Narodila se v rodině státního úředníka, jejím strýcem byl mladočeský politik a činovník Sboru pro zřízení ND K. Sladkovský. Pro herectví ji objevil J. J. Kolár, školila se u E. Peškové, O. Sklenářové-Malé a A. Versing-Hauptmannové. Začínala na prestižní ochotnické scéně, Švestkově divadle u sv. Mikuláše. Už v patnácti letech debutovala v PD tit. rolí Mosenthalovy Debory (1872) a byla ihned angažována pro tragický obor, který však byl silně obsazen. Ustavičně zápolila o své uplatnění, byla málo, často i nevhodně obsazována. 1875 proto přijala nabídku H. Laubeho do městského divadla ve Vídni. Stala se německou herečkou (vystupovala pod jménem Helene Wewerka) a na českou scénu se už nikdy nevrátila. Po třech letech ve Vídni strávila jeden rok v městském divadle v Hamburku (1878/79), následovalo angažmá u dvorního divadla v Hannoveru (1879–82). V květnu 1882 se provdala za hereckého kolegu, tragéda Hanse Winanda, a divadlo opustila. Zemřela při prvním porodu v šestadvaceti letech, zpopelněna byla v Gothě.
V. zpočátku herecky vítězila především impozantním zjevem tragédky, velkolepým zvučným hlasem a krásnou tváří. Její deklamace byla dosti patetická a po německém způsobu (zřejmě vliv učitelky A. Versing-Hauptmannové) pravidelně střídala příboj a odliv tónů, nikoli významů. Melodický, avšak emocionálně chladný přednes nejlépe odpovídal postavám příkladně zosobňujícím ideální ženské ctnosti (např. Kleistova Katinka Heilbronská) či heroinám vedeným nadosobní ideou (Johana v Schillerově Panně Orleánské) nebo štvaným pomstou (Kolárova Monika). Mladičká herečka nenapodobovala žádné herecké vzory, ve výrazové konkretizaci postavy byla vždy původní (např. dětsky dojemná mimika v tit. roli Panny Orleánské). Vnímavě přijímajíc rady a podněty své učitelky O. Sklenářové-Malé i kritika J. Nerudy postupně obohacovala svůj rozumový přístup k postavám citem a v mluvním projevu dospívala k nuancovanějšímu vyjádření niterných stavů. Za krátkého působení v PD neměla příležitost plně se uplatnit; k význačným rolím se dostávala často jen jako alternantka nebo při záskocích (většinou střídala O. Sklenářovou-Malou). Tři roky strávené v českém divadle představují výchozí etapu její kariéry, která gradovala na vídeňské scéně a v německých divadlech. Zde se hereččin osobitý tragický fond rozvíjel ve velkých rolích z německé klasiky, zejména v postavách Schillerových (cyklus v Hamburku). Galerie jejích rolí zahrnovala též hrdinky Shakespearovy a Sofoklovu Antigonu. Dívčí až naivní zápal pojila s heroickým vzmachem dosahujícím vizionářské extáze (Johanna v Panně Orleánské) a s temperamentní, vřelou hrou a přednesem (Schillerova Marie Stuartovna; Ofélie, Shakespeare: Hamlet; Hero, Grillparzer: Vlny moře, vlny lásky). Tragické milovnice a hrdinky, pro něž měla přirozenou noblesu, ztělesňovala v duchu soudobých uměleckých představ jako idealizované a romantizující portréty ušlechtilého ženství. Tragický obor zůstal její doménou, jen výjimečně z něho vybočila v několika rolích v klasických veselohrách.
Role
PD
Deborah (S. H. Mosenthal: Deborah aneb Křesťan a židovka) j. h., Marie Tudorová (V. Hugo: Královna a její milostník), Klotilda (V. Sardou: Fernanda), Kristina (J.-F.-A. Bayard: Šestnáctiletá královna), Oberon (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1872; Luisa (P. Ferrari: Musím na ples), Xenie (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič), Johanna (F. Schiller: Panna Orleanská), Monika (J. J. Kolár: Monika), Spokojenost (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlák milionář), Preciosa (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské), Hero (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Hraběnka Rutlandová (H. Laube: Hrabě Essex), Eleonora (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské) – 1873; Katinka (H. v. Kleist: Katinka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm), Vicomte z Letoriéru (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vicomte z Letoriéru), Klára (J. W. Goethe: Egmont), Josefina (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), Paulina (J. A. Fredro: Jediná dcera), Olivie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), Jitka (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Maryla (J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba), Cidlina (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Kordelie (W. Shakespeare: Král Lear), Tekla (F. Schiller: Smrt Valdštýnova) – 1874; Princezna Gabriela (V. Sardou: Rabagas), Celestina z Podmanic (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Musí na venek), Sylvanie (A. Dumas ml.: Princezna Georges), Helena (E. Gondinet: Byrokraté aneb Nový ministr) – 1875.
Stadttheater Wien
Antigona (Sofokles: Antigona) – 1875; Catherine de Septmonts (A. Dumas ml.: Die Fremde), Cheristane (F. Raimund: Der Verschwender)– 1876–78.
Stadttheater Hamburg
Johanna (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans), Louise (týž: Kabale und Liebe), Thekla (týž: Wallensteins Tod), Leonora (týž: Fiesco), Beatrice (týž: Die Braut von Messina), Amalie (týž: Die Räuber), Königin Elisabeth von Valois (týž: Don Carlos), Ophelia (W. Shakespeare: Hamlet), Recha (G. E. Lessing: Nathan der Weise), Gräfin Rutland (H. Laube: Graf Essex) – 1878/79.
Hoftheater Hannover
Julia (W. Shakespeare: Romeo und Julia), Maria Stuart (F. Schiller: Maria Stuart), Hero (F. Grillparzer: Des Meeres und der Liebe Wellen) – 1879 až 82.
Prameny a literatura
J. N. [Neruda], Národní listy 28. 4., 7. 5., 15. 10. 1872 [Debora; Marie Tudorová, Královna a její milostník]; O. H. [Hostinský], Pokrok 31. 12. 1872 [Oberon, Sen noci svatojanské]; Δ [J. Neruda], Národní listy 17. 4. 1873 [Johanna, Panna Orleanská] → České divadlo IV, 1958 + šifra J. N., tamtéž 13. 2. 1875 [Monika] → České divadlo V, 1966; tamtéž 3. a 4. 9. 1875 [výňatky z vídeňských kritik]●; nekrology: Národní listy 25. 3. 1883; Divadelní listy 4, 1883, s. 91●; R. Tyrolt: Chronik des Wiener Stadttheaters 1872–1884, Wien 1889, s. 92, 82, 87, 105; J. D.: H. V., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 86n., obr. na s. 82; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 266n.; V. Businský: H. V., výjimečný talent Prozatímního divadla, Divadlo 5, 1954, s. 571–575. ■ Eisenberg, NDp; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1138–1139
