Křtěn Václav Alois. Pocházel z rodiny hraběcího valdštejnského kuchaře. Mladší bratr filologa, spisovatele a překladatele Karla Ignáce T. 1775–80 studoval na Akademickém gymnáziu, kde jeho spolužáky byli F. Heimbacher, V. Mertlík, M. Majober, K. Pluth a M. Stuna, budoucí spolutvůrci Vlastenského divadla a jeho repertoáru. 1780–82 pokračoval ve studiích na filozofii a dosáhl hodnosti magistra. Od 1784 byl policejním komisařem u pražského magistrátu. Současně začínal psát českou poezii a překládat divadelní hry. 1785 redigoval časopis Das Pragerblättchen (vycházel jen od července do září), literárně debutoval prvním svazkem sborníku Básně v řeči vázané a na divadle se uvedl překladem Weidmannovy hry Štěpán Fedynger neb Sedlská vojna. Z místa policejního komisaře byl 10. 10. 1789 propuštěn pro zanedbávání úředních povinností a pro podezření ze zpronevěry. Poté se cele věnoval divadelní činnosti. 1789–99 byl členem souboru Vlastenského divadla (dvakrát nakrátko propuštěn: na jaře 1793 za vystoupení v podnapilém stavu, v létě 1796 z neznámých důvodů), kde účinkovala od 1793 i jeho první manželka, dcera herce L. Haima Josefa († asi 1799). Souběžně redigoval Schönfeldské c. k. pražské noviny (červen 1789 – duben 1790), s hercem Merunkou vydával 1791 Journal c. k. privilegovaného Vlastenského divadla U Hybernů (nedochováno). 1799/1800 vedl, zprvu s V. Svobodou, hereckou společnost v Liberci a v Hrádku n. Nisou, která pro dluhy záhy skončila. 1801 hrál se skupinou herců ve Šternberku, po jejím rozpadu byl 1802 angažován v Brně a nejpozději 1804 v Opavě u V. Mihuleho, kde od 1802 působila jeho druhá manželka Josefa, roz. Groisingerová. 1805 oba manželé přešli do divadla knížat Anhalt-Köthen-Pless na zámku ve Pštině [tehdy Pless] nedaleko Katovic, které řídil J. Sartori. T. tu zaujal přední místo. Soubor zajížděl hrát i do okolních měst (Glivice, Opole, Olešnice, Kališ). Koncem 1806 se vrátil do Prahy k pozůstalostnímu řízení po otcově smrti a zdržoval se tu ještě 1807. Jeho další známé divadelní působiště bylo u ředitele J. Ch. Kuntze v Prešpurku [Bratislava] a v Rábu (od května 1809 do jara 1810), od června 1810 hostoval v Budíně a Pešti [Budapešť]. 1811–12 byl angažován u I. Siegeho (ve Znojmě a Jihlavě), údajně též jako režisér. Po Siegeho vypovězení ze Znojma kočoval 1812–16 po Moravě a Dolních Rakousích s malou společností J. Kronese, který byl předtím i se svou rodinou rovněž u Siegeho. 1816 je doložen u společnosti ředitele K. Via v rakouském Stockerau. Poté se jeho stopa zcela ztratila a další osudy i úmrtí zůstávají stále tajemstvím.
