Kreuzmann st., František

Umělecké vlohy zdědil po otci, herci Adolfu Kreuzmannovi (1855–1939), který působil v plzeňském divadle za ředitele V. Budila a v té době se tu i oženil s Josefou Zemanovou. Vedle syna Františka měli ještě dceru Annu (1899–1994), rovněž herečku. K. nebyl studijní typ; 1907 nastoupil na gymnázium, odkud po kvintě přešel na obchodní akademii, kde pobyl jediné pololetí. Poté navštěvoval soukromé lekce herectví u V. Budila a zpěvu u J. Branžovského. Pravou hereckou školou mu ale byly kočovné společnosti; prošel mj. skupinou R. Morávka (1913) a J. Tuttra (1914). Po válce, kterou strávil částečně ve Škodových závodech a částečně u vojenské posádky ve Varnsdorfu, byl angažován v divadle v Plzni (1919–23). Odtud odešel do brněnského Národního divadla (1923–26). Následně byl přizván J. Kvapilem na Vinohrady (1926–40) a poté přešel na dvacet let do Národního divadla. S manželkou, členkou brněnského baletního souboru Valerií Zavadilovou (1909–?), měl dceru Alenu (1929–1993), která se stala herečkou, stejně jako její syn František (* 1963). V 50. letech K. převzal vyznamenání za vynikající práci (1953) a titul zasloužilý umělec (1958). Na sklonku 50. let napsal vzpomínky, zvláště na své angažmá na Vinohradech, které zůstaly v rukopise. Je pochován v rodinném hrobě na plzeňském Ústředním hřbitově.

Po návratu z války nastoupil K. do činohry plzeňského divadla, postupně však přibývaly role v opeře, operetě, a dokonce baletu na úkor činohry. Zprvu se inspiroval otcovým komediálním herectvím, které odpovídalo lehkému operetnímu žánru. Nicméně postupně zřetelně tíhl k rolím charakterním, vážným či tragikomickým. Krátkým paralelním působením v Loutkovém divadle feriálních osad  následoval dobový trend; na scéně se uplatňovala většina tehdejších mladých herců z Tylova divadla. K. zde znovu osvědčil pěvecký talent i komediální nadání. Podstatně delší a plodnější spolupráci s touto scénou a zejména s J. Skupou navázala jeho sestra Anna.

Z Plzně odešel K. do Národního divadla Brno, kde byl opět obsazován téměř výhradně do operních a operetních úloh (Offenbach, Hervé, Strauss, Kálmán aj.), nejčastěji milovnických a komických. Dispozice k rolím klasické, zvláště ruské, dramatiky v něm objevil až režisér J. Bor v Městském divadle na Královských Vinohradech, kam K. přišel na pozvání J. Kvapila 1926. Hercovou doménou se tak postupně stal Dostojevskij, Čechov, Suchovo-Kobylin i Shakespeare a Molière. V postavě Smerďakova z Bratrů Karamazových (1931) postihl psychologickou drobnokresbou příčinu ztroskotání individua i jeho parazitní, dotěrnou podstatu skrývanou pod maskou tichošlápka. Karamazův nevlastní syn byl v K. pojetí podceňovaný, slizký idiot, jehož mysl však pracuje s obdivuhodnou přesností. Zbabělce prozrazoval vyhýbavým pohledem a úsečnými, úspornými větami. Ke Smerďakovi se kritici, kolegové i životopisci opakovaně vraceli jako k jedné z K. životních rolí. Jeho Malvolio z Večera tříkrálového (1937) odmítl směšnost a bláznovství tradičně provázející úlohu. Jako nadutec pyšný na svůj urozený původ a úzkostlivě dbající na náležité šlechtické vystupování byl postavou nebezpečnou a veskrze tragikomickou. Temperament nebyl K. běžnou devizou, ale vyžadovala-li to role, dokázal hrát s procítěním a vášní, v hněvu i bolesti. Taková byla v jeho podání titulní úloha Shakespearova Timona Athénského (1936).

30. léta na Vinohradech byla co do hereckých příležitostí vrcholem K. kariéry. V Národním divadle zahájil sice Jagem v Shakespearově Othellovi (1940), ale další význačné role dostal až na sklonku 50. let. Tehdy byl oceňován za souseda Charleyho ve Smrti obchodního cestujícího či Valentina Kubiše z dramatu P. Karvaše Půlnoční mše (obě 1959).

