Podepisoval se Vácslav V. – Pocházel z rolnické rodiny, měl osm sourozenců. Základní školu vychodil v Kácově, třetí třídu navštěvoval v Amerlingově Budči v Praze. Po studiích na Akademickém gymnáziu (1852–60) pokračoval na filozofické fakultě, absolvoval 1864. Už 1863–65 byl suplentem na Akademickém gymnáziu, pak působil v Českých Budějovicích na gymnáziu a vyšší dívčí škole (učil češtinu, němčinu a klasické jazyky). Vyvíjel tu různorodé kulturní aktivity: Založil ochotnické divadlo, přednášel a podporoval spolek Budivoj, 1866 zorganizoval Tylovu slavnost. 1867 se na popud bratří Grégrů vrátil do Prahy a nastoupil do redakce Národních listů. Spolupracoval i s jinými periodiky (Hlas, Obrana). 1868 se oženil s Annou Kurzovou, dcerou učitele ze svého rodného kraje, na jejíž výchovu působil od jejího mládí. Z osmi dětí narozených v manželství čtyři zemřely v útlém věku. 1871 založil reprezentativní populárně-naučnou, kulturně-politickou a literárně-uměleckou revui Osvěta, kterou až do konce života redigoval, vydával, řídil i distribuoval s manželčinou pomocí. Zpočátku ojedinělé periodikum získalo autoritu i značnou oblibu mezi českou společností, díky V. organizačním schopnostem bylo úspěšné i komerčně. Postupně však ztrácelo kontakt s dobou a konzervativním vlasteneckým postojem, zejména v oblasti umění, působilo retardačně (polemiky s Lumírem v sedmdesátých letech, důrazné odmítnutí naturalismu a moderny, urputná obrana pravosti Rukopisů v letech osmdesátých a devadesátých). Mezi stálé spolupracovníky Osvěty a V. osobní přátele patřili E. Krásnohorská, F. Schulz a F. Zákrejs. 1872 obdržel stipendium Svatoboru a navštívil Německo, Švýcarsko a Francii. Od počátku šedesátých let se angažoval ve veřejném a politickém životě. Pracoval, většinou ve funkci jednatele, v kulturních spolcích (Divadelní jednota, Jednota dramatických spisovatelů a skladatelů českých, Svatobor, Matice lidu, Máj), byl předsedou literárního odboru Umělecké besedy (1875, 1877–78), 1874 inicioval ustanovení záhy zaniklé Jednoty českých spisovatelů, byl členem městské rady a obecního zastupitelstva Král. Vinohrad. Proslul jako řečník při rozmanitých kulturních a společenských akcích i na pohřbech, některé z projevů vydal spolu s příspěvky z Osvěty v knižních výborech (Tužby vlastenecké, 1879; I novému pokolení, 1904). Na sklonku života trpěl šedým zákalem a srdeční chorobou. Zemřel ve své vile Osvěta na Král. Vinohradech, byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Dcera Ludmila V., manželka herce F. Matějovského, se stala herečkou (1891–1921 členka činohry ND).
V. byl plodným autorem: psal historickou prózu (Jan Pašek z Vratu, 1867; Paní Lichnická, 1870, dramatizaci s názvem Bílá paní na zámku Lichnickém aneb Na dušičky uvedla 1872 Švandova společnost v Plzni; Ctibor Hlava, 1874; Hvězda z Vícemilic, 1874; Dalibor, 1888; Golgota i Tábor, 1904; Syn svého lidu, 1904), obsáhlé romány ze soudobé společnosti (Věnec vavřínový, 1877; Zlato v ohni, 1882; Samohrady, 1889; Setník Halaburd, 1892; Černé jezero, 1893), autobiografickou a vzpomínkovou prózu (V rodném hnízdě, 1902; V budečské škole I–II, 1902 a 1903; Kde Vltavu líbá Malše, 1905; Druhové z mládí, 1907; Sněhy a ledy, 1908), okrajově a bezúspěšně se pokoušel i o tvorbu básnickou.
V dramatice se V. hlavní doménou stalo historické drama. Soběslav zobrazuje boje o český trůn mezi Soběslavem a německým Ottou a zápasy mezi českými knížaty. Hra, koncipovaná jako historická kronika a při rozvíjení fabule spoléhající na postavu intrikánského žida Gideona, který stupňovanou a rafinovanou mstou za hubení souvěrců uvádí do chodu dějinné události zásadního významu, nápadně usilovala o naplnění shakespearovského vzoru. Tragédie Přemysl Otakar zachycuje pád českého krále, který je pojat jako mesiášský vizionář, jemuž okolí nedovolí realizovat smělé sny o spravedlivém světě. Také titulní hrdinka tragédie Vlasta je výjimečnou heroinou, obětující vše vášnivé obraně národní svobody; legendární námět dívčí války, oblíbený ve starší literatuře, V. upozadil.
