Narodil se v bohaté pražské mlynářské rodině, která dala českému divadlu řadu osobností. Starší bratři, tenorista Antonín V. (1847–1932) a herec Václav V., byli členy pražského ND a brněnského ND, blízkým příbuzným byl Karel V. (1884–1931), herec vinohradského divadla. V. měl převzít rozsáhlý zavedený rodinný podnik, vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Táboře (1880), ale i jeho silně přitahovalo divadlo. Od dob studií a vedle mlynářského podnikání hrál pod pseudonymem Jan Pachta v žižkovském spolku Pokrok, občas i mimo Prahu. Jeho cesta k profesionální herecké kariéře trvala patnáct let; během té doby sice několikrát působil na profesionálních scénách, ale jen krátkodobě nebo pohostinsky. Na podzim 1885 přistoupil ke společnosti F. Pokorného (jejím členem byl bratr Václav), která hrála v zimní sezoně v brněnském ND. 1887 hostoval v pražském ND, ale angažmá po otcově nátlaku nepřijal. V září 1891 se znovu objevil v Brně jako člen stálého souboru ND, po jeho rozpadu na jaře 1892 krátce pobyl u společnosti V. Hübnera (České lidové divadlo), v listopadu opět hostoval v pražském ND. Pohostinsky vystupoval na venkově u ředitelů L. Chmelenského a F. Laciny (1895) a v ND v Brně (1897). Během diskusí o zřízení druhého stálého českého divadla v Praze (1893) se s J. Pištěkem ucházel již předem o ředitelské místo budoucí scény. 1898 se stal koncesionářem a ředitelem příležitostného Divadla na výstavě (Uranie), kolem nějž sesoustředili oponenti Šubertova ředitelování v ND (J. Kvapil, G. Schmoranz ad.). Do ND byl angažován od ledna 1900, na samém konci Šubertovy éry, a členem byl nepřetržitě čtvrt století. 1925 odešel na odpočinek, na jeviště se vrátil při čestném večeru k sedmdesátinám (1931). 1901 navrhl vinohradské obci přistavět k Národnímu domu divadlo, a bezděčně tak dal podnět ke zbudování městského divadla. Zemřel v Borůvkově sanatoriu, pochován je na Vinohradském hřbitově.
Nejstarší syn, barytonista Jan Hilbert V. (1880–1950), byl členem ND a jiných scén, mladší Zdeněk V. (1889–43) byl činný jako divadelní ředitel.
V. bral lekce herectví u F. Kolára a J. Šmahy, které pokládal za své vzory, inspiroval se také současným herectvím německým a významně ho ovlivnil ředitel V. Hübner. Urostlá postava, výrazná tvář korunovaná bohatými černými vlasy, zdravý a příjemný hlasový orgán předurčovaly V. k hrdinskému oboru, od kterého jej ale vzdalovala nechuť k vnějšímu efektu a patosu, k silně exponovanému gestu i k vyhrocování dramatických konfliktů. Společným jmenovatelem jeho jednoduše založených postav byla harmonizace, životní pohoda a citový prožitek, který dominoval nad individualizací charakteru. V ND se stal jednou z hereckých opor Kvapilova uměleckého programu a v jeho režiích představoval protiklad i doplněk E. Vojana. Nárokům psychologického realismu dostál bohatou významovou škálou svého temně zabarveného basbarytonu i nápaditým využíváním