeau (E. Zola, dram. O. Gastineau, W. Busnach: Zabiják), Roger de Ceran (E. Pailleron: Svět, v němž se nudíme), Adam Květoňský (F. V. Jeřábek: Veselohra), Kníže Sergius Panin (G. Ohnet: Kníže Panin), Václav hrabě Kounic (E. Bozděch: Zkouška státníkova, i ND 1888), Vévoda Choiseul-D’Amboise (A. E. Brachvogel: Narcis), Martin (F. Nissel: Čarodějnice), Uriel Acosta (K. Gutzkow: Uriel Acosta), Pavel (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Jaromír Sokolov-Rodovský (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Emanuel Střela (týž: Cesty veřejného mínění), Hypolit (J. J. Kolár: Monika, i ND 1895), Bechamel (V. Sardou: Odetta, i Švandova spol. 1886), Hrabě Mussat (E. Zola, dram. O. Gastineau, W. Busnach: Nana), Hrabě Flahault (E. Bozděch: Světa pán v županu), Jindřich z Lípova (F. v. Schönthan: Hloupý kousek) – 1882; Jiří (E. Erckman, A. Chatrian: Tvrdohlavci), Reif z Reiflingů (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Reif z Reiflingů), de Pomerol (V. Sardou: Fernanda), Lord Rowland Rochester (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Baron Chevrial (O. Feuillet: Pařížský román), Konrád (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Fileas Fogg (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa za 80 dní), Loris Ipanov (V. Sardou: Fedora, i Švandova spol. 1884, ND 1898), Montaiglin (A. Dumas ml.: Pan Alfons), Vít + Slepý mládenec (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Ferdinand (F. Schiller: Ouklady a láska) – 1883; Robert Dudley hrabě Leicester (F. Schiller: Marie Stuartovna, i Švandova spol. 1888), Hrabě Rysoor (V. Sardou: Vlast), Sigmund (J. J. Kolár: Žižkova smrt) – 1884.
Švandova spol.
Rudolf II. (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, i ND 1912), Filip Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí), Karel IV. (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, i ND 1906), Beneš (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, i ND 1907), John Gabriel Borkman (H. Ibsen: John Gabriel Borkman, i ND 1913) – 1884; Eduard (J. Arbes: Moderní upíři), Valdštejn (F. Schiller: Valdštejnova smrt), Michail Alexandrovič Rakytin (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi) – 1885; Vévoda de Choiseul (E. Bozděch: Z doby kotillonů), Risler senior (A. Daudet, A. Belot: Fromont ml. a Risler st., i ND 1888), Hrabě André de Bardannes (A. Dumas ml.: Denisa), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Ondřej Brtnický (týž: Paní mincmistrová), Ferréol (V. Sardou: Ferréol), Filip Lang z Langenfelsu (J. Vrchlický: Rabínská moudrost),Jan Žižka (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet, i ND 1905), Perin (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana) – 1886; Fra Orfano (F. V. Jeřábek: Závist), Marcus Antonius (W. Shakespeare: Julius Caesar, i ND 1895), Jan Výrava (F. A. Šubert: Jan Výrava), Cayrol (G. Ohnet: Sergej Panin), Merkucio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Ing. Cirkl (J. Štolba: Vodní družstvo), Giboyer (E. Augier: Pelikán), Bořek Dohalský z Dohalic (J. Vrchlický: Exulanti), Fabricius (A. Wilbrandt: Dcera pana Fabricia), Vévoda Alba (V. Sardou: Vlasť, i ND 1890), Dr. Otto Stockman (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Ulrik Brendel (týž: Bílí koně), Mikuláš Čaganov (A. N. Potěchin: Román mladé vdovy), Macbeth (W. Shakespare: Macbeth, i ND 1902), Markýz de Arcis (V. Sardou: Fernanda), smrt), Něklužev (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), Lear (W. Shakespeare: Král Lear, i ND 1914), Dr. Rank (H. Ibsen: Vánoce, i ND 1906) – 1887; Orsino (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Karjagin (I. V. Špažinskij: Paní majorka), Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1888; Kean (A. Dumas st.: Kean) j. h. – ND Brno 1889.
