Pocházel z rodiny starobylé drobné šlechty, v době jeho narození již poměšťanštělé. Otec Antonín Š. hrál v českých ochotnických představeních organizovaných od 1812 ve StD J. N. Štěpánkem. Š. vystudoval malostranské gymnázium, dvouletou filozofii (1842–44) a dva semestry teologie. 1845 univerzitu opustil a stal se úředníkem státní účtárny. Seznámil se s J. K. Tylem, 1843 literárně debutoval v Květech, 1848 krátce redigoval politické večerníky, český Pozor! a německý Habt acht! Od konce čtyřicátých let psal divadelní kritiky do německých listů Salon a Prag (příloha k Ost und West), 1850 do Pražského večerního listu, 1857 převzal divadelní rubriku v Mikovcově Lumíru. 5. 8. 1850 se oženil s herečkou E. Peškovou. Sedm let vyučoval český jazyk na veřejné podreálce v pražském Josefově (do 1855), 1862 byl správcem pražského chudobince na Karlově. 1853–63 působil jako umělecký ředitel a režisér prestižní ochotnické scény, Švestkova divadla u sv. Mikuláše na Starém Městě. V září 1862, nedlouho před otevřením PD, se stal dramaturgem a režisérem českých her ve StD. V PD zastával nejprve místo dramaturga a režiséra (1862–63), posléze vrchního režiséra a pokladníka (1864 až srpen 1866). Spolu s J. N. Maýrem se ucházel 1865 o ředitelství PD, ale neuspěl. Na podzim t. r. byl pověřen vedením české části provozu městského divadla v Plzni a za tím účelem ustavil vlastní společnost. Po odchodu z PD 1866 ji osobně řídil za mnohostranné pomoci své manželky, jejíž podnikatelské schopnosti významně přispěly k rozmachu Š. divadelních aktivit. 1867 se spolu s režisérem J. Chramostou ucházel o ředitelství divadla v chorvatském Záhřebu. Po řadu let obsazoval zimní sezony v plzeňském městském divadle (1865/66, 1867–75, 1878–81, 1884–86), v Plzni zbudoval letní Arénu Na Staré poště (1873–75), pro niž vyčlenil pobočný soubor, který pod vedením jeho zetě J. J. Stankovského hrál v létě 1874 v Aréně na Komotovce na rozhraní dnešního Žižkova a Vinohrad. Po zbývající část roku zajížděl do českých měst. 1869 dal postavit na Král. Vinohradech Arénu ve Pštrosce a získal druhou, tzv. pražskou koncesi. Z Vinohrad, kde mu konkurovala blízká zemská Aréna Na Hradbách a Kramuelova Aréna v Kravíně, se 1871 přesunul na Smíchov (Arénu ve Pštrosce t. r. pronajal, v březnu 1874 prodal) a zbudoval tu nejprve Arénu v Eggenberku, zvanou též V Lesíčku (1871–85, v místě dnešního Justičního paláce), 1881 Divadlo u Libuše (pozdější Letní divadlo na Smíchově, Švandovo divadlo na Kinského, dnes Štefánikově tř.), třetí objekt, Arénu naSmíchově (na nábřeží u Železničního mostu), dala postavit po jeho smrti 1891 E. Pešková. 1874 zakoupil ve Vídni dřevěné divadlo Praterhütte, kde hodlal hrát česky, ale záměr ztroskotal na nesouhlasu císaře Františka Josefa I. Neuskutečnila se ani tříměsíční stagiona ve vídeňském divadle Ringtheater (měla začít 2. 1. 1880). Redigoval knižnici Nový divadelní repertoár (1874–76, 14 sv.). Na nátlak staročechů odstoupil od kandidatury na ředitele PD a v létě 1876 řídil Národní arénu (tzv. trucarénu) staročeského divadelního družstva. Po definitivním odchodu z Plzně se přesunul do Brna, provoz tamního ND zajišťoval od 1886 až do své náhlé smrti v lednu 1891. Zemřel po záchvatu mozkové mrtvice, pohřben byl do rodinné hrobky na Vyšehradském hřbitově.
