Vl. jm. Vincenc Vávra. – Pocházel z vlastenec­ké rodiny, otec byl mlynářem, mladší bratr Emanuel překládal ze slovanských literatur. Základní vzdělání získal na německých far­ních školách u sv. Petra a u Týna, vystudoval staroměstské Akademické gymnázium a ab­solvoval filozofické ročníky. V té době se také spřátelil s mladými vlastenci a literáty kolem V. B. Nebeského. Vzdělání zakončil studiem práv (abs. 1847), přípravu k doktorátu však přerušily revoluční události 1848, jichž se aktivně účastnil mj. jako organizátor Slovan­ského sjezdu a člen polovojenského seskupení Svornost. Zároveň jako redaktor a přispěvatel několika periodik (mj. Noviny Lípy slovan­ské) v četných článcích komentoval aktuální revoluční dění (vyd. posmrtně Zápisky starého osmačtyřicátníka, 1889). V prosinci 1850 byl zatčen a po tříleté vazbě na Hradčanech od­souzen k pěti letům těžkého žaláře v uherském Munkácsi [Mukačevo], 1854 byl amnestován. Po návratu do Prahy žil pod policejním dohle­dem, nebyl připuštěn k rigorózním zkouškám a pracoval v advokátní kanceláři bez nároku na plat. Aby finančně zajistil rodinu, překládal beletrii a divadelní hry, po politickém uvolnění 1860 se opět věnoval žurnalistice, redigoval deníky Hlas a Národní listy. 1863 byl něko­lik měsíců vězněn za uveřejnění článku Proč i kněží účastní se v hájení práv národních. Po rehabilitaci 1867 obnovil své politické akti­vity a stal se poslancem českého zemského sněmu (zvolen v okresech Nymburk a Nové Benátky za stranu mladočeskou). Byl členem a funkcionářem kulturních spolků (Svatobo­ru, 1863 prvním předsedou literárního odboru Umělecké besedy aj.), působil ve Sboru pro zřízení ND (člen výboru), v porotě soutěže o české původní drama vypsané F. Náprstkem (Fingerhutem). Dcera Helena (1851–1910, provd. Schieblová) se stala operní zpěvačkou, jako sopranistka působila v PD a od 1878 v plzeňském divadle. V. zemřel ve věku třia­padesáti let, pohřben byl na Olšanských hřbi­tovech.

Knižně a časopisecky publikoval překlady románů a drobných próz (V. Huga, P. de Mus­seta, U. D. Horna, Ch. Dickense, G. P. R. Jame­se aj.). Pro potřeby divadelní scény překlá­dal z němčiny a francouzštiny nejprve tzv. obrazy ze života (Sand: Vinní lis; Mosenthal: Svatojanský dvůr) a hry určené nenáročnému publiku (F. Kaiser, A. Langer aj.), později též několik závažnějších děl. Pořídil první český překlad Schillerovy občanské tragédie Fiesko a nově přeložil Hebbelovo historické drama Anežka Bernauerová. Překladem ve­selohry Směšné fifleny se podílel na objevnémolièrovské dramaturgii Pavla Švandy st. v PD, která 1864–66 přinesla řadu her fran­couzského komediografa českým divadlem dosud opomíjeného. V. překlad patřil k nej­úspěšnějším (v PD se hrál jedenáctkrát, zno­vu v ND 1884). Dobová kritika hodnotila jeho překlady povětšině příznivě jako plynné a věrné předloze, občas jim vytýkala přílišnou doslovnost a výskyt germanismů. Překlady divadelních her, publikované pod šifrou V. V., které jsou mu někdy připisovány, jsou prací F. Vinklera. Kromě společenské a politické publicistiky psal také divadelní referáty a kri­tiky, které uveřejňoval zejména v Pražském večerním listu (1848–49), Lumíru (1854–59, rubrika Z Prahy. České divadlo) a v Hlasu, kde 1863 zastupoval J. Nerudu v době jeho cesty do Francie. Text zřejmě původní hry Interno­vaný a životopisná studie o herečce E. Peškové zůstaly v rukopise.

Překlady

S. H. Mosenthal: Svatojanský dvůr aneb Selka a pa­lič, StD 1854; J. Bouchardy: Pastýř Lazar, StD 1855; F. Stamm: Libuše, kněžna česká aneb Za­ložení Prahy, StD 1855; G. Sand: Vinní lis aneb Tajená láska, StD 1856; F. Kaiser: Paní hospodská aneb Železnice v horách, StD 1857; A. Bahn: Žalář londýnský, Pštroska 1857; A. Langer: Jidáš od roku 1741 aneb Francouzové v Praze, StD 1858; F. Ada-mi: Z mrtvých vstalá, Pštroska 1858; F. Hebbel: Anežka Bernauerová aneb Zápas lásky s korunou, Novom. 1859; F. Schiller: Spiknutí Fiesca v Jano­vě, t. 1860, i StD s tit. Fiesco aneb Janov roku 1547; anon.: Slepá, StD 1860, t. 1861; M. Beer: Struen­see, PD-Žofín 1865 (pseud. J. Slavíček); Molière: Směšné fifleny, PD 1866, s tit. Směšné koketky ND 1884.

Pseudonymy, šifry

Haštalský, Jan Slavomil (též J. Slavomil, V. Sla­vomil, Slavomil, J. Sl., Sl.) Vávra, Jan Slavomír (též J. Slavomil, V. Slavomír, Slavomír, J., J. S., J. Sl., J. V., Sl., Sl. V., S. V., V., V. Sl.) Haštalský, Jaromír Slavomil, Jaroslav Čeněk, J. Slavíček, J. Slavomil, J. Slavomil V., Slavomil, Slavomil V., V. V.-Haštalský; -a., H., Hý, H-ý, J. S., J. Sl., J. S. V., J. Sl. V., J. Sl. W., -l-, Sl, Sv., -v-, v., V., V. V., W. W.

Prameny a literatura

LA PNP: osobní fond, inventář → H. Kokešová, 1998. ■ Nesign. [F. B. Mikovec], ref. Svatojan­ský dvůr, Lumír 4, 1854, s. 1103; -ka, ref. Vinní lis, Pražské noviny 8. 10. 1856; nesign., ref. Paní hospodská, tamtéž 20. 1. 1857; R., ref. Žalář lon­dýnský, tamtéž 28. 7. 1857; nesign., ref. Jidáš od r. 1741, tamtéž 12. 6. 1858; nesign., ref. Anežka Bernauerová, Prager Zeitung 3. 11. 1859; nesign., ref. Fiesco, Hvězda 2, 1860, s. 178; nesign. [J. Ne­ruda]: V. V., Rodinná kronika 4, 1863/64, s. 75; nesign.: V. V., Praha 3, 1869, s. 143n.; nesign. [J. Ne­ruda]: V. V. H., Humoristické listy 31, 1889, s. 218 → Podobizny IV, 1957; -ae-: Starý český žurnalista, Tribuna 6. 8. 1927; nesign.: Památce Nerudova dru­ha, Národní práce 4. 10. 1939; R. Grebeníčkova, in sb. Čeští radikální demokraté o literatuře, 1954, zvl. s. 271; DČD III ■ LČL, Otto, Rieger, Wurz­bach; Laiske, NAlb

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 1135–1136