ND
Demetrius (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1888; Eduard (J. Echegaray: Světec či blázen?), Náčelník Indianů (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech) – 1889; Teiresias (Sofokles: Antigona), Clavignac (V. Sardou: Cyprienna), Aron Bauchem (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Roler (F. Schiller: Loupežníci), Neznámý (B. Bjørnson: Nad naši sílu) – 1890; Kurt (H. Sudermann: Čest), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartovna), Rokycana (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Benvoglio (W. Shakespeare: Romeo a Julie)– 1891; Lorenco (týž: Kupec benátský), Jiří Voborský (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1892; Princ Oranský (V. Sardou: Vlasť), Champignol (M. Desvallieres, G. Feydeau: Champignol) – 1893; Lumpacivagabundus (J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek), Hrabě Neipperg (E. Scribe, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Francek (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Václav (A. Jirásek: Otec) – 1894; Dr. Richard Mayrek (G. Davis: Katakomby), Klaudio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic) – 1895; Dušek (J. Kvapil: Bludička), Stanislav Hošek (J. Hilbert: Vina), Bedřich Lobheimer (A. Schnitzler: Milkování) – 1896; Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1897; P. Bonaventura Pitr (A. Jirásek: Emigrant), Lancelot (J. Vrchlický: Král a ptáčník) – 1898; Hrabě de Guiche (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Václav Strouhal (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Bassanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Václav hrabě Michna (F. A. Šubert: Probuzenci), Nurchazi (J. Zeyer: Bratří) – 1899; Hvězdínský (V. Štech: Třetí zvonění), Princ dánský (H. Drachmann: Byl jednou jeden král), Hrabě Almaviva (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Nikita (L. N. Tolstoj: Vláda tmy) – 1900; Král Šalomón (J. Zeyer: Sulamit), Astrov (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka), Tybalt (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jan Flemming (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), Harlekýn (R. Lothar: Král Harlekýn) – 1901; Relski (J. A. Kisielewski: Karikatury), Ludvík (M. A. Šimáček: Ztracení), Julien de Suberceaux (M. Prévost: Polopanny), Tětěrev (M. Gorkij: Měšťáci), Don Juan Tenorio (J. Zorrilla: Don Juan Tenorio) – 1902; Leontes (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Záviš z Falkenštejna (J. Hilbert: Falkenštejn), Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (A. Jirásek: Jan Žižka), Vojtěch Králenec (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn), Boleslav III. (J. Vrchlický: Knížata), Petr Kocián (J. Kvapil: Oblaka) – 1903; Cizinec (L. Rydel: Navždy), Cyrano de Bergerac (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Gero (A. Jirásek: Gero) – 1904; Herodes (O. Wilde: Salome), Mlynář (A. Jirásek: Lucerna), Cizinec (H. Ibsen: Paní z námoří) – 1905; Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera), Mefistofeles (J. W. Goethe: Faust) – 1906; Veršinin (A. P. Čechov: Tři sestry), Lord Goring (O. Wilde: Ideální manžel), Posel (V. Dyk: Posel) – 1907; Přemysl (A. Dvořák: Kníže), Othello (W. Shakespeare: Othello) – 1908; Simone (O. Wilde: Florencká tragedie), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský), Valdštejn (F. Schiller, ú. J. Kvapil: Valdštejn) – 1909; Jura Janošík (J. Mahen: Janošík) – 1910; Jan z Husi (A. Dvořák: Král Václav IV.), Richard, vévoda z Glostru (W. Shakespeare: Richard III.), Gospar Orsat Veliký (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie), M. Jan Hus (A. Jirásek: Jan Hus), Oinomaos (J. Vrchlický, ú. J. Kvapil: Hippodamie) – 1911; Stavitel Solness (H. Ibsen: Stavitel Solness), Václav (F. Langer: Svatý Václav) – 1912; Mojžíš (S. Lom: Vůdce) – 1917; Torquato Tasso (J. Maria: Torquato Tasso), Petr z Lomu (O. Fischer: Přemyslovci), Havelka (J. Mahen: Mrtvé moře), Jan Roháč z Dubé (A. Jirásek: Jan Roháč) – 1918; Karel Vičar (J. Mahen: Nebe, peklo, ráj), Kníže Svatopluk (R. Krupička: Vršovci) – 1919; Pavel I. (D. S. Merežkovskij: Smrt cara Pavla I.) – 1920.