Syn Pavel byl zpěvák (tenorista) a po otcově smrti provozoval společnost, dcera Marie (provd. Stankovská, podruhé Koldinská) se stala koncesionářkou, posléze ředitelkou smíchovských divadel, syn Karel byl zaměstnán ve státní službě a působil jako umělecký správce smíchovských divadel, předčasně zemřelý Jaroslav překládal divadelní hry.
Š. jako divadelní kritik psal nejprve německy o německých představeních. Brzy zastával stanoviska mladé české i německé demokratické inteligence. Vážil si – jako všichni jeho názoroví souputníci – Tylových nejlepších her a lidovýchovné práce, ale v závěru svého pražského působení se ostře postavil proti slabým a tendenčním kusům (Jan Žižka z Trocnova) nebo proti úpravě Klicperova Soběslava. Ve svých referátech věnoval značnou pozornost mluvnímu projevu herců a stíhal prohřešky proti správné češtině. Upozorněním na anglickou předlohu Kolárovy Moniky (Salon 1847) si doživotně znepřátelil autora a jejich napjatý vztah poznamenal další historii českého divadla (Kolárův odchod z PD 1864, jeho nepřátelství vůči E. Peškové aj.). V Lumíru (své referáty většinou nesignoval) Š. pokračoval v Mikovcových intencích.
Ve Švestkově divadle byl uznávaným režisérem; vedle německých představení tu uvedl česky některé hry náležející do divadelního programu revolučně naladěné demokratické inteligence: v Riegrově překladu českou premiéru Fredrovy komedie Pan Čapek (březen 1849), Fričovo drama podle Schmidovy hry Břetislav Bezejmenný (asi 1857) a ve vlastním překladu Povídky královny navarské (1861). Uplatňoval se i jako schopný herec: v Břetislavu Bezejmenném vytvořil roli Soběslava, v Schillerově Donu Carlosovi markýze Posu (1860).
Do čela činohry PD nastoupil vybaven humanitním vzděláním, širokým dramaturgickým rozhledem, kritickou praxí, divadelními zkušenostmi i jazykovými znalostmi. V příznivém klimatu konstituční éry bylo konečně možno prosadit některé impulsy pokročilejšího evropského divadla, po kterých volali už osmačtyřicátníci. Za Š. vedení se uskutečnily pověstné Shakespearovy slavnosti (duben 1864) s cyklem her alžbětinského dramatika, avšak těžištěm jeho dramaturgie byla klasická i moderní veselohra. Na české scéně udomácnil Molièra (Pacient a lékař [Zdravý nemocný], Ze ševce doktor [Lékařem proti své vůli], Ženich z Přelouče [Pán z Prasátkova] – 1864, Tartuffe – 1865, Nevlídník [Misantrop], Směšné fifleny, Sňatek z násilí – 1866), francouzskou konverzační veselohrou a komedií mravů (Sardou, Scribe, Feuillet aj.) saturoval zájem o aktuální měšťanskou tematiku. Překlady novinek mu posílal přímo z Paříže J. V. Frič, takže PD uvedlo několik her dříve než pražská německá scéna. Veseloherní dramaturgie, která přispěla k dobré návštěvnosti a zvýšené reprízovanosti, přinesla 1866 ovoce i v původní tvorbě (Jeřábek: Cesty veřejného mínění; Sabina: Inzerát; Pfleger Moravský: Telegram), krátce nato začal psát své veselohry a frašky F. F. Šamberk. Ekonomickou prosperitu zabezpečoval Š. i různými artistickými atrakcemi a fériemi v podání cizích souborů, za něž byl kritizován. S citem pro herecké talenty doplnil ansámbl o vynikající individuality (J. Mošnu, J. Frankovského, J. Seiferta, O. Sklenářovou-Malou, J. Čermákovou aj.). Byl prvním českým režisérem, který nevzešel z řad profesionálních herců, a osamostatněním režijní práce zahájil proces emancipace této disciplíny. V PD pravděpodobně inscenoval většinu veseloher (v prvních letech jméno režiséra nebylo ještě uváděno), především těch, v nichž excelovala E. Pešková (např. Birch-Pfeifferová: Růžena a Růženka; Shakespeare: Zkrocení zlé ženy; Sardou: Staří mládenci). Jeho režie, zvláště konverzačních her, se vyznačovaly dosud nebývalou přirozeností souhry a vytříbeným mluvním projevem (nuancování replik, intonační pointování dialogu). V této své práci, na české scéně novátorské, byl předchůdcem F. Kolára.