V tragédii Milada dospěje českobratrská dívka k vraždě pronásledovatele své víry. Oproti prvním dvěma široce epickým, dějově místy nejasným dramatům se Vlasta, a zejména Milada vyznačují jasnou stavbou, koncentrovaně směřující k závěrečné katastrofě, a jejich děj postupně vyrůstá ze situace a z rozpoložení titulní postavy, nikoli z vnější intriky. Dvě verze elegicky laděné hry Eliška Přemyslovna poukazují k V. snaze dostát dobovým požadavkům na dramatickou stavbu. První verze se vyznačuje rozbíhavým syžetem, v jehož kompozici má rozhodující funkci intrika, druhá je uzavřenější a soustředěně postupuje k efektnímu závěru. V truchlohře Lipany zůstal V. nejvěrnější historickým událostem, které propojil s individuálními osudy postav, a přiblížil se tak soudobým představám o národní tragédii velkého slohu. Historické tragédie jsou pečlivě členěny do pěti aktů a – s výjimkou Lipan, psaných prózou – zveršovány v poučeném, rytmicky bezchybném jambu. Charakteristické jsou obsáhlé patetické monology, jejichž promyšlená gradace, efektní obrazy a rétorické figury odrážejí autorovu řečnickou zkušenost. Historické náměty V. využíval k explicitní manifestaci vlastenecké tendence; lásku k vlasti řadil mezi nejvyšší mravní imperativy a snažil se ji univerzalizovat. Jejím nositelem bývá idealizovaná hlavní postava, jejíž akcentovaná jedinečnost a výjimečnost ji vnějškově přibližuje podobě romantického titána. Pojetí hrdinů se rozchází s tradicí i s historickou skutečností; např. Vlasta je obhájkyní demokratismu, Prokop Holý hlasatelem národního smíru. Počátkem devadesátých let napsal
V. podle svého románu Samohrady jediné drama ze soudobého života se symbolicky interpretovatelným názvem Povodeň. Usiloval v něm postihnout moderní senzibilitu a tematizovat pocit vykořeněnosti a zmaru, proti němuž v konvenčně řešeném závěru postavil tradiční hodnoty jako nezpochybnitelné východisko. Po neúspěšných komediích z počátku své dramatické tvorby (aktovky Veselý pohřeb a Nesvorní, tříaktová historická veselohra Šachy) se pokusil i o dramatickou satiru (Rebelie v Kocourkově).
K divadlu se vyjadřoval v textech a kritikách, které publikoval v Osvětě. V sedmdesátých letech opakovaně kritizoval dramaturgii českého divadla, důrazně požadoval, aby se věnovala větší pozornost původním českým hrám. Napsal oslavné portréty O. Sklenářové-Malé (ztělesnila hlavní postavy v jeho hrách), E. Peškové a F. Zákrejse. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl V. uznávaným autorem. Jeho romány patřily k nejčtenějším knihám, hry sklízely oficiální ocenění (Náprstkova cena za dramata Soběslav a Eliška Přemyslovna, první místo v soutěži o národní frašku pro novou Arénu Na Hradbách za Rebelii v Kocourkově), byly premiérované v PD a obsazovány předními herci, tragédie Lipany zahajovala 12. 6. 1881 činoherní představení v ND (r. F. Kolár). Od sklonku devadesátých let čelil ostré kritice nastupující literární generace (J. S. Machar, T. G. Masaryk, F. X. Šalda), která jej vinila z umělecké nemohoucnosti, zakrývané formálně pojatým vlastenectvím. Divadlo 20. století se s V. dramatikou již zcela míjelo.
Hry
Veselý pohřeb, StD 1862; Šachy, PD 1864, i t.; Soběslav, t. 1865, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1872; Přemysl Otakar, t. 1865; Eliška Přemyslovna, PD 1866, i t., přepracovaná verze PD 1876, i t.; Nesvorní, Švandova spol. Čes. Budějovice 1867; Milada, PD 1868, t. 1869; Rebelie v Kocourkově, PD-AH 1869; Vlasta, PD 1871; Lipany, ND 1881, i t.; Povodeň, ND 1891, i t.
