Otec byl obuvníkem, několik let strávil jako člen kapely ve Vídni. V. navštěvoval od 1809 německou piaristickou normální školu ve Slaném, 1813 přestoupil na tamní gymnázium. Zúčastňoval se ochotnických představení slánských studentů, ponejvíce jako nápověda. Od 1818 studoval v Praze filozofii, po dvou ročnících odešel ke strýci do Vídně, kde filozofická studia 1821 dokončil. Ovlivněn svým profesorem B. Bolzanem rozhodl se pro dráhu duchovního a vstoupil do pražského arcibiskupského semináře. Když se stal vychovatelem dětí v rodině hraběte Šlika (1823–25), seminář dostudoval externě. Po absolutoriu 1825 získal místo ceremoniáře u pražského arcibiskupa, 1829 se stal arcibiskupským tajemníkem. Přátelsky se stýkal s mnohými představiteli šlechty a kléru i s nejvýznamnějšími příslušníky pražské a venkovské vlastenecké inteligence – s J. Jungmannem, F. Palackým, F. L. Čelakovským, J. K. Chmelenským, J. V. Kamarýtem, J. Markem aj. 1833 mu byla na vlastní žádost přidělena fara v Kováni u Mladé Boleslavi, kde po šestnáct let kromě duchovní správy rozvíjel široké aktivity vlastenecké a osvětové, 1848 byl za mladoboleslavský okres zvolen poslancem říšského sněmu. Od 1849 zastával děkanský úřad v Týně n. Vltavou, 1855 byl jmenován vikářem v Soběslavi. 1859 se vrátil do Prahy a působil jako kanovník na Vyšehradě, 1861 byl jmenován farářem vyšehradské kapituly (posléze byl pohřben na Vyšehradském hřbitově). Po celý život se soustavně vzdělával, věnoval se zejména lingvistice, dějepisu, národopisu, zeměpisu a archeologii. Byl členem mnoha vědeckých, kulturních, společenských a správních institucí a spolků (KČSN, Český spolek historický, Akademický čtenářský spolek, Matice česká, Svatobor aj.). 1860 dal podnět k založení spolku pro vydávání teologických knih v českém jazyce Dědictví sv. Prokopa, stál u zrodu Časopisu katolického duchovenstva, který 1860–68 redigoval, od 1866 zasedal v okresním výboru karlínském, 1868 se stal čestným radou arcibiskupské konzistoře. V. se řadí k nejvýznamnějším národním buditelům, nezanedbatelná byla jeho činnost didakticko-pedagogická, jíž se věnoval po celý život, 1863–65 také jako člen rakouské vyučovací rady (prosazoval zavedení češtiny jako vyučovacího jazyka do škol, sestavil učebnice pro národní školy, zasadil se o stavby a rekonstrukce školních budov apod.).
V básnické tvorbě (veršovaná alegorie Sněmy zvířat, 1841; Varito a lyra, 1843; idealizující básnický cestopis Vlast, 1863) kladl důraz především na formu. Dětem věnoval kromě slabikáře (Česká abeceda, 1839), čítanek (Čítanka malých, 1850) a české mluvnice soubory krátkých próz a básní, často s náboženskou tendencí, z nichž některé zlidověly (Kytka, 1842; Druhá kytka básní, bajek, písní a povídek, 1845, aj.). Od studentských let překládal, zejména klasickou literaturu (Vergilius, Horatius, Homér aj.) a české humanisty (Hasištejnský z Lobkovic).
Svou jedinou divadelní hru, pětiaktovou tragédii Jan Slepý, zachycující poslední dny Jana Lucemburského, který 1346 padl v bitvě u Kresčaku, zbásnil časoměrným veršem vysokého stylu, neadekvátním dramatické formě. Myšlenkovým posláním bylo především ocenit hrdinství českého krále a jeho vůli dostát čestně – přes četné dvorské intriky – závazkům vůči Francii. Jde o historicky poučené dílo (doplněno množstvím vysvětlivek k dobovým a místním reáliím), usilující žánrem a formou naplnit postuláty jungmannovců na původní české drama. Při zjevné absenci dramatického konfliktu (většina dění se nadto odehrává mimo scénu) je však více epickým básnickým obrazem zaznamenávajícím a interpretujícím dějinné události než dramatem. Sám autor dílo označil jako „historický truchloděj“.
Pseudonymy, šifry
J. Slánský, K. Slánský, Karel Slánský, Karel V. Slanský, Karel V.; K. A. V., K. V., Redaktor, -ř-, W-ř-ý, -ž
Hra
Jan Slepý, hrdinský král Čechů, StD 1847, i t. (pseud. K. V. Slanský).
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → H. Mikulová, K. Bílek, 2004. ■ Ref. Jan Slepý: A. Fähnrich, Ost und West 11, 1847, s. 559; Břetislaw [F. B. Mikovec], Bohemia 16. 12. 1847 → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; J. J. Melichar, Včela 15, 1848, s. 59; -a. [V. Vávra Haštalský], Lumír 11, 1861, s. 835●; S.: K. A. V., Světozor 2, 1868, s. 469, 473n.,481n.; L. J. Kovaříček: Život a práce K. A. V., Paedagogium 7, 1885, s. 469–475, 506–523, 537–556; F. Strejček: Jak se probouzela Mladá Boleslav, 1930, s. 5, 24–28, 39, 43, 45–47, 53, 57–59, 64, 68, 76, 78, 96n., 146, 158, 163n., 170; P. Komers, V. Petrbok in K. V.: Varito a lyra, 1996, s. 46–49, 50–52; M. C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, 1997, zvl. s. 171n.; J. Vomáčka: Severočeští Bolzanovci, Liberec – Ústí n. Labem 2000, s. 38, 43, 46, 61, 85, 139; M. Reissner: Opomíjený básník a teoretik, Ladění 8, 2003, č. 1, s. 38–40. ■ Jungmann, LČL, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1150–1151
