Narodil se v rodině sedláka. Do obecné školy chodil v rodišti a v Dobrušce. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové (1867–75) absolvoval filozofickou fakultu pražské univerzity (1875–79). Od 1880 působil jako profesor češtiny, latiny i psychologie na gymnáziích v Rychnově n. Kněžnou, Domažlicích, Jičíně a Litomyšli, od 1909 na malostranském gymnáziu v Praze. Učil déle než čtyřicet let (penzionován 1923), jeho žáky byli např. J. Š. Baar či V. Vančura. Všude podporoval a spoluorganizoval činnost divadelních ochotníků: pomáhal s výběrem repertoáru, poskytoval vlastní dramatické texty, v Litomyšli byl předsedou tamní Jednoty divadelních ochotníků.
Po celý život se věnoval práci literárněhistorické, kritické a editorské. Působil jako kritický referent Národních listů (1891–1914), přispíval do mnoha časopisů, mj. i do Divadelních listů, a sborníků. Soustavně sledoval tvorbu soudobých autorů, s nimiž se většinou osobně znal; vedle četných přednášek a kritik o nich napsal několik monografií (Alois Jirásek, 1901; Josef Holeček, 1903; Julius Zeyer, život a dílo, 1907), zabýval se i literaturou obrozenskou (Karel Hynek Mácha, 1907; O Boženě Němcové, 1920). Připravil edice díla V. B. Nebeského, J. Vrchlického (s B. Fridou), J. Zeyera ad. Vydobyl si renomé jako badatel; 1910 vznikl Kroužek přátel profesora J. V., u příležitosti pětaosmdesátých narozenin mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy. Vedl staromládenecký život, zemřel ve vysokém věku 101 let, byl zpopelněn. 1993 byla na základní škole v Pohoří odhalena V. pamětní deska.
Bratr Václav V. (1864–1926), taktéž středoškolský profesor, je autorem historické hry Kníže Václav, kterou po jeho smrti připravil V. k vydání.
Svůj historiografický zájem upíral V. též na divadlo a drama, jimž přisuzoval významnou roli v národním a kulturním životě. Příležitostně psal životopisné a profesní portréty hereckých osobností (Karel Šimanovský, Josef Jiří Kolár) a úvahy o ochotnickém divadelnictví. Tematicky osamocený zůstal raný text České velikonoční hry ve středověku, dobově ojedinělý pokus o evokaci středověké teatrality. Soustavněji se zabýval domácí dramatikou: Vedle souborných studií, zaměřených na její novodobé dějiny (Česká historie a české drama, Česká dramatická literatura, Padesát let české literatury), napsal monografii o dramatické tvorbě Jeřábkově, v pracích o Jiráskovi, Zeyerovi a Vikové-Kunětické se podrobněji věnoval jejich tvorbě pro divadlo. V. teatrologické texty vycházely z detailního studia díla i historických a osobních okolností jeho vzniku a stály na solidní, převážně pozitivistické metodologii. V náhledu na drama vycházel z literátského pojetí druhu a vyznával tradiční žánrovou hierarchii – nejvýše si cenil vážných dramat, respektive tragédie. Vykládal především tvorbu svých generačních souputníků, realistickou a novoromantickou, moderní směry pomíjel.
Na poli dramatu se snažil etablovat také jako autor. První tragédie Lví nevěsta je situována do současnosti a motivem sporu o dědictví odkazuje k realistické inspiraci, avšak postava pološíleného dědice a tajuplný chronotop odlehlého sídla koření v pozdním romantismu. V následujících hrách se obrátil k historii a z českých dějin vytěžil látku Husitské trilogie, sestávající z dramat Jan Hus, Jeroným Pražský a Smrt krále Václava IV. Postavu Husa podal jako heroického obhájce vlastní pravdy, přesahujícího okolí mravní silou, do dramatických monologů vložil citace z jeho díla. V druhé hře se soustředil na vnitřní drama Jeronýmovo, který podlehnuv hrůze z fyzického utrpení odvolá své učení, po překonání slabosti se však hrdě přihlásí ke svému mistru. Do pozdních římských dějin sáhl po látce k tragédii Soumrak věků, postavenou na konfliktu mezi historickou událostí a mravní odpovědností a svobodou: Claudius odmítá tyranii Caesara Octaviana a volí dobrovolnou smrt. K současnosti se vrátil hrou ibsenovského ražení Zasvěcenec, jež tematizuje psychoanalýzu a její dopady, a situační komedií Na Babyloně. Mládeži je určena pohádka Tři péra ptáka Fénixe a historická hra Černá rota krále Matěje. V pozůstalosti se dochovaly rukopisy her Matka a Boj o ženicha.
Hry se vyznačují akcentovanou dramatičností a od počátku zvýrazňovanou vnitřní i vnější konfliktností. Velké ideové drama nastolující klíčové existenciální a mravní otázky, o něž usiloval, se mu však vytvořit nepodařilo. Hry jsou zatěžkané mnoha významy i dlouhými proklamativními a reflexivními monology, dějová linka a vztahy postav příliš konstruované, nepřehledné a leckdy nepravděpodobné. V. dramata do repertoáru profesionálních divadel pronikla vzácně, častěji byla uváděna ochotníky. V amatérském nastudování se objevila i na pražské profesionální scéně, ve StD: Jeroným Pražský (1923) a Jan Hus (1929). Když StD hostilo inscenaci Jeronýma Pražského, připravenou autorovými kolegy a přáteli, část kritiky vnímala dílo už jako reziduum překonaného národoveckého historismu.
