Narodil se jako deváté dítě v rodině sedláře a čalouníka. Otec si po vážném zranění pronajal hostinec, později se stal vedoucím tabákového skladu, matka pomáhala živit početnou nezámožnou rodinu. Podle přání rodičů se Š. měl stát knězem. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové (1860–68), kde redigoval rukopisný studentský časopis a pokoušel se o první literární práce (historické povídky, epické básně, dramata), rád navštěvoval divadlo, ale hraní ve studentských a ochotnických představeních se vyhýbal. Na pražské univerzitě absolvoval pět semestrů (1868–71). Vedle klasické filologie poslouchal přednášky z jazykovědy (M. Hattala), filozofie, literatury a dějin umění (J. E. Vocel). Na studiích se udržoval kondicemi a od 1869 prací v redakci katolického deníku Čech. Spolupracoval i s vojenským týdeníkem Žižka (pozdější Vlasť). Vzbudil pozornost staročeských kruhů a 1873 mu J. S. Skrejšovský nabídl místo v redakci německojazyčného deníku Politik a listu Brousek (1874). Od té doby byl Š. spjat se staročeskou stranou vedenou F. L. Riegrem. Působil v jejím tisku (1878–83 deník Pokrok), od 1875 i jako jednatel poslaneckého sdružení Český klub. Od 1877 byl členem Sboru pro zřízení ND (od 1880 ve výboru), po požáru ND se stal členem staročeského Družstva ND, které jej po abdikaci ředitele J. N. Maýra zvolilo v březnu 1883 jeho nástupcem. ND řídil sedmnáct let, do nástupu nové správy (Společnost ND, 1900). Po odchodu z ND byl ústředním ředitelem společnosti Česká grafická Unie (1900–02), kterou spoluzakládal, vedoucím redaktorem Malého Ottova slovníku naučného (1903–06) a členem cenzurního sboru při pražském místodržitelství. Zůstal členem Družstva ND (jednatel, po smrti F. L. Riegra předseda 1904–05), a když 1906 převzalo správu nového Městského divadla Král. Vinohrad, byl ustanoven ředitelem. Pro rozpory s výborem družstva a činiteli vinohradské obce, které vyvrcholily po úspěšném zájezdu do Vídně, se 1908 úřadu vzdal a vrátil se k žurnalistice. Až do své smrti redigoval literární měsíčník Osvěta, 1909 deník Národní politika. Zemřel neženat, pohřben je na Olšanských hřbitovech.
Svou mimořádnou iniciativnost, pracovitost a organizační schopnosti uplatňoval v mnoha sférách veřejného života. Účastnil se příprav na založení Spolku českých žurnalistů a od jeho vzniku 1878 byl do 1880 jednatelem. Stal se hlavním redaktorem velkorysého vlastivědného spisu Čechy, k němuž dal podnět nakladatel J. Otto, po vydání prvního svazku (1881) na tuto funkci 1883 rezignoval (ještě v VI. sv. byl však uváděn vedle F. A. Borovského). V sedmdesátých letech redigoval též pražské kalendáře. Velmi se zajímal o Čechy v poněmčených oblastech, spoluzakládal Ústřední matici školskou (1880), která se stala jejich duchovní i hospodářskou oporou, tři roky působil v matičním výboru, kde navrhl zakládání lidových a školních knihoven. Dal podnět i ke vzniku Národní jednoty pošumavské. Jako člen Sboru obecních starších pražského magistrátu inicioval 1900–03 sociálně-humanitní komisi, která zřizovala útulky pro služebné a pro opuštěné děti, domy pro řemeslníky a dělníky. Na Jubilejní výstavě 1891 se zasadil o první expozici dokladů k českému divadlu. Ze Š. impulsu bylo založeno Národopisné muzeum českoslovanské, které za jeho účasti uskutečnilo 1895 Národopisnou výstavu (napsal o ní reprezentativní publikaci Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, 1896), jejíž součástí byla divadelní expozice. Stál u zrodu Společnosti Jaroslava Vrchlického, České jednoty pro orchestrální hudbu, byl aktivním činitelem Umělecké besedy, Svatoboru a Spolku českých spisovatelů beletristů Máj, 1899 byl zvolen mimořádným, 1890 řádným členem ČAVU. 1886–87 vydával Divadelní list (red. J. Spáčil Žeranovský), 1902–04 se zasloužil o organizaci sbírek na brněnské ND, nechyběl u zrodu přírodního divadla v Šárce u Prahy, byl zván ke konzultacím o výstavbě Městského divadla v Plzni a na Král. Vinohradech. Spolupracoval s ochotnickým hnutím, 1911 spoluzakládal na Kladně Dělnické divadelní ústředí. Účastnil se velkorysých oslav Jana Husa při pětistém výročí jeho smrti 1915 (už předtím byl na jeho návrh prohlášen Husův rodný domek v Husinci národním majetkem). Vybudoval si a udržoval kontakty s Vídní, ale i s Francií, Itálií, Ruskem, s Poláky a jižními Slovany, byl vysílán k významným kulturním akcím (do Petrohradu, Paříže, Lublaně, Krakova, Záhřebu, Lvova, Lutychu), v Kyjevě režíroval Smetanovu Prodanou nevěstu (1903). Pro své diplomatické schopnosti se stal neoficiálním českým kulturním vyslancem. Byl osobností, která měla koncem 19. stol. mimořádný vliv na českou společnost. Jeho zásluhy ocenila řada obcí udělením čestného občanství.