První T. známý překlad divadelní hry (Schikaneder: Die Lyranten, dochovaný ve třech opisech s různými názvy, nejstarší s tit. Comica opera Veselá bída anebo Nuzní hudebníci) pochází z doby před vznikem Vlastenského divadla. Tehdy se T. jako redaktor časopisu Das Pragerblättchen věnoval divadelní kritice i historii (mj. stať Kurze Geschichte der Prager Schaubühne, 1785) a patřil k vůdčím osobnostem v okruhu iniciátorů českého divadla. Své představy a názory o divadle vtělil i do povídky Kníže a divadlo, otištěné v novoročním čísle Pražských novin 1790. V jazykově utrakvistickém Vlastenském divadle působil v druhé fázi jeho existence (od 1789) především jako dramatik a překladatel. Z téměř jednoho sta T. převážně nedochovaných dramatických textů, zahrnujících širokou škálu žánrů a stylů, tvořily asi čtvrtinu hry původní, zbytek překlady a adaptace cizích předloh. Svou překladatelskou aktivitu (překládal jen z němčiny, jinojazyčné hry z německých převodů) orientoval zprvu na dramatiku vyhraněně osvícenského zaměření uváděnou na scénách josefínské Vídně, v níž problémy a konflikty obvykle nacházely řešení zásahem osvíceného vladaře (např. Weidmann: Štěpán Fedynger neb Sedlská vojna, Nádeník od stavu; Schikaneder: Loutníci, Poctivý rolník; Rautenstrauch: Pravovec a sedlák). S rozhledem vybíral i ideově příbuzné hry autorů německých (Iffland: Vlastenská láska a vděčnost, Fridrich Rakouský neb Věrnost českého národu; Kotzebue: Dítě lásky; Schröder: Strejček v Lisabonu; Törring: Anežka Bernauerová; Hagemann: Ludvík Skočec). Překladatelskou pozornost věnoval zvláště německým autorům z Čech (Komareck: Marie z Montalbanu, Čech a Lech aneb Vyvolení Kroka za vývodu českého; Guolfinger v. Steinsberg: Konrád z Helfenfelsu aneb Rytíř Starkenberg, Honza Kolohnát z Přelouče aneb Dostaveníčko v Nových alejích). Výběr titulů korespondoval s repertoárem většiny středoevropských scén osvícenského zaměření, od něhož se ovšem lišil větším podílem her s českou tematikou (T. nejednou děje lokalizoval do domácího prostředí) a také zřejmou snahou obsáhnout rovnou měrou jak tituly pro většinové obecenstvo, tak „vyšší“ žánry tragédie a měšťanského dramatu.
Požadavky plynulosti divadelního provozu nutily T. k stále hektičtější překladatelské aktivitě. Po 1793 překládal zejména zpěvoherní libreta (Henslerova, Perinetova, Schikanederova – mj. i k Mozartově Kouzedlné píšťale), z činoher nové kusy Ifflandovy a Kotzebuovy. Byl nejvýznamnějším zástupcem první obrozenské překladatelské generace, jejíž přínos sice poznamenala neustálenost norem správné češtiny, ale úzký vztah k divadelní praxi ji nutil průkopnicky zvládat jazykové, veršové i stylové problémy překladatelského řemesla s jednoznačným zaměřením na divadelní účin. V literárních dějinách býval T. charakterizován obvykle na základě své rané lyriky jako rokokový anakreontik. Jeho vesměs nezachované dramatické texty, které měly zčásti ráz vlasteneckých historických her se zpěvy, by tuto charakteristiku patrně značně poopravily. T. jimi nejednou zahajoval řadu historických dramat na obdobná témata v tvorbě pozdějších obrozenských dramatiků (např. Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj na hradě Děvínu, Kutnohorský horníci aneb Kdo se vynasnaží, netrpí nouzi, Václav Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, Švédská vojna v Čechách aneb Udatnost pražských měšťanů a študentů). Psal též veselohry, o jejichž povaze se rovněž můžeme dohadovat jen z názvů (např. Kulhavý, koktavý a němý aneb Pouta, houpačka a past, Koblihy neb Zkažený masopust). Jeho jediná německy napsaná původní rytířská hra, Hanns von Bleylöwen oder Der irrende Geist bei Töplitz [Hanns von Bleylöwen aneb Bludný duch u Teplic], nebyla úspěšná. Během desetileté činnosti ve Vlastenském divadle pokryl zhruba polovinu veškeré tamní české produkce svými původními hrami, adaptacemi a překlady. Výrazně tak formoval repertoár, který zejména v období před utužením cenzury 1793 svědčil o T. ujasněné osvícenské koncepci.