Pseudonymy a šifry
Jan z Pohoře, Jan Pasquin, J. Pasquin, V. O. Born, J. V., J. V-K., -vb-, Vbk, vbk, Vbk., vbk.
Hry
Lví nevěsta, ochotn. Rychnov n. Kn. 1883, Čížkova spol. Domažlice 1885, t. 1887; Jan Hus, t. 1905, ochotn. Litomyšl 1905 (pseud. Jan z Pohoře); Soumrak věku, t. [1910]; Zasvěcenec, ochotn. Litomyšl 1913, t. Choceň [1922]; Jeroným Pražský, t. 1916, ochotn. Tábor 1920, MD Plzeň 1923; Smrt krále Václava IV., t. in Husitská trilogie 1921 (spolu s dramaty Jan Hus, Jeroným Pražský); Tři péra ptáka Fénixa, t. 1922; Černá rota krále Matěje, t. 1922, Loutkové div. Sokola Pražského 1927; Na Babyloně, rozmn., Brno b. d.
Teatralia
Česká historie a české drama, Česká včela 4, 1879, s. 126n., 133–135, 146n. [pseud. J. Pasquin]; České velikonoční hry ve středověku, Národní listy 27. 3. 1880; O repertoiru ochotnických divadel, Divadelní listy 1, 1880, s. 18–20; Karel Šimanovský, tamtéž, s. 34–37; Josef Jiří Kolár, tamtéž, s. 90n.; Šimanovského Lear, tamtéž, s. 218–220; Česká dramatická literatura, Ruch 2, 1880, s. 153–157, 176–178, 200–202; Poslední slovo o realismu uměleckém, Národní listy 28. 3. 1891; Padesát let české literatury, in Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea […] Františka Josefa I., 1898; Alois Jirásek. Jeho umělecká činnost, význam a hodnota díla, 1901; Myšlenky o divadelním ochotnictvu, in Památník divadla a ochotnické jednoty Tyl v Rychnově n. Kněžnou, Rychnov n. Kn. 1902, s. 52–56; František Adolf Šubert, Almanach ČAVU 26, 1916, s. 138–152; Zapomenutý dramatik, Národní listy 31. 3. 1923 [F. V. Jeřábek]; Fr. V. Jeřábek – obraz životopisně-literární, 1923; Alois Vojtěch Šmilovský. Nástin životopisný, doslov k A.V. Š. Pozůstalá dramata, 1924; Božena Viková Kunětická, 1934; Julius Zeyer, 1936.
Edice
F. V. Jeřábek, Dramatické spisy, 11. sv., 1823–28.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, nezpracováno. Městské muzeum v Litomyšli: další část pozůstalosti. ■ J. Páta: V. literární dílo, in sb. Čtvrtky II, 1934, s. 9–25. ■ F. Zákrejs, ref. Lví nevěsta, Osvěta 19, 1889, s. 278n.; L. N. Zvěřina, ref. Soumrak věků, tamtéž 40, 1910, s. 896–899; V. K. Blahník: Několik dalších poznámek o dramatech J. V., tamtéž 41, 1911, s. 68–70●; k šedesátinám: L. N. Zvěřina, Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 311; J. Páta, Osvěta 44, 1914, s. 259–270●; ref. Zasvěcenec: M-ý., Samostatnost 7. 6. 1914; O. Heidrich, Osvěta 44, 1914, s. 556n.●; ref. Husitská trilogie: O. Fischer, Národní listy 8. 12. 1921; J. O. Novotný, Lidové noviny 13. 12. 1921; M. Hýsek, Jeviště 2, 1921, s. 666–669; Rad., Osvěta 51, 1921, s. 573n.; A. H. [Hartl], Most 1, 1921/22, s. 666●; ref. insc. Jeroným Pražský: J. P., Lidové noviny 8. 7. 1923; nv., Právo lidu 8. 7. 1923; M. Majerová, Rudé právo 11. 9. 1923; Et. [E. Tréval], Zvon 23, 1922/23, s. 761n.; E. Konrád, Cesta 6, 1923/24, s. 51n.●; = [J. Vodák], k sedmdesátinám České slovo 11. 4. 1924●;ref. insc. Jan Hus: L. Šaloun, Čtvrtky II, 1934, s. 26–33; Národní listy 15. 1. 1927 [zpráva o insc. Černé roty]; jv. [Vodák], České slovo 6. 4. 1929; E. Konrád, Národní osvobození 6. 4. 1929; Č. [V. Červinka], Zvon 29, 1928/29, s. 447●; k osmdesátinám: M. Hýsek, Zvon 34, 1933/34, s. 418, 433n; H. Jelínek, Lumír 60, 1933/34, s. 351n.●; nekrolog Loutková scéna 2, 1945/46, s. 76; k d [E. Konrád], Svobodné noviny 10. 3. 1946; Š. K., Lidová demokracie 12. 3. 1946. ■ LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1155–1157