Od dob studií byl literárně činný. V sedmdesátých letech se prosadil romanticky laděnými historickými povídkami a romány navazujícími na prózy J. J. Kolára a J. Svátka. Také v dramatech se zpočátku obracel k české minulosti. První dramatické pokusy (Bech, Horymír, Jiří král, Král Václav III.) zůstaly v rukopise. Na scénu pronikl hrou Petr Vok Rožmberk (PD 1880) a po úspěšném debutu naplňoval v následujících dvanácti letech své tvůrčí ambice dramatickou tvorbou (od 1892 na ni zcela rezignoval). Hra Probuzenci s námětem stavovského spiknutí 1742, k němuž se připojují lidové vesnické vrstvy, odrážela prostřednictvím historické látky dobové snahy o obnovení samostatnosti českých zemí. Probuzenci, nejprve cenzurou zakázaní, měli být první původní hrou při otevření ND v listopadu 1881, v důsledku požáru se premiéra uskutečnila v PD. Skupinu her s náměty z české historie uzavřelo drama Jan Výrava, líčící selské bouře proti vrchnosti na Opočensku, v němž se jako ozvuk společenského dění objevily – v českém dramatu poprvé – davové scény a kolektiv ve funkci dramatického činitele. V obou hrách Š., odchovanec šedesátých let, příznačně exponoval hrdinu – odhodlaného rebela – i jako uvědomělého občana, bojujícího za práva širšího společenství. Vliv romantického dramatu působící na tuto etapu Š. tvorby (bohatý a barvitý děj, výjimečné individuality, záliba v četných efektech) poznamenal ještě renesanční komedii Láska Raffaelova, která chtěla být pandánem Vrchlického Soudu lásky. Po exkursu do žánru poetické komedie, který byl však Š. nebásnickému autorskému naturelu cizí, se obrátil k současnosti, od níž ho neodradil nezdar prvního pokusu, hry ze žurnalistického prostředí Praktikus (při premiéře propadla). Vycházeje z konkrétních událostí veřejného života (např. volební manipulace v politických bojích – Velkostatkář, zpronevěra ve Svatováclavské záložně – Žně) kriticky zobrazoval negativní společenské jevy. Nejvýznamnější z této skupiny bylo Drama čtyř chudých stěn z hornického prostředí v českém pohraničí, postihující sepětí sociální otázky s národnostním útiskem. Hra ovlivněná socialistickými názory a líčící se sympatiemi dělnickou stávku byla dlouho zakázána, prvního provedení se dočkala šest let po svém vzniku na ochotnické scéně (spolek Tyl na Kladně 1898), teprve poté na profesionálním jevišti (ND v Brně 1902). Stylizací, kritickou tendencí i silným sociálním aspektem se hry řadily k realistickému směru, ale jejich příběhy i postavy postrádaly věrohodnost. Typ rebela z historických dramat se proměnil ve schematicky viděného ušlechtilého idealistu, obětujícího se nadosobnímu cíli. Ač Š. v sobě cítil „dramatický element“, dramatikem větší umělecké síly nebyl. Jeho hry však měly ve své době značnou odezvu, velké oblibě profesionálních i ochotnických divadel se těšil zvláště kolem 1900 Jan Výrava, komparsovými scénami přitažlivý i pro pozdější divadla v přírodě. Hry byly překládány: Probuzenci a Láska Raffaelova do němčiny, Jan Výrava do němčiny, srbochorvatštiny a lužickosrbštiny, Drama čtyř chudých stěn do polštiny a slovinštiny.
