Roz. Novotná. – V dobovém tisku pseudonym připojován k příjmení i bez spojovníku. – Pocházela z devíti dětí (šest zemřelo v útlém věku) pardubického obchodníka s obilím a hostinského. Absolvovala osmitřídní dívčí školu, vyššího vzdělání jí soudobé možnosti studia žen nedovolily dosáhnout. Stala se učitelkou a vzdělávala se samostudiem. Hrála s divadelními ochotníky v Pardubicích a připravovala se na hereckou dráhu soukromým školením u O. Sklenářové-Malé. Po požáru ND zkušebně vystoupila v PD (Růžena, L’Arronge: Dcery pana Zajíčka, 19. a 21. 8. 1881), byla příznivě přijata, ale hereckou kariéru neznámo proč nenastoupila (většina literatury mylně uvádí, že její herecké ambice pohřbil požár ND). Od počátku osmdesátých let vyvíjela literární činnost, zprvu publikovala v časopisech (Zábavní listy, Ruch, Lumír, Světozor, Květy, Zlatá Praha). 1884 se provdala za cukrovarnického úředníka Josefa Vika, rodina se kvůli jeho zaměstnání několikrát stěhovala (Štětí, Duchcov, Most, Uhříněves, Český Brod). V manželství se narodily tři děti; dva chlapci zemřeli v dětství, dcera Vlasta se stala učitelkou. V. intenzivně působila v politice a v emancipačním hnutí. S vypjatým nacionalismem vystupovala na obranu českých menšin v pohraničí a Slováků v Uhrách, sugestivní rétorikou si dobývala ohlas doma i v zahraničí (přednáška pro krajany v Berlíně 1903 rozpuštěna policií). Její temperamentní politická aktivita nabývala leckdy kontroverzních projevů (známky dobového antisemitismu, demagogické skandalizování odhalení nepravosti Rukopisů, šovinistický výpad proti Ch. Masarykové). 1912 byla zvolena do českého zemského sněmu za Národní stranu svobodomyslnou (mimo Skandinávii první žena-poslankyně v Evropě), ve výkonu mandátu jí zabránily obstrukce místodržitele F. Thuna-Hohensteina. Po vzniku ČSR byla členkou Revolučního národního shromáždění a od 1920 senátorkou za stranu národnědemokratickou. 1919 ovdověla a 1922 se přestěhovala k ovdovělé dceři na zámek v Libočanech (u Žatce). V podpoře a národním uvědomování české menšiny pokračovala i na Žatecku; byla předsedkyní Hraničářského komité a spolku Československé národní demokracie, působila v Národní jednotě severočeské a v ženském odboru Sokola. Byla členkou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj a Klubu českých dramatiků. Za literární dílo byla 1927 zvolena členkou ČAVU (druhá žena po E. Krásnohorské). Podnikla několik cest po Evropě (Německo, Švýcarsko, Švédsko, Dánsko). Zemřela v Libočanech, byla zpopelněna v pražském krematoriu ve Strašnicích a urna uložena na Kunětické hoře.
Beletristickou tvorbu V. pojila problematika současné ženy (citový život, mateřství, postavení v manželství, rodinné konflikty). Odvážně otevřený náhled, provázený demaskováním pokrytecké morálky, předsudků a konvencí, kolísal mezi emancipovaným myšlením a tradičními postoji (např. mateřství jako bytostný a nejvyšší úkol ženství). Vedle povídek, rozsáhlejších románů (Minulost, 1895; Medřická, 1897; Vzpoura 1901; Pán 1905) a básnické sbírky Má lásko! (1908) psala cestopisné úvahy a fejetony (Švýcarské scenerie, 1902; Z cest, 1919), obrázky rázovitého podkrkonošského lidu vzdorujícího německému živlu (Dobytí severu, 1912), eseje a studie z oblasti ženské emancipace, politiky, literatury, divadla i spiritismu (Věřím, 1908; rozš. vyd. s tit. Vyznání, 1919; Dál!, 1912).