Jako divadelní ředitel a podnikatel vytvořil jednu z nejlepších a největších (kolem pětačtyřiceti členů) divadelních společnosti druhé poloviny 19. stol. Hospodářskou prosperitou a uměleckou průbojností (zejména v činohře) mu nemohl konkurovat žádný z tehdejších divadelních ředitelů. Předchozí model kočovného provozu nahradil několikaměsíčními pobyty v tzv. kamenných divadlech (v Plzni, na Smíchově a v Brně), v nichž hrával od podzimu do jara, a v letních arénách (na Král. Vinohradech, v Plzni, na Smíchově). V období mezi hlavní zimní a letní sezonou na těchto základnách si zajišťoval stagiony ve větších českých i moravských městech (v Písku, Táboře, Mladé Boleslavi, Jičíně, Hradci Králové, Moravské Ostravě, Kroměříži, Prostějově aj.). Tento typ provozu pak převzali další divadelní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina). Rozrůstající se podnik řídil pomocí artistických správců. V prvním roce, kdy byl ještě pracovně vázán v PD, vedli společnost v Plzni E. Chvalovský a J. Barák, v sedmdesátých letech spravoval předměstské pražské arény i Arénu v Plzni zeť J. J. Stankovský. Po přechodném rozpuštění souboru za krize na jaře 1886 mělo Divadlo u Libuše sloužit jako zkušební scéna pro plánovanou dramatickou školu, kterou založil spolu s E. Peškovou poté, co získal zimní sezonu v brněnském ND. Během Š. nemoci (1889–90) byla společnost rozdělena na část brněnskou, vedenou basistou J. Malým, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil formoval Š. za pomoci E. Peškové (1870 opustila PD, stala se členkou manželovy společnosti a udržela celistvost divadelního velkopodniku až do své smrti 1895).
Š. orientace na činohru určovala ráz společnosti, kterou založil jako podnik ryze činoherní; po rozšíření o zpěvohru (1868) představovala činohra průbojnější i vyhraněnější složku umělecké činnosti. Dramaturgicky nejplodnější bylo první desetiletí (1865–75), ale i později Š. uváděl v českých premiérách díla moderní dramatiky. V prvních letech vybudoval kmenový repertoár, který postupně doplňoval novinkami i osvědčenými tituly. V Plzni uvedl řadu Shakespearových tragédií a veseloher (Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Richard III., Kupec benátský, Macbeth, Sen noci svatojanské, Othello, Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic, Král Lear, Coriolanus, Julius Caesar), Schillerových dramat Fiesco, Smrt Valdštejnova, Don Carlos, Panna Orleánská, Marie Stuartovna) a dvě díla Goethova (Faust, Egmont). Klasický repertoár doplňovali Molière (Pacient a lékař), Moreto (Donna Diana) a Racine (Phaedra). Z cizích dramatiků vrcholného romantismu popřál nejvíce místa V. Hugovi (Angelo, tyran padovánský, Ruy Blas, Král a loupežník [Hernani], dramatizace Bídníků). Nový divadelní program z revolučních a padesátých let byl zastoupen Gogolem (Revizor, Fričova dramatizace Tarase Bulby) a českými romantickými historickými dramaty, hlavně J. J. Kolárem (Don Cesar a spanilá Magelona, Žižkova smrt, Pražský žid), ojediněle Tylem (Jan Hus), dále Sabinou (Černá růže) a Bozděchem (Baron Goertz). Ze společenskokritické komedie mravů inscenoval hry Sardouovy, Feuilletovy, Dumase ml. ad. Realistickou a naturalistickou etapu předznamenávala česká premiéra