Později Š. publikoval tři knihy vzpomínek, soubor fejetonů a memoáry U nás v Dobrušce (Osvěta 1914, kn. 1916). Napsal také bojovný text pro českou hymnu (Udeřila naše hodina, 1907, nalezen v pozůstalosti, 1918 zhudebněn J. Jindřichem).
Významná byla Š. divadelní publicistika a práce divadelněhistorické. Z pověření Sboru pro zřízení ND vypracoval monumentální spis Národní divadlo. Dějiny jeho i stavba dokončená, na nějž navázal třísvazkovými Dějinami Národního divadla v Praze 1883–1900, které měly být součástí zamýšleného, ale nerealizovaného díla Dějiny samostatnosti českého divadla v Praze (Š. byl jeho hlavním redaktorem). Po celou svou ředitelskou éru v ND vydával každý rok podrobnou bilanci uplynulé sezony. Napsal několik monografií českých herců, řadu divadelních hesel pro Ottův slovník naučný (šifra Št) a historické studie k počátkům obrozenských divadelních aktivit na konci 18. stol. Obzvláštní pozornost věnoval V. K. Klicperovi: Vypracoval první obsažnou monografii a připravil edici jeho dramatického díla, v níž soustředil všechny dochované texty (objevil hry považované za ztracené) včetně dramatických fragmentů a prací dosud netištěných. Jako divadelní historik silně ovlivnil V. K. Blahníka.
Hlavní Š. přínos spočíval v práci pro ND. Byl prvním českým divadelním ředitelem, který mohl řídit velké, s evropskými scénami srovnatelné divadlo, pozorně sledované celou českou společností. Úřad nastupoval během dostavby požárem zničené budovy a příprav na její otevření, které přinášely bezpočet nejrůznějších problémů. Jejich energickým, zodpovědným a efektivním řešením (leckdy byl nucen rozhodovat i v záležitostech spadajících do kompetence divadelního družstva) si hned na počátku vydobyl respekt a upevnil pozici ředitele. Především usiloval vytvořit podmínky pro zajištění profesionální umělecké úrovně ND. Před zahájením provozu v nové budově rozšířil jak umělecká tělesa včetně orchestru a sboru, tak technický personál. Umělecký program koncipoval s ohledem na specifický význam ND a jeho postavení čelné národní kulturní instituce. Se zřetelem k představám, s nimiž bylo ND po několik desetiletí budováno, je utvářel jako reprezentativní scénu národa. Naplňování jeho funkce spatřoval v široce založené tvorbě, otevřené významným dílům všech uměleckých stylů a dob a respektující odlišné potřeby všech společenských vrstev. Podporou nastupujících realistických a naturalistických tendencí a ponecháváním prostoru pro pozdně romantické divadlo, které v českém prostředí stále převažovalo, udržoval koexistenci obou slohů. Vyhraněnou uměleckou orientaci ND odmítal, ale vědom si problémů, plynoucích z absence druhé české scény v Praze, se během svého funkčního období i po něm opakovaně vracel k myšlence jejího zřízení. Š. snahou bylo, aby ND poskytovalo nejen hodnotnou zábavu, ale aby se podílelo na společenském dění. Byl přesvědčen, že ND musí přispívat rozvoji veškerého českého umění, prohlubovat jeho národní ráz i pečovat o kulturu české řeči. Zároveň je usiloval včlenit do evropského divadelního kontextu. Udržoval proto kontakty s uměleckými osobnostmi, na cestách do ciziny se seznamoval se soudobým divadelnictvím, do Prahy zval význačné tvůrce a interprety. Ze snah prosadit ND v Evropě se mu podařilo uskutečnit pouze