Prostřední ze tří synů P. Švandy ze Semčic a jeho ženy, herečky E. Peškové. Vyrůstal v divadlem prosycené rodině, byť otec v době jeho narození ještě profesionálním divadelníkem nebyl. Divadelní zkušenosti získával u otcovy společnosti (zal. 1865), v níž se od 1881 uplatňoval jako zpěvák – debutoval rolí Manrica ve Verdiho Troubadourovi). Po smrti otce v lednu 1891 převzal část rodinného velkopodniku, zahrnujícího dvě smíchovské scény (Divadlo u Libuše a nově zbudovanou arénu) a početný zhruba šedesátičlenný soubor činoherní a zpěvoherní. Na tzv. mimopražskou koncesi začal provozovat společnost, pro niž – jako nástupnický podnik renomované družiny Švandy st. – snadno získával dobré mimopražské štace (Mladou Boleslav, Chrudim, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Tábor ad.). Od léta 1892 obsazoval v letních měsících Arénu na Smíchově, případně Divadlo u Libuše; stagiony trvaly obvykle od května do přelomu září a října a poskytovaly existenční jistotu. 1892 získal na tři hlavní, zimní sezony staré divadlo v Plzni (ucházeli se o ně rovněž V. Budil, J. Pištěk a V. Svoboda). Po skončení plzeňského kontraktu zůstal na zimní období 1895/96 bez dlouhodobého působiště, teprve v dalším roce se mu podařilo pronajmout ND v Brně (1896/97). Po matčině smrti (1895) docházelo mezi příslušníky rodiny k hlubším rozporům, i proto pomýšlel zbudovat vlastní divadlo v Rajské zahradě na Žižkově, ale záměr ztroskotal na nesouhlasu pražské obce s prodejem pozemku (1896). Sestra M. Koldinská, koncesionářka smíchovských divadel, pod vlivem bratra Karla a jeho ambiciózních uměleckých záměrů neumožnila Š. uskutečnit na Smíchově letní stagionu 1897, proto byl nucen soubor v květnu rozpustit. Na podzim t. r. zahájil činnost v Jindřichově Hradci s obnovenou společností, kterou provozoval dalších šest let. Na vedení už výhradně cestujícího podniku rezignoval 1903 po úrazu, jehož následky mu ztěžovaly výkon ředitelské činnosti a náročné cestování. Řízení převzal umělecký správce J. E. Sedláček, od 1904 samostatný koncesionář a ředitel. Š. vytěsněný sourozenci z účasti na divadelním podnikání žil pak v ústraní jako soukromník z podílu na dědictví. Zemřel náhle po silném ataku mrtvice.
Začátek divadelního podnikání Š. usnadňovala výtečná pověst otcovské společnosti, jež mu otevírala dveře úřadů a městských scén. První roky jeho ředitelování jeví zřetelné úsilí navázat na rodičovský odkaz a divadelní praxi jak bohatou repertoárovou nabídkou (první plzeňská sezona čítala čtyřiašedesát činoher, dvacet osm oper a třicet dva operet), tak jevištní úrovní. Ač měl jako zpěvák blíže k hudebním žánrům, činohra nezůstávala zastíněna operou a operetou. Pěstovala českou dramatiku realistickou (Stroupežnický: Zkažená krev; Šimáček: Jiný vzduch; Jirásek: Otec) a psychologickou (Hilbert: Vina; Kvapil: Bludička), nezaváhala ani před básnickým dramatem Zeyerovým (Z dob růžového jitra). Soudobou produkci doplňovaly hry staršího data: dramata Šubertova, salonní komedie Bozděchovy, frašky Šamberkovy a v uvážlivém výběru kusy Tylovy. Pozornost věnovaná domácí tvorbě včetně novinek, uváděných často vzápětí po pražských premiérách, přinášela dokonce víc českých děl, než jich míval na programu Švanda otec. V okruhu uměleckého repertoáru se objevovala náročná klasická díla (Goethe: Faust; Shakespeare: Julius Caesar) a ukázky moderní dramatiky (Hauptmann: Hanička), překvapivě však nebyl zastoupen H. Ibsen, k jehož průniku na českouscénu významně přispěl Švanda st. Dramaturgická objevnost byla zřídkavá (Jonáš: Oplancija; Špažinskij: Snadné prostředky, týž: Trýzeň), soutěž o původní hru, kterou Š. vypsal v počátcích svého působení, žádný závažnější text nepřinesla. Jako u všech společností byly součástí nabídky osvědčené divácké taháky: romantické příběhy (např. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží; Wolff: Preciosa), výpravné podívané (např. Pohl: Sedm havranů), lidové frašky (např. Kneisel: Pan farář a jeho kostelník) a hry z tzv. vyšší společnosti (např. Sardou: Fedora; Ohnet: Majitel hutí). Skladbu činoherního repertoáru do značné míry určovali herci pověření režií(poučený P. Nebeský v Plzni, zkušený F. Šípek v Brně). V jevištní, zvláště herecké, reprodukci Š. zaostával za otcovou společností. Soubor silnější v pánské části (v první etapě A. Janovský, J. Javorčák, A. Jiřikovský, A. Kreuzmann, J. Kysela, P. Nebeský, J. Poláček, J. Strouhal, F. Šípek, J. Zdrůbecký, začínající E. Wiesner) neměl dostatek kvalitních hereček (výjimkou byla M. Hilbertová) a celkově postrádal vynikající umělecké individuality. V druhé etapě (po 1897) byli jeho členy J. Lukavský, A. Ludvík, heroina M. Procházková-Malá, charakterní herečka E. Sedláčková, krátce jím prošla řada dalších.
Velkolepý, avšak podnikatelsky riskantní ředitelský start záhy vyvolal značné problémy. Š. nebyl s to udržet původní rozsah produkce, často se odchyloval od ohlášené sestavy repertoáru a pro řadu měst přestával být důvěryhodným nájemcem jejich divadel. Přesto dokázal mezi cestujícími společnostmi přelomu 19. a 20. stol. udržet svůj podnik na předním místě a navzdory sestupné úrovni, datující se zejména od ztráty smíchovského působiště, přivážel do venkovských měst solidní činohru a zpěvohru.
Prameny a literatura
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 635, obr. 739 [Schwanda von Semčic Paul]. ■ Divadelní referáty a anonce, in Ohlas od Nežárky 1891, 1893–1898, 1900, 1902–1903; Budivoj 1891, 1896, 1898; Jizeran 1892; Plzeňské listy 1892–1895, 2. 7. 1892 [zadání plzeň. div.]; Moravská orlice 1896 až 1897, -slav-, 4. 7. 1896 [spol. v Brně]; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911], s. 58, 60; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 78, 163–166; Národní listy 25. 1. 1923 [úmrtí]; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 109; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953; A. Javorin: Pražské arény, 1959, s. 224–237; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 104, 138, 142. ■ HD, ÖBL, PBJ; Brno, Buchner, Plzeň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1074–1075