mimického rejstříku, analytikem niterných stavů však nebyl. Jeho prostý, inteligentní projev nezapřel patricijskou noblesu, shovívavý nadhled a elegantní vystupování. Byl tvůrcem vyrovnaných bezúhonných charakterů, ušlechtilých a rytířských mužů, blízkých jeho osobnímu založení (např. Filip Derblay z Ohnetova Majitele hutí, Robert Heinecke ze Sudermannovy Cti, Nil z Gorkého Měšťáků, popravčí Jan Mydlář z Kolárova Pražského žida, Tuzenbach z Čechovových Tří sester, farář Hora ze Šrámkova Léta). Střídmý, kultivovaný projev uplatňoval v postavách Ibsenových, které obvykle vyznačil jen podstatným povahovým rysem (advokát Helmer v Noře, Gregers Werle v Divoké kachně, Dr. Wangel v Paní z námoří, pastor Manders ve Strašidlech, konsul Bernick v Oporách společnosti, Jarl Skule v Nápadnících trůnu a Doktor v Brandovi). Impozantní postava, a zejména moderní deklamace umocněná zdrženlivostí gesta činila z V. znamenitého interpreta antického dramatu (Agamemnon, Aischylos: Oresteia; Theseus, Euripides: Hippolytos; Kreon, Euripides: Medeia). Suverénní kulturu vystupování i mluvního projevu využil v salonních postavách z konverzačního repertoáru (Wilde, Bernstein, Donnay). Nedařily se mu podlé a drsné charaktery (Claudius, Shakespeare: Hamlet; Verrat, Rolland: Vlci) nebo venkovské postavy (Bušek, Stroupežnický: Naši furianti). Mlynáře Vávru v Maryše představil jako vesnického elegána, Buttlerovi (Schiller: Valdštejn) propůjčil nevojáckou uhlazenost a jeho zrádcovství motivoval vnitřními pohnutkami, v Jiráskově Janu Žižkovi posílil měkčí citové tóny. V postavách, jež se staly nástrojem zla (Jakovlev v Pisemského Hořkém osudu, Pelops ve Vrchlického Hippodamii), zdůrazňoval jejich bezmocnost i pomocí hlasových prostředků (zadržování akcentů, zámlky). Zlobný či panovačný výraz byl jeho projevu cizí. Pro V. tlumené, psychologicky založené herectví ve dvacátých letech ubývalo uplatnění, s expresionistickým slohem K. H. Hilara se míjelo a stále víc ustupovalo do pozadí.
Role
Pokorného spol. ND Brno
Peti (A. Berla: Cikán), Václav Sokol (Ch. Birch-Pfeifferová: Sedlák Zlatodvorský) – 1886.
ND
Tomeš Vítek (F. A. Šubert: Probuzenci, i spol. P. Švandy ml. ND Brno 1897), Syromjatov (A. N. Ostrovskij, N. J. Solovjov: Ženitba Běluginova) – vše j. h. jako Jen Pachta 1887.
ND Brno
Jonel Fortunat (L. Ganghofer, M. Brociner: Bojar a cikánka), Don César (J. J. Kolár: Magelona), Filip Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí, i ND 1892 j. h.), Hrabě Béla Treuland (V. Vlček: Povodeň) – 1891; Laurent (J. B. Kühnl dle E. Zoly: Tereza Raquinová), Odolan Pětiburský (J. J. Kolár: Monika, i ND 1892 j. h.), Robert Heinecke (H. Sudermann: Čest, i ND 1892 j. h.) – 1892.
ND Praha
Vilém Kaplíř (J. J. Kolár: Pražský žid), j. h. – 1892.
Spol. P. Švandy ml. ND Brno
Loris Ipanov (V. Sardou: Fedora, i ND 1899 j. h.) – 1897.
Div. na výstavě (Uranie)
Rytmistr (A. Strindberg: Otec) – 1898.
