Zelenka, František

Narodil se do zámožné židovské rodiny obchodníků s obilím. Otec Theodor Zelenka a matka Kamila, roz. Skučová, bydleli v Kutné Hoře, kde také Z. vystudoval měšťanskou školu. Od 1920 byl členem Sdružení kutnohorského studentstva, kde se již umělecky angažoval, 1925 na studentské kutnohorské scéně navrhl svou první výpravu v rámci židovského Dámského dobročinného spolku pro Kvapilovu Princeznu Pampelišku. 1923–28 studoval architekturu a pozemní stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. 1924 se pod vedením J. Hurta výtvarně podílel na projektech konzervatistů vystupujících pod názvem Scéna adeptů při Legii malých a na dalších inscenacích Legie malých (1928–35). 1926 byl angažován jako scénograf do Národního divadla (do 1939) a t. r. vznikl jeho první plakát při příležitosti maškarního plesu hudebních umělců v Lucerně. Plakáty vytvářel v Osvobozeném divadle, divadle Dada, Městském divadle na Královských Vinohradech a Národním divadle. Navrhoval také obálky knih, časopisů (Vest pocket revue) a přebaly na noty. V sezoně 1927/28 působil jako scénograf a grafik v divadle Dada a v Městském divadle na Královských Vinohradech (do 1941), od 1929 v Moderním studiu. V Osvobozeném divadlem byl 1929–32 šéfem výpravy. 1931–37 se věnoval bytovému designu. Od 1932 působil převážně jako architekt; navrhoval vily, činžovní a rodinné domy. 1932 se oženil s Gertrudou, roz. Joklovou, v manželství se 1936 narodil syn Martin Petr, t. r. se Z. stal šéfem výpravy Slovenského Národního divadla v Bratislavě. 1938 vypravil oficiálně poslední inscenaci pro Městské Divadlo na Královských Vinohradech (Klicperovy Poslední prázdniny). V červenci 1943 byl deportován do terezínského ghetta. Organizoval tu vězeňské divadlo, vytvořil asi 27 představení. Zemřel pravděpodobně spolu s manželkou a synem při transportu do koncentračního tábora v Osvětimi, zřejmě již na cestě v polských, tehdy německých Gliwicích.

Z. byl členem skupiny Devětsil, Klubu architektů a Svazu československého díla. Ve svých architektonických dílech zastával čistotu a střízlivost funkcionalismu (inspiroval se prací A. Loose). 1932–36 projektoval rodinné domy a vily (vila Tiller v ulici U Malvazinky č. p. 20 na Smíchově, rodinný dům J. Zádka na Babě, dům Svazu československého díla a vilová stavba na Smíchově pro L. Treybalovou). Jeho soutěžní návrh administrativní budovy továrny AERO v Praze, který 1935 získal první cenu, nebyl realizován. Z postavených činžovních a obchodních domů, které navrhl, je z pohledu avantgardní architektury nejzajímavější tzv. skleněný dům – nájemní a obchodní dům v Palackého ulici č. p. 9. Z. byl také tvůrcem průčelí obchodních domů (nejznámější je portál Vilímkova knihkupectví z 1938 v Praze). Účastnil se architektonických soutěží na divadelní budovy: dochoval se jeho projekt Divadla J. K. Tyla v Kutné Hoře a společný návrh s F. Kerhartem na nové brněnské Národní divadlo (1936–37). Jako bytový návrhář přispíval 1931–37 do časopisu o interiérech a nábytku Eva, v němž vedl rubriku „Jak bydlíš?“ Jeho nejslavnějším interiérovým návrhem byl Tmavomodrý pokoj J. Ježka v Kaprově ulici.

Od 1926 Z. působil jako scénograf, spolupracoval s F. Pujmanem, O. Ostrčilem, K. Dostalem, V. Novákem, J. F. Munclingrem a H. Theinem. Výtvarně se podílel na inscenacích v Praze, Brně, Olomouci, Kutné Hoře, Bratislavě, Plzni a Mnichově. 1926–41 vytvořil zhruba 90 divadelních výprav. Snažil se o novátorské pojetí umění jako celku skrze puristické a konstruktivistické formy. Nebyl nikdy radikálně stylově vyhraněn. V jeho scénografické tvorbě převažovala hravost, která dosáhla vrcholu paradoxně v krutých podmínkách terezínského ghetta. Smysl pro humor, nápaditost, fantazie a detailní promyšlenost byly příznačnými rysy jeho tvorby.