Po raných komických a milovnických rolích v konverzačních hrách a operetním brněnském tříletí byl K. poněkud jednostranně obsazován do oboru záporných postav – nesympatických intrikánů, povýšeneckých měšťáků, skrblíků, pokřivených charakterů, lidí chladných, necitelných, upjatých, tvrdých. Jako interpret ale nevytvářel jednostranně zlé postavy, vždy se pokoušel nalézt pro ně alespoň částečné ospravedlnění v duševní malosti, negativní rysy postav mírnil, hledal příčiny zloby a sebezápornější charakter dokázal polidštit. Uměl souznít s lidskou bolestí a chápal motivace ukřivděných, pošlapaných charakterů. Mefistofelská podoba ryzího zla mu byla cizí, což mu kritika v určitých postavách vytýkala.

Franze Moora ze Schillerových Loupežníků (1939) nechal K. svádět zápas s vášnivou nenasytnou touhou po moci. V tomto boji s vnitřními démony Franz podléhá, ale je mu dána šance – není zosobněním zla od počátku hry, ale spíše rozštěpenou, mravně nalomenou bytostí. Jago (1940) byl mstící se škůdce, ale herec mu propůjčil záblesky lidství. Díky jeho Alcestovi nebyl Misantrop (1940) hrou o povýšeneckém individuu hodném opovržení, ale tragédií lidského osamocení. Duševní malostí, nikoliv zlou vůlí, se vyznačoval K. úředníček opojený vidinou strmého kariérního postupu v Čapkově Bílé nemoci (1957).

K. zlosyni nebyli jeden jako druhý, herec je dokázal rozrůznit individualizovanými povahovými rysy. I když hrál textově drobnou úlohu, byl vždy řemeslně poctivý, prostý a výrazově určitý. Jeho herectví bylo přesné a pohotové, využívající melodického hlasu. K dramatickým postavám se přibližoval s psychologickým zaujetím i dávkou věcné střízlivosti. V rámci komických figur tíhl ke grotesknosti, sarkasmu, ironii. Dodal často rolím až tragickou směšnost: např. Grumio ve Zkrocení zlé ženy (1931), Ballio z Lišáka Pseudola (1942) aj.

Dramatické postavy charakterizoval již chůzí a zevnějškem. Vytvoření fyzického zjevu pro něj bylo cestou, jak se oprostit od vlastní osoby a porozumět lépe úloze. Tvrdý a jízlivý generál Griggs z Podzimní zahrady (1957) měl vojenské vystupování, pevnou chůzi, nacvičené pohyby veřejného činitele. Proti tomu Charley ze Smrti obchodního cestujícího (1959) svým chováním i kostýmem zdůrazňoval přátelskou dobráckost a snahu pomoci sousedovi.

Školený hlas využíval K. nejen v divadle, ve 20. a 30. letech nahrál lidové a staropražské písně, dobové šlágry i ukázky ze zpěvoher na gramofonové desky, kterých vznikly více než tři stovky. V rozhlasovém nastudování Fidlovačky (1951) vytvořil roli dohazovače Kozelky.

Ve filmu se K. poprvé objevil v polovině 20. let v němých snímcích a po nástupu zvuku se stal vyhledávaným hercem epizodních rolí, kterých ztvárnil více než sto třicet: šikovatel Pačes v Pobočníku Jeho Výsosti (1933), advokát ve snímku Ať žije nebožtík (1935), dvojrole ve filmu Barbora řádí (1935), učitel ve filmech Cesta do hlubin študákovy duše (1939) a Škola, základ života (1938), básník v Dívce v modrém (1939), Šantrůček v Daleké cestě (1949), papežský komisař Tiem v Janu Husovi (1954) či feldkurát Katz v Osudech dobrého vojáka Švejka (1956).

