Druhé křest. jm. uváděno též v české variantě Hynek. – Otec byl kuchařem a matka komornou v domě hraběte Valdštejna na Starém Městě, mladší bratr Václav T. se stal dramatikem, překladatelem a hercem. T. studoval 1775–80 na Akademickém gymnáziu a poté filozofii. 1782–83 pomáhal K. R. Ungarovi při budování speciálního oddělení českých tisků ve veřejné knihovně v pražském Klementinu. Opakovaně a bez úspěchu se pokoušel získat místo univerzitního učitele českého jazyka (konkurs 1784 ve Vídni, 1792 a 1801 v Praze). Živil se jako soukromý učitel češtiny a cizích jazyků, 1789 údajně krátce pracoval jako praktikant u bankální důchodkové správy. 1790 pomáhal bratrovi v redakci Schönfeldových Pražských novin. Kolem 1800 soukromě vyučoval češtinu na gymnáziu v Brně. 1803 obdržel povolení k výuce českého jazyka a literatury na Akademickém gymnáziu (zahájil 31. 5. přednáškou Über den Karakter den Slawen), ale po roce musel odejít, patrně na nátlak J. Nejedlého. Marně se pokoušel uchytit jako kustod či skriptor v klementinské knihovně(1811, 1815). Žil v bídě, zemřel na tuberkulózu v nemocnici Milosrdných bratří. Pohřeb obstaral z vlastních prostředků J. Dobrovský.
T. sdílel silný učenecký zájem o český jazyk s první obrozenskou generací, k níž náležel; sestavil českou mluvnici (Kurzgefasste böhmische Sprachlehre, 1785) a česko-německý slovník (Neuestes ausführliches und vollständiges böhmisch-deutsches synonymisch-phraseologisches Nazionallexikon oder Wörterbuch, 1805) a další jazykové příručky. Neméně silně si uvědomoval komunikační možnosti divadla a jejich význam při konstituování českého jazyka, kultury a společnosti. Již v Obraně jazyka českého (1783) vyzýval vyšší vrstvy k podpoře vzniku českého divadla. K prvnímu českému představení v Nosticově divadle (Stephanie ml.: Odběhlec z lásky synovské, 20. 1. 1785) napsal s bratrem Václavem a knězem V. Stachem Ódu na svátek českého jazyka, jejíž tisk byl rozdáván v hledišti divákům. Hru v překladu K. Bully t. r. spolu s bratrem vydal. Byl jedním z iniciátorů Vlastenského divadla (1786), po jeho ustavení v něm sice nezastával oficiálně žádnou funkci, ale patřil do jeho stabilního okruhu. Podílel se především na dramaturgii, v níž oproti běžné zábavné produkci prosazoval hry většího uměleckého a ideového významu. Dosud skrovný repertoárový rezervoár českého divadla obohatil v druhé polovině osmdesátých let 19. stol. třemi překlady: Shakespearovým Macbethem, Schillerovými Loupežníky a Gotterovým melodramem Medea – adaptací antické látky v módním sentimentálním stylu s hudbou J. A. Bendy. Macbethem uvedl poprvé do českého prostředí Shakespeara, hru však přeložil z adaptace F. J. Fischera pro pražské německé divadlo (vyd. 1777), jež se od originálu značně lišila a kterou ještě pokřivil četnými chybami. V předmluvě ke knižnímu vydání (1786) vyzvedl význam divadelní instituce pro rozumovou, citovou i mravní výchovu společnosti, pro šíření a kultivaci národního jazyka a znovu apeloval na podporu českého divadla. Text, cennější než překlad, patří spolu s podobnými pracemi V. Tháma a P. Šedivého k prvním formulacím osvícenského pohledu na divadlo v českém prostředí a nepřímo představuje programová východiska Vlastenského divadla. Překladatelským a literárním počinem bylo přetlumočení Schillerových Loupežníků, pořízené pouhé čtyři roky po jejich mannheimské premiéře (1782). Volba překládaných her zřetelně vyjevuje T. představu českého repertoáru, jehož páteř měly tvořit tragédie. Z nepřímých indicií (knižní vydání, výčet titulů v korespondenci