V českých i německých představeních Vlastenského divadla se uplatňoval jako herec. Trvalo však dosti dlouho, než našel obor, v němž vynikl. V českých představeních mu byly zprvu vyhrazeny role prvních milovníků a hrdinů, v německém repertoáru hrál hlavně intrikány. Pro milovnické úlohy však postrádal více citové vřelosti, v intrikánských rolích často přeháněl šablonovitě negativní charakteristiku. Posléze se jeho doménou stali hrdinové s intelektuální převahou a ušlechtilí nebo posměvační muži jiskřící rozumovou aktivitou. Vedle toho hrál na pražské scéně množství podružných rolí. Jako herec osvícensky klasicistické orientace dbal na kulturu deklamace a formu vystoupení. Jeho přednes (někdy prý až monotónní) se pojil s přesnou charakterovou kresbou v promyšlený a uměřený celek. Vývoj českého divadla od poloviny devadesátých let tomuto směru herectví příliš nepřál a T. své herecké vlohy věnoval nadále spíše divadlu německému. S úspěchem hrál postavy z her Ifflandových, Zieglerových nebo Guolfingerových, které do češtiny nebyly příliš často překládány. V českých představeních musil vystupovat i ve zpěvohrách, přestože pro ně měl mnohem méně předpokladů. Patrně proto pokračovala pak jeho herecká dráha na mimopražských německých scénách, kde sklízel relativní úspěchy ještě v prvním desetiletí 19. stol. Ve Pštině, kde se uvedl jako intrikánský rytíř Bruno (Spieß: Klara von Hoheneichen), vytvořil řadu rolí (např. Martin, Kotzebue–Himmel: Fanchon, das Leiermädchen; Herb, Vogel: Der Amerikaner) a kritika jej chválila jako přemýšlivého umělce. Ještě 1809/10 byl herecky činný celou jednu sezonu v Prešpurku [Bratislava], 1810 hostoval v Pešti a v Budíně [Budapešť] ve čtyřech vzájemně dosti odlišných charakterních rolích, mj. jako prohnaný advokát Wespenberg z Geweyovy hry Der seltene Prozeß prodchnuté ideály josefínského osvícenství.
Šifry
T-M, T-m., T-W-M., W.-T., W-m-T., W-T-m., W-l Tm.
Hry
Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, Nostic. div. 1786; Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj na hradě Děvínu, Vlast. div.-Bouda 1788; Kulhavý, koktavý a němý aneb Pouta, houpačka a pasť, tamtéž 1789; Ponocný z Brandejsa neb ošizený rychtář/ soudce, Růžodol 1789; dále vše Vlast. div.-U Hybernů: Šťastný den, 1789; Koblihy neb Zkažený masopust, 1790; Kutnohorský horníci aneb Kdo se vynasnaží, netrpí nouzi, 1790; °Bruncvíkova cesta do Prahy, 1790; °Bruncvíkovo neštěstí a smrt, 1790/91; °Kníže Bruncvík, to jest jeho cesta do světa, 1790/91; Mikulášovo nadělení aneb Punčocha za oknem, 1790/91; Vyvýšení do rytířského stavu aneb Turnaj u Brandejsa, 1792; °Jako čarodějnice k upálení odsouzená a šťastně zachráněná vdova, 1792; °Povýšení českého knížectví na království, 1792; °Krvavý duch pod Vyšehradem, 1792; °Švédská vojna v Čechách aneb Udatnost pražských měšťanů a študentů, 1792; °Zamilované strašidlo, h. V. Tuček, 1795 [není vyloučena shoda s hrou P. Šedivého, U Hybernů 17. 4. 1796]; °Chudoba a láska, 1797; Hanns von Bleylöwen oder Der irrende Geist bei Töplitz, 1797; °Poselství míru, 1797; °Radost knížat nad štěstím poddaných, 1797; °Šťastné braní na vojnu, mezi 1785–1806.