Role                                                                                                                 

Městské divadlo v Plzni

Ješek (O. Fischer: Přemyslovci), Prokop Holý, Hrabě Šlik (A. Jirásek: Jan Roháč) – 1918; Serignan (J. Gilbert: Rozkošná příhoda, opt.), Krupička (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Pastýřův syn (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Petr Zmrzlík ze Svojšína (J. K. Tyl: Jan Hus), Osip Vaislovič Salonov (F. von Suppé: Fatinica, opt.) – 1919; Kapitán Buquet (R. Rolland: Vlci), Větroplach (Z. Uhlířová-Štětková: Čarovné jezero), Nöjd (A. Strindberg: Otec), Václav Strážnický z Kravař (J. T. Tyl: Jan Žižka), Krejčí Jehlička (O. Nedbal: Z pohádky do pohádky, bal.), František Fiala (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1920; Richter (K. Millöcker: Žebravý student, opt.), Vévoda Burgundský (W. Shakespeare: Král Lear), Richter (F. Schubert: Dům u tří děvčátek, opt.), Zloboh (Z. Uhlířová-Štětková: Kněžna čarodějka), Mladý venkovan (A. de Musset: Se srdcem divno hrát), Wambli Wašta (M. E. Selfby: Rudoška Innonoši), Radius (K. Čapek: R. U. R.), Řehořík (F. Šrámek: Hagenbeck), Mráz, Syn Zimy (V. Sokolová: Pohádka o zlatém klíči a živé vodě), Karel Havlíček Borovský, Ruský legionář (J. J. Fiala: Hoši z první linie, opt.), Majitel divadla (R. Leoncavallo: Zaza, opt.), Štupart Weps (R. Piskáček: Výlet pana Broučka do republikánské Plzně, opt.), Kleantes (Molière: Lakomec), Jehuda (J. J. Kolár: Pražský žid), Vendelín Šebánek (R. Benatzky: U Bílého koníčka, opt.), Poslanec Sanne (B. Björnson: Pavel Lange a Tora Parsbergová) – 1921; Principál (B. Smetana: Prodaná nevěsta, op.), Vojevůdce žlutých, Druhý slimák (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), David Wolfram (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Florio (N. Macchiavelli: Mandragora), Jacquelin (J. Gilbert: Cudná Zuzanka, opt.), Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartovna), Alois Klaus (L. Ascher: Taneček Její Výsosti, opt.), Spoletta (G. Puccini: Tosca, op.), Egon Doleček (E. Künnecke: Bratránek z Indie, opt.), Vojtěch (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1922; Baron Karlovič Tausendkragen (R. Strauss: Poslední valčík, opt.), Vasco (M. Nador: Offenbachovy lásky, opt.),  Florián Bezinka (C. M. Ziehrer: Vagabundi, opt.), Otokar (R. Strauss: Cikánský baron), Suitangi (J. Gilbert: Dáma v hermelínu, opt.), Napoleon St. Cloche (E. Kalmán: Bajadéra, opt.), Petr Lempl (G. Jarno: Krista z myslivny, opt.), Lothar (R. Strauss: Kouzlo valčíku, opt.), Hanuš Vejvara (F. Holaender: Kráska z Ostende aneb Tchán Kondelík a zeť Vejvara, opt.), Vicomte Cascada (F. Lehár: Veselá vdova) – 1923; Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1925.

