Byl nejmladším potomkem ředitele, režiséra a podnikatele Pavla Š. ze Semčic a herečky, dramatičky a překladatelky Elišky Peškové. Nejstarší bratr Jaroslav (1851–1879), který studoval medicínu a překládal divadelní hry, předčasně zemřel, sestra Marie (1853–1906, provd. Stankovská, podruhé Koldinská) se stala koncesionářkou smíchovských scén (Divadlo u Libuše, Aréna na Smíchově), bratr Pavel (1855–1923) byl zpěvák (tenorista) a ředitel cestující divadelní společnosti. Š. po ukončení gymnázia (mat. 1886) vystudoval práva na pražské české univerzitě (JUDr. 1892). Nastoupil jako policejní úředník na pražské místodržitelství, odkud byl 1895 propuštěn, neboť povolil vydání básnické sbírky S. Čecha Písně otroka. Získal místo koncipisty u zemského výboru, postupně se stal sekretářem, tajemníkem a nakonec sekčním šéfem; působil v oblasti památkové péče. Byl členem a funkcionářem uměleckých sdružení (literární odbor Umělecké besedy, spolek Máj), překládal a psal fantaskně orientované prózy (Fantastické povídky, 1892; Bizarní povídky, 1897). Po matčině smrti (1895) se zapojil do vedení pražské, respektive smíchovské části rodinného divadelního velkopodniku jako umělecký ředitel. 1901 se oženil s herečkou Luisou Kauckou, za necelé dva měsíce ovdověl. Druhý sňatek uzavřel 28. 4. 1902 s herečkou Emou Jelínkovou (1882–1971), v manželství se narodily tři dcery: Eliška (*1903), Marie (1905–2002, provd. Horská) a Emma (*1908), z nichž prostřední se stala herečkou. Když zemřela sestra Marie, stala se koncesionářkou Š. druhá manželka Ema a on se podílel na uměleckém vedení. S postupující krizí a rozvratem manželství však jeho vliv na dění v divadle slábl. Na sklonku 1. světové války založil nadaci pro výpomoc potřebným hercům. Po odchodu do výslužby (1920) se stáhl do ústraní, pobýval často v zahraničí a správě divadla se už nevěnoval (1923 ji cele převzal ředitel A. Fencl). Zemřel náhle po ataku mrtvice, pohřben byl do rodinné hrobky na Vyšehradském hřbitově.
První manželka Luisa Kaucká (15. 2. 1880 až 15. 3. 1901), žačka O. Sklenářové-Malé, se během krátkého působení ve Švandově divadle (1897–1900) jevila jako velký herecký příslib. Uplatnila se jako představitelka pubertálních dívek a křehkých lyrických hrdinek moderních her, jimž propůjčovala citovou vroucnost a ještě dětskou čistotu (Hedvika, Ibsen: Divoká kachna; Anička, Halbe: Mládí; Hela, Šimáček: Jiný vzduch; Věročka, Turgeněv: Měsíc na venkově; Truda, Dreyer: Zimní spánek; Klárka Fröhlichová, Sudermann: Zkáza Sodomy; Pampeliška, Kvapil: Princezna Pampeliška). Krátce před sňatkem angažmá ukončila, v jednadvaceti letech podlehla zánětu mozkových blan.
Š. se v druhé polovině devadesátých let zasadil o uměleckou a provozní konsolidaci smíchovských divadel. Po rozpadu společnosti bratra Pavla (1897) ustavil se sestrou Marií na Smíchově stálý soubor, zavedl celoroční provoz a snažil se obě scény odlišně profilovat: Činohře vyhradil Divadlo u Libuše, zpěvohře arénu. Jako člen literárních spolků, jež byly platformou debat o směřování českého divadla, většinou v polemice s praxí ND, otevřel Švandovo divadlo (Divadlo u Libuše) soudobé dramatice domácí i zahraniční, uváděné v cyklech konaných v součinnosti se Spolkem českých spisovatelů beletristů Máj. Do prvního cyklu přispěl překladem Schnitzlerova Anatola. Ve spolupráci s Národní jednotou pošumavskou byla zavedena pravidelná představení pro dělnictvo. V téže době smíchovské divadlo hostilo dramaticko-jevištní pokusy spolku Intimní volné jeviště, později cyklus Kruhu českých spisovatelů (1904). Těmito aktivitami Š. navazoval na rodičovský umělecký odkaz, ani on však průbojnou dramaturgii v podmínkách soukromého divadelního podnikání trvaleji neprosadil. 1910 expandoval na Žižkov, kde otevřel divadlo Deklarace (25. 1.) v adaptovaných místnostech hostince. Hrálo na koncesi A. Brázdy, repertoárem a účinkujícími bylo úzce provázáno se smíchovskou scénou, jíž odčerpávalo síly. Š. proto po dvou měsících na tamní podnikání rezignoval. Jeho posledním tvůrčím počinem byl překlad expresionistického dramatu G. Kaisera Plyn, inscenovaný na Smíchově v rámci poválečných Komorních her.
Překlady
A. Schnitzler: Anatol, cyklus Máje, Švandovo div. 1897, t. [1897]; týž: Souper na rozloučenou, MD Plzeň 1914; G. Kaiser: Plyn, Komorní hry Švandova div. 1919.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, PMV O7, matrika oddaných fary u P. Marie Vítězné 1892–1903, s. 168 [27. 1. 1901]. ■ O. F.: Švandovo divadlo na Smíchově, Divadelní listy 2, 1900/01, s. 129n.; f. Národní politika 29. 4. 1902 [2. sňatek]●; filiálka na Žižkově: -ef.-, Velká Praha 1, 1910, č. 3; Divadlo v Žižkově, Národní politika 11. 3. 1910 [ukončení činnosti]; Divadlo 8, 1910/11, s. 191, 294●; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911], s. 60, 62, 80–90, 94, 100●; k padesátinám: nesign., Národní listy 12. 9. 1917; -n, Zvon 17, 1916/17, s. 700; -r- [J. Borecký], Topičův sborník 5, 1917/18, s. 45●; Národní politika 24. 3. 1918 [nadace]●; k šedesátinám: ax. [M. B. Stýblo], Divadlo 7 (14), 1927/28, s. [9]; nesign., Literární rozhledy 12, 1927/28, s. 89; drb [J. Borecký], Zvon 28, 1927/28, s. 28●; nekrology: B. [E. Bass], Lidové noviny 6. 11. 1928; l-k, Národní politika 7. 11. 1928; Národní listy 5. a 6. 11. 1928; Národní osvobození 6. 11. 1928; M. Laudová, Venkov 13. 12. 1928; -och- [F. S. Procházka], Zvon 29, 1928/29, s. 139●; Bs [Slavík]: Vzpomínka na K. Š. ze Semčic, Lidové noviny 1. 9. 1942; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 10, 223; R. Kautský: Lidové divadlo Deklarace na Žižkově 1910–1919, rkp., b. d., KČD, s. 12, 15, 18n.; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981, nestr. ■ LČL, ODS [in Div. u Libuše], Otto, ÖBL; NAlb ■ od Luisa K.: R. Deyl, Vavříny s trny, 1973, s. 183–187.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1074–1075