Na jaře 1926 přijal nabídku angažmá od šéfa činohry Národního divadla v Praze K. H. Hilara; t. r. spolu uvedli v netradiční, maximálně zjednodušené výpravě konstruktivistického charakteru shakespearovské inscenace Jak vám se to líbí a Blažena a Beneš. Z. využil jen nejnutnější scénografické prvky, které umístil převážně na středovou osu jeviště. Na pozadí situoval závěsy neutrálních či pestrých barev. Práce s drapérií se později stala dominantním prvkem jeho scénografií. Výtvarné pojetí Apollinairových Prsů Tirésiových (1926) podtrhlo poetismus předlohy jak v návrzích kostýmů, tak ve scéně tvořené barevnými geometrickými tvary. Pro Verdiho Sílu osudu (1926) vytvořil jednoduchou scénu prostřednictvím architektonických prvků, drapérie a světla: stíny na drapérii násobily gotické oblouky.

Architektonické, zjednodušené ztvárnění scény a využití ryze přírodních materiálů jako dřevo, sláma, proutí či textil byly principy Z. scénografické práce. Později, v terezínském ghettu, kde rekvizity i scénu mohl vytvářet pouze z nalezených materiálů, byl takový přístup nutností. Jednoduché a střídmé prostředky využíval vždy tak, aby umocňovaly výtvarnou působivost.

V období 1926–31 vypravil ve spolupráci s režisérem F. Pujmanem v Národním divadle 16 operních inscenací. Patřily mezi ně Kunálovy oči (1928), Armida (1931) nebo Lazebník sevillský (1931). V operních výpravách považoval Z. za nutné propojení tří složek – hudby, slova a obrazu. Výtvarník podle jeho přesvědčení neměl ilustrovat děj či náladu, ale projevit vlastní emoci z hudby a slova prostřednictvím divadelních obrazů.

Pro Z. scénické výpravy byly charakteristické mnohovýznamovost, jednoduchost a konstruktivismus, ale také sarkasmus a ironie. Snažil se docílit divadelní působivost skrze rafinovanou nadsázku a grotesknost. Do inscenací ze současnosti vnášel rekvizity či atributy odkazující k moderní technice (signální světla, neonové reklamy apod.), do scénografie projektoval své zkušenosti z architektonické praxe i tvorby bytového návrháře. V baletní pantomimě Skleněná panna (1928) uvedl na scénu moderní velkoměsto prostřednictvím neonových nápisů. Později se v scénografických řešeních soustředil spíše na perspektivní prohloubení scény. Pracoval s ním zejména v inscenacích ze současnosti: např. v Nahém v trní E. Konráda (1930) umocnil hloubku prostoru pomocí kruhového světlíku ve stropě. Často využíval hyperbolu a opakující se prvky na jevišti: ve scénografii Veliké výhry umístil několik kadeřnických křesel podél zrcadlové stěny (1934).

Z. je řazen mezi předchůdce akční (proměnné, imaginativní) scénografie. Návrhem k inscenaci Claudelovy hry Proteus (1935) inspiroval ve 2. polovině 20. století scénografy J. Malinu a J. Duška. Akčnost scénografie Protea spočívala v umístění jediného objektu na scénu – matrace. Ta postupně měnila svou funkci. Byla využita jako zástěna nebo jako klouzačka či postel. Tyto proměny ozřejmovala až herecká akce. Ze stejného konceptu později vycházel J. Malina ve výpravě Shakespearovy tragédie Troilus a Kressida (1979), kde byla hlavním scénickým prvkem železná postel s matrací měnící v průběhu představení své významy. J. Dušek pro změnu ve scénografii k Shakespearovu Macbethovi (1981) vložil na scénu soustavu žíněnek (matrací) stávající se lesem či hradbami.

K postupnému omezování Z. svobodné tvorby docházelo z důvodu rasové diskriminace na základě norimberských zákonů a okupace od 1939, definitivně znemožněna byla 1941. V rozmezí těchto let vypravil pod krycími jmény režisérů F. Salzera a J. Porta čtyři inscenace v Praze, Brně a v Plzni.

V terezínském ghettu, kam byl 1943 deportován, se podílel na výtvarném řešení 27 inscenací. Dochovaly se jeho kostýmní a scénografické návrhy k 13 z nich a řadí se k jeho vrcholné tvorbě. Výtvarník tu spojil své předválečné scénografické postupy a hlavní principy, jakými byly důraz na čistotu, detail, barevnost a konstruktivistické prvky. Pracoval s nedivadelním prostorem a využíval především jeho funkčnost v kombinaci s jistým nadhledem. Řešení scény vynikalo nutnou lapidárností a elementárností; jednoduchost se stala opěrným bodem Z. tvorby. Hrálo se na půdách, schodech, kůlnách nebo v prostorech ubikací. V létě se divadelní představení mohla konat na dvorech. Jednou z plenérových inscenací byla dětská opera Brundibár (1943) H. Krásy a A. Hoffmeistera, v níž účastníci ve zvířecích maskách vykukovali z plaňkového plotu, který tvořil hlavní osu scénografie.