Bjørnsonových Novomanželů (1871), dramatizace románů K. Světlé (1871) a Zolova Zabijáku (1880). Zdárným výsledkem Š. dramaturgického úsilí byla i soudobá česká veselohra (Šamberk, Pfleger Moravský, Sabina, Jeřábek). Veseloherní produkce se z kasovních důvodů neobešla bez německé a vídeňské frašky. V letních arénách převažoval lehčí repertoár – starší lidové hry německé a francouzské veseloherní novinky a frašky, pohotově překládané E. Peškovou, J. J. Stankovským a později J. B. Kühnlem. Do Arény v Eggenberku Š. přenesl i některé závažnější tituly z plzeňské scény (Gogol: Revizor, Bjørnson: Novomanželé), premiéru tu měly dramatizace románů K. Světlé Kříž u potoka a Vesnický román od E. Peškové a Zolova Zabijáku, z původních komedií Šamberkův Divadelní vlak. Repertoárový zlom přineslo otevření Divadla u Libuše (1. 10. 1881), které Š. zaměřoval na lidové obecenstvo Smíchova (cyklus her Tylových, Hálkových,Jeřábkových, premiéra Šamberkovy Palackého třídy čís. 27) a zároveň se do něho snažil přilákat průbojnější dramaturgií náročnější publikum z centra Prahy. V české premiéře uvedl Beaumarchaisovu Figarovu svatbu (1881), významné místo vyhradil autorům ruským (Turgeněvovi, Ostrovskému, Gogolovi) a polským (Słowackému, Grabowskému, Zalewskému). Z Arény v Eggenberku přenesl dramatizaci Zolova Zabijáku, 1882 nově nastudoval dramatizaci Nany a komedii Rabourdin a jeho dědicové, jimiž zahájil, řadu let před ND, realistickou a naturalistickou éru v českém divadle. Když 1885 definitivně přišel o zimní sezony v Plzni a 1886 o Arénu v Eggenberku (padla za oběť asanaci), adaptoval instalací posuvné střechy Divadlo u Libuše na letní scénu. V Brně uváděl reprezentativní výběr svého repertoáru (francouzskou konverzační hru, českou veselohru, Shakespeara, ruské realistické drama), rozhojněný zvláště o starší i soudobou českou dramatiku (Tyl: Paličova dcera, Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Bankrotář a kramářka; Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců; Šubert: Jan Výrava, Probuzenci; Štolba: Vodní družstvo; Stroupežnický: Naši furianti, Václav Hrobčický z Hrobčic; Šamberk: Jedenácté přikázání; Preissová: Gazdina roba, Její pastorkyňa). Souběžně pokračovaly objevné realistické inscenace českými premiérami Ibsenových dramat (1887: Nepřítel lidu, Bílí koně [Rosmersholm], Vánoce [Nora]; 1890: Mořská paní [Paní z námoří]) a A. P. Čechova (1889: Medvěd). Š. udržoval krok s dramaturgií pražského ND, navíc inscenoval některé domácí novinky, které odmítla (Svoboda: Bouří ku štěstí, Márinka Válková; Štech: Žena, Zlatý déšť). Disponoval kvalitním činoherním ansámblem, jehož úrovně nedosahovala v té době žádná jiná divadelní společnost. Herci, které vybíral v souladu se svým dramaturgickým programem, postupně rozvíjeným a proměňujícím se, vyzrávali pod Š. citlivým a náročným vedením ve výrazné individuality. Společnost díky pedagogickým schopnostem ředitele a jeho manželky po pětadvacet let de facto suplovala neexistující české herecké učiliště a dodávala PD a ND výborně připravené herce. Členy souboru byli v prvních letech J. Vilhelm, M. Ryšavá, K. Rennerová a její pozdější manžel F. Syřínek, J. Košner, E. Chvalovský, J. V. Slukov, J. Frankovský a jeho budoucí žena A. Kubíčková, J. Šamberková aj. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let tvořili jeho jádro E. Pešková, J. Šmaha a jeho nastávající manželka T. Veselská, V. Budil, F. Šípek, A. Sedláček, M. Křepelová, manželé M. a A. Pštrossovi, krátce H. Dumková (provd. Benoniová). Po odchodu mnoha herců do pražského ND získal opět kvalitní síly: J. Javorčáka, A. Jiřikovského, A. Kreuzmanna, E. Vojana, J. Strouhala, H. Kubešovou (provd. Kvapilovou), M. Procházkovou-Malou ad. Ze Š. společnosti vzešla i řada režisérů (E. Chvalovský, J. Šmaha, V. Budil, F. Šípek, P. Nebeský). – Š. náročnou a originální dramaturgii násobila pečlivá i vynalézavá režie (např. aranžmá davových scén po způsobu Meiningenských v Janu Výravovi, Juliu Caesarovi a Nepříteli lidu, 1887) a vynikající herecká interpretace, která v ibsenovských kreacích E. Vojana (Stockman v Nepříteli lidu) a H. Kubešové (Petra v Nepříteli lidu, Rebeka Westová v Rosmersholmu, Nora) zřetelně naznačovala nástup psychologického herectví. Jistou slabinou byla jevištní výprava, postrádající především v realistických inscenacích odpovídající slohový ráz. Vývoj Š. činohry od romantických východisek až po naturalistické a modernistické tendence obsáhl proměny divadla i české společnosti druhé poloviny 19. stol. V osmdesátých letech, kdy činoherní tvorba společnosti kulminovala, určovala a zpočátku i předjímala směr celonárodního divadelního vývoje. Divadlo u Libuše se stalo scénou vyhledávanou pražskou inteligencí, studenty a kritikou (J. Ladecký, V. Mrštík), v brněnském ND položil Š. základy jeho realistické orientace.
Požadavky provozovatelů plzeňského (později i brněnského) divadla jej přinutily pěstovat také zpěvohru. Od 1867 pro ni udržoval početný soubor (v Plzni kapelníky M. Angera, J. Hartla, J. Kličku a E. Engelberta, sólisty T. Boschettiovou, M. Chlostíkovou, K. Summovou, F. Vidimskou, J. Kyselu, Č. Melichárka, H. Trochlila ad., v Brně kapelníky K. Weise a A. Kotta, sólisty V. Kareše, Č. Melichárka, A. Maxantovou, M. Wollnerovou ad.), interpretační úroveň zvyšovali hostující pěvci. Repertoár s těžištěm v romantické a pozdně romantické tvorbě domácí (programově byl uváděn B. Smetana), francouzské a italské jevil silnou závislost na pražském PD, později na ND. Na rozdíl od standardní operní dramaturgie Š. opereta přinesla řadu novinek (Suppé: Krásná Galathea, 1870; Offenbach: Ostrov Tulipatan, 1871, Modrovous, 1873, Krásná Helena, 1873, Život v Paříži, 1875; Millöcker: Žebravý student, 1884), jimiž zvláště v první polovině sedmdesátých let společnost zdařile konkurovala pražské české i německé zemské scéně. Výjimečného úspěchu dosáhla opereta Ch. Lecocqa Angot, dcera zelenářky (1874, v Aréně v Eggenberku čtyřiapadesát repríz, v Brně hrána s tit. Angot, dcera Zeleného trhu).
Šifry
a., P. Š. -a, (X)
Překlady a adaptace
V. Hugo: Loupežník z hor aragonských čili Španělská čest [Hernani], StD 1850, hráno i s tit. Král a loupežník, Ernani, Spiklenci v hrobce Karla Velikého; E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, ochotn. Švestkovo div. 1861.
Režie
PD
Ch. Birch-Pfeifferová: Růžena a Růženka aneb Pravá láska, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy – 1863; V. Sardou: Staří mládenci – 1865.