zájezd na Mezinárodní divadelní výstavu ve Vídni 1892. Byl autoritativním, leč noblesním ředitelem a v divadle udržoval železnou disciplínu. Na veřejnosti důstojně reprezentoval přední kulturní instituci, dbal o její společenskou prestiž a suverénně čelil kritickým výhradám vůči umělecké činnosti i správě ND. Politickou oporu mu poskytovala staročeská strana, po odchodu staročechů z politické scény (1891) se jako osobnost uznávaná ve všech vrstvách české společnosti udržel v úřadu bezmála dalších deset let. Pro funkci měl lásku k divadlu, organizační a diplomatický talent, evropský rozhled, národní vědomí, sociální cítění i schopnost efektivně hospodařit. Po ekonomické stránce řídil ND natolik zdatně, že si po celou jeho éru udržovalo finanční rovnováhu. Kromě zemské subvence (zpočátku ve výši 5–6 % ročního rozpočtu, od 1894 cca 14 %) a nevelkého příspěvku od města Prahy (poskytován od 1889) byly náklady kryty příjmy z tržeb. Hospodářskou stabilitu zajišťoval obratnou repertoárovou politikou, novinkami a divácky atraktivními díly včetně výpravných her a baletů. Pro podchycení široké divácké základny organizoval až do počátku devadesátých let divadelní vlaky, přivážející návštěvníky z Čech, Moravy a Slezska, někdy i z okolních zemí. 1893 zavedl odpolední představení za snížené, tzv. lidové vstupné pro méně majetné vrstvy. Výjimečně byla pořádána vyhrazená představení pro studenty, v předvečer 1. máje pro dělnictvo.
Prestižní postavení měla za Š. éry opera, jejíž repertoár určoval spolu s prvním kapelníkem (pozice operního dramaturga byla zřízena až 1899). Velký prostor, zhruba polovinu hracích termínů, vyhradil domácí produkci starší i nové (A. Dvořákovi, Z. Fibichovi, J. B. Foersterovi, K. Kovařovicovi), do repertoáru pevně vřadil teprve nyní doceněné dílo Smetanovo, jemuž zájezd do Vídně otevřel cestu na světové scény. V duchu slovanské vzájemnosti byla věnována velká pozornost autorům ruským a polským (Borodin, Čajkovskij, Dargomyžskij, Glinka, Rimskij-Korsakov, Moniuszko). Ostatní soudobou tvorbu zastupovala opera francouzská a italská (Verdi, Mascagni, Leoncavallo, Puccini, Massenet, Delibes), na niž mělo ND od 1888 přednostní právo před pražským německým divadlem, jak určovala smlouva mezi oběma institucemi, zastoupenými Š. a ředitelem A. Neumannem. Do českého repertoáru v Praze vstoupil několika díly i R. Wagner, který byl nad možnosti PD. Při získávání novinek se Š. angažoval i osobním jednáním se skladateli (Čajkovským, Delibesem, Massenetem, Verdim). Do českého divadla zavedl operní cykly (Mozartův 1887, Smetanův 1893, 1899 a 1900). V operním souboru vynikli B. Foersterová-Lautererová, M. Sittová-Petzoldová, R. Maturová, A. Vávra, V. Heš, B. Benoni a A. Krössing, nepodařilo se však získat E. Destinnovou. Často hostovali přední světoví pěvci (E. Turolla, J. Lasalle, M. Wiltová, A. Patti ad.). Operetu Š. po několik let odmítal, tlaku abonentů a družstva ustoupil 1886 a zařazoval tituly od Suppého, Planquetta, Lecocqa, Offenbacha či Hervého, stavěné na roveň komické opeře. Postupně se rozvíjel i balet, orientující se na velkolepé výpravné produkce (nevídaného ohlasu dosáhl Marencův Excelsior, sto sedmdesát repríz) a na díla romantické baletní tvorby (Čajkovskij: Labutí jezero; Delibes: Coppélia).