Z. prvotní terezínské kostýmní a scénografické nákresy se vyznačují groteskností, tvořivou lehkostí, barevností, ironií a humorem. Scénografie se musela omezit na jednoduchá, metaforická a mnohovýznamová řešení. Materiálem mohlo být jen to, co bylo zrovna k dispozici, tj. sláma, heraklit, piliny, dřevo, papíry, ale i různé plechovky nebo prostěradla po mrtvých. Dokládá to výprava k Esther (1943), starozákonnímu příběhu o pronásledování Židů. Scénu, půlkruhově ohraničenou heraklitovými deskami, rozdělil na tři části pomocí dřevěných konstrukcí, vybavených oponami z prostěradel po zesnulých. Kostým Krále Ašvery byl tvořen zavěšenými plechovkami od konzerv odkazujícími k pomíjivosti blahobytu. U půdních jevišť Z. zvýraznil jejich práchnivinu, jak je to patrné v Gogolově Ženitbě (1943). Scénograf v ní záměrně pracoval s půdním prostorem bez jakéhokoliv přikrášlení, naopak umístil do něj všelijaké kusy pytlovin a papírů vyvolávající pocit neuspořádanosti. Hrací prostor vymezil zavěšenou drapérií, která ubíhala směrem ke středu scény, čímž zužovala prostor a umocňovala dojem stísněnosti. Omezené jevištní prostředky uvnitř ghetta způsobily, že se těžiště výtvarné složky přesunulo ke kostýmům, které se vyznačovaly barevností, nápaditostí a hyperbolou.

Mezi počáteční a pozdější Z. terezínskou tvorbou lze vysledovat zřetelný rozdíl. Zatímco v kostýmních návrzích pro kabaret K. Švenka Poslední cyklista (1943) převažuje veselý dadaistický duch, karikatura a humor, v návrhu pro Büchnerova Vojcka (1944) jsou už využity pouze temné barvy a dominuje v něm ponurý výtvarný výraz zachycující tragédii lidského osudu. Podobně je tomu v návrzích pro Úspěch Kolumbův (1944) a Strakonického dudáka (1944).

Z. ovlivnil meziválečnou a československou poválečnou scénografii, jeho jevištní práce předjímaly koncept chudého divadla a akční scénografie, jenž přichází do ČSSR v 60. letech 20. století.

Výpravy (scény, případně i kostýmy)

Osvobozené divadlo

G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy, i k. – 1926; V. Lichtenberg – F. Gottwald: Gunnar: Ujpruming sňatkový režisér, i k., V+W: Fata Morgana, i k.  – 1929; V+W: Ostrov dynamit, i k. V+W: Sever proti jihu, i k. – 1930; V+W: Don Juan a comp., i k., V+W: Leon Clifton čili perná noc s gorilou, i k., V+W: Golem, i k.  – 1931; V+W: Caesar, i k., V+W: Robin zbojník, i k. – 1932; V+W: Nebe na zemi, i k. – 1936; V+W: Panorama, i k. 1927-1937 Desetiletá historie v 19.obrazech, i k. – 1937.

Národní divadlo

W. Shakespeare: Blažena a Beneš, W. Shakespeare: Jak vám se to líbí – 1926; J. Drinkwater: Abraham Lincoln, A. Dvořák: Čert a Káča, M. Ravel: Dítě a kouzla, G. B. Shaw: Lékař v rozpacích, S.A.B. Michaëlis: Na moři – 1927; R. D. Zoulek: Film, J. E. Zelinka: Skleněná panna, A. Dvořák: Armida, O. Fischer: Kdo s koho – 1928; E. F. Burian: Fagot a flétna, O. Ostrčil: Kunálovy oči, S. N. Behrman: Ten druhý, G. B. Shaw: Americký císař, M. Achard: Marcelina – 1929; J. Drinkwater: Abraham Lincoln, E. Konrád: Nahý v trní, F. Langer: Ráno, A. P. Antoine: Roztomilá nepřítelkyně, S. Passeur: Žena, která si koupila muže, V. Novák: Zvíkovský rarášek – 1930; Molière: Lakomec, G. Rossini: Lazebník sevillský, R.Gignoux: Profesor angličtiny – 1931; F. Schmitt: Uspavač, i k., M. Achard: Domino, M. Pagnol: Fanny, A. Savoir: Umělecká dvojice – 1932; J. Křička: Strašidlo v zámku– 1933; J. Mahen: Rodina 1933 – 1934; E. Bourdet: Časy se mění, M. Ponc: Osudy,  Molièr: Před svatbou – po svatbě – 1935; H. Jeanson: Čestné slovo, O. J. Kornijčuk: Chirurg Platon Krečet, Z. Akinsová a E. Whartonová: Hlas krve (Stará panna) – 1936; F. Tetauer: Svět, který stvoříš – 1937; O. Ostrčil: Kunálovy oči – 1939.