Švandova spol. Plzeň
O. Feuillet: Montjoye, N. V. Gogol: Revisor, K. Gutzkow: Pravzor Tartuffa, V. Hugo, dram. T. Megerleová, ú. J. J. Stankovský: Bídníci, V. Hugo: Ruy Blas, F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, týž: Veselohra, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, J. J. Kolár: Žižkova smrt, E. Arago, P. Vermond: Ďáblovy zápisky, H. Laube: Hrabě Essex, Mélesville, Ch. Duveyrier: Tajné spiknutí za časů republiky, K. Sabina: Inserát, W. Shakespeare: Makbeth, F. F. Šamberk: Já mám příjem, týž: Jen žádný sněm! – 1867; E. Bozděch: Baron Goertz, týž: Z doby cotillonův, O. Feuillet: Zakletá slečna, J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba, V. Hálek: Král Rudolf II., L. Schneider: Pražský dobrovolník a francouzská selka, Molière: Pacient a lékař, A. Moreto: Donna Diana, K. Sabina: Černá růže, V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda, E. Scribe: Okovy, W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, F. Schiller: Marie Stuartovna, týž: Panna Orleanská, F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí, Lambert-Thiboust, T. Barrière: Manžel v bavlnce, J. K. Tyl: Jan Hus – 1868; V. Sardou: Zamilované psaníčko na cestách, E. Scribe, E. Legouvé: Adrienna Lecouvreurová, W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, F. F. Šamberk: Šestý červenec aneb Oslava Jana Husi v Potměšíně – 1869; A. Dumas ml.: Nová Máří Majdalena, C. Goldoni: Veselý švec a proměněné ženy, J. Korzeniowski: Pátý akt, Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Ďáblova bařina, V. Sardou: Vlast – 1870; B. Bjørnson: Novomanželé, A. Dumas ml.: Levoboček, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, týž: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, J. Vilhelm dle něm.: Mistr Bedrník a jeho chasa – 1871; H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, W. Shakespeare: Král Lear – 1872; K. Gutzkow: Uriel Acosta, V. Hugo: Král a loupežník, H. Meilhac, L. Halévy: Tricoche a Cacolet, králové šejdířství, F. Pyat: Hadrník pařížský, F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl, W. Shakespeare: Koriolanus, J. K. Tyl: Rybrcoul, kníže krkonošský – 1873; A. Dumas ml.: Pan Alfons, A. Duru, H. Chivot: Dvě svatby a jeden ženich, J. A. Fredro: Stará liška nad mladou, V. K. Klicpera: Rohovín Čtyřrohý, V. Sardou: Andrea – 1874; Ch. Birch-Pfeifferová: Růžena a Růženka, A. Delacour, M. Hennequin: Proces Veauradieux – 1875; A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka, G. v. Moser: Nelíbejte potmě, J. Racine: Phaedra – 1878; A. Dumas ml.: Cizinka, A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci – 1879; W. Shakespeare: Julius Caesar, B. Grabowski: Spojenci aneb Inteligence v městečku – 1880; G. v. Moser, F. v. Schönthan: Válka v míru, F. F. Šamberk: Rodinná vojna – 1881; V. Sardou: Fedora – 1883; G. Ohnet: Majitel hutí, F. a P. Schönthanové: Únos Sabinek, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně – 1884; H. Meilhac, L. Halévy: Vyslancův tajemník, F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský, týž: Kulatý svět, J. Vrchlický: Drahomíra, L. Stroupežnický: Paní mincmistrová – 1885.
Aréna v Eggenberku
K. Světlá, dram. E. Pešková: Vesnický román, tytéž: Kříž u potoka – 1871; E. Zola, dram. O. Gastineau a W. Busnach: Zabiják – 1880; tíž: Nana, E. Zola: Rabourdin a jeho dědicové – 1882; F. F. Šamberk: Divadelní vlak – 1884.
Div. u Libuše
P.-A. C. de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba – 1881; J. Słowacki: Mazepa, F. V. Jeřábek: Syn člověka – 1882; F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27 – 1884; F. A. Šubert: Jan Výrava, H. Ibsen: Nepřítel lidu, týž: Bílí koně, F. X. Svoboda: Bouří ku štěstí – 1887.