Překlady
P. Weidmann: Štěpán Fedynger neb Sedlská vojna, t. 1785, i Nostic. div.; J. J. Engel: Vděčný syn, Nostic. div. 1785; dále Vlast. div.-Bouda: E. Schikaneder: Louteníci aneb Veselá bída, 1786; anon.: Zámek podvádí mistra aneb Ptáček není v kleci, 1787; Molière: Don Žuan neb Kamenná hostina, 1786–87; anon.: Hospodář, 1786–87; F. A. Meyer: Julinka neb Otcové hleďte svých dětí, 1786–87; F. G. Hagemann: Martinský rohlík a martinská husa [Die Martinsgänse], 1786–87; L. Anseaume, h. R. E. Duni: Mlékařka a oba myslivci, 1786–87; P. Weidmann: Nádeník od stavu [Der adelige Taglöhner], 1786–87; L. Erdmann: Petrovští [Der Räuber im Walde], 1786–87; G. Eckert: Svárlivý neb Spravedlivá dědička, 1786–87, i s tit. Štěkavec; J. Rautenstrauch: Pravovec a sedlák [Jurist und Bauer], 1786–87 E. Ch. v. Kleist: Seneka, 1786 až 1787; anon.: Strašidlo ve vsi nebo Vojáci na dovolené, 1786–87; H. Braun: Venkovská škola, 1786–87; A. W. Iffland: Vlastenská láska a vděčnost, 1786–87; G. Bertati, h. G. Paisiello: Zamyšlení mudrci, 1786 až 87; E. Günther: Život a smrt znamenitého pytláka bavorského Hýsla aneb Tak se trestají zločinci, Růžodol 1789; dále Vlast. div.-U Hybernů: J. A. Törring: °Anežka Bernauerová, 1790–91; J. Perinet dle Ph. Hafnera, h. W. Müller: Dvě sestry z Prahy, 1790–91; anon.: °Oklamaný mudrc, 1790–91; anon.: °Václav Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, 1790–91; anon.: °Vácslav Nábožný, vévoda český, 1790–91; F. Eberl: °Paruky v Konstantinopoli, 1791–92; anon.: °Silný Samson, soudce izraelský,1791–92; Ch. A. Vulpius, h. K. Ditters v. Dittersdorf: Jarolím Držgrešle [Hieronymus Knicker], 1792; A. H. Niemeyer: °Abraham na hoře Moria, 1792; J. N. Komareck: °Marie z Montalbanu aneb Lanassy II. díl, 1792; J. N. v. Kalchberg: °Anežka, hraběnka habsburská, 1792; A. W. Iffland: Fridrich Rakouský aneb Věrnost českého národu, 1792, i t.; anon.: Zámečník, 1792; anon.: °Lesník aneb Oběť lidí v Indii, 1792; anon.: Čarodějnice Popelka, 1793; anon: Masopustní blázni, 1793; J. N. Komareck: Čech a Lech aneb Vyvolení Kroka za vývodu českého, 1793; E. Schikaneder: Poctivý rolník, 1793; anon.: Kalounkář z Domažlic nebo Čarodějná růže, 1793; E. Schikaneder, h. W. A. Mozart: Kouzedlná píšťala, 1794; anon.: Albert a Konstance, 1795; W. Shakespeare: Hamlet, 1795; K. F. Guolfinger v. Steinsberg: Konrád z Helfenfelsu aneb Rytíř Starkenberg, 1795; E. Schikaneder, h. B. Schack, F. X. Gerl, W. A. Mozart [?]: Kámen moudrosti aneb Očarovaný ostrov, 1795; F. Ch. Schlenckert: Hrabě Wipprecht z Groyč, 1795; E. Schikaneder, h. F. X. Süssmayer: Zrcadlo z Arkádie, 1795; K. F. Hensler, h. F. Kauer: Rytíř Vilibald, 1795; J. W. v. Goethe: Klavigo [dub.], 1795; F. K. Guolfinger v. Steinsberg, h. V. Tuček: Honza Kolohnát z Přelouče aneb Dostaveníčko v Nových alejích, 1796; A. W. Iffland: Myslivci, 1796; E. Schikaneder: Kašpárek v Turecku aneb