O divadelní hry se pokoušela údajně již od osmi let. Jako dramatička se představila 1890 dvěma vydanými pracemi: Fraškovitou jednoaktovkou Sběratelka starožitností a tříaktovým dramatem V bludišti, nesoucími ještě stopy pozdně romantické dramatiky a zároveň předznamenávajícími zájem o ženskou problematiku (ušlechtilé ideály a mravní síla umožní hrdince vyšvihnout se nad nízké rodinné a společenské prostředí). Následující realističtěji pojatá dramata neopouštějí sociálněkritický tón a usilují o nový pohled na ženu. Pod pseudonymem Jan Bárta se pokoušela 1896 uplatnit v ND vážnou aktovku Matky a veseloherní obraz V rodině (o neuvedených a nevydaných hrách víc nevíme). Jednoaktovka V jařmu (původně zadaná ND pod názvem V pasti, dedikovaná O. Sklenářové-Malé, která ztvárnila hlavní roli) ukazuje ženu trpící v nešťastném a duševně nerovném manželství, z něhož se ubita společenskými i právními stereotypy nemá sílu vymanit. V Neznámé pevnině morálně silná hrdinka, typická postava V., vyléčí skeptického floutka z životní letargie a pesimismu. Odhalení někdejší mužovy nevěry rozrývá ztišené stáří manželského páru v ibsenovsky laděné jednoaktovce Co bylo, tragicky završené smrtí starce, který neunesl odchod ženy s vnučkou. Symbolistní a impresionistické dramatice se přiblížila jednoaktová hra Holčička sondujícíduši dospívající dívky. Ženská problematika dominovala i veselohrám, jimiž V. dosáhla diváckého úspěchu, uznání kritiky a jimiž pronikla na zahraniční scény. Formálně dovedná, temperamentní a vtipně ironická Přítěž karikuje uplatňování individualismu (dle dobově módní filozofie M. Stirnera) v rodinných vztazích a připomíná emancipované intelektuálce povinnosti hospodyně. Dospělé děti ironicky konfrontují radikální feministické názory s životní realitou. (Obě hry získaly Náprstkovu cenu.) Svižná satirická veselohra Cop se vtipně strefuje do zkostnatělé dívčí výchovy a pokryteckých zásad domnělé mravnosti. Poslední z veseloher Representantka domu upadá k postupům frašky, na něž je poněkud tendenčně naroubován problém předmanželské čistoty. Ze zkušeností a poznatků z Podkrkonoší, kde se V. snažila proniknout do fenoménu spiritismu, těží dramatická vize Lidé. Pod ovzduším „duchařů“ lze znovu nalézt feministické téma: Ženu toužící po čemsi hlubším a ideálním, narážející na konvence všedního života, v partnerském vztahu na omezeného a hmotně založeného muže. Jádro hry spočívá v konfliktu idejí s pozemským životem. Vedle standardních dramatických postav vystupují redukované typy (Zahalený člověk, Zubožený člověk) a abstrakta. Netradiční útvar prozrazuje inspiraci dramaty M. Maeterlincka. Inscenátory nalezl až po válce (1920 se jej pokoušel rehabilitovat K. H. Hilar, k premiéře 1923 hru dovedl V. Vydra). Ve své době patřila V. k nejplodnějším dramatickým autorům, její hry uvádělo poprvé ND (osm premiér mezi 1896 až 1911), odkud zpravidla putovaly na brněnské, plzeňské a vinohradské jeviště či do holešovické Uranie a dlouho patřily k oblíbeným kusům ochotnických scén. Byly překládány a hojně uváděny v zahraničí: Přítěž ve Vídni (1903, 1908), Drážďanech (1906, 1907, 1909), Záhřebu (1908), Geře (1908), Greizu (Durynsko, 1908), Lipsku (1908), Poznani (1908), Moskvě (1909); Holčička v Záhřebu (1908), Lublani (1910), Paříži (1912); Cop v Záhřebu (1907), Novém Sadu (1907), Paříži (1912). Dramatická tvorba V., vyjma jednoaktovky Holčička nepřesahující úroveň běžné repertoárové produkce, přinášela aktuální společenskou problematiku, zejména ženskou otázku. Úzká vazba na dobové problémy zajistila poněkud tezovitým hrám značný ohlas a úspěch, ale také způsobila jejich nedlouhou životnost.
V několika esejistických studiích o divadle, uveřejňovaných povětšině ve fejetonní rubrice Národních listů, stavěla V. do středu svých úvah herce a jeho práci. Vzorem opravdového „bolestného tvůrčího procesu“, v němž se má herec v každé postavě cele vydat, jí bylo herectví H. Kvapilové (ztvárnila několik rolí v jejích hrách a pojilo je přátelství). V. postřehla měnící se roli režie, přisvojující si stále více zodpovědnosti za výsledný jevištní tvar. Ve svém zaujetí pro herce však nahlížela tento proces negativně, neboť herec splývá s celkem „ne proto, že celek tvoří, ale že je pro celek formován“. S teoretizujícími statěmi (Excelsior, Herec a člověk, Ještě o divadle) úzce souvisely analytické portréty hereček H. Kvapilové, I. Grégrové a M. Hübnerové.
