Psán též Ulík, Ullík. – Pocházel z rodiny úředníka. Otec pracoval u okresního soudu v Berouně, posléze byl kancelistou zemského úřadu v Praze. U. studoval 1854–61 na pražské akademii u M. J. Haushofera. V listopadu 1864 se oženil. Ve studiích pokračoval 1871–74 na krajinářské škole E. Schleicha v Mnichově, kde žil do 1877. Během tamního pobytu maloval alpskou krajinu, po návratu do Čech se ústředním námětem jeho olejů a akvarelů staly hrady a zříceniny (Bezděz, Karlštejn, Křivoklát, Orlík, Střekov aj.). Jeho malířská tvorba navazovala na dílo A. Mánesa a předznamenávala dílo J. Mařáka. Získala značnou popularitu romantickým ztvárněním ikon české krajiny a historie, které spájelo dramatický a dekorativní účin s vlasteneckým podtextem. Ač patřil k oblíbeným malířům, žil nuzně z nevelkých honorářů za ilustrace v časopisech (Světozor a Květy). Byl členem sdružení výtvarníků Spolek sv. Lukáše. Zemřel předčasně, pochován je na Olšanských hřbitovech.
Záhy se začal uplatňovat jako malíř divadelních opon a dekorací. První oponu vytvořil již 1865 pro ochotnický spolek v Berouně (další např. pro divadlo v Nymburce, 1872), dekorace maloval pro ochotníky v Lounech a Mladé Boleslavi a pro divadlo v Prešpurku [Bratislava]. 1869 získal významnou zakázku na vytvoření obecného dekoračního vybavení pro nové Malé německé divadlo v Plzni (arch. J. Niklas), na níž spolupracoval s A. Morávkem. V U. dekoracích bylo hráno zahajovací představení 21. 10. 1869 (Rossini: Wilhelm Tell, pohostinsky soubor StD). 1862–64 byl pověřen doplnit kulisové dekorace PD sadou dílčích, především plastických prvků. Už tehdy se ucházel o místo dekoračního malíře, byl však odmítnut. Získal je až v červenci 1877 a v PD byl zaměstnán do 1880. Pro německou Feichtingerovu společnost vytvořil 1878 dekorace ke dvěma výpravným titulům (Verne – Bruno: Der Courier des Zaren; Genée: Der Seekadet), 1880 si u něho (a R. Skály) ředitel H. Pord objednal dekorace pro své Letní divadlo v Litoměřicích; je možné, že U. měl zakázky i od jiných ředitelů.
V U. divadelních dekoracích je zřetelně patrné krajinářské školení, které zúročil zejména při modelování prostoru exteriérových scén. Zrcadlí se v nich také jeho hluboký smysl pro architektoniku scénického prostoru. Stylově se dekorace ještě řadily k pozdně romantické konvenci, avšak některé postupy již svědčily o jejím překonávání směrem k realistickým tendencím analogickým programu Meiningenských. Např. pro výpravu ke Smetanovu Tajemství (1878) hledal reálné předobrazy v okolí Bezdězu, kde načrtl soubor skic budoucích dekorací (kresebný přepis pořídil A. Gareis ml.). Poslední U. prací pro PD byla výprava k verniádě Dítky kapitána Granta (1880). S malířskou dovedností a technickou obratností zobrazil rozmanitá exotická prostředí a jejich proměny v ročních obdobích. Pokračoval ve snahách E. Herolda nahrazovat typové dekorace individuálními výpravami pro konkrétní díla, v PD měl však možnost realizovat je hlavně v oblasti opery.
Výpravy činoher
PD
E. Gondinet: Gavaut, Minard a spolek (Salon) – 1877; F. V. Jeřábek: Syn člověka čili Prusové v Čechách r. 1757 (Gotický sál) – 1878; J. J. Kolár: Pražský žid (Město Praha – prospekt), W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské – 1879; J. Verne, A. Dennery: Dítky kapitána Granta – NČD 1880.
Feichtingerova spol.
J. Verne, Bruno: Der Courier des Zaren – 1878.
Prameny a literatura
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 660, obr. 703, 704. AMP: Sbírka matrik, JAK O7, matrika oddaných fary u sv. Jakuba 1851–1869, s. 213 [24. 11. 1864]. ■ Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1875, s. 261 [Plzeň, jako Uhlik]; Leitmeritzer Zeitung 6. 3. 1878 [Feichtingerova spol.]; nesign.: Jeho místo co divadelní malíř…, Hudební a divadelní věstník 1, 1878, s. 47; B.: Syn člověka od Jeřábka, tamtéž, s. 276●; úmrtí a nekrology: Národní listy 11. 1. 1881; Urbánkův Věstník bibliografický 2, 1881, s. 211; b., Ruch 3, 1881, s. 44●; M. T.: U. výstava, Národní listy 21. 12. 1881; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 31, 37, 43, 308; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, s. 332, 359, 361, 373, 375, 385; A. Chaloupka: Česká divadelní dekorace, 1939, s. 10; J. Květ, in H. U., kat. výstavy, 1943; J. Patejdl: Historie Tylova divadla, in Městská divadla v Plzni. Divadelní almanach, Plzeň 1947, s. 47–51; L. Klosová: K inscenačním otázkám opery a činohry Prozatímního divadla, ČNM 135, 1966, s. 212–218; DČD III; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862 až 1883, SPFF BU 49, 2000, ř. Q – teatrologická a filmologická 3, s. 37n., 47n., 52–62; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 33; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1946, 2002, s. 406, 407; DČVU III/1, 2; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Div. odd. Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 93n., 97; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 202, 205, 212, 224–232. ■ HD, NDp, NEČVU, Otto, Toman, Wurzbach; Místopis I [Beroun], PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1128–1129
