Drašar, Antonín

Antonín (též Anton) D. pocházel z šesti synů Josefa D. a Anny, rozené Šádkové. Vychodil měšťanskou školu v Nové Pace a poté se vyučil obchodním příručím. Jako cestující s perleťovými knoflíky procestoval Rakousko-Uhersko a Itálii. Od mládí se zajímal o divadlo a sledoval dění v kulturních centrech, zejména ve Vídni, kde žil jeho bratr Václav. D. působil také jako impresário houslového virtuosa J. Kociana. 1916–19 se stal tajemníkem české divadelní společnosti A. J. Frýdy hrající v té době v Národním domě v Moravské Ostravě. Frýda byl již vážně nemocen a koncesi převedl na svou manželku Olgu, vedením divadla v rozsahu ředitelských pravomocí pověřil D., který postupně stabilizoval herecký soubor a založil stálý baletní soubor (1916). Kromě oblíbené operety zajišťující rentabilitu provozu rozšiřoval pozvolna i činoherní repertoár. Zejména na konci války reflektoval vzrůstající národní cítění diváků nasazením většího počtu titulů českých dramatiků. Opereta vedena režisérem a hercem R. Branaldem měla pozitivní vliv na zpěvoherní soubor, který předznamenal i výrazný vzestup opery, v jejíž čelo na rozdíl od předchozích sezon D. stavěl vždy školené a zkušené dirigenty. Zásadní podíl na rozvoji opery měl kapelník E. Bastl, pozdější první šéf opery Národního divadla moravskoslezského. D. si dobře uvědomoval stálou potřebu zvyšování přitažlivosti uváděných představení, zval proto k hostování významné osobnosti divadelního i hudebního života.

V květnu 1918 byla uveřejněna v Ostravském denníku útočná kritika na uměleckou stránku divadla v Národním domě, která však nezohledňovala nutnou ekonomickou soběstačnost tehdejšího soukromého divadelního podnikání. Série kritických článků publikovaná se záměrem prosadit myšlenku stálého českého divadla v Ostravě tak o rok později podkopala D. pozici v konkurzu na místo prvního ředitele nově ustaveného Národního divadla moravskoslezského. Výbor spolku upřednostnil většinou hlasů tehdejšího ředitele brněnského divadla V. Jiřikovského a D. koncem června opustil Moravskou Ostravu.

V sezoně 1920/21 vedl Divadlo sdružených měst východočeských v Pardubicích, které uvádělo činohru, operetu i operu. Přes početně vysokou nabídku operetních inscenací a rozšiřování zájezdové činnosti nedokázal D. zabránit nepříznivému hospodářskému výsledku stejně jako jeho předchůdce zkušený divadelní ředitel B. Jeřábek. Po jedné sezoně z kraje odešel.  

Stal se druhým ředitelem Českého divadla v Olomouci (1921–31), které finančně stabilizoval a umělecky posílil všechny soubory. Provozoval operu, operetu, činohru a balet. Uváděl desítky titulů v sezoně a organizoval početné zájezdy nejen po českých a moravských městech (Praha, Prostějov, Most, Liberec, České Budějovice aj.), ale i do zahraničí. Realizoval pravidelné zájezdy za českou menšinou do Vídně nebo cyklus operních představení v Krakově (1927). V době D. vedení proběhla v divadle rozsáhlá rekonstrukce jeviště (bylo vybaveno točnou, novými horizonty a tahy a bylo rozšířeno orchestřiště, 1925), dále pak přestavba a dostavba zadního provozního traktu budovy (1927–29).

I zde plnila opera úlohu reprezentativní, činohra uváděla aktuální domácí a světovou dramatiku a opereta byla zdrojem nutného finančního zisku k dorovnání nákladů nezbytných pro plynulý chod divadla. Již ve dvacátých letech 20. století tak bylo olomoucké divadlo stabilní scénou v tehdejší síti českých mimopražských divadel. D. dovedl získat mladé talentované umělce, jimž dával možnost uplatnění. Nemalou péči věnoval vedení jednotlivých souborů: do čela opery postavil K. Nedbala, pro činohru angažoval J. Steimara, K. Černého a poté F. Salzera, který tu uplatňoval moderní umělecké směry. V sezoně 1930/31 D. nabídl režisérské místo v činoherním souboru E. F. Burianovi, který uvedl inscenaci vídeňské zpěvohry s jazzovou hudbou Bar Chic přímo v reálném prostředí olomouckého Radiobaru (1930), nadále však dostával k nastudování jen bezvýznamný komerční repertoár, a tak po jedné sezoně odešel. Ředitel D. i v Olomouci hojně uváděl operetu, zejména vídeňskou, a  také populární revuální operety. Mnohé tituly realizoval v prvním československém provedení. Nejčastěji dirigovali J. V. Schöffer, I. Milič, F. Diviš.