Státní konzervatoř hudby

J.B. Pergolesi: La serva padrona, I. Stravinskij: Mavra – 1927; V. Novák: Zvíkovský rarášek, C. M. von Weber: Abú Hasan, i k., I. Stravinskij: Mavra, i k. – 1928 (i 1937); O. Ostrčil: Poupě – 1929; B. Foerster: Jaro a touha, i k., H. von Hofmannsthal: Člověk a smrt, i k. –1930; J. Benda: Romeo a Julie, J. Mysliveček: Montezuma – 1931; J. Mysliveček: Ezio, i k. – 1937.

Městské divadlo Olomouc

E. Konrád: Komedie v kostce; G. Verdi: Síla osudu – 1926

Městské divadlo na Královských Vinohradech

 E. Konrád: Olbřím – 1928; J. Sarment: Na mé krásné lodi, M. Achard: Dostaveníčko – 1930; E. Synek: Zrádce – 1932; E. J. Mayer: Bouřlivák – 1933; Molière: Tartuffe, V. Nezval: Tři mušketýři, W.S. Maugham: Veliká výhra – 1934; S. Kingsley: Muži v bílém, P. Claudel: Proteus, A. Savoir: Krotitel – 1935; Molière: Škola žena, i k., M. Rutte: Zamilovaní přátelé, V. Nezval: Nový Figaro, J. Giraudoux: Trojská válka nebude, H. de Balzac: Sestřenice Běta, G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra – 1936; P. Claudel: Polední úděl , V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý, V. K. Klicpera: Veselohra na mostě, W. Shakespeare: Cokoliv chcete – 1937; E. Vachek: Věrná vdova, F. Tetauer: Milostná mámení , C. Goldoni: Sluha dvou pánů, E. Rice: Právní zástupce, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, V.K. Klicpera: Poslední prázdniny, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy – 1938; W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Smuteční slavnost na památku Karla Čapka  – 1939; W. Shakespeare: Jak se vám líbí – 1941.

Slovenské národní divadlo Bratislava

J. Zeyer, h. J. Suk: Radúz a Mahulena – 1931, J. W. Goethe: Faust, W. Shakespeare: Romeo a Julie – 1932.

Divadlo Dada

E. F. Burian a spol.: Dona Kichotka – 1927; E. F. Burian: Mistr Ipokras mastičkář drkolenský – 1928.

Divadlo mládeže Legie malých

J. W. Goethe: Urfaust – 1929; V. M. Volkenštejn: Mauglí – 1931; P. P. Gorlov: Uchvatitelé ohně – 1933; F. Forster: Robinson nesmí zemřít – 1935.

Městské divadlo Na hradbách Brno

B. Smetana: Dvě vdovy – 1930.

Zemské divadlo Brno

R. Marvitz: Revoluční tanec – 1941.

Městské divadlo Plzeň

H. Ibsen: Když z mrtvých procitáme – 1943.

Domov dětí na Hagiboru

H. Krása: Brundibár – 1943.

Útulek dětí ve Spálené ulici

L. Tesařová: Plaváček – 1943.

Terezínské ghetto

H. Krása: Brundibár, i k., B. Smetana: Prodaná nevěsta, i k. , K. Švenk: Poslední cyklista, i k.,  N. V. Gogol: Ženitba, i k., F. Maier: Vasja, Ester, i k., V. V. Štech: Třetí zvonění, i k., Molière: George Dandin, i k., G. B. Shaw: Muž osudu, i k., J. Offenbach: Hoffmannovy povídky, i k., J. Strauss ml.: Netopýr, i k., W. Shakespeare: Richard III., i k., Děvčátko cestuje do zaslíbené země, i k. – 1943; V. Blodek: V studni, i k., A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, i k., O. Wilde: Florentinská tragedie, i k., G. Buchner: Vojcek, i k.,  O. Brod: Úspěch Kolumbův, i k., E. Rostand: Romantikové, i k., G. Bizet: Carmen, i k., W. A. Mozart: Bastien a Bastienka, i k., G. B. Pergolesi: Služka paní, i k.,  B. Brecht: Žebrácká opera, i k.,  Kabaret Karussell, i k., V. Ullmann a P. Klein: Císař Atlantidy, i k.,  J. K. Tyl: Strakonický dudák, i k.,  W. Shakespeare: Veta za vetu, i k., J. Gallsworthy: Loyalities, i k. – 1944.