Pseudonymy, šifry
Ignota, Jan Bárta, Julia Ugnota, X. Ignota
Hry
Sběratelka starožitností, t. 1890, slovinsky s tit. Starinarica, Lublaň 1896; V bludišti, t. 1890; V jařmu, ND 1896, t. 1897; Neznámá pevnina, ND 1898, t. 1899; Přítěž, ND 1901, i t., přepr. t. 1919; Co bylo, ND 1902, i t.; Srazit [dram. scéna], t. in Květy 24, 1902, d. 1, s. 20–30, Dramatický sbor Dělnické besedy v Karlíně 1903; Cop, ND 1904, t. 1905; Holčička, t. in Květy 26, 1904, d. 2, s. 300–313, kn. 1905, i ND; Lidé, t. in Květy 29, 1907, d. 2, s. 19–33, 158–170 a 311–322; kn. 1909, ND-StD 1923; Špalíček [dram. scéna], t. in Květy 31, 1909, d. 2, s. 25–43; Dospělé děti, ND 1909, i t.; Representantka domu, ND 1911, i t., přepr. t. 1920; Princ Heliodor, ochotn. Libočany po 1921.
Teatralia
Divadlo, in Věřím, 1908, s. 111–150; Vyznání (Dílo B. V. K. II), 1919 [obs. O Haně Kvapilové, 1907; Excelsior, 1907; Isa Grégrová, 1908; Herec a člověk, 1908; Ještě o divadle, 1908; Marie Hübnerová, 1916].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [obs. i dvě rkp. verze hry Princ Heliodor, rkp. fragmentů Nevěsta a Doba], inventář → J. Wagner, J. Pacltová 2004. NMd: tisky [mj. V. K. Vzpomínky členů Máje], rukopisy [def. verze hry Lidé], korespondence [K. H. Hilarovi, M. Hübnerové, M. Laudové-Hořicové, O. Sklenářové-Malé, A. Volfové, J. Mošnovi, K. Muškovi, L. Novákovi aj.]. ■ Nesign. [J. Neruda]: B. V. K., Humoristické listy 30, 1888, s. 20 → Podobizny III, 1954; ref. V bludišti: Astur. [H. G. Schauer], Literární listy 11, 1890, s. 344; P., Hlídka literární 7, 1890, s. 344●; ref. V jařmu: -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 31. 12. 1896 a 7. 1. 1897; -z.-, Lumír 25, 1896/97, s. 132; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 6, 1896/97, s. 364; nesign., Světozor 31, 1896/97, s. 107; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 107n.; J. Flekáček, Vlasť 13, 1896/97, s. 367; Olga P. [P. Moudrá], Ženský svět 1, 1896/97, s. 46; š. [J. Kuffner], Národní listy 1. 1897; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 171n. ●; ref. Neznámá pevnina: J. [Vodák], Čas 12, 1898, s. 790n.; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 6. 12. 1898; nesign., Právo lidu 6. 12. 1898; -š. [J. Kuffner], Národní listy 6. a 9. 12. 1898; a…ž, Samostatnost 2, 1898, s. 399; Quidam [F. X. Šalda], Literární listy 20, 1898/99, s. 165 + šifra F. X. Š., Lumír 27, 1898/99, s. 131n., 192 → Kritické projevy IV, 1951; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 58; Olga P. [P. Moudrá], Ženský svět 3, 1898/99, s. 9; P., Světozor 33, 1898/99, s. 58; K. K. [Kamínek], Moderní revue 5, 1898/99, sv. 9, s. 94; Kj. [F. V. Krejčí], Rozhledy 8, 1898/99, s. 279; nesign., Česká revue 2, 1898/99, s. 490; nesign. [F. Zákrejs], Osvěta 29, 1899, s. 184n.; ref. Přítěž: O. F. [Fastrová], Divadelní listy 2, 1900/01, s. 81–83; tamtéž, s. 188–190, 211–213 [zrcadlo kritik]; H. [H. Jelínek], Lumír 29, 1900/01, s. 196; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 10, 1900/01, s. 349–351; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 18, 1900/01, s. 131; K., Zvon 1, 1900/01, s. 203; K. [J. Kamper], Česká revue 4, 1900/01, s. 741; nesign. [J. Vodák], Čas 1. 1901; Ar…ti [A. Kraus], Politik 13. 1. 1901; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 13. 1. 1901; -š. [J. Kuffner], Národní listy 9. a 13. 1. 1901; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 15. 