Na jaře 1931 bylo D. svěřeno vedení Slovenského národního divadla v Bratislavě, kam přešel po sebevraždě O. Nedbala a krátkém zastupování K. Nedbalem. D. tu do 1938 provedl řadu významných změn a umořil finanční deficit předchozího vedení. Po zkušebním rozdělení činohry na českou a slovenskou v sezoně 1931/32 ustavil od září 1932 dva samostatné činoherní soubory. Po odchodu J. Škody (po sezoně 1931/32) obsadil místo šéfa české činohry do té doby hostujícím režisérem V. Šulcem, slovenský soubor vedl J. Borodáč. Od sezony 1931/32 vytvořil D. také samostatný operetní soubor, jehož základ tvořili sólisté v čele s dirigentem J. V. Schöfferem, které přivedl z Olomouce. Vedle operetních revuálních produkcí, z nichž velkou část zaujímala tvorba maďarských autorů, byla 1933 poprvé uvedena opereta ve slovenském překladu – Lehárův Paganini. Nastudovány byly i původní operety slovenských autorů. Naopak rozvoj baletu D. zbrzdil omezením na jednu studovanou inscenaci v sezoně a zredukoval počet tanečníků. Balet ožil až nástupem B. Relského (1937). D. nechal 1934–35 zmodernizovat technické vybavení divadla (instalace točny, nové elektrotechniky, většího množství tahů, výměna dřevěné jevištní konstrukce za železnou, vybavení jeviště dvěma horizonty ad.).

Na podzim 1932 D. zřídil na koncesi O. Frýdové v pronajatém pražském Varieté (dnes Hudební divadlo Karlín) Moderní operetu jako pražskou pobočku Slovenského národního divadla. Prostředí divadla Varieté už dobře znal – v první polovině 20. let zde s olomouckým divadlem provozoval úspěšné letní stagiony. Nyní zajistil rozsáhlou reklamu, stanovil nízké vstupné, zaplatil najatou klaku v hledišti a divákům přinesl atraktivní podívanou v dobrém hudebním nastudování. Po sporech D. s majitelem Varieté a po zamítnutí koncese O. Frýdové Zemským úřadem na další provozování divadla v Praze ukončila 1. února 1934 Moderní opereta svou činnost.  

Počátkem sezony 1937/38 D. otevřel pobočnou scénu Slovesného národního divadla v Košicích a vedením pověřil F. Devinského. Neměla však dlouhého trvání – po připojení Košic k Maďarsku (8. listopadu 1938) scéna zanikla.

Po ustavení autonomní slovenské vlády byl D. 15. října 1938 na rozkaz státního zastupitelstva zatčen, byla mu předčasně vypovězena smlouva z divadla a po propuštění musel opustit Slovensko. Slovenské národní divadlo převzaly státní orgány a do funkce vládního komisaře jmenovaly právníka D. Úradníčka. Rozpuštěna byla česká činohra, která naposledy hrála 15. listopadu 1938.   

Poté se D. stal tajemníkem Činohry K. Jičínského (1938–39), která sídlila v Praze a putovala po středních Čechách. V Jičínského společnosti působil také režisér V. Šulc i herci vypovězeni 1938 ze Slovenského národního divadla.

Popsané události D. hluboce zasáhly a podepsaly se i na jeho zdraví. Po náhlém akutním onemocnění v prosinci 1939 nečekaně zemřel. Pohřební obřad se konal 20. prosince 1939 v pražském krematoriu. Urna byla uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Nové Pace.