V činohře přenášel péči o repertoár na dramaturgy a lektory (L. Stroupežnický, 1883–92, B. Frida, 1892–96, J. Lier, 1896–1900). Romantická a pozdně romantická dramatika zřetelně ustupovala ve prospěch her realistických, naturalistických a posléze symbolistních. Na jeviště se dostával F. X. Svoboda, F. F. Šamberk, J. Štolba, F. A. Šubert, V. Štech, J. Hilbert, J. Kvapil, a hlavně L. Stroupežnický, G. Preissová, A. Jirásek, M. A. Šimáček, bratří Mrštíkové. Stále byly inscenovány hry J. Zeyera a plodného J. Vrchlického, z jehož nových děl vynikl třídílný melodram Hippodamie s hudbou Z. Fibicha (1889–91). Š. připomínal starší české dramatiky, zvláště V. K. Klicperu, a uskutečnil několik činoherních cyklů (J. J. Kolára, F. V. Jeřábka, L. Stroupežnického ad.). Z nové zahraniční dramatiky uváděla činohra Ibsena, Bjørnsona, Hauptmanna, Sudermanna, Schnitzlera, Čechova. Stále se hrály francouzské komedie a dramata (Scribea, Sardoua, Dumase ml. ad.). Z klasiků byli nejvíce zastoupeni Shakespeare a Molière, objevoval se Goldoni, Beaumarchais, Goethe, Schiller a Hugo, výjimečně Sofokles a Plautus. Běžný zábavný repertoár byl založen na současné konverzační hře a komedii. Jádro souboru tvořili herci z PD – O. Sklenářová-Malá, M. Bittnerová, F. Kolár, J. Frankovský, J. Seifert, J. Bittner a J. Mošna, který se vedle J. Šmahy stal reprezentantem realistického hereckého stylu. Z mladých talentů, jimiž Š. postupně doplňoval ansámbl, dozrávali k větším výkonům H. Kubešová (provd. Kvapilová), M. Hübnerová a E. Vojan, v jejichž herectví se ohlašovala etapa divadla jemných psychologických analýz. Pozdně romantickou konvenci v mladé generaci udržovaly H. Benoniová a M. Laudová. Také v činohře hostovaly významné herecké osobnosti (H. Modrzejewská, S. Bernhardtová, E. Zacconi, B.-C. Coquelin ad.). Jako stoupenec realismu podporoval Š. nejen dramatiku tohoto směru, ale i nové inscenační tendence uplatňované J. Šmahou, který se stal vůdčí režisérskou osobností činohry i opery. Š. dbal i o jevištní výpravu, v níž kladl důraz na věrohodnost prostředí a lokální kolorit, dosavadní stylová hybridnost ustupovala historismu a etnografickému realismu (R. Holzer, výjimečně spolupracující M. Aleš). Na umělecké tvorbě ND se Š. v devadesátých letech podílel i občasnými režiemi (sedm oper, deset činoher), z nichž vynikla inscenace průlomového psychologického dramatu J. Hilberta Vina. – Podpořil zřízení první české herecké školy při ND (1892, udržela se jen dva roky), 1887 doplnil Penzijní fond sólistů (založen 1863 v PD) Podpůrným sirotčím, vdovským a penzijním fondem ND. Proti dosavadní libovolné honorářové praxi docílil stanovení pevných tax za autorské dílo a tantiém z repríz pro dramatiky a skladatele. Na samém konci svého působení prosadil prodloužení placených divadelních prázdnin na dobu čtyř týdnů.
Kritické hlasy vůči Š. vedení ND, které se objevovaly po celou dobu jeho působení, pronikavě zesílily od poloviny devadesátých let. Nesouhlas budila zvláště činoherní dramaturgie, v nedostatečné míře prezentující soudobou zahraniční tvorbu. Š. programu oponovali především příslušníci mladé generace z okruhu modernistů, kteří ho vnímali jako konzervativní a přežilý. Součinnost umělecké a politické opozice docílila výměny ve správě divadla: Mladočeská Společnost ND vystřídala 1900 staročeské Družstvo ND, ředitelem byl jmenován G. Schmoranz.
Š. zásluhou se ND stalo českým kulturním centrem své doby a křižovatkou slovanské a západní divadelní kultury. Přiřadilo se k významným evropským scénám a bylo vzorem pro budování národních divadel ve slovanských zemích. V ND Š. položil pevné základy provozu a konstituoval ideový program, spojující hledisko reprezentativní instituce české divadelní kultury se zřetelem k hledání nových uměleckých hodnot, platný desítky let po jeho odchodu.