1. 1901; r., Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 45n.; F. Zákrejs, Osvěta 31, 1901, s. 157; nesign., Samostatnost 5, 1901, s. 29●; ref. Co bylo: O. F. [Fasterová], Divadelní listy 3, 1901/02, s. 218; -s-[A. B. Dostal], Lumír 30, 1901/02, s. 239; -α[J. Kamper], Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 167n.; J. Lý. [Ladecký], Meziaktí 2, 1901/02, č. 170; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 12, 1901/02, s. 679; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 19, 1901/02, s. 252; K., Zvon 2, 1901/02, s. 351; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 12. 3. 1902; š. [J. Kuffner], Národní listy 12. 3. 1902; Ar…ti [A. Kraus], Politik 12. 3. 1902; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 12. 3. 1902; nesign. [J. Vodák], Čas 12. a 13. 3. 1902; in. [A. Nečásek], Česká demokracie 14. 3. 1902; nesign. [F. Zákrejs], Osvěta 32, 1902, s. 362; A. N. [Novák], Ženský svět 6, 1902, s. 81●; nesign., ref. Srazit: Divadelní listy 4, 1902/ 03, s. 215●; ref. Cop: nesign. [J. Vodák], Čas 13. 12. 1904; nesign., Hlas národa 13. 12. 1904; š. [J. Kuffner], Národní listy 13. 12. 1904, 14. a 16. 1., 2. a 23. 2. 1905; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 14.12. 1904; F. X. H. [Hodač], Lidové noviny 15. 12. 1904; Ar…ti [A. Kraus], Politik 15. 12. 1904; P. Maternová, Ženský svět 8, 1904, s. 273; M. Fučík, Divadlo 3, 1904/05, s. 156n.; H-a., Máj 3, 1904/05, s. 222; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 22, 1904/05, s. 118; J. Lý. [Ladecký], Zvon 5, 1904/05, s. 119n. + podeps. vl. jm., Osvěta 35, 1905, s. 179n.; nesign., Ženský obzor 5, 1904/05, s. 222; Osten., Divadelní list Máje 1, 1905, s. 10●; ref. Holčička: ; -ý [J. Ladecký], Divadlo 3, 1904/05, s. 274; O. T. [Theer], Lumír 33, 1904/05, s. 341; K. [R. J. Kronbauer], Máj 3, 1904/ /05, s. 454; nesign., Přehled 3, 1904/05, s. 456; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 22, 1904/05, s. 274n.; ○ [J. Vrchlický], Zvon 5, 1904/05, s. 446; nesign. [J. Vodák], Čas 18. 3. 1905; š. [J. Kuffner], Národní listy 18. 3. 1905; Ar…ti [A. Kraus], Politik 18. 3. 1905; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 18. 3. 1905; Osten., Divadelní list Máje 1, 1905, s. 108n.; J. Ladecký, Osvěta 35, 1905, s. 553●; ref. Dospělé děti: uj., Akademie 13, 1908/09, s. 384; O. Theer, Česká revue 2, 1908/09, s. 507; nesign., Divadlo 7, 1908/09, s. 353; FXŠ [Šalda], Novina 2, 1908/09, s. 344 → Kritické projevy VII, 1953; O. Fischer, Přehled 7, 1908/09, s. 548; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 26, 1908/09, s. 383n.; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 9, 1908/09, s. 478; S. P., Ženský obzor 8, 1908/09, s. 82; š. [J. Kuffner], Národní listy 20.4. 1909; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 20. 4. 1909; nesign. [J. Vodák], Čas 20. 4. 1909; J. Hilbert, Venkov 20. 4. 1909; -jm- [J. Mahen], Lidové noviny 21. 4. 1909; B-r. [J. Bor], Samostatnost 13, 1909, s. 229; K. Čvančara, Osvěta 39, 1909, s. 564●; ref. Representantka domu: nesign. [J. Reichmann], Divadlo 9, 1910/11, s. 180; J. K. [Kamper], Lumír 39, 1910/11, s. 232–234; Dr. K. [R. J. Kronbauer], Máj 9, 1910/11, s. 205; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 11, 1910/11, s. 269; M. Rutte, Moderní revue 17, 1911, sv. 23, s. 299; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 28, 1910/11, s. 202; O. S., Ženský obzor 10, 1910/11, s. 50; nesign., Čas 8. 