Národní divadlo Brno

Sarecki (P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin, op.) – 1922; Vasco (M. Nador: Offenbachovy lásky, opt.), Sejtko (V. Novák: Lucerna, op.), Leander Bill (J. Gilbert: Káťa tanečnice, opt.), Narcis Marie Kdákal (B. Konrád: Galánečka, opt.), Ambrož Jablátko (L. Fall: Cudný Ambrož, opt.) – 1923; Wallerstein (I. Kálmán: Podzimní manévry, opt.), Principál (B. Smetana: Prodaná nevěsta, op.), Aristid Setelcki (R. Stolz: Zlatý brouček, opt.), Daucier (G. Bizet: Carmen, op.), Sochař (G. Charpentier: Luisa, op.), Emerich (H. Hirsch: Dolly, opt.), Tomy (R. Piskáček: Táta Dlouhán, opt.), Antonín Málek (G. Drégely: Frak, opt.), Falsacappa (J. Offenbach: Bandité, opt.), Koloman Zsupan (I. Kálmán: Hraběnka Marica, opt.) – 1924; Seapin (R. Benatzky: Apači, opt.), Severin Cornichon (F. Lehár: Cloclo, opt.), Tony Hofer (M. Krausz: Láska pusty), Léon Mézaine (M. Yvain: Láska je divná věc, opt.), Thomas Caudenwood (K. Pečke – M. Smatek: Napoleonův trubač, opt.), Kadeřník (R. Strauss: Růžový kavalír, opt.), Jolly Jefferson (B. Granichstädten: Orlov, opt.), Edgar de la Tourelle (L. Fall: Krásná Risetta, opt.), Fridolín (L. Fall: Stambulská růže, opt.) – 1925; Favart (J. Offenbach: Madame Favart, opt.), Leo Clemenseau (P. Mascagni: Si, dáma z Filies-Bergéres, opt.), Daniel (O. Strauss: Terezina, opt.), Jean (M. Yvain: Polibek retů tvých, opt.) – 1926; Beppo (G. F. Malipiero: Svárlivé ženy, op.), Ferdinand Chytil (B. Granichstädten – E. Marischka: Vlaštovčí hnízdečko, opt.), Hugo Motejl (H. Hirsch: Rozpustilá Lola, opt.), Muki (I. Kálmán: Cirkusová princezna, opt.) – 1927.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Skřet (G. Hauptmann: Potopený zvon, j. h.) – 1925; Knock (J. Romains: Knock aneb Triumf medicíny), Vilímek (A. Dvořák: Lvice) – 1926; Jurgen Tesman (H. Ibsen: Hedda Gablerová) – 1927; Zametov (F. M. Dostojevskij, dram. Bor: Zločin a trest), Zvrhlík (H.-R. Lenormand: Jed v krvi), Detektiv (A. Savoir: Osmá a první) – 1928; Tista (R. Krupička: Vršovci), Kostylev (M. Gorkij: Na dně), Smerďakov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Bratři Karamazovi) – 1931; Brown (B. Brecht: Žebrácká opera) – 1930; Kostylev (M. Gorkij: Na dně), Fouché (V. Sardou – É. Moreau: Madame Sans Gêne) – 1931; Grumio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Claude Dabney (H. M. Harwood: Pán v domě), Bronio von Popiel (O. Nedbal: Polská krev) – 1932; Tartuffe (Molière: Tartuffe), Tarelkin (A. V. Suchovo-Kobylin: Smrt Tarelkina), Záleský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Jerry (H. B. Stowe: Chaloupka strýčka Toma) – 1934; Ostrovnov (M. Šolochov, dram. J. Bor: Rozrušená země), Letz (F. Tetauer – E. Vachek: Krev nevolá o pomstu), Diego Menendez (E. O’Neill: Pramen věčného mládí), Thomas Rowlinson (V. Kaverin: Obrácení Mistra Rowlinsona) – 1935; Timon Athénský (W. Shakespeare: Timon Athénský), Demokos (J. Giraudoux: Trojská válka nebude) – 1936; Námořník (S. Bártl: Zkáza eskadry), Pasažér ve člunu, Begriffenfeldt (H. Ibsen: Peer Gynt), Malvolio (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1937; Papežský legát (J. K. Tyl: Jan Hus), Narvko (A. N. Ostrovskij: Talenty a ctitelé), Šipučin (A. P. Čechov: Bankovní jubileum), Icahrev (N. V. Gogol: Hráči), Vojtiš Holuša (F. Sokol-Tůma: Stařík Holuša) – 1938; Franz Moore (F. Schiller: Loupežníci), Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleánská), Barnabáš (J. Giono: Věčná pouť) – 1939; Alceste (Molière: Misantrop), Eduard (F. Kožík: Shakespeare) – 1940; Fedor Iljič Kulygin (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1943.

Národní divadlo

Lionel Bombass (J. Melka: Mistrův mistrovský kus), Jago (W. Shakespeare: Othello), Trčka (F. Zavřel: Valdštýn), Martin, Vodník (J. Kvapil: Sirotek) – 1940; Žlutický (Z. Štěpánek: Nezbedný bakalář), Záleský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Autolycus (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Lužin (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Vratko (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Převor (R. Billinger: Čarodějka pasovská), Dr. z Kellerů (H. Sudermann: Domov), Dr. Timm (C. J. Braun: Prudká zatáčka) – 1941; Matti Niskavuori (H. M. Wuolijoki: Chléb na Niskavuori), Zikmund, Fellerrarius, Markýz de la Valette, Šimon Věrník (J. Bor: Zuzana Vojířová), Don Luis (Tirso de Molina: Sokyně), Ballio (T. M. Plautus: Lišák Pseudolus), Gianni Sorbi (G. Forzano: Průvan), Doktor Celsius (L. Holberg: Spáč), Prokop (V. K. Klicpera: Zlý jelen) – 1942; Loys Lascaris (J. Vrchlický: Soud lásky), Pan Runge (E. Weissenbornová: Linna Nordmannová), Jan Ülü (J. Nyírö: Řezbář Ukřižovaného), Bartůšek (M. Tomanová: Zvon mého města), Valentin Bláha (L. Stroupežnický: Naši furianti), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Sámpán (M. Hlávka: Kavalír Páně), Sedlák Benda (D. C. Faltis: Mraky na nebesích) – 1943; Maximián (Lope de Vega: Císařův mim), Ageláos (S. Lom: Člověk Odysseus) – 1944; Štěpán Páleč (J. K. Tyl: Jan Hus), Belial (J. Drda: Hrátky s čertem), Verner (K. M. Simonov: Ruští lidé) – 1945; Jakub Luciper, Henrych Mates (J. J. Kolár: Pražský žid), Lionardo da Pisa (Z. Němeček: Penězokaz), Důstojník A. S. profesor Kosterka (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Pan Lebonze (J. Anouilh: Kruté štěstí), Skeptik (N. F. Pogodin: Kremelský orloj) – 1946; První muž (J. Mucha: U zlatého věku), Grigorij Nagoj (A. K. Tolstoj: Car Ivan Hrozný), Francouzský generál, Dr. Ohnmacht (F. Peroutka: Oblak a valčík), Charles (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Epistates (L. H. Morstin: Xantipa) – 1947; Artemij Filipovič Zemljanka (N. V. Gogol: Revizor), Durynk (J. Toman: Slovanské nebe), Papelendam (F. Rachlík: Kulový král), Tulák (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Josef Strmeň (I. Stodola: Marína Havranová), Uar Kirillovič Bodajev (A. N. Ostrovskij: Les), Lemanský (L. Kruczkowski: Odvety) – 1848; Ligniere (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Baron Révay (J. Mahen: Janošík), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Bezsemenov Vasilij Vasiljevič (M. Gorkij: Maloměšťáci), Lamminger (A. Jirásek: Psohlavci), Pastor Samuel Gardner (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové) – 1949; Vincenzio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Aleš (A. Jirásek: Jan Žižka), Brighella Sciucalegrandi (C. Goldoni: Sluha dvou pánů), První náčelník sboru starců Pisanských (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Člen vojenské rady, Pyrotechnik (V. V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok devatenáctý) – 1950; Brožek (A. Jirásek: Vojnarka), San Man (T. D. Čun: Na jih od 38. rovnoběžky), Rudolf Bechyně (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka), Anučkin (N. V. Gogol: Ženitba) – 1951; Žán (A. Jirásek: Lucerna), Pěčeněgov (M. Gorkij: Nepřátelé), Starý Ezechiel (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Kosťumov (K. A. Treňov: Ljubov Járová) – 1952; Jedlička (O. Šafránek: Vlastenec), Pavel Kožený, Kašpar Šmejkal, Marek (L. Stroupežnický: Naši furianti), Belial (J. Drda: Hrátky s čertem) – 1953; Koň (M. Gorkij: Nepřátelé), Přednosta stanice (V. V. Ivanov: Obrněný vlak 14-69), Soused (K. Čapek: Loupežník) – 1954; Fedor Iljič Kulygin (A. P. Čechov: Tři sestry), Niu Ťin-sing (A. Jing: Vzdorokrál), Juklíček (M. Stehlík: Vysoké letní nebe), Dr. Werner (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1955; Vašina (A. Jirásek: Otec), Zeman Bonifác Bonafides (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Pan de la Trémouille (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1956; Otec (K. Čapek: Bílá nemoc), Brigeau (N. B. Grieg: Porážka), Generál Benjamin Griggs (L. Hellmanová: Podzimní zahrada), William Rice (J. Osborne: Komik) – 1957; Charley (A. Miller: Smrt obchodního cestujícího), Valentin Kubiš (P. Karvaš: Půlnoční mše) – 1959; Anisimov (D. A. Granin: Po svatbě) – 1960.

Teatralia

Herecká maturita, Svobodné slovo 17. 10. 1970.

Prameny

Archiv ND: složka F. K.

NMd: fotografie, korespondence.

Archiv města Plzně: rodinný archiv Kreuzmannů (osobní doklady, korespondence, vzpomínky, novinové výstřižky, fotografie, korespondence).

Matrika narozených Plzeň, vnitřní město 1895–1896 [online], URL: https://www.portafontium.eu/iipimage/30067257/plzen-073_1130-n?language=cs&x=84&y=356&w=458&h=167.

Literatura

J. B., Venkov 28. 11. 1925 [ref. Strakonický dudák]; J. B. Moucha, Rozkvět 20, 1927, č. 45, s. 4 [ref. Pimpeta]; Bed, Večer 26. 9. 1927 [ref. Hedda Gablerová]; M. Rutte, Národní listy 9. 6. 1928 [ref. Osmá a první] + 24. 1. 1928 [ref. Zločin a trest]; F. Šb., Nová doba 25. 12. 1929 [ref. Přerušené líbánky]; Bed. Pch., Večer 12. 3. 1930 [ref. Žebrácká opera] + 18. 6. 1930 [ref. Dobrodružství paní Ireny]; Paulík, Rozpravy Aventina 6, 1931, s. 311 [ref. Bratři Karamazovi]; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 45; K. Engelmüller, Národní osvobození 16. 2. 1934 [ref. Tartuffe]; kov–, Večer 12. 3. 1934 [ref. Chaloupka strýčka Toma]; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 22. 9. 1934 [ref. Bankrotář a kramářka]; kov–, Večer 18. 10. 1934 [ref. Živý nebožtík] + 16. 11. 1934 [ref. Smrt Tarelkina]; jv. [J. Vodák], Český směr 29. 3. 1935 [ref. Krev nevolá o pomstu]; AMB [A. M. Brousil], Večer 17. 10. 1935 [ref. Obrácení Mistera Rowlinsona]; kov–, Večer 10. 12. 1935 [ref. Pramen věčného mládí] ● ref. Timon Athénský: B., Lidové noviny 21. 1. 1936; jv. [J. Vodák], České slovo  21. 1. 1936 ● B., Lidové noviny 31. 10. 1936 [ref. Trojská válka nebude]; AMB [A. M. Brousil], Večer 25. 9. 1937 [ref. Cid]; B., Lidové noviny 9. 5. 1937 [ref. Peer Gynt]; kd., Lidové noviny 10. 11. 1938 [ref. Talenty a ctitelé]; E. Štýbr, Světozor 39, 1939, s. 257 [ref. Loupežníci]; kd., Lidové noviny 28. 1. 1939 [ref. Panna Orleánská]; kov –, Večer 25. 2. 1939 [ref. Věčná pouť] + 15. 3. 1940 [ref. Shakespeare]; B., Lidové noviny 20. 10. 1940 [ref. Othello]; V. A. Marek: Náš filmový portrét: F. K., Kinorevue 5, 1941, č. 36, s. 186; jr., Národní listy 18. 1. 1940 [ref. Misantrop]; AMB [A. M. Brousil], Venkov 14. 4. 1942 [ref. Lišák Pseudolus]; J. K., Lidové noviny 16. 2. 1944 [ref. Císařův mim]; J. Vodák: Shakespeare. Kritikův breviář, Praha 1950, s. 36, 460; jtg [J. Träger]: Šedesát let herce F. K., Svobodné slovo 9. 10. 1955; J. Pober, Práce 2. 7. 1957 [ref. Podzimní zahrada] ● nekrology: J. Š.: Sympatický herec nesympatických rolí, Práce 11. 10. 1960; J. Träger: Herec rodem i sudbou, Divadelní noviny 4, 1961, č. 11, s. 2; of: Za F. K., Tvorba 26, 1961, č. 1, s. 20 ● A. Kreuzmannová: Můj otec, bratr a já, Lidová demokracie 22. 6. 1979; J. Kutina: Malá vzpomínka, Lidová demokracie 12. 12. 1980; DČD IV; E. Dufková: Putování múzy Thálie. Sto let stálého českého divadla v Brně (1884–1984), Brno 1984, s. 65–67; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 335; E. Syřínková: Osobnost českého herce F. K. st., diplomová práce, FPE ZČU Plzeň, 2022 ● A. Janovská: Se špatnými vlastnostmi se pracuje líp aneb Populární zlosyn na roztrhání. Tajnosti slavných [online], cit. 7. 2. 2023, URL: https://www.krajskelisty.cz/praha/28132-se-spatnymi-vlastnostmi-se-pracuje-lip-aneb-popularni-zlosyn-na-roztrhani-tajnosti-slavnych.htm; ND Brno – archiv inscenací a umělců [online], cit. 9. 2. 2023, URL: http://ndbrno-onlinearchiv.cz/o-divadle/online-archiv?lang=1; J. Rosák: Herec F. K.. Moje rodina byla plná umělců; už od pradědy [online], 8. 9. 2023, URL: https://www.mujrozhlas.cz/tandem/herec-frantisek-kreuzmann-moje-rodina-byla-plna-umelcu-uz-od-pradedy ● Dobrák v rolích zlosynů [TV dokument], 1950 ● Historie psaná šelakem. Zpívající herec F. K. [CD], 2017.

ČBS, NDp, PBJ I, VD 90

Vznik: 2023