Štěstí je kulaté, i s tit. Kašpárek jako Turek, 1796; anon.: °Čechové [Die Böhmen, eigentlich die Oesterreicher], 1796; anon., h. A. Volánek: °Ševcovský svatvečer, 1796; E. Schikaneder, h. W. Müller: Sluneční slavnost brahmínů, 1796; J. Perinet, h. W. Müller: °Vesele, jen zvesela! [Lustig lebendig], 1797; K. F. Hensler, h. W. Müller: °Hezká markytánka aneb Je mír, 1797; K. M. Plümicke: °Lanasa, 1797; J. M. Czapek, h. V. Maschek: Honza Kolohnát z Přelouče, II. díl, 1797; E. Schikaneder, h. různí sklad.: Oba Kašpárkové [Die beiden Antons oder Der dumme Gärtner], 1797; J. Perinet, h. W. Müller: Kouzedlná citara [Kaspar der Fagottist oder Die Zauberzither], 1797; E. Schikaneder, h. J. B. Henneberg: °Kouzelný buben, 1797; K. F. Guolfinger v. Steinsberg: °Jednoruký voják, 1797; anon.: Pražský švindl, 1797; K. F. Hensler, h. V. Müller: Všudybyl, nikam nedošel [Der alte Überall und Nirgends], 1797; E. Schikaneder, h. J. Haibel: Jan/Janek z Domažlic [Tyroler Wastl], 1797; K. F. Guolfinger v. Steinsberg: °Svátek Pražanů, 1797; A. v. Kotzebue: °Chytrá liška aneb Lest nad lest, 1798; E. Schikaneder, h. J. Ruprecht: °Přirozený zázrak nebo Svatba na zelené louce, 1798; J. Weidmann, h. I. Umlauf: Jilovští havyři nebo Rozbořená šachta [Die Bergknappen], 1798; E. Schikaneder: Pohořelý dům neb Šťastné navštívení, 1798; anon.: Kníže Bruncvík na cestách, 1798; K. F. Guolfinger v. Steinsberg, h. A. Vojtíšek: Strejček z Podskalí, 1798; H. G. Schmieder: Zemětřesení v Messině, 1798; K. F. Guolfinger v. Steinsberg, h. A. Vojtíšek: °Ponocný liběšovský [Der Nachtwächter von Löbischau], 1798; F. G. Hagemann: Ludvík Skočec [Ludwig der Springer], StD 1805, i s tit. Vévoda Ludvík.
Role
Vlastenské div.
Strážný duch Prahy (V. Thám: Šťastný den) – 1789; Anatagoras (A. J. Zíma: Tharsia z Tyru), Fridrich Čtvrtý (A. W. Iffland: Fridrich Rakouský aneb Věrnost českého národu), Jan Dolinský (E. Schikaneder: Jan Dolinský nebo Krevní právo) – 1791; Ein Fourier (anon., h. A. Volánek: Der Schusterfeierabend) – 1793; Monostatos (E. Schikaneder, h. W. A. Mozart: Kouzedlná píšťala) – 1794; Hussaren Rittmeister (K. F. Guolfinger v. Steinsberg: Der junge Invalide aus Vaterlands- und Menschenliebe), Wellenberg (týž: Männerwuth und Weibertücke), Philipp (A. W. Iffland: Allzuscharf macht schartig), Süßmilch (K. F. Hensler: Die Frauenzimmerlaune), Friedrich (anon.: Doktor Moorenfels) – 1795; Rudolph (A. Anton: Der Morgenländer in Deutschland), Valentin (A. W. Iffland: Die Hagestolzen), Southampton (Ch. H. Schmid dle J. Bank-se, H. Brooka, H. Jonese, J. Ralpha: Die Gunst der Fürsten), Burgvogt Rudolph (A. Anton: Der Rächer), Hauptmann (F. W. Ziegler: Inkognito), Prinz (K. F. Hensler, h. W. Müller: Die schöne Marketenderin), Ritter Wolfstein (K. F. Hensler: Der braune Robert und das blonde Nandchen), von Hiningen (K. F. Guolfinger v. Steinsberg: Wunderbar, schnurrig und