Křtěn Jan Křtitel Erazim, obvykle používal podobu příjmení Wocel, německé práce podepisoval Johann Erasmus W. – Otec byl kancelistou kutnohorského magistrátu a kontrolorem městských důchodů. V. strávil mládí v rodišti, kde také vychodil německou normální školu. Od 1817 studoval na německém piaristickém gymnáziu v Praze na Novém Městě, přitahovala jej však čeština a česká literatura. Po maturitě (1823) absolvoval jeden ročník filozofie, v následujícím roce navštěvoval přednášky o zemědělství. V dalším studiu filozofie chtěl pokračovat ve Vídni, tíživé existenční poměry jej ale 1825 přiměly přijmout místo učitele češtiny a latinské filologie u hraběte Otakara Černína. Tím započala jeho mnohaletá dráha vychovatele ve šlechtických rodinách (mj. u markýzy Pallavicini, Leopolda Sternberga, knížete Maxe ze Salm-Salmu, hraběte Kálnokyho a Františka Arnošta Harracha), s nimiž pobýval ve Vídni, Uhrách, v Čechách i na Moravě a hojně cestoval po západní a jižní Evropě. V té době si osvojil několik dalších jazyků (francouzštinu, italštinu, dánštinu, holandštinu), svůj zájem obrátil i ke studiu matematiky, přírodních věd (mineralogie), a především národní historie a archeologie. Ve druhé polovině třicátých let se začal sbližovat s brněnským a částečně i pražským vlasteneckým okruhem (1839 se stal členem Matice české) a publikoval své první česky psané básnické pokusy. Zajištěn důchodem usadil se 1842 natrvalo v Praze. Navázal úzké přátelství s F. Palackým a P. J. Šafaříkem, kterému vypomáhal na cenzorském úřadě. 1843–50 redigoval ČČM, 1843 se stal členem KČSN, t. r. stál u zrodu Sboru archeologického (od 1854 předsedou). 1848 se jako kapitán polovojenského uskupení Svornost a člen Národního výboru aktivně účastnil politického dění, později byl zvolen poslancem za Kutnou Horu na obnovený zemský sněm, za Poličsko poslancem říšské rady. Po rozehnání ústavodárného sněmu v Kroměříži se stáhl z politického života a cele se věnoval vědecké práci. 1850 byl jmenován mimořádným, 1862 řádným profesorem archeologie, dějin umění a české literatury na pražské univerzitě (jeho základním odborným dílem byl Pravěk země české I–II, 1866, 1868). Značně rozsáhlá byla V. celoživotní vlastenecká a odborná publicistika. Byl členem řady zahraničních vědeckých institucí a je pokládán za zakladatele české archeologie. Zemřel v devětašedesáti letech, pochován je na Olšanských hřbitovech.
Už jako gymnazista napsal řadu her k příležitostným ochotnickým představením, která o prázdninách pořádali kutnohorští studenti. Hrálo se německy i česky, nejprve v mázhauzu starobylého domu V. rodičů, později v kreslírně hlavní školy. Hry byly zřejmě divácky úspěšné, V. je však považoval za začátečnické pokusy a záhy je spálil. Dochovaly se pouze dvě: deklamativní osudová tragédie Die Rache (Pomsta, 1820), odehrávající se 1520 ve Švédsku, a veršovaná sentimentálně romantická rytířská truchlohra Harfa s určujícími motivy nevinnosti, touhy po moci, zrady a trestu, umístěná do pohanské doby za panování knížete Neklana, kterou V. otec tajně zaslal k vydání J. H. Pospíšilovi. Autor se v ní pokoušel využít prvky vysokého stylu k navození pocitu vznešenosti a tragiky, pro přílišnou rétoričnost, a hlavně pro naprostý nedostatek dramatickéhoděje se však premiéra (s hudbou J. N. Škroupa) ve StD stala zároveň derniérou. Pouze ze vzpomínek jsou jménem známy dramatická romance Krvočíše (1821), oslavující Karla IV., jenž dal do Čech přivézt vinnou révu, hra Der Schwur (Přísaha, 1821) a historické drama Výpalné, vyzdvihující udatnost kutnohorských horníků v čase husitských válek. Tato hra, provedená 1821 v historickém prostředí Vlašského dvora v Kutné Hoře, zaujala mladého J. K. Tyla natolik, že jej podnítila k prvním dramatickým pokusům. Rukopisným torzem zůstalo pozdější německy psané drama Torrigiani (1827). Časopisecky uveřejnil V. dvě nenáročné komedie související s jeho vychovatelským působením Der Sterndeuter (Hvězdopravec) a Das Trauerspiel (Truchlohra). K psaní v českém jazyce se vrátil v polovině třicátých let vlasteneckými básněmi, opěvujícími pod vlivem západoevropského romantismu slavnou českou historii, jež uspořádal do cyklů Přemyslovci (1839), Elegie beskydské (1839), Meč a kalich (1843) a Labyrint slávy (1846).
Šifry
E. W., J. E. V., J. E. W., V., Vo, W.
Hry
Harfa, t. 1825, StD 1837 s tit. Harfa aneb Vina a trest; Der Sterndeuter, t. in Jugendfreund [Wien] 2, 1832; Das Trauerspiel, t. tamtéž 3, 1833.
Prameny a literatura
Archiv Kutná Hora: rkp. tragédie Die Rache. LA PNP: osobní fond, inventář → D. Lábusová, 1998. ■ K. V. Seydler: Seznam spisův J. E. V., Věstník bibliografický 4, 1872, s. 83. ■ Ref. Harfa: nesign. [F. B. Tomsa], Čechoslav 6, 1825, s. 72; Chmelenský, Česká včela 4, 1837, s. 7; K. Püner, Květy 4, 1837, příl. 9, s. 35●; J. K. Tyl: Předmluva k prvnímu vydání sebraných spisů z r. 1844, Sebrané spisy II, 1908, s. 792–795●; nekrology: ▲[J. Neruda], Národní listy 17. 9. 1871 → Česká společnost II, 1960; nesign. [J. Barák], Svoboda 1871, s. 409●; J. Malý: E. V., 1872; P. M. Veselský: J. E. V., rodák kutnohorský, Koruna česká [Kolín] 15. až 25. 3. 1876; V. Vlček: U kolébky J. E. V., Posel z Prahy 28. 8. 1876; nesign. [J. Neruda]: J. E. V., Humoristické listy 23, 1881, s. 282 → Podobizny I, 1951; sb. Slavnost na počest stých narozenin J. E. V., 1903; L. Niederle, V. Birnbaum, A. Novák: J. E. V., 1922; J. B. Čapek: Duch české literatury předbřeznové a předmájové, 1938, s. 117; F. Strejček: Prorok konečného vítězství Slovanů, Naši bojovníci pérem, 1948, s. 84–99; K. Sklenář: J. E. V., 1981; J. Hedvičáková: K dramatickému pokusu J. E. V., Naše řeč 76, 1993, s. 83–88 [Harfa]. ■ Jungmann, LČL, Otto, Rieger, Wurzbach [Wocel]; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1157–1158