V. Tháma) se soudí, že všechny tři překlady uvedlo Vlastenské divadlo v sez. 1786/87; spolehlivě jsou provedení doložena později, Medea teprve kolem 1816 v Ústí n. Orlicí. T. na překládání divadelních her brzy rezignoval, snad k tomu přispěla deziluze z repertoárové praxe Vlastenského divadla nebo nepříjemnosti s úřady (1790–91 byl pro údajně nepovolenou distribuci Loupežníků a Macbetha spolu s nakladatelem Schönfeldem policejně stíhán, potrestán důtkou a zabavením neprodaných výtisků). Předpokládá se, že dohlížel na jazykovou správnost českých her provozovaných Vlastenským divadla a také na bratrovu dramatickou tvorbu. Divadelní otázce věnoval pozornost i v předmluvě k vydání česko-německého slovníku (1805), v níž – nedlouho po zániku samostatného Vlastenského divadla – zdůraznil prospěšnost stálého, řádně vedeného divadla. Jeho převody Macbetha a Loupežníků zůstaly nadlouho jedinými českými zněními těchto her, znovu je přeložil až v závěru třicátých let J. J. Kolár. Macbeth tehdy na českém jevišti pevněji nezakotvil, ale na přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. stol. podnítil v okruhu spolupracovníků Vlastenského divadla překladatelský zájem o Shakespearovy hry (Hamlet, Král Lear), Loupežníci se v T. překladu hráli ještě 1833.
Šifry
K. T., K-t. [?], L.-T.-m., T. K.-m.
Překlady
W. Shakepeare: Makbet, t. 1786, Vlast. div.-Bouda 1786–87 [?], U Hybernů 1790/91; F. Schiller: Loupežníci, t. 1786, Vlast. div.-Bouda 1786–87 [?], 1789; F. W. Gotter, h. J. A. Benda: Medea, t. 1787, tamtéž 1786–87 [?], ochotn. Ústí n. O. kolem 1816.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → B. Pražáková, 1986; osobní fond J. V. Zlobický, dopis V. Tháma z 20. 12. 1787 → Baťha. ■ Nesign., Prager Oberpostamtszeitung 24. 4. 1787 [př. Loupežníci]; K. H. Thám: Zpráva, Schönfeldské c. k. pražské noviny 9. 1. 1790 [vyd. Makbeth, Loupežníci, Medea]; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 470n.; F. V. Vykoukal: Bratří Thámové, rodáci pražští, Hlas národa 22. 8. 1886, příl. Nedělní listy; F. X. Prusík: Bratří Thamové a soudruzi jejich, Světozor 20, 1886, s. 724–726; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 3n. → Theatralia 1, [1912]; J. Máchal, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 248–260; O. Fischer: Makbeth v Čechách, Naše doba 23, 1915/16, s. 490–497 → K dramatu, 1919, s. 233–241; J. F. H.: Stotřicet let českého divadla a stoletá památka bratří Thámů, Světozor 16, 1915/16, č. 34, nestr.; A. Fencl: Shakespeare v Čechách, tamtéž, č. 35, nestr.; A. Lisický: O prvních českých zpracováních dramat Shakespearových, Osvěta 46, 1916, s. 489–492; O. Fischer: Úvod, in F. Schiller: Loupežníci, 1916, s. 10–14; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a začátku 19. století. Karel Hynek a Václav Alois T., Československé divadlo 2 (7), 1924, s. 18n., 37–40; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 22–25; A. Fencl: První české překlady ze Shakespeara, Časopis pro moderní filologii 24, 1938, s. 161–168; Vondráček I; F. Baťha: Dva dokumenty k historii počátků českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 750–756; O. Vočadlo: Předmluva, in W. Shakespeare: Komedie I, 1959, s. 12n.; M. Kačer: Václav Thám, 1965, zvl. s. 49n.; DČD II; B. Srba: K zrodu ideje národního divadla v českém divadelním hnutí, Program SD Brno 55, 1983/84, zvl. s. 124n.; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 95–99, 1100, př. Makbet, s. 339–363. ■ Jungmann, Knihopis, LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1093–1094
