Byl synem vysokého úředníka. Po maturitě na gymnáziu v Drážďanech se obrátil k divadlu (debutoval 1824 ve Vídni) a stal se hercem německých společností. 1828 působil u ředitele J. Suvara, s nímž patrně poprvé přišel do Čech; společnost hrála od počátku roku v Hradci Králové, kde se T. setkal s V. K. Klicperou, s nímž se na celý život spřátelil a který pro jeho benefici přeložil svou dramatickou báseň Valdek. 1832 vystupoval v městském divadle v Brně za ředitelství H. Schmidta. 1838/39 byla jeho dalším známým působištěm letní scéna městského divadla v Pešti [Budapešť], kde se uplatnil též jako režisér. Od 1845 se mu dařilo získávat do nájmu městská a zemská divadla, nejprve spojené scény v Lublani a Terstu, od poloviny května 1847 v Lembergu [Lvov]. V červnu 1848 převzal divadlo v Klagenfurtu, k němuž opět připojil Terst a Lublaň. 1850–53 měl poprvé možnost řídit velkou scénu ve Štýrském Hradci (osm sólistů opery, devatenáct herců, tři tanečnice a dvanáct elévek, čtyřiadvacet sboristů, dvaatřicet hráčů orchestru, dva kapelníci). Stále vystupoval jako herec, většinu her připravoval i režijně. Radikálně omezil zábavný repertoár (hry vídeňských předměstských scén), hojně pěstovaný za jeho předchůdců. Jeho dramaturgie obsahovala řadu oper, první operety a sto šedesát sedm činoherních titulů. 1853–58 měl pronajato německé divadlo v Rize, s jehož souborem, který se věnoval zvláště opeře, zajížděl do okolních měst i na delší stagiony do Helsinek (1857 uvedl ve Finsku vůbec poprvé Wagnera – operu Tannhäuser). S pověstí zkušeného podnikatele zvítězil v konkursu, který zemský výbor vypsal 1857 na pronájem StD od Velikonoc 1858. V Praze spolupracoval s předchozím ředitelem StD J. A. Stögerem, který mu jako tichý společník vypomáhal finančně a zasvětil jej do problémů pražského prostředí. 1859 vybudoval T. se Stögerovou pomocí velkou scénu pro letní provoz – Novoměstské divadlo (bylo majetkem T. a jeho rodiny). Technicky dobře vybavená budova sloužila zejména náročnému opernímu a výpravnému repertoáru a přispěla ke zdokonalení české i německé inscenační praxe. V období od otevření českého PD 18. 11. 1862 do března 1864 vedl T. z pověření zemského výboru obě pražské zemské scény. Po definitivním osamostatnění PD byla ředitelská místa od Velikonoc 1864 nově obsazena: ve StD R. Wirsingem a v PD F. Liegertem. Ten se po necelých dvou sezonách dostal do závažných finančních obtíží a v novém konkursu získal T. od září 1865 opět ředitelství PD. Po vypuknutí prusko-rakouské války na základě standardního článku všech ředitelských smluv o „zásahu vyšší moci“ soubor PD k 1. červenci 1866 rozpustil. Po dohodě s intendantem F. L. Riegrem zapůjčil českým hercům Novoměstské divadlo a přenechal jim příslušnou část subvence, aby mohli provozovat české hry. Sám Prahu okupovanou pruským vojskem opustil. Od září 1867 do Velikonoc 1870 řídil zemské divadlo v Linci. Pak usiloval o zadání divadla v Karlových Varech, ale neuspěl. Vrátil se do Prahy a žil jako soukromník z výnosu Novoměstského divadla. 1872 podlehl déle trvající chorobě, pochován byl na Olšanských hřbitovech.
Za své první pražské ředitelské éry vedl T. v prvních čtyřech letech StD, sdružující německojazyčný a českojazyčný provoz, jejichž poměr doznal pod vlivem politického vývoje (pád bachovského absolutismu a obnovení ústavního života 1860) značných změn. Dosavadní německou hegemonii zrušilo na jaře 1861 rozhodnutí českého sněmu o rovnoprávném uspořádání divadelních záležitostí (následně uděleny dvě subvence – česká a německá). Nově jmenovaný intendant českého divadla F. L. Rieger prosadil v zemském výboru rozšíření termínů vyhrazených českým představením ve StD a T. se zavázal zařadit – do doby otevření PD – osmnáct českých čtvrtků v hlavní budově a dvaaosmdesát českých představení v Novoměstském divadle. Ve věci osamostatnění české scény se dále neangažoval, veškerá jednání vedli herci a intendant. Obzvláště náročné bylo období 1862–64, kdy řídil obě scény. Podle smlouvy se zemským výborem měl udržovat dva oddělené soubory, tento závazek však mohl realizovat pouze částečně. Český soubor se postupně dobudovával, odchod řady herců do PD znamenal pro StD oslabení činoherního ansámblu, provozní komplikace působilo využívání dekorací a kostýmů oběma divadly (v PD se fundus teprve vytvářel).