Prameny a literatura
Jeviště 2, 1886, s. 58 [koncese]; K. S. B., Ruch 10, 1888 [Risler senior, Fromont ml. a Risler st.]●; ref. Vina: J. Hilbert, Čas 10, 1896, s. 308n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 14. 5. 1896; J. Třebický, Rozhledy 5, 1896, s. 532–534●; J. Lý [Ladecký], Thalie 2, 1897/98 s. 43n. [Borkman]; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 14. 6. 1899 [Bassanio, Kupec benátský]; O. F.: E. V., Divadelní listy 3, 1901/02, s. 7n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 14. 1. 1902 [Relski, Karikatury]; 8. 10. 1902 [Tětěrev, Měšťáci]●; ref. Macbeth: r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 8. 4. 1902; nesign. [J. Vodák], Čas 8. a 9. 4. 1902●; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 26. 5. 1903 [Falkenštejn]●; ref. Hamlet: r., Večerní list Hlasu národa 26. 1. 1905; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 27. 1. 1905; nesign. [J. Vodák], Čas 29. 1. 1905 → Shakespeare, 1950●; týž, Čas 28. 2. 1905 [Leontes, Zimní pohádka] → Shakespeare, 1950; av., Právo lidu 11. 5. 1905 [Mortimer, Marie Stuartovna]; J. J. Bor: E. V. Kritické kapitoly, 1907; nesign. [J. Vodák], Čas 29. 3. 1907 [Beneš, Mnoho povyku pro nic] → Shakespeare, 1950; J. Karásek, Moderní revue 13, 1907, sv. 19, s. 166–168 [Mefisto, Faust]●; ref. Othello: r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 5. 12. 1908; J. Hilbert, Venkov 15. 12. 1908●; ref. Kupec benátský: F. X. Šalda, Novina 2, 1908/09, s. 700n.; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 8. 10. 1909; š. [J. Kuffner], Národní listy 8. 10. 1909●; ref. Valdštejn: J. Hilbert, Venkov 30. 11. 1909; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 30. 11. a 1. 12. 1909; š. [J. Kuffner], Národní listy 30. 11. 1909●; ref. Janošík: F. X. Šalda, Novina 3, 1909/10, s. 721–726, 735; J. Hilbert, Venkov 2. 10. 1910; T. [V. Tille], Národní listy 2. 10. 1910; nesign. [J. Vodák], Čas 10. 1910●; týž, Čas 25. 4. 1911 [Richard III.] → Shakespeare, 1950 + tamtéž 29. 3. 1912 [Solness], + 5. 4. 1913 [John Gabriel Borkman]; J. Kodíček: E. V., Přehled 11, 1912/1913, s. 541n.; K. H. Hilar: E. V., Moderní revue 19, 1912/13, sv. 27, s. 129–132, s tit. Lyrik mezi herci → Divadelní promenády, 1915; nesign. [J. Vodák], Čas 3. 6. 1913 [Othello]; 23. 9. 1913 [Petruchio, Zkrocení zlé ženy], obojí → Shakespeare, 1950●; ref. Král Lear: T. [V. Tille], Národní listy 27. 3. 1914; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 27. 3. 1914●; -al., Lidové noviny 7. 3. 1914 [Shylock, Kupec benátský]; K. Engelmüller: Z dějin českého Hamleta, Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 75–78; T. [V. Tille]: Divadelní vzpomínky, 1917, s. 5–24●; nekrology: F. Drápal, Moderní revue 26, 1919/20, sv. 35, s. 547–549; K. Mašek, R. Deyl, Národní listy 6. 1920, več.; J. Kodíček, Tribuna 1. 6. 1920; H. Jelínek, Národní politika 2. 6. 1920, ráno; V. Budil, Český deník 5. 6. 1920; jv [Vodák], Jeviště 1, 1920, s. 221n., 234–236; M. Hýsek: J. Merhaut o V., tamtéž, s. 261–263; M. Svoboda, tamtéž, s. 267; J. Honzl: E. V. Rozbor uměleckých tendencí historického zjevu, Právo lidu 10. a 17. 7. 1920, příl. Sobota. Dělnická kulturní hlídka → K novému významu umění, 1956; 2. výr. úmrtí: K. H. Hilar, Prager Presse 1. 6. 1922; nesign. [J. Vodák], Jeviště 3, 1922, s. 337n.