Režie
E. Augier: Paní Caverletová, J. Vrchlický: Svědek – 1895; J. Hilbert: Vina, J. Zeyer: Z dob růžového jitra, J. Vrchlický: Epponina – 1896; F. X. Svoboda: Dědečku, dědečku!, J. Vrchlický: Marie Calderonová – 1897; V. K. Klicpera: Zlý jelen, B. Viková-Kunětická: Neznámá pevnina – 1898; V. Vlček: Eliška Přemyslovna – 1899.
Hry
Petr Vok Rožmberk, PD 1880, t. 1881; Probuzenci, PD 1881, t. 1882; Jan Výrava, ND 1886, i t.; Láska Raffaelova, ND 1888, i t.; Praktikus, ND 1888,
t. 1889; Žně, Švandova spol. ND Brno 1888, t. 1904; Velkostatkář, ND 1890, t. 1891; Drama čtyr chudých stěn, t. 1893, ochotn. Kladno 1898, ND Brno 1902. ■ Souborně: Dramatická díla, 1887–89, 6 sv.
Teatralia
Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená, 1881–84; Průvodce po Národním divadle v Praze, 1883; První rok v Národním divadle, 1884; Druhý rok Národního divadla až Sedmnáctý rok Národního divadla, 1885 až 1900 [výr. zprávy]; Památce Mozartově. Ku stoletému jubileu opery Don Juan, 1887; Realismus na divadle, Národní listy 7. 12. 1890; Král. České zemské a Národní divadlo v Praze, 1892, i něm.; České Národní divadlo na První mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892, 1892, i něm.; Divadelní vlaky, in Ottův slovník naučný VII, 1893; Předmluva k V. K. Klicpera: Veselohra na mostě, 1898, s. 3–8; O významu V. K. Klicpery, 1898; Klicpera dramatik. Jeho profil a místo v české dramaturgii, 1898; Veselohry Klicperovy, 1898; Počátky české dramaturgie na rozhraní věku XVIII. a XIX., Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 57–59, 73–75, 89–91, 108–112; Dramaturg Prok. Šedivý, Osvěta 29, 1899, s. 43–53, 131–139; O J. K. Tylovi, tamtéž, s. 350–353 [předneseno v ND 5. 2. 1899]; Ze světa umění, 1901 [fejetony]; Moje vzpomínky, 1902; Moje divadelní toulky I–II, 1902; Jindřich Mošna, 1902; Rozhledy po nynějším rozvoji českého divadelnictví, Hlas národa, příl. Nedělní listy, 4., 11., 18. a 25. 1. 1903; František Kolár, 1904; Karel Šimanovský, 1905; Divadlo ústavem správy veřejné, Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 18n., 29n., 46; Na okraje mých dramat, in Drama čtyř chudých stěn, 2. vyd. [1905], s. III–XXXI; V. K. Klicpera, in Soubor spisů V. K. Klicpery I, 1906, s. 5–22; O základech k uměleckému i vůbec kulturnímu významu Národního divadla, Národní politika 12. 8. 1911 → Na okraje divadelní kroniky, usp. V. K. Blahník, 1924; Dějiny Národního divadla v Praze let 1883–1900. S některými pamětmi, vzpomínkami a doklady I–III, 1908–12; Městské divadlo Král. Vinohradů, Osvěta 37, 1907, s. 13–139; Krise a budoucnost Městského divadla Král. Vinohradů, 1908; Pathos na českém jevišti, Národní politika 26. 2. 1910; Ladislav Stroupežnický. Profil člověka a dramatika, Osvěta 43, 1913, s. 294–299; Jakub Vojta Slukov, tamtéž 44, 1914, s. 761–769; Literatura divadelní, tamtéž, s. 855–858 [Ottův divadelní slovník]; Jakub Arbes, Almanach ČAVU 25, 1915, s. 114–127; Na okraje divadelní kroniky, usp. V. K. Blahník, 1924 [výbor div. statí].
Edice
Výbor dramatických spisů V. K. Klicpery, 1898–99, 5 sv.; Soubor spisů V. K. Klicpery,1906–07, 2 sv.