ND Brno
A. Daudet, A. Belot: Fromont jun. a Risler sen., W. Shakespeare: Hamlet – 1886; J. Štolba: Vodní družstvo – 1887; H. Ibsen: Vánoce, W. Shakespeare: Macbeth, H. v. Kleist: Katynka Heilbronská – 1887; A. I. Palm: Náš přítel Něklužev, I. V. Špažinskij: Paní majorka, V. Štech: Žena – 1888; A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny, W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III., A. P. Čechov: Medvěd – 1889; H. Ibsen: Mořská paní, V. Štech: Zlatý déšť – 1890.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1861–1870, kart. 857, sign. 8/6/1/29 [Záhřeb, žádost], kart. 876, sign. 8/6/17/116 [koncese]. NMd: sign. T 128, almanachy Š. společnosti [1866 Písek, 1867/68 Plzeň, 1868 Král. Dvůr, Plzeň, 1871/72 Plzeň, 1873 Ml. Boleslav]; korespondence. ■ Nesign.: Divadlo, Lumír 2, 1866, s. 174; nesign. [J. Neruda]: P. Š. ze Semčic, Humoristické listy 20, 1878, s. 281n. → Podobizny I, 1951; Moravská orlice 28. 10. 1880 [vídeňská stagiona]; E. Pešková: Zápisky české herečky, [1886]●; nekrology: P. Nebeský, Světozor 25, 1890/91, s. 106n., 118n.; Moravská orlice 6. 1. 1891; Národní listy 6. 1. 1891; Národní politika 6. 1. 1891; J. L. T. [Turnovský], Hlas národa 6. a 9. 1. 1891; Česká Thalia 5, 1891, s. 20●; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 55–78; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, tamtéž, s. 100n.; J. Šmaha: Z mých divadelních začátků, Národní listy 13. a 20. 1. 1895, 2. a 13. 9., 4. 10. 1910, vše → Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982; J. Merhaut: Dvacet let brněnského divadla, Moravská orlice 18. 12. 1904 → Výbor z feuilletonů, [1909]; nesign.: P. Š., Divadlo 4, 1905/06, s. 143n.; J. Šmaha: P. Š. ze Semčic, tamtéž 9, 1910/11, s. 406–408; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911], s. 3–56; F. A. Šubert: Čtyrycet let divadla, Národní politika 13. 6. 1911; A. Srb: P. Š., České divadlo 2, 1918, s. 38n.; V. Budil: P. Š. ze Semčic a jeho význam pro dramatické umění v Plzni, Sborník městského historického musea v Plzni IV, Plzeň 1919, sv. I, s. 28–42, sv. II, s. 93–117 + Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 14. 8. 1921, příl. Besedy; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 94–109; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 203–257; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 21–27; J. Kubík: Za ředitelem gentlemanem. K 50. výročí P. Š. ze Semčic, Národní politika 4. 1. 1941, ráno; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 117–130, 170; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, rkp., 1950–1954, DÚk; V. Štěpánek: 90 let stálého českého divadla v Plzni, Plzeň [1955], s. 15–20; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 110–114, 117–121, 134–147, 182n., 186n., 224–227 + Arena u Eggenberku, rkp., [1960], DÚk + Švandova aréna ve Pštrosce, rkp., [1960], DÚk; S. Langer: Aréna na Smíchově, rkp., 1959, DÚk + P. Š. ze Semčic a Eliška Pešková, rkp., b. d., DÚk [s opisy záznamů o narození a sňatku]; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960, zvl. s. 52–55, 58, 60–64, 68, 70, 78–83, 86–91, 108–110; Z. Jeřábková: Brněnské působení P. Š. ze Semčic, Vlastivědný sborník moravský 15, Brno 1960, s. 249–254; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 68–82, 130–143; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 13–43; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, passim; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981, nestr.; sb. Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, ed. V. Viktora – Z. Fictumová, Plzeň 1983, s. 6n.; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, 2002, s. 21–26, 38–40; K. Vorbová: P. Š. ze Semčic, dipl., FF UK 1997; S. Šnajperková: P. Š. ze Semčic, divadelní podnikání 2. poloviny 19. století, dipl., FF UK 2002. ■ ČHS [Švandova spol.], EDS, HD, NDp, Otto, ÖBL, PBJ, Wurzbach; Brno, Buchner, NAlb, PD-rep, Plzeň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1077–1083