●; K. Mušek, Divadlo 3 (10), 1922/23, č. 11, s. 1 [k nedožitým sedmdesátinám]; H. Jelínek: S prvního balkonu, 1924, s. 108n., 183n., 201, 230; nesign.: (V. výročí), Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 39, s. [1]; E. Konrád: Největší ze všech, tamtéž, s. [2] n.; F. Vondruška: E. V. Jeho život a dílo, [1924]; J. Kvapil in sb. Nové české divadlo 1918–1926, 1927, s. 96n.; J. Auerswald: Divadelní vzpomínky, 1929, s. 42–48●; 10. výr. úmrtí: ND památce Vojanově, Národní divadlo 7, 1929/30, č. 41–42 [obs. K. H. Hilar: Býti druhým Vojanem!, s. 1n. → O divadle, 2002; K. Dostal]; J. Vodák, České slovo 31. 5. 1930●; G. Schmoranz: E. V., 1930; J. Götzová: Profily českých herců, 1931, s. 25n., obr. část s. 1–6; J. Kvapil: O čem vím, 1932, zvl. s. 184, 269n., 392, 400–403, 473; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 70; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, s. 9–11; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 57–60; R. Deyl: Jak jsem je znal, 1937, s. 143–155; M. Rutte: Herec našeho mládí, Mohyly a vavříny, 1939, s. 219–225●; 20. výr. úmrtí: Divadlo 26, 1939/40, č. 7 [obs. V pracovně E. V., rozhovor s R. Vojanovou, J. Bartoš: První pokus, J. Vodák o E. V. ad.]; K., Lidové noviny 31. 5. 1940; K. Engelmüller: Vzpomínky na E. V., in sb. Český herec, 1940, s. 9–11; A. Karlovský: Vzpomínky na E. V., tamtéž, s. 54–56; V. Mlčkovský: Ze vzpomínek, tamtéž, s. 148n.; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 156–186; J. Vodák: E. V., 1943, 2. vyd. 1944, 3. vyd. 1945 [soubor referátů o V. výkonech]; A. Pražák: V. a hercova posmrtnost, Divadlo 29, 1943, s. 17–20; jtg. [Träger]: V. Vodákův, tamtéž, s. 20–22; E. Vrchlická: Cestou necestou, 1946, s. 7–29; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 15–18; M. Rutte: Dovršitel a vyvratitel, Šest podob českého herectví, 1947, s. 9–52; J. Teichman: E. V., 1947●; 30. výr. úmrtí: Národní divadlo 25, 1949/50, č. 33 [přísp. J. Honzl, E. Vrchlická, B. Vrbský, L. Veselý]; R. Deyl: Vojan zblízka, 1953; V. Müller, J. Träger: E. V., 1953 [obr. publ.]●; 100. výročí narození: Český tragéd E. V., kat. výstavy NM, 1953; Národní divadlo 28, 1952/53, č. 17 [obs. O. Krejča: Tři Janové E. V., A. Jirásek: Na paměť E. V. /nepronesená řeč z 1920/]●; sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954 [obs. V. Müller: E. V. – herec hrdinného češství; O. Krejča: Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč ve skutečnosti, v dramatech Aloise Jiráska a ve ztělesnění E. V.; V. Jílek: V. boj o vedení plzeňského divadla; Z. Jeřábková: Brněnské působení E. V. v zrcadle kritik J. Merhauta; Z. Nejedlý: E. V.]; A. Scherl in Aksenov, Scherl, Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, 1957, s. 55–57; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960, passim; J. Mahen: Za oponou umění a života, 1961, s. 26–28; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 217–240; J. Mahen: Pryč s divadelní idylou, eds. J. Hek, Ś. Vlašín, 1967, s. 113–117; Z. Štěpánek: Herec, 1961, s. 39–44; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, 1964, s. 109–114; J. Kazda: E. V., Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 17, 1973, s. 56–61; M. Obst: L’individualisme de l’acteur – E. V., in sb. La participation de l’acteur à la réforme théâtrale à la fin du 19e et du début du 20e siècle, 1976, s. 91–104; DČD III; DČD IV; M. Cesnaková-Michalcová: Slavné osobnosti divadla, 2004, s. 164–166; J. Hyvnar: E. V. a jeho královský odkaz, Disk č. 10, 2004, s. 70–92 + O českém dramatickém herectví 20. století, 2008, s. 7–28. ■ ES, LThI, NDp, Otto, PBJ, TE
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1159–1166