1. 1911; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 8. 1. 1911; T. [V. Tille], Národní listy 8. 1. 1911; -K., Právo lidu 8. 1. 1911; J. Hilbert, Venkov 8. 1. 1911; -jm- [J. Mahen], Lidové noviny 1. 1911; K. Čvančara, Osvěta 41, 1911, s. 153; P. Maternová, Ženský svět 15, 1911, s. 26●; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1917, s. 221n.;●; k šedesátinám: M. Hýsek, Kmen 3, 1921/22, s. 271; F. Sekanina, Zvon 22, 1921/22, s. 650; L. Baudyšová, Ženský obzor 18, 1921/22, s. 131; K. H. [Hikl], Cesta 5, 1922/23, s. 87; ref. Lidé: Et [E. Tréval], Zvon 23, 1922/23, s. 266; nesign. [J. Hilbert], Venkov 1. 1923; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 14. 1. 1923; MilNý [Novotný], Národní listy 17. 1. 1923; nv., Právo lidu 14. 1. 1923; M. M. [Majerová], Rudé právo 14. a 16. 1. 1923; J. P. [Petr], Československé divadlo 1 (6), 1923, s. 54; Z. Hásková, Lumír 50, 1923, s. 163, 384●; k sedmdesátinám: V. Brtník, Zvon 32, 1931/32, s. 620; jv. [Vodák], České slovo 7. 1932; A. Novák, Lidové noviny 30. 7. 1932; X [A. S. Mágr], Prager Presse 30. 7. 1932; vr [V. Ryba], Právo lidu 30. 7. 1932; red., Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 203●; V. Minařík: B. V.-K., 1932; r. [V. K. Müller]: B. V.-K. a divadlo, Národní divadlo 10, 1932/33, č. 3, s. 2–4; A. Chaloupka: Dramatické dílo B. V.-K., Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 242–244; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 53, 235, 236●; nekrology: HJ [Jelínek], Lumír 60, 1933/34, s. 296; P. [J. J. Paulík], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 107; -btk- [V. Brtník], Zvon 34, 1933/34, s. 407; p. [A. M. Píša], Právo lidu 18. 3. a 20. 3. 1934; od., Lidové noviny 19. 3. 1934; jv. [Vodák], České slovo 20. 3. 1934; A. Vetterová-Bečvářová + V. Sís + R. Jesenská + V. K. Müller, Národní listy 20. 3. 1934; G. [F. Götz], Národní osvobození 20. 3. 1934; X [A. S. Mágr], Prager Presse 20. 3. 1934; K. Kramář + J. O. Novotný, Národní listy 22. 3. 1934; tamtéž 23. 3. 1934 [z pohřebních projevů J. S. Machara, L. Rašína aj.]; Dr. F. Herman, Československé divadlo 17, 1934, s. 82n.; b., tamtéž, s. 83n.●; J. Voborník: B. V.-K., 1934 [obs. bibliografii od F. Páty]; J. Sajíc: B. V. K., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 186–192; DČD III; M. Neudorflová-Lachmanová: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci, 1999, s. 221, 280; I. Jusová: Feminismus na jevišti Národního divadla?, Divadelní revue 13, 2002, č. 3, s. 3–16; P. Štěpánková: „Slovutná paní“ B. V. K., Acta Musei Moraviae. Scientiae sociales 89, Brno 2004, s. 261–276 + Dramatická tvorba B. V. K. v kontextu vývoje českého divadla, SPFF BU 2006, ř. Q – Theatralia 9, s. 165–188 + „Když jdu, tak jdu.“ Nezadržitelná B. V.-K., in sb. V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako para-doxy modernity, eds. P. Hanáková, L. Heczková, E. Kalivodová, 2006, s. 14–37 + Hilar křísí zneuznané Lidi. Dramatická tvorba B. V. K. na naší první scéně, Divadelní revue 18, 2007, č. 2, s. 35–49; H. Železná: „Případ V.-K.“ Příspěvek ke studiu kritického myšlení o ženě a v ženě, dipl., FF JČU 2007; http://www.libocany.cz (obec-historie-kroniky-kronika v datech. Léta 1918–1938), přístup 20. 6. 2013. ■ Komenský, LČL, Masaryk, Otto; NAlb, Lublaň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1142–1146