Teatralia
Zimní saisona na českém divadle I. Činohra, Osvěta 2, 1872, s. 466 – 476; Otilie Sklenářová-Malá, tamtéž 3, 1873, s. 458–464; Zimní saisona na českém divadle. Činohra, tamtéž, s. 469–471; Česká literatura z českého divadla vypuzena!, tamtéž 4, 1874, s. 130–137, 160; Slovo obrany, tamtéž, s. 632–634 [J. J. Kolár: Magelona]; Eliška Pešková, tamtéž, s. 782–789; Vítězslav Hálek, tamtéž, s. 864–868 [nekrolog]; Z Pražského divadla, tamtéž 5, 1875, s. 471–476, vše → Tužby vlastenecké, 1879; Divadelní rozhledy, tamtéž 13, 1883, s. 1131–1133 [F. Zákrejs: Červenobílá stolistka]; Květnové divadelní jubileum, Osvěta 18, 1888, s. 421–428 [O. Sklenářová-Malá]; František Zákrejs, tamtéž 29, 1899, s. 401–417; Oslava založení samostatného českého divadla, tamtéž 33, 1903, s. 82–86; O Františku Zákrejsovi, tamtéž 37, 1907, s. 685–703.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [obs. i rkp. her Nesvorní, Rebelie v Kocourkově], inventář → J. Wagner, 1966. NMd: sign. Č 1793, rkp. hry Rebelie v Kocourkově. Archiv ND: sign. r 2013, r 6017, opisy hry Vlasta. ■ ref. Veselý pohřeb: J. N. [Neruda], Hlas 13. 1. 1862 → České divadlo I, 1959; H. [V. Hálek]: Národní listy 14. 1. 1862●; ref. Šachy: H. [V. Hálek], tamtéž 10. 5. 1864; N. [J. Neruda], Hlas 11. 5. 1864 → České divadlo II, 1951 + zn. ∆, Hlas 16. 5. 1864 [polemika s V.]●; ref. Eliška Přemyslovna: J. N. [Neruda], Národní listy 20. 12. 1866 → České divadlo III, 1954; = [G. Pfleger Moravský], Politik 21. 12. 1866; – s, Lumír 2, 1866, s. 381n., 397●; z., ref. Nesvorní, Budivoj 3, 1867, č. 28, s. 3n.●; ref. Milada: J. N. [Neruda], Národní listy 4. 7. 1868 → České divadlo IV, 1958; nesign., Květy 3, 1868, s. 223; F. K., Ruch 8, 1886, s. 383n.; Š. [M. A. Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 383n.; ref. Rebelie v Kocourkově: V. G. [Guth], Pokrok 11. 9. 1869 + šifra uh, Politik 12. 9. 1869; * [J. Neruda], Národní listy 15. 9. 1869; V. Vávra, tamtéž 19. 9. 1869; nesign., Květy 4, 1869, s. 295●; ref. Vlasta: Δ [J. Neruda], Národní listy 22. 4. 1871 → České divadlo IV, 1958; D. [J. Durdík], Světozor 5, 1871, s. 199n.; nesign., Květy 6, 1871, s. 135●; J. N. [Neruda], ref. Eliška Přemyslovna 2. verze, Národní listy 20. 4. 1876 → České divadlo V, 1966●; ref. Lipany: nesign., Pokrok 14. 6. 1881; Z. [V. V. Zelený], České noviny 14. a 16. 6. 1881; uh. [V. Guth], Politik 15. 6. 1881; O. Hostinský, Národní listy 14. a 22. 6. 1881 → Studie a kritiky, 1974; S., Květy 3, 1881, d. 2, s. 115n.; F. L. H. [Hovorka], Divadelní listy 2, 1881, s. 160n.●; nesign. [J. Neruda]: V. V., Humoristické listy 23, 1881, s. 18 → Podobizny I, 1951; =: V. V., Světozor 18, 1884, s. 21–23; nesign.: V. V., Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 62n.; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 172n. → Theatralia 1, [1912]●; k šedesátinám: Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 202; R., Světozor 33, 1898/ 99, s. 117; J. S. Machar, Naše doba 6, 1898/99, s. 469–474 → Knihy fejetonů II (1896–1900), 1902 [s V. odpověďmi a dalšími polemikami pod tit. Vlčkoviáda prvá až sedmá]●; ref. Povodeň: š. [J. Kuffner], Národní listy 2. 12. 1891; nesign., Čas 5, 1891, s. 811n.; P., Světozor 26, 1891/92, s. 36; α [J. Kamper], Zlatá Praha 9, 1891/92, s. 36; L. Šolc, Hlídka literární 9, 1892, s. 66●; J. Borotínský: V. V., Divadlo 3, 1904/05, s. 76n.●; nekrology: F. H. [Herites], Máj 6, 1907/08, s. 708n.; J. D. K. [Konrád], tamtéž, s. 727n.; V. Dyk, Lumír 36, 1907/08, s. 522–525; A. Novák: Přehled 6, 1907/08, s. 826–828; Zvon 8, 1907/08, s. 719n.; jv [Vodák], Čas 18. 8. 1908; F. X. Šalda: Novina 1, 1908, s. 512 → Kritické projevy VII, 1953●; D. Stříbrný: Dramata V. V., Naše doba 20, 1912/13, s. 735–743, 836–847; J. Božek: Několik pohledů do života V. V., Osvěta 43, 1913, s. 116–121, 188–192, 288–294; E. Krásnohorská: Památce V. V., Osvěta 50, 1920, s. 277–285, 337–344, 399 až 408; V. Brožová: Svaté touhy vlastenecké, in sb. Sacrum et profanum, 1998, s. 68–75. ■ LČL, Masaryk, Otto, Wurzbach; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1152–1155