Když T. 1858 nastoupil do StD, českojazyčný provoz se omezoval prakticky jen na činohru; opera trpící nedostatkem kvalifikovaných zpěváků stagnovala (do počátku 1861, kdy její vedení převzal kapelník J. N. Maýr, se konala pouze tři představení; hudební divadlo zastupovaly dvě frašky se zpěvy, čtyři balety a pantomimy, jeden melodram). T. nabídl vedení českých představení Klicperovi, ten však ze zdravotních a věkových důvodů odmítl. T. potvrdil stávajícího vrchního režiséra J. Chauera ve funkci, po jeho smrti ji zastával od 1859 J. J. Kolár. K prvnímu českému představení své ředitelské éry zvolil T. truchlohru Soběslav od V. K. Klicpery, u nějž také objednal zahajovací proslov. Ač omezován neznalostí jazyka, převzal režii některých českých představení, především se však staral o materiální a správní aspekty provozu. Do PDbyl přijat Pavel Švanda ze Semčic jako organizátor budoucí samostatné činohry. Po vypršení první smlouvy 1864 odcházel T. ze StD i PD se značnými dluhy. Jeho nástupce (a věřitel) F. Liegert se záhy zadlužil také. Když nebyl schválen Liegertův a Wirsingův projekt sloučení českého a německého divadla, předložený v červnu 1865 zemskému výboru, a Liegert musel na další činnost v PD rezignovat, dostal se T. s Riegrovou podporou zpět do vedení českého divadla. Vedly k tomu zejména praktické důvody: ač již nedisponoval materiálním zázemím StD, vlastnil Novoměstské divadlo, jež mohlo poskytnout české scéně významné služby. Činohru řídil nadále P. Švanda (v opeře vedené J. N. Maýrem se 1866 uskutečnily první dvě premiéry Smetanových děl: Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta v první verzi). V českém tisku byl T. často předmětem kritiky. Vytýkal se mu nezájem o českou kulturu a údajné zištné důvody, jež ho vedly k pronájmu PD. Ryze podnikatelský zájem, s nímž do českého divadla vstupoval, nelze popírat, avšak jeho ředitelská zkušenost a materiální zázemí pomohly českému divadlu v době, kdy se v českém prostředí odpovídající osobnost nenašla.
Prameny a literatura
NMd: pozůstalost J. Vondráčka, zvl. kart. 12 a 15 [archivní materiál]. KČD: fotokopie cedule K. Meisl: Honzíček Tolpatsch’s aus Leitomischel komische Abenteuer oder Ein Tag in Brünn, Brno 30. 12. 1832. ■ J. Pešek: Kočující divadelní společnosti v Hradci Králové, Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 545; Theateralmanach [Wien], 1839, s. 55; nesign.: Máme ředitele divadelního, Slavoj 7, 1865, s. 52–54; Teuber III, zvl. s. 485–584, 680–683, 787; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], zvl. s. 27, 29n., 37, 46, 48; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, zvl. s. 80–88, 98–102; H. Wimmer: Das Linzer Landestheater 1803–1958, Linz 1958; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 55 až 89; V. Justl: V. K. Klicpera, 1960, s. 38n., 90, 119, 182, 199; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta, 1963, s. 33, 39, 41, 46, 68; Das Grazer Schauspielhaus, Graz 1964, s. 105n.; E. Grünsteidl: Die Geschichte des Linzer Landstädtischen Theaters im 19. Jh., dis., Universität Wien 1970; DČD III; G. Noé: Das Grazer Theater um die Mitte des 19. Jhs., Zeitschrift des Historischen Vereines für Steiermark [Graz] 84, 1993, s. 157–169; J. Got:Das Österreichische Theater in Lemberg im 18. und 19. Jahrhundert, Wien 1997, I, s. 417, 456–467, 476n., 479, 484; II, s. 492n.; M. Trávníčková: Prozatímní divadlo 1862–1883, Sborník NM v Praze, ř. A – Historie 57, 2003, č. 3–4. ■ ČHS, HD, Kosch, NDp, Wurzbach; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1100–1102
