Pocházela z učitelské rodiny. Otec František T., autor pedagogických spisů a povídek pro mládež, působil na učitelském ústavu u tzv. Budče, matka byla majitelkou dívčího ústavu v Praze. Po jednoročním kursu pro pěstounky T. nastoupila 1876 v Karlíně do První mateřské školy, 1883 se stala ředitelkou a pracovala tu až do odchodu do penze 1913. 1884 zřídila ve škole loutkovou scénu a novátorsky propagovala uplatnění loutkového divadla při výchově a zábavách dětí ve školních zařízeních. Významem a možnostmi loutkového divadelnictví se zabývala i v odborných statích. 1898 založila a déle než třicet let redigovala edici Dětské loutkové divadlo pro školu a dům, vydávanou nakladatelstvím R. Storch, později Šolc & Šimáček, v níž publikovala většinu svých loutkových her. Vydala také několik sbírek písní, básniček a her pro učitelky mateřských škol (Česká školka, 1886; Našim maličkým, 1891; Žáčkům školy mateřské, 1899; Dětem pro radost, 1910 ad.), řadu obrázkových knih s texty pro nejmenší děti (Obrázky, hýbejte se, smíškové, dívejte se!, 1883; Máš rádo zvířátka, milé dítě?, 1900; Pohádkové kukátko, 1903 ad.) a souborů původních i převyprávěných pohádek (Kvítka ze zahrádky královny Pohádky, 1899; Maminčiny pohádky, 1900; Tatíčkovy pohádky, 1901; K. J. Erbena národní pohádky, 1924 ad.). Od 1923 spolupracovala s organizací Loutkářské soustředění. Věnovala se charitativní činnosti, od 1901 přepisovala pro zrakově postižené knihy do Braillova písma. Přispívala do časopisů Škola mateřská, Pěstoun, Budečská zahrada, Malý čtenář, Malé noviny, Loutkář, Česká osvěta.
Literární práce T. nevynikaly námětovou originalitou ani osobitým zpracováním, ale byly čtenářsky oblíbené; některé její knihy, sbírky a hry byly opětovně vydávány. Patřila k první generaci autorů, kteří psali hry pro začínající ochotnické loutkářské hnutí a jeho dětské publikum. Předlohou jejích loutkových her byly často lidové pohádky (Sůl nad zlato, Sněhurka, Šípková Růženka ad.), náměty čerpala také ze všedního života dětí (mj. Vašíček a Helenka, V lese). Ve snaze po emocionálním a didaktickém účinu nezřídka zabředala do sentimentality a mentorství (např. Pasačka, Sirotkův štědrý den). Jednoduchý děj, malý počet postav a nevelké scénické nároky jejích textů poukazují na zkušenosti práce s dětmi i na respektování možností tehdejších tzv. rodinných loutkových divadélek. Do mnoha her vřadila Kašpárka, kterého však na rozdíl od komické a charakterově rozporuplné figury loutkových her pojala jako sympatického a optimistického partnera dětských postav. Za hru Vodníkova Hanička získala 1919 ocenění v soutěži Umělecké loutkové scény. Ojedinělý pokus představovala v její dramatické tvorbě hra Vystěhovalci, líčící sociální problémy emigrantů vracejících se z Ameriky zpět do vlasti, kterou s úspěchem uvedl J. Skupa v Plzni (1926).
T. patří k prvním autorům, kteří hledali východisko z krize tradičního lidového loutkářství v zesílené orientaci na dětské publikum. Její hry spolutvořily tento trend a připravovaly půdu pro další vývoj moderního loutkářství. Dodnes jsou občas uváděny dětskými amatérskými soubory (např. Vodníkova Hanička nebo veršovaná komedie pro maňásky Zlá princezna Rosalinda).
Hry
Štědrý den, Pasačka, Ubrousku, prostři se, beránku otřes se!, Princezna Pampeliška – vše t. [1898]; V lese, Vašíček a Helenka, Princezna z Ledové hory, Kašpárek není rek – vše t. [1899]; Honza u Krakonoše, Ježíškovo narození, Sůl nad zlato – vše t. [1901]; Pták Zlatohlav, t. [1902]; Sirotkův štědrý den, t. [1905]; Šípková Růženka, t. [1906]; Perníková chaloupka, t. [1912]; Sněhurka, t. [1912]; Plaváček, t. [1917]; Vodníkova Hanička, t. [1919]; Zlá princezna Rosalinda, t. [1920]; Kouzelný pláštík, t. [1921]; Kašpárkoviny, t. [1921]; Poklad, t. [1921]; Pohádka o Ivánkovi, t. [1924]; Jak se stal Janíček králem, t. 1925; Vystěhovalci, t. [1926]; Kašpárek jde do světa, t. 1929, Krakonošův stromeček, t. b. d.
Prameny a literatura
R. Šimek, ref. Vodníkova Hanička, Úhor 8, 1920, s. 128; J. Veselý: Dva lístky do literární historie, Loutkář 13, 1926/27, s. 164–166 [bibliografie do 1926]; DV, ref. Jak se stal Janíček králem, tamtéž, s. 184; J. Veselý: O L. T., průkopnici loutkářství na mateřských školách, Úhor 15, 1927, s. 154 + Za L. T., Loutkář 22, 1935/36, s. 146n.; Mík [J. Malík]: In memoriam L. T., Loutková scéna 2, 1945, s. 90; Z. Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, 1983, s. 33n.; O. Chaloupka, J. Voráček: Kontury české lituratury pro děti a mládež, 1984, s. 67; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, zvl. s. 179. ■ LČL; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1090–1093