Prameny a literatura
LAPNP: osobní fond (116 kart.) nezpracováno. Další část ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce. ■ Ref. Petr Vok Rožmberk: Dr. S. H. [Heller], Národní listy 23. 11. 1880; uh [V. Guth], Politik 23. a 24. 11. 1880; nesign., Pražský denník 24. 11. 1880; nesign., Lumír 8, 1880, s. 544; F. Zákrejs, Osvěta 11, 1881, s. 366●; ref. Probuzenci: J. V. [Vrchlický], Lumír 9, 1881, s. 559; nesign., Světozor 15, 1881, s. 615; nesign. [V. Guth] + šifra uh., Politik 11. a 12. 12. 1881; J. L. T. [Turnovský], Pokrok 13. a 14. 12. 1881; O. Hostinský, Národní listy 13. 12. 1881; nesign., Divadelní listy 2, 1881, s. 112, 373; 3, 1882, s. 3; I. Hron [J. V. Frič], Ruch 4, 1882, s. 27; Dr. Nejedlý, České noviny 21. 5. 1882; F. Zákrejs, Osvěta 12, 1882, s. 841–849●; nesign. [J. Neruda]: F. A. Š., Humoristické listy 24, 1882, s. 122 → Podobizny II, 1952; nesign.: F. A. Š., Divadelní listy 4, 1883, s. 56; nesign.: F. A. Š., Zábavné listy 5, 1883, s. 387; nesign.: F. A. Š., Zlatá Praha 3, 1885/ /86, s. 174●; ref. Jan Výrava: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 815; J. Vrchlický, Hlas národa 22. a 23. 11. 1886; nesign., Pražský denník 24. 11. 1886; J. Kuffner, Květy 9, 1887, d. 1, s. 120; F. Bílý, Hlídka literární 4, 1887, s. 76 → Příspěvky k praktické poetice, 1915; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 251n.●; ref. Láska Raffaelova: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 239; V. Lebeda [I. Herrmann], Švanda dudák 7, 1887/88, s. 47, 54; J. Flekáček, Vlasť 4, 1887/88, s. 582; B. F. [Frida], Zlatá Praha 5, 1887/88, s. 239; nesign., Čas 2, 1888, s. 92; š [J. Kuffner], Národní listy a 28. 2. 1888; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 71; bl, Literární listy 9, 1888, s. 398; R., Lumír 16, 1888, s. 107n.; F. Zákrejs, Osvěta 18, 1888, s. 1137; -o. [V. Mrštík], Ruch 10, 1888, s. 111; Č [L. Čech], Hlídka literární 6, 1889, s. 61n., 88–90, 127–129●; ref. Praktikus: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 3. 10. 1888, š. [J. Kuffner], Národní listy 3. a 9. 10. 1888; V. Mrštík, Ruch 10, 1888, s. 490; K., Hlídka literární 6, 1889, s. 153n., 192n.; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 413; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 25, 1890/91, s. 48; nesign. [F. Roháček], Niva 1, 1891, s. 63; nesign., Čas 5, 1891, s. 130; A. Schulzová, Květy 13, 1891, d. 1, s. 123; P., Hlídka literární 8, 1891, s. 194●; J. L. Turnovský: F. A. Š, Osvěta 29, 1899, s. 368 až 375●; ref. Drama čtyř chudých stěn: jv. [Vodák], Literární listy 14, 1893, s. 273; nesign., Čas 7, 1893, s. 307; F. X. Šalda, Rozhledy 3, 1894, s. 333 → Kritické projevy II, 1950●; J. Máchal: K rozboru dramat Klicperových, Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 65–68; E.: Ředitelé…, Meziaktí 3, 1902/03, č. 46●; ref. Žně: ech. [V. Štech], Máj 2, 1903/04, s. 445; J. Lý [Ladecký], Zvon 4, 1903/04, s. 407; nesign., Čas 27. 3. 1904; Ar…ti [A. Kraus], Politik 27. 3. 1904●; konflikt Š. se správou VD: Národní listy 25. až 29. 9., 1. až 4. 10. 1908; České slovo 2. 10. 1908; Venkov 3., 4., 7. a 10. 10. 1908●; k šedesátinám: nesign., Národní obzor 3. 4. 1909; V. Dresler, ČČM 83, 1909, sv. 2, s. 292; O. N. [Nebuška], Hudební revue 2, 1909, s. 294–296●; Filathétes, ref. Dějiny Národního divadla…, Osvěta 39, 1909, s. 1136●; nekrology: H. J. [Jelínek], Lumír 43, 1914/15, s. 431n.; K. Mašek, Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 595n.; -n-, Zvon 15, 1914/15, s. 716; -o-, Národní listy 9. 