ND
Jacopo Robusti-Tintoretto (J. Vrchlický: Pietro Aretino), Le Beau (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Emil Horák (J. Šmaha: Premiéra na vsi), Vaumartin (O. Feuillet: Pařížský román), Salanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Guy des Haltes (A. Dumas ml.: Cizinka), Nápadník (H. Drachmann: Byl jednou jeden král), Jiří Mařák (J. Hilbert: Vina), Druhý člen sboru (Sofokles: Antigona), Kröjer (B. Bjørnson: Nad naši sílu), Dion (J. Vrchlický: V uchu Dionysiově) – 1900; Anpiel (J. Zeyer: Sulamit), Jaroslav (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí), Jindřich Plumlovský z Kravař (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Dr. Mácha (F. Sychra: Mravní výchova), Benvolio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Helmer (H. Ibsen: Nora), Raymond de Nanjac (A. Dumas ml.: Polosvět) – 1901; Stachowski (J. Kisielewski: Karikatury), Vévoda lutzelburský (V. Hugo: Hernani), Plachý (F. Raimund: Marnotratník), Nil (M. Gorkij: Měšťáci), JUDr. Eduard Volný (V. Hladík: Závrať), Sochař (J. Zorrilla: Don Juan Tenorio), Živan (J. Zeyer: Pod jabloní) – 1902; Ondřej Hlavsa (F. X. Svoboda: Olga Rubešová), Dr. Robert Auerbach (O. Ernst: Spravedlnost), Hefterding (H. Sudermann: Domov), Vítek z Krumlova (J. Hilbert: Falkenštejn), Walter Ralph (J. Verne, F. Csepreghy: Cesta kolem světa v 80 dnech), Ammos Fedorovič Lapkin-Ťapkin (N. V. Gogol: Revisor), Vaněk Černohorský z Boskovic (A. Jirásek: Jan Žižka), Žákovec (F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn), Kolda (J. Vrchlický: Knížata), Jan Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid), Baron Jaromír Sokolov-Rodovský (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Josef (J. Štolba: Závěť)– 1903; Gregers (H. Ibsen: Divoká kachna), Muž (L. Rydel: Navždy), Muž bez vzpomínek (K. Mašek: Dceruška hostinského), Adam (I. Madách: Tragedie člověka), Lazar Haendelssohn (M. Donnay: Návrat z Jerusalema), Želibor (A. Jirásek: Gero), Hroznata Prostiborský z Vrtby (B. Adámek: Salomena) – 1904; Claudius (W. Shakespeare: Hamlet), Vladimír Hlava (B. Viková-Kunětická: Holčička), Jochanaan (O. Wilde: Salome), Robert Dudley (F. Schiller: Marie Stuartovna), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Hrabě Orsino (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Josef z Nazaretu (K. Mašek: Betlém), Doktor Wangel (H. Ibsen: Paní z námoří) – 1905; Maurice Darlay (A. Capus, E. Arène: Žena proti muži), Marcus Brutus (W. Shakespeare: Julius Caesar), Robert de Chacéroy (H. Bernstein: Ve víru), Valentin (J. W. Goethe: Faust), Jiří Král (V. Dyk: Smuteční hostina) – 1906; Baron Tuzenbach (A. P. Čechov: Tři sestry), Jack Frobisher (A. Sutro: Zdi Jericha), Sokrates (T. de Banville: Žena Sokratova), Sir Robert Chiltern (O. Wilde: Ideální manžel), Tomáš Roh (V. Dyk: Posel), MUDr. Lukáš (M. A. Šimáček: Poslední scéna), Agamemnon (Aischylos: Oresteia) – 1907; Václav (A. H. Horáková: Páni), Ananij Jakovlev (A. F. Pisemskij: Hořký osud), MUDr. Václav Vejr (A. Jirásek: Samota), Vávra (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Ctirad (A. Dvořák: Kníže) – 1908; Pastor Manders (H. Ibsen: Strašidla), Kovář (J. Hilbert: Česká komedie), Neznámý + Tajemník + Přítel všech (J. K. Jerome: Neznámý), Antonio (W. Shakespeare: Benátský kupec), Buttler (F. Schiller: Valdštejn) – 1909; Konsul Bernick (H. Ibsen: Opory společnosti), Helmuth (G. Wied: Její Milost stará paní), Arvik (B. Bjørnson: Když réva znovu kvete), Dvorní rada prof. Dr. Scharizer (H. Bahr: Děti, i Kladno 1925 j. h.) – 1910; Jan Žižka (A. Dvořák: Král Václav IV.), David (L. Suchý: David), George, vévoda z Clarence (W. Shakespeare: Richard III.), Krištof Rott (K. Schönherr: Domov a víra), Jan z Chlumu (A. Jirásek: Jan Hus), Pelops (J. Vrchlický: Hippodamie) – 1911; Tyr z Chýnova (J. Zeyer: Neklan), Boleslav (F. Langer: Svatý Václav) – 1912; Juan (Lope de Vega: Sedlák svým pánem), Továrník Rott (K. Mašek: Ženy, které potkáváme), Pan Marke (E. Hardt: Blázen Tantris) – 1913; Hrabě Kent (W. Shakespeare: Král Lear), Major (A. Fredro: Dámy a husaři) – 1914; Žebrák (S. Wyspiański: Soudcové), Vévoda (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Theseus (Euripides: Hippolytos), Kryštof Wellwyn (J. Galsworthy: Holoubě), Farář Hora (F. Šrámek: Léto) – 1915; Sýkora (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Král Jindřich IV. (W. Shakespeare: Jindřich IV.) – 1916; Pan Lepic (J. Renard: Zrzek), Jakub Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), Gaspar Lukša (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie) – 1917; Božepor Žďárský (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Šlechtic z Dornenkronu (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), Hynek Ptáček z Pirkenštejna (A. Jirásek: Jan Roháč), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek + Paní mincmistrová) – 1918; Jan Želivský (A. Jirásek: Jan Žižka) – 1919; Beningsen (D. S. Merežkovskij: Smrt cara Pavla I.), Jarl Skule (H. Ibsen: Nápadníci trůnu), Jan Žižka (A. Jirásek: Jan Žižka), Verrat (R. Rolland: Vlci), Danton (týž: Danton) – 1920; Kreon (Euripides: Medeia) – 1921; Kent (Ch. Marlowe: Edvard II.), Fedor Pavlovič Karamazov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Doktor (H. Ibsen: Brand) – 1922; Král Basilio (P. Calderón: Život je sen), Antony Anderson (G. B. Shaw: Pekelník), Vypuzený vévoda (W. Shakespeare: Jak vám se to líbí) – 1923; Tomáš (J. N. Štěpánek: Čech a Němec) – 1924; Baron de Rysberque (H. Bataille: Mamá Kolibřík) – 1925.
Prameny a literatura
P., Světozor 32, 1897/98, s. 584n. [Rytmistr, Otec]; A. Stránsky: Listy z Brna, Národní listy 4. 11. 1891; -ek [F. Roháček]: České divadlo v Brně, Česká Thalia 6, 1892, s. 6; – al.: J. V., Divadlo 3, 1904/1905, s. 252–254; K. H. Hilar: J. V., Divadlo 9, 1910/11, s. 17n.; J. Reichmann: J. V. a Jan Hilbert Vávra, tamtéž 11, 1912/13, s. 166; G. Lžičař: J. V., Československé divadlo 3 (8), 1925, s. 18–20; A. Veselý: Hovory o herci, 1926, s. 7–17; Lidové divadlo Urania v sedmé části Prahy. K oslavě 25. výročí své činnosti 1903–1928, 1928, s. 2; V. T. [Tille]: J. V., Prager Presse 17. 5. 1931●; nekrology: [M.] Rutte, [V.] Müller, Národní listy 20. 11. 1932; Národní politika 20. 11. 1932; S. Mojžíš, Národní divadlo 10, 1932/33, č. 7, s. 2●; J. Kvapil: O čem vím, 1932, s. 200–204; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 119n.; R. Deyl: Sláva – tráva, 1938, s. 232–245; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 161–165; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 268, 270; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 95, 122, 142, 167–170, 176; J. Vodák: Tváře českých herců, 1967, s. 165–167; DČD III ■ PBJ, NDp; Brno
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1132–1134