D. byl od mládí nadšeným milovníkem divadla, ale nikdy nebyl aktivním hercem ani režisérem. Znal dokonale divadelní provoz a vynikal mimořádným obchodním talentem. Jako divadelní ředitel se vždy snažil o vyrovnaný rozpočet a dbal na finanční prosperitu. Platícím divákům nabízel produkce, které byly nejžádanější, což v praxi znamenalo zejména uvádění výpravných operet. Tato jeho obchodní strategie mu přinášela mnohé konflikty s odbornou kritikou a umělecky smýšlející veřejností. Bylo mu vytýkáno, že podřizuje výchovné poslání divadelní kultury ekonomickým zájmům. Nebylo však již dořečeno, že zvýšené náklady nerentabilních počinů hradil právě z dosažených zisků z komerčního repertoáru.

Kromě zábavných titulů různé provenience mu bylo vyčítáno také časté prosazování operet maďarských autorů, které zastupoval. Provozovací právo získal například pro operetu P. Abrahama Viktoria a její husar, jejíž první české provedení úspěšně realizoval v olomouckém divadle 18. října 1930. Byla uvedena ve stejný den jako německojazyčná verze v pražském Novém německém divadle (Neues deutsches Theater). Ještě s větší nevolí k uvádění maďarských operet a jejich představitelů (zejména u méně náročných děl S. Fényese a M. Eisemanna) se setkal v bratislavském divadle. 

Během svého ředitelského působení D. přivedl do divadel v Ostravě, Olomouci i Bratislavě řadu nových sil, jak nově angažovaných, tak z předchozích působišť. Měl rád herce, jejich společnost i divadelní prostředí, v kterém se cítil dobře. Umělcům, které angažoval, vytvářel pracovní příležitosti a existenční jistotu. Byl úspěšným manažerem, který vedle umělecké stránky divadla zajišťoval především vyrovnaný rozpočet a plynulý chod divadla. Ve své době nepopulární D. rozhodnutí o rozdělení činoherního souboru v Slovenském národním divadle v následujících letech významně ovlivnilo konstituování slovenského divadla v oblasti herecké, režijní, původní tvorby i překladu uváděných děl. 

Prameny

Ostravské muzeum: A. D., memoárová glosa, autor neuveden, strojopis, 3 s., sign. II G 162/1541.

Literatura

Ve Variété bude opereta, Národní politika 24. 9. 1932; In memoriam Antonína Drašara bývalého ředitele Moravsko-slezského národního divadla v Moravské Ostravě, Východočeských divadel, Národního divadla v Olomouci, Slovenského národního divadla v Bratislavě a Východoslovenského národního divadla v Košicích, usp. V. Drašar, Plzeň 1939; Vzpomínka k prvému výročí úmrtí Antonína Drašara bývalého ředitele Moravsko-slezského národního divadla v Moravské Ostravě, Východočeských divadel, Národního divadla v Olomouci, Slovenského národního divadla v Bratislavě a býv. Východoslovenského národního divadla v Košicích, usp. V. Drašar, Plzeň 1940; R. Mrlian: So slovenským divadlom, Bratislava 1957, s. 45−48, 53, 54, 59, 88; K. Nedbal: Půl století s českou operou, Praha 1959, passim; L. Lajcha: Zápas o zmysel a podobu SND 1920−1938, Bratislava 1975, s. 218−224, 231−234; O. Nový: Z hereckých vzpomínek. Tenkrát v Ostravě II., Ostravský kulturní měsíčník 4, 1979, č. 2, s. 24–26 + Tenkrát v Ostravě IV., tamtéž, č. 4, s. 27–28; A. Minský: Z divadelních vzpomínek. Principálové. 2. Ředitel Antonín Drašar, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981, č. 2, s. 33–34; DČD IV; J. Štefanides: Antonín Drašar: Divadlo jako soukromý podnik, Acta Universitatis Palackianae olomucensis. Facultas philosophica – Aesthetica 9, 1993, s. 49–55; Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 9, 12, 13, 37, 70; J. Štefanides: České divadlo v Moravské Ostravě 1908–1919, Olomouc 2000, passim; M. Šulc: Česká operetní kronika 1864–1948, Praha 2002, passim; J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), Praha 2008, s. 89, 95, 97, 110; V. Štefko a kol.: Dejiny slovenského divadla I. (do roku 1948), Bratislava 2018, passim.
Biografický slovník českých zemí, Biografický slovník Slezska, EDS, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy

Vznik: 2023