9. 1915; nesign., tamtéž; K [F. V. Krejčí], Právo lidu 12. 9. 1915; A. Srb, Osvěta 45, 1915, s. 639–644; Z. Nejedlý, Smetana 6, 1915, s. 5–7, 24–26 → Zdeněk Nejedlý o divadle a jeho umělcích, usp. J. Paclt a E. Turnovský, 1978; A. N. [Novák], Svět 15, 1915/16, s. 114; J. H. [Herben], Novina 1, 1915/16, s. 11; J. B. [Borecký], Topičův sborník 3, 1915/16, s. 42–45; J. Voborník, Almanach ČAVU 26, 1916, s. 138–152 [obs bibliografii]●; Vzpomínky na Š., Nymburk [1915, obs. F. J. Čečetka: Život a dílo F. A. Š.,J. Krouský: Vzpomínky na Š.]; O. Fischer: Naokraje Š. dramat, Česká revue 9, 1915/16, s. 11–18; W. [A. Wenig]: Netištěné drama F. A. Š. Král Václav III., Topičův sborník 5, 1917/18, s. 429n.; O. Fischer: F. A. Š. Král Václav III., Cesta 1, 1918/19, s. 18n.; V. K. Blahník: Divadelní ideály F. A. Š., Topičův sborník 11, 1923/24, s. 81–86 + Nad dílem F. A. Š.,in F. A. Š.: Na okraje divadelní kroniky, 1924, s. 3–7; M. Hýsek: F. A. Š., Československé divadlo 2 (7), 1924, s. 52–54; B. A. Žák: O ředitelování F. A. Š., jeho divadelních vlacích a jiném, tamtéž, s. 54–56; A. Wenig: F. A. Š. a divadelní Itálie, tamtéž, s. 56n.; A. Veselý: Š. drama o dělnické stávce, Akademie 30, 1926/27, s. 457–467, 525–532,554–571 + Žně českého dramatika. K historii Žní F. A. Š., Zlatá Praha 44, 1926/27, s. 456–460, 473 až475, 499–501, 514–517 + Ohlas doby v Š. dramatu Praktikus, Lumír 54, 1927, s. 147–155, 205–213 + Š. dramatická studie české povahy, ČNM 102, 1928, s. 251–281 + F. A. Š. a jeho Velkostatkář, Národní a Stavovské divadlo 6, 1928/29, č. 31, s. 2–5●; 80. výr. narození: J. H. [Hilbert], Venkov 27. 3. 1929; J. Kvapil, Lidové noviny 28. 3. 1929; jv. [Vodák], České slovo 28. 3. 1929; V. Tille, Prager Presse 29. 3. 1929; J. S. Machar: Gentleman, Oni a já II, Zapomínaní a zapomenutí, 1929, s. 159 až 172●; A. Veselý: Z počátků F. A. Š. dramatika, Listy filologické 57, 1930, s. 246–253; J. Kvapil: O čem vím, 1932, s. 102–107, 118–123, 243–249; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, passim; Z. Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, passim●; 20. výr. úmrtí: A. Veselý, Lumír 61, 1934/35, s. 515–519; F. Götz, Národní osvobození 8. 9. 1935●; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 70–93, 118–120, 124–146, 167–175; A. Veselý: F. A. Š. dramatik, Opočno 1937 + F. A. Š., rkp., 1937, LA PNP + F. A. Š., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 142–147; nesign.: Š. hra o zpěvačce Terese Stolzové, Venkov 20. 6. 1942; J. Sajíc: Divadelník F. A. Š., Divadlo 31, 1945, s. 63–65; J. Vodák: F. A. Š., Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 2–5; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 248–253; A. Veselý: F. A. Š., Neblednoucí podobizny, 1946, s. 58–68●; 100. výr. narození: skn [F. Sekanina], Lidová demokracie 26. 3. 1949; F. Götz, Lidové noviny 27. 3. 1949; jp [Procházka], Lidová demokracie 29. 3. 1949●; V. Müller: F. A. Š., 1949; O. Hostinský: O divadle, ed. M. Jůzl, 1981, s. 119–121 [Velkostatkář]; DČD III; H. Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, 1983, s. 75–93; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 159–162. ■ ČHS, HD, LČL, Masaryk, NDp, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1064–1070
