Roz. Nováková. Vyrůstala v rodině soukeníka a od mládí hrála s místními ochotníky (např. hlavní ženskou roli v Klicperově Uhlířce, 1846). 1845 se provdala za tkalce a obětavé­ho ochotníka Hynka V., v manželství se na­rodily dvě děti. 1849 nastoupila profesionální hereckou dráhu u společnosti J. A. Prokopa spolu s manželem, po jehož boku trávila he­recký život u kočujících společností F. Zöll­nera (1853–59), J. J. Stránského (1859–63), J. Štandery (1863), P. Švandy st. (1866/67) a F. Pokorného (1867–69). Nakonec hrála v manželově společnosti (1869–72). Po je­jím zániku divadlo opustila a žila až do smrti u dcery ve Velvarech.

Syn František V. (1846–1919), povoláním lékař, přeložil a upravil několik her pro Kra­muelovu společnost (Jan Troppman, 1870; Amerika v Čechách, Kovářík, český loupežník, Páter Quardián – 1871).

V. začínala v mladokomickém a subret­ním oboru, velmi brzy se přehrála do postav středního věku a do rolí matron, které se staly její nejvlastnější doménou. První z nich vy­tvořila již 1850 ve hrách Tylových (Šestáková v Paličově dceři a Jahelková v Tvrdohlavé ženě) za autorova pohostinského účinkování u Prokopovy společnosti; je možné, že prá­vě Tyl zapůsobil na proměnu jejího herecké­ho oboru. U Prokopovy společnosti patřila k hercům, jejichž výkony pozitivně hodnotila místní i pražská kritika. Nejlépe se jí dařily postavy měštek a žen z lidu, jejichž sociální status důvěrně znala a které dokázala výstižně charakterizovat. Její hlasový projev byl výraz­ný a zřetelný, byla oceňována i pro správnou češtinu, která u mnoha herců nebyla samozřej­mostí. Po ukončení profesionální dráhy u ko­čovných společností se na scénu vrátila v tit. roli hry F. Pravdy Slepá babička, kterou 1888 uvedli velvarští ochotníci.

Role

Prokopova spol.

Babetka (K. Blum dle franc.: Krištof a Renata), Marta (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mě nikdo nezná?), Vdova Kozlíková (L. Angely: Ná­rodní řemeslnická merenda), Kozlíková (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Terezie (E. Raupach: Mlynář a dítě jeho) – 1849; Kateřina Šestáková (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš), Paní z Nemotoch (A. v. Kotzebue: Zmatek nad zmatek), Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, i Stránského spol. 1861), Běla (I. F. Castelli: Oba šelmy) – 1850; Te­rezie (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě) – 1851; Stará Háta (S. H. Mosen­thal: Debora), Paní (J. N. Štěpánek: Obležení Pra­hy od Švédů), Paní Potartová (F. Pyat: Hadrník pařížský), Markýzka Gazella (Dumanoir, A. Den­nery: Král, hrabě a zpěvkyně), Morana (V. K. Klic­pera: Jan za chrta dán, i Stránského spol. 1861), Paní Marjánka (J. K. Tyl: Paní Marjánka, mat­ka pluku), Veronika Vorlíčková (týž: Bankrotář a kramářka aneb Měšťanská čest), Paní Kalinová (Ch. Birch-Pfeifferová: Sládkova dcera a panská rodina), Paní Krajková (J. Nestroy: Chce mít švan­du) – 1852; Paní Lupinovská (A. Bäuerle: Paleček na cestách z Prahy do Brna a do Vídně) – 1854.

Zöllnerova spol.

Havrdová (J. K. Tyl: Pražský flamendr) – 1856; Háta (týž: Chudý kejklíř) – 1857.

Stránského spol.

Stará Vostřebalka (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Markyta Lefordová (Krieger, ú. J. E. Kramuele: Klam a zkouška lás­ky), Stará Háta (F. Prüller: Krásná selka z klášter­ního dvorce), Paní Zamberová (J. Procházka: Marie Záleská aneb Zrcadlo ctnosti), Marta Loustalotová (A. Dennery, G. Lemoine: Mateřské požehnání) – 1861.

Prameny a literatura

NMd: cedule spol. Prokopovy a Stránského. ■ T.: Z Litomyšle, Národní noviny 26. 12. 1849; H.: Z Hradce Králové, Lumír 2, 1852; s. 143; J. L. Tur­novský: Čtyřicet let ve službách divadelních, Ná­rodní politika 9. 11. 1889; V. Štein Táborský: Z pamětí průkopníků českého divadla, Divadlo 4, 1905/06, 264–266, 352–354, 398–402 + Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 116; J. Mazánek: Paměti ochotnického divadla města Ústí nad Orl., in Věstník Smetanova okrsku di­vadelních ochotníků československých 2, 1926, s. 51n.; Památník ústeckého divadelnictví, Ústín. O. 1936; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 89 + Uměl­cové na pouti, 1961, s. 60, 67; J. Frýzek: J. A. Pro­kop – zakladatel první české divadelní společnosti pro venkov, Orlické hory a Podorlicko VII, 1994, s. 127 + Chrudimská premiéra Prokopovy divadel­ní společnosti, tamtéž XI, 2001, s. 55–67 + K po­čátkům českého kočovného divadla (Hynek a Pavlí­na Vicenovi), Ústí n. O. 2004.

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 1141–1142