Syn holického kupce. 1818 se oženil s dcerou loutkáře M. Peka (Becka) Karolinou a pravděpodobně působil jako tchánův pomocník. Nebyl učitelem, jak se někdy uvádí. Bydlel v Hříškově (u Loun), kde se narodily jeho děti. První žádosti o povolení „mechanických kumštů“ (1819) a následně gymnastických produkcí (1823) mu byly zamítnuty, obdržel však povolení živit se hudbou. Teprve 1828 dostal licenci k provozování stínových her na Rakovnicku a od 1831 (společně s loutkářem J. Herrgottem, rovněž z Hříškova, s nímž vystupoval do 1835) i marionetového divadla a gymnastických produkcí. Povolení platná pro kraje Beroun, Rakovník, Litoměřice a Kouřim, mu byla postupně územně rozšířena na celé Čechy. 1836 byl stavovským výborem pro přípravu korunovačních slavností pozván k vystoupení na Lidové slavnosti konané na pražské Invalidovně u příležitosti korunovace Ferdinanda I. (V.) českým králem. Za vystoupení údajně obdržel pochvalné vysvědčení od nejvyššího purkrabího hraběte Chotka. 1838 a 1840 hrál v Klatovech ve prospěch ústavu chudých, kde provedl česky hru Rudolf a Romulus, kus z repertoáru jiných loutkářů neznámý. Představení živě doprovázeli muzikanti, což bylo tehdy výjimečné. Podle tvrzení potomků napsal hry Fridrich Wilhelmus z Hermanštatu (hranou loutkáři většinou pod názvem Obležení města Sibína) a Hraběnka Genovefa z Brabantu (údajně podle kramářské písně). Zprávy, že si dal sepsat hry od učitele P. Konopáska, nejsou průkazné. Bližší údaje o jeho repertoáru nejsou známy, hrál zřejmě hry připisované učiteli P. Konopáskovi (Posvícení v Hudlicích, Jan Kovařík, Pan Franc ze zámku, Historie o dvou loupežníkách, Mluvárna) a jednu z nejoblíbenějších her lidových marionetářů, Doktora Fausta. V prvním článku o českém loutkářství ho K. Roth označil za jednoho z jeho významných představitelů. Po V. smrti převzala loutkové divadlo vdova Karolina a hrála s ním pravděpodobně do 1859. Dcera Cecilie se provdala za loutkáře F. Landgrafa. V rodinné tradici pokračovali synové Josef (loutkářské povolení od 1856) a František, který se švagrem Landgrafem podnikal cesty s loutkami za hranice českých zemí (1861 na území dnešního Polska a Slovenska, 1866 na Slovensko a do Uher). Loutkové divadlo hrál i vnuk J. Karfiol (1848–1928), jehož zásluhou byla zapsána řada rodových verzí loutkových her.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice: Sbírka matrik, L145/9 Hříškov, matrika narozených 1784–1833, obr. 161 [děti Marie Anna 1825; František 1827]. ■ K. Roth: Čeští marionetáři, Lumír 1, 1851, s. 1092; E. Kraus: Das böhmische Puppenspiel vom Doktor Faust, Breslau 1891, s. 27n.; F. Hrnčíř: Loutkové divadlo, Katalog školského oddělení na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895, 1895, s. 49; K. Procházka: O loutkových divadlech. Lidopisná studie, České květy 3, 1904, s. 134n.; J. Veselý: Jenovefa v české literatuře, Sborník filologický 5, 1915, s. 75–111 [s přetiskem dochovaného 1. dílu hry]; F. Prunar: O loutkářích v Klatovech, Loutkář 3, 1919/20, s. 79; J. Bartoš: Prokop Konopásek a F. V., Loutková scéna 5, 1948/49, s. 144–146 + Loutkářská kronika, 1963, s. 119–122; H. Laudová: Lidové slavnosti – jejich formy a funkce v jednotlivých obdobích národního obrození III, in sb. Etnografie národního obrození 4, 1978, s. 188; A. Dubská: Korunovační slavnosti a loutky, Československý loutkář 39, 1989, s. 276n. + Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století, Loutkář 49, 1999, s. 210 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 97n.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1151–1152