Prameny

Archiv Židovského muzea v Praze.

SOkA Kutná Hora: Dámský dobročinný spolek izraelitský, sign. 28977.

Archiv holocaustu: složka VI/17 a, i. č. 327.

Archiv ND Praha: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Památník Terezín: O. Růžička: Vzpomínky vězňů, (rkp.); F. Z.: Dopis O. Zuckerovi, (rkp.).

NMd: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Literatura

A. Auředníčková: Tři léta v Terezíně, Praha 1945, s. 40–44; J. Port: Výstava na paměť Ing. arch. F. Z., Divadlo 32, 1946, s. 13–14; M. Tůma: České divadlo v Terezíně, Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 38–41 + Terezínský divadelník, tamtéž, s. 473–476; E. Utitz: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, Praha 1947, s. 52–55; N. Frýd, Kultura v předposlední stanici, Plamen 6, 1964/65, č. 9, s. 59–66; S. Marešová: F. Z., Acta scaenographica 6, 1965, s. 15–18; M. Wenigová, Terezínské období F. Z., tamtéž 10, 1969, s. 15–17; E. Šormová: Divadlo v Terezíně 1941/45, Ústí nad Labem 1973, s. 44–65; V. Ptáčková: Česká divadelní scénografie XX. století, Praha 1982, s. 60, 69, 101, 107, 130, 175; DČD IV; M. Kryl: Recitační a divadelní činnost českých vězňů terezínského koncentračního tábora ve světle sbírky Karla Heřmana, Terezínské listy 14, 1985, s. 56–75; O. Pechová: F. Z. a jeho dílo, Židovská ročenka, Praha 1988/89, č. 1, s. 101–107;  M. Bergerová: Ferdinand Pujman a česká scénografická avantgarda, Divadelní revue 1, 1990, č.3, s. 52–62; J. Kroutvor – Z. Lukeš – J. Hilmera – A. Pařík ed.: F. Z.: plakáty, architektura, divadlo, Praha 1991; M. Bílková: Nejen scénografie F. Z., Scéna 17, 1992, č. 4, s. 7; V. Koubská: F. Z. scénograf 1904–1944, Praha 1994; B. Srba: Divadlo za mřížemi, Divadelní revue 6, 1995, č. 1, s. 9–27; E. Šormová: K problematice divadla v Terezíně, Divadelní revue 6, 1995, č. 2, s. 65–72; V. Just – P. Taussig – J. Škorpil: V + W = 100: vždy s úsměvem: pocta Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi, Praha 2005, s. 22–103; V. Koubská: F. Z. 1904–1944, Kutná Hora 2008; L. Peschel: Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945 / Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt 1941–1945, Praha 2008; V. Ptáčková: Divadlo na konci světa, Praha 2008; L. Tvrdíková: Scénograf F. Z., dipl. práce, FF MU Brno 2009; L. Bartošová: Tři balety F. Z., Theatralia 13, 2010, č. 2, s.190–213;  K. Břenová: Terezínská prkna, co znamenala svět, Disk 7, 2012, č. 40, s. 86–95; Z. Lukeš: Architekt, kterého proslavili V + W, Lidové noviny 27, 2014, č.132, s. 29; V. Velemanová: Zrnko z tvorby scénografie Jana Duška do roku 1989 (s důrazem na inscenace se vztahem k dílu F. Z.), Divadelní revue 27, 2016, č. 3, s. 99–122; E. Stehlíková: Do postele s Kressidou, Theatralia 20, 2017, č. 1, s. 73–87; K. Kozlová: F. Z. a jeho tvorba v terezínském ghettu, bakal. práce, FF UK Praha 2019; K. Kozlová: Akční scénografie a její představitel Miroslav Melena, dipl. práce, FF UK Praha 2022;  K. Miholová: Esther [DVD-ROM; cit. 8. 11. 2022]; A. Marxová – J. Daníček: Našemu transportu se říkalo Celá kile [online; cit. 21. 12. 2022], URL: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2001/cervenec-10/nasemu-transportu-se-rikalo-cela-kile/

ČSBS, NDp, NEČVU, EASZK, KBK II

Vznik: 2023