Syn řezníka ve Staňkově. Vystudoval nižší stupeň reálného gymnázia v Plzni; po čtvrté třídě, kterou dokončil 1873, dále nepokračoval. Tradované tvrzení o studiu na české technice v Praze matriky školy nepotvrzují. Čím se zabýval v letech po skončení školy a před odchodem k divadlu není známo. 1880 debutoval jako herec u společnosti J. E. Kramuela. 1881 jej angažoval pro svou první plzeňskou sezonu F. Pokorný, u něhož se vypracoval na ceněného tenoristu a zpěvoherního režiséra; zpíval tu všechny první tenorové party (Manrico, Verdi: Troubadour; Florestan, Beethoven: Fidelio; Alfréd Germont, Verdi: La Traviata; Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta; Faust, Gounod: Faust a Markétka ad.). V prvních letech užíval pseud. František Aleš. 1884 hostoval v opeře pražského ND (Masaniello, Auber: Němá z Portici), ale zřejmě neúspěšně, neboť nedošlo ani k dalšímu hostování, natož k angažmá. Počátkem 1888 vedl jako artistický správce společnost nemocného F. Pokorného, od něhož posléze odkoupil zpěvoherní fundus včetně notového materiálu a na podzim 1888 zahájil činnost s vlastní operní, operetní a činoherní společností (převzal značnou část personálu F. Pokorného). Koncesi měl zpočátku jen pro Moravu, již od 1889 i pro Čechy. Na léto soubor někdy rozpouštěl (1891, 1898). 1900–02 měl zadáno staré divadlo v Plzni, kde se 1902 ucházel o místo ředitele nového divadla, ale městská rada vybrala V. Budila. 1902 nepřijal nabídku na šestiměsíční turné v Rusku, 1905 se neúspěšně snažil o pronájem brněnského ND. 1908 uzavřel tříletou smlouvu na čtyřměsíční sezony v Národním domě v Moravské Ostravě (tzv. Divadlo moravských měst), z nichž uskutečnil pouze dvě, třetí přepustil K. Komarovovi. Od září 1912 do dubna 1913 provozoval divadlo Deklarace na Žižkově. Poté koncesi často pronajímal (1913–14 J. Peršlovi, 1920 F. Vlčkovi), v posledních letech života ji využíval k příležitostným výdělečným podnikům, jimiž si vylepšoval svízelné hmotné poměry. Zastával funkce ve stavovských organizacích (předseda Svazu divadelních ředitelů, místostarosta ÚJČH), počátkem desátých let byl i místopředsedou Divadelní rady pro Království české. Zemřel na zápal plic způsobený prochladnutím při zájezdu s K. Hašlerem do Jičína. Manželka Magdalena (roz. Rambousková) byla operní sboristkou a činoherní epizodistkou.
Původní pěveckou činností tíhl T. i jako ředitel ke zpěvohře, v níž postupně vyměnil pěveckou aktivitu za činnost režijní. Uváděl hojně operety (také ve vlastním překladu Millöckerova Ubohého Jonathana, 1891) a na venkovské poměry i dosti velkorysý operní repertoár, zahrnující českou a cizí tvorbu (Smetana, Dvořák, Blodek, Šebor, Hřímalý; Weber, Verdi, Gounod, Flotow aj.). Velký význam měla do konce devadesátých let i T. činohra. Spolehlivé jádro tvořila starší dramatika domácí (Klicpera, Tyl, Kolár, Bozděch) doplňovaná díly soudobých autorů zvláště realistického směru (Šubert: Jan Výrava, 1888, Velkostatkář, 1892; Štolba: Závěť, Maloměstští diplomaté – 1889; Stroupežnický: Sirotčí peníze, 1888, Naši furianti, Zvíkovský rarášek – 1889, Na Valdštejnské šachtě, 1894; Preissová: Gazdina roba, 1890, Její pastorkyňa, 1891; Jirásek: Vojnarka, 1892; Svoboda: Směry života, 1892, Útok zisku, Rozklad – 1894; J. Hilbert: Vina, 1896). T. dával osvědčené zahraniční tituly (např. Raupach: Mlynář a jeho dítě; Scribe: Sklenice vody; dramatizace Verneova románu Carův kurýr apod.), světovou klasiku zařazoval výjimečně (Lope de Vega: Sedlák svým pánem, 1892), ze současných dramatiků častěji H. Sudermanna (Čest, 1891; Domov, 1894) či H. Bahra. Režii činohry svěřil herci J. Biedermanovi, v souboru se do konce devadesátých let vystřídali V. Bartovský, Z. Biedermanová, K. Harry, manželé A. a B. Houdkovi, A. Jiřikovský a jeho budoucí manželka V. Šemberová, B. Lachman, A. Marek, A. Vojta-Jurný, manželé J. a A. Zelenkovi ad. Do 1900 T. kočoval po venkovských štacích; největší vliv měl na Moravě, kde přispíval k vyrovnání s divadelním vývojem v Čechách. Mnohdy tu poprvé (i ve větších městech) představil realistickou dramatiku. Operními a operetními představeními podněcoval divadelní a pěvecké spolky (v Kroměříži a Olomouci) k činnosti v tomto směru. Od počátku 20. stol. se snažil zakotvit trvaleji na jednom místě. Podařilo se mu získat na dvě zimní sezony staré plzeňské divadlo, kde nabídl řadu novinek (Halbe: Matka země; Drachmann: Byl jednou jeden král; Čechov: Strýček Váňa; Viková-Kunětická: Přítěž; Lothar: Král Harlekýn; Heijermans: Naděje; Bjørnson: Nad naši sílu – s hostujícím E. Vojanem). Nejvýraznější osobností souboru byl herec a režisér J. Pulda, členy ansámblu byli A. Betka, Z. Biedermanová, H. Jelínková (provd. Vojtová), A. Kreuzmann, J. Machová, A. Puldová-Košnerová, J. K. Splavec, A. Špillingová, M. Vintrová (provd. Bečvářová) aj. Plzeňské dvouletí však T. finančně vyčerpalo, po odchodu několika kvalitních herců činohra umělecky poklesla a začala převažovat opereta. Tento směr stvrdily i dvě ostravské sezony, tamní publikum preferovalo zpěvohru a o činohru jevilo jen nepatrný zájem. Režiséry činohry byli herci K. Motýl (1908/09) a E. Povolný (1909/10), hráli O. Alferi, V. Horská, V. Hrabě, F. Kudláček, L. Kudláčková, J. Pacák, M. Pacáková, J. Šimek ad. Stagnace společnosti pokračovala za T. krátkého a neúspěšného působení v žižkovské Deklaraci 1912. Během 1. světové války a v letech poválečných živořila až do svého zániku, téměř bez činohry, jako druhořadý zpěvoherní podnik.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, Staňkov 20, matrika narozených 1814–1871, fol. 198, obr. 200. NA: fond PM 1891–1900, kart. 2552, sign. 8/6/20/5 [koncese]. ■ Třetí zpráva vyššího reálného gymnasia v Plzni za šk. léta 1869/70–1872/73, Plzeň 1873, s. 42; –a-, Česká Thalia 4, 1890, s. 10; Besední listy 2, 1893/94, s. 53 [oboje T. spol.]●; úmrtí a nekrology: Národní politika 28. 2. 1928; Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 251n.; Divadlo 8, 1928/ 29, č. 8, s. 8; J. B., Venkov 3. 3. 1929●; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 87, 96, 107, 120n., 125, 143, 145, 161n., 172–176, 229 + Čtyři herečky, 1967, s. 51, 63, 77; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci I, red. J. Stýskal,1981, s. 88, 106n., 110, 113; J. Štefanides: České divadlo v Moravské Ostravě 1908–1919, Olomouc 2000, s. 17, 19, 23, 25, 27n., 30–37, 54n., 65n., 74, 78, 83, 89, 105n., 110, 131, 133. ■ EDS[Trnkova spol.], HD, PBJ II; Buchner, Plzeň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1105–1107