doch natürlich oder Die Berggeister), Fritze (A. Anton: Der Apfel fällt nicht weit von Stamm), von Rad (H. Beck: Die Quälgeister), Parozzi (H. Zschokke: Abällino), Gräber (A. W. Iffland: Der Vormund), von Diesburg (S. Winkes: Adelkunde und Friedrich oder An einem Tag Braut, Witwe und wieder Braut), Gerichtsrath (Ch. F. F. A. Bonin: Die Drillinge), Schauspieler Behring (F. K. Sannens: Die Schauspielerin oder Jeder Stand zählt seine Edlen), Eduard Smit (A. v. Kotzebue: Die Verläumder), Grosse (anon.: Die Österreicher), La Fleur (F. X. Süssmayer: Die edle Rache), Der Fürst (A. W. Iffland: Dienstpflicht), Grünau (týž: Die Advokaten), Ulrich (F. G. Hagemann: Der Bogenschütz), Kuenring (J. N. v. Kalchberg: Wilfing von Stubenberg), Wegenseil (F. Meisner: Die Leichtsinnigen), Franz Reinheim (P. Klein: Die schöne Nürnbergerin oder Sieg der Tugend und der Liebe) – 1796; Der Fürst (anon.: Er kömmt! Er kömmt! oder Die Vaterlandsliebe), Friedrich von Baaden (J. N. Raus: Konrad, der Unglückliche genannt, Herzog von Schwaben), Marchese Melanchi (F. H. v. Einsiedel: Die Abenteuer auf Reisen), Junger Graf (E. Schikaneder, h. J. Haibel: Die beiden Antone), Schnek (anon.: Die Schweden vor Prag), Monostatos (W. A. Mozart: Die Zauberflöte), Rath Berg (A. W. Iffland: Frauenstand), Posert (týž: Der Spieler), Fallbring (týž: Dienstpflicht), Plampatsch (J. M. Czapek, h. V. Maschek: Die Hochzeit auf dem Lande), Ein Engländer (W. Palm: Verbrechen aus Unschuld), Rath Selting (A. W. Iffland: Die Reise nach der Stadt), Restni (A. Klesheim: Herr Spul oder Aechtheit ohne Schimmer) – 1797; Ein Friseur (A. v. Kotzebue: Der Wildfang), Frelon (týž: Die falsche Schaam), Offizir des Towers (F. J. H. v. Soden: Anna Boleyn, Königin von Engelland), Toski, Admiral der Flotte (K. F. Hensler: Eugenius Skoko, Erbprinz von Dalmatien), Ewald von Hohn (týž: Das Faustrecht in Thüringen), Georg von Gundelfinger (K. L. Gieseke: Die travestierte Agnes Bernauerin) – 1798.
Brno – J. Rothe
Lord Harrisson (W. Vogel: Pflicht und Liebe oder Die Wiedervergeltung), Herr Grünthal (K. F. Guolfinger v. Steinsberg, h. V. Tuček: Hanns Klachel) – 1802.
Opava – V. Mihule
Graf Stern (J. M. Babo: Der Puls oder Diesmal hat die Kur angeschlagen), Friedrich, Falzgraf in Sachsen (G. Hagemann: Ludwig der Springer), Hammerling (L. Huber, h. V. Müller: Der eiserne Mann oder Die Drudenhöhle im Wienerwald) – 1804.
Zámecké div. Pština – J. Sartori
Bruno (Ch. H. Spieß: Klara von Hoheneichen), Bertrand (A. v. Kotzebue, h. F. H. Himmel: Fanchon, das Leiermädchen, Olešnice), Christian (A. v. Kotzebue: Das Kind der Liebe, Olešnice) – 1805; Musicus, Theaterdichter (týž: Schauspieler wider Willen), Herb (W. Vogel: Der Amerikaner), Zollvisitator (A. v. Kotzebue: Die Indianer in England) – 1806.
Prešpurk – J. Ch. Kuntze
[?] (Ch. H. Spieß: Das Ehrenwort), [?] (F. W. Ziegler: Der Machtspruch) – 1809.
