Syn sládka. Studoval piaristické gymnázium v Českých Budějovicích a od 1774 filozofii v Praze. Podle přání rodičů měl být knězem, ale po vysvěcení na podjáhna teologická studia opustil. Do Thámova almanachu Básně v řeči vázané přispěl 1785 několika překlady básní Anakreonta a Catulla, oslavujícími víno a lásku. Seznámení s V. Thámem ho přivedlo k divadlu a Š. se stal jedním z kmenových dramatiků Vlastenského divadla. K josefínskému osvícenství se přihlásil překladem Císaře Josefa modlitebné knihy, popularizující názory Josefa II. Koncem 1788 byl přijat do pražského semináře, ale brzy jej opustil. Ještě 1791 napsal do Krameriusových c. k. vlastenských novin oslavný pastýřský zpěv ke korunovaci Marie Ludviky českou královnou. Zanedlouho potom nastoupil pouť po jižních Čechách; často byl pokládán za potulného muzikanta. Zemřel v minoritském klášteře v Českém Krumlově, který mu již dříve poskytoval občasné útočiště a kam byl umírající převezen z Bavorova.
Na rozdíl od V. Tháma, M. Majobra nebo M. Stuny nebyl nikdy hercem Vlastenského divadla (údajně jen občasným nápovědou), pouze pro ně psal a překládal. Jeho autorství překladu Ifflandovy hry Vděčnost a láska k vlasti, kterou byl 8. června 1786 zahajován divadelní provoz v Boudě na Koňském trhu, není zcela jisté, připisoval si je V. Thám [korespondence Zlobickému]. Podobně jako ostatní autoři z okruhu Vlastenského divadla těžil Š. náměty ke svým hrám z českých dějin a soustředil se na význačné postavy národní historie. Tyto dramatické práce zahrnují „vlastenskou smutnohru“ Drahomíra ovdovělá kněžