Pocházel z pražské mlynářské rodiny, otec vlasteneckého smýšlení byl společensky i politicky činný. Starší bratr Vincenc V. Haštalský byl žurnalista, překladatel a politik radikálně demokratické orientace. Po skončení studií na pražské polytechnice (1861) se V. věnoval výhradně novinářství a práci překladatelské. Vstoupil do redakce Času, od 1862 byl spolupracovníkem Hlasu, který 1865 splynul s Národními listy. Publikoval i v Květech, Literárních listech, Lumíru, Obrazech života, Rodinné kronice. 1864–65 spoluredigoval beletristický časopis Čech. 1867 doprovázel jako zpravodaj Národních listů a člen spolku Svatobor českou delegaci na cestě přes Petrohrad do Moskvy u příležitosti Všeruské národopisné výstavy. Po návratu vydal učebnici ruštiny Ruský tlumočník. Byl členem literárního odboru Umělecké besedy. Spolu s manželkou Eufrozinou, dcerou K. Sabiny, se 1870 odstěhoval do tehdy ruské Rigy, kde převzal redakci politického listu Rižskij věstnik. Od 1876 byl profesorem na gymnáziu v ruském Orenburgu (město ležící severně od Kazachstánu), kolem 1880 se stal gymnaziálním inspektorem v arménském Jerevanu, kde působil do smrti. Příčina časné smrti ani místo posledního odpočinku nejsou známy.
V. slavjanofilství dalo vzniknout řadě překladů literatury ruské (Gogolovy Mrtvé duše, Gončarovův Oblomov, Lermontova poema Démon, povídky A. S. Puškina, L. N. Tolstého, I. S. Turgeněva aj.), ukrajinské (básně T. Ševčenka) a polské. Z francouzštiny přeložil román A. Dumase st. Pařížští mohykáni.
Výrazný byl V. přínos repertoáru PD šedesátých a začátku sedmdesátých let. Jeho zásluhou se na české jeviště dostal A. N. Ostrovskij (hry Chudoba cti netratí, Výnosné místo a Bouře), ale také I. A. Mann (Obecné blaho) či N. I. Černjavskij (Občanský sňatek). Z francouzské dramatiky měla silný ohlas Sardouova Vlast (uváděná také téměř všemi cestujícími společnostmi), překlad však kritika označila za nepříliš plynulý a málo básnický. V. převedl do češtiny také Molièrova Misantropa (pod názvem Nevlídník) a několik módních, nenáročných konverzačních veseloher. Z polštiny překládal hry A. Fredra (Panenské sliby aneb Magnetismus srdce, Pomsta).
Pseudonymy a šifry
Emanuel, E., E. P-ý, E. V., -r-
Překlady
K. Kloučková [?]: Ladislav Hunyady aneb Pomsta cikánského děvčete, StD 1860; H. Meilhac: Opisovač, PD 1865; T. Barrière, J. Lorin: U klavíru, PD 1865; Molière: Nevlídník [Misantrop], PD 1866; A. N. Ostrovskij: Chudoba cti netratí, PD 1867; A. Förster dle T. Barrièra: Oheň v dívčí škole, PD 1867; A. N. Ostrovskij: Výnosné místo, PD 1869, t. 1881; K. Juin, L. Flerx: Servus! pane Svobodo [Servus Herr Stutzerl!], PD-AH 1869; A. Fredro: Panenské sliby aneb Magnetismus srdce, PD 1869, t. 1872; V. Sardou: Vlasť, PD 1870, i t.; A. N. Ostrovskij: Bouře, PD 1870; E. Grangé, Lambert-Thiboust, E. de Najac: Maškarní ples [La Fête des loups], PD-AH 1870; J. A. Fredro: Před snídaním, t. 1870; A. Fredro: Pomsta, PD 1871; I. A. Mann: Obecné blaho, PD 1871; L. Leroy, Régnier: Nad propastí [Le chemin retrouvé], PD 1873; N. I. Černjavskij: Občanský sňatek, PD 1873.
Prameny a literatura
J. N. [Neruda], ref. Výnosné místo, Národní listy 10. a 11. 5. 1869; X, ref. Vlast, Česká Thalia 4, 1870, s. 11●; nekrology: Literární listy 12, 1891, s. 211; Národní listy 30. 4. 1891, odp.; Hlas národa 1. 5. 1891; nesign. [J. Neruda], Humoristické listy 33, 1891, č. 19, s. 1 → Podobizny IV, 1957●; K. Kazbunda: Pouť Čechů do Moskvy a rakouská diplomacie, 1924, s. 43n.; R. Grebeníčková, in sb. Čeští radikální demokraté o literatuře, 1954, s. 283n., 286; M. Bidlas: A. N. Ostrovskij v české publicistice počátkem šedesátých let XIX. století, Československá rusistika 6, 1961, s. 167–169. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1130–1131