Pešť & Budín – A. Cibulka
Wespenberg (F. X. K. Gewey: Der seltene Prozeß), Ein fürstlicher Buchhalter (E. Schikaneder, h. J. Haibel: Der Tyroler Wastl), Major Tromber (F. W. Ziegler: Die Mohrin), Der alte Herrmann (J. F. Jünger: Er mengt sich in Alles) – 1810.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, PML N6, matrika narozených fary u P. Marie na Louži 1735–1767, s. 483, obr. 488; JCH O9, matrika oddaných fary u sv. Jindřicha 1784–1807, s. 146, obr. 149 [8. 9. 1793, sňatek s J. Haimovou]. LAPNP: osobní fond, inventář → B. Pražáková, 1986. Archiv města Liberce: žádost V. Tháma a V. Svobody o povolení k provozování her z 2. 6. 1799 se seznamem nabízeného repertoáru [dnes nezvěstné] → Laiske 1971. A. J. Z. [Zíma]: Na den provozování první české původní hry „Břetislava a Jitky“ pro věčnou památku jazyka českého, [1786]. ■ Nesign., ref. Břetislav a Jitka, Prager Oberpostamtszeitung 14. 1. 1786; GTK 1792, s. 302; 1793, s. 165; 1798, s. 249; Theateralmanach [Brünn], 1797, s. 29; 1798, s. 270; F. B. Mikovec: Zur Geschichte des Prager Theaters. Von Steinsberg bis Liebich, Bohemia 20. 7. 1860, čes. → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 470; F. V. Vykoukal: Bratří Thámové, rodáci pražští, Hlas národa 22. 8. 1886, příl. Nedělní listy; F. X. Prusík: Bratří Thamové a soudruzi jejich, Světozor 20, 1886, s. 724–726; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 1–3, 31 → Theatralia I, [1912]; F. M. [Menčík]: Ze života starých herců pražských, Národní listy 3. 5. 1889; F. A. Šubert: Počátky české dramaturgie na rozhraní věku XVIII. a XIX., Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 59n., 75, 89–91; J. Máchal, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 248–260; V. Řezníček: Bouda, Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 201n., 204; J. F. H.: Stotřicet let českého divadla a stoletá památka bratří Thámů, Světozor 16, 1915/16, č. 34, nestr.; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a počátku 19. století. Karel Hynek a Václav Alois T., Československé divadlo 2 (7), 1924, s. 18n., 37–40, 69n., 86n.; Č. Zíbrt: Honza Kolonát z Přelouče, Český lid 25, 1925, s. 201–217; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1929, s. 81n.; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 23–25; V. K. Blahník: Příspěvek k dějinám českého divadla, Rozhledy po literatuře a umění 2, 1933, s. 132–134; V. Jirát: Dvě thámovská výročí, Divadlo 26, 1939/40, s. 234n.; F. Baťha: V. T., zakladatel českého divadla v době obrození, Slovesná věda 5, 1952, s. 127–137; B. Indra: V. T. v Opavě r. 1802, Slezský sborník 51, 1953, s. 569n.; Vondráček I; F. Baťha: Dva dokumenty k historii počátků českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 750–756 + Postava V. T. u Aloise Jiráska, Sborník NM v Praze, ř. C – Lit. historie 6, 1961, č. 3–4, s. 207–217; M. Kačer: V. T., Kulturně politický kalendář 1965, 1964, s. 194n., 325 + V. T., 1965; DČD II; K. Morav: Malá mezera v životě V. T., Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, [1970], s. 17; R. Pražák: Čeští divadelní umělci na německém divadle v Pešti a v Budíně na přelomu 18. a 19. století, Otázky divadla a filmu I, Theatralia et cinema tographica, SPFF BU 1970, s. 76–78; M. Laiske: Z životních osudů V. T. Jeho pobyt v Liberci a Hrádku nad Nisou 1799–1800, Sborník NM v Praze, ř. C – Lit. historie 16, 1971, č. 2, s. 141–151; M. Cesnaková: Co prozrazují budapešťské prameny. Příspěvek k záhadnému životopisu V. T., Lidová demokracie 18. 3. 1972; M. Laiske: V. T. dramatikem píšícím také německy?, Časopis pro moderní filologii 56, 1974, (Philologica pragensia 17), s. 9; B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelním hnutí, Program SD Brno 55, 1983/84, zvl. s. 54n., 122–124, 304; A. Scherl: Typičnost životní dráhy V. T., in sb. Vznik českého profesionálního divadla, 1988, s. 75–81; Kniha o Liberci, Liberec 1996, s. 103; A. Scherl: V. T. a zámecké divadlo ve Pštině, Divadelní revue 9, 1998, č. 4, s. 34–41; F. Kutnar: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, 2003, zvl. s. 102, 122, 129, 195. ■ HD, Jungmann, Knihopis, LČL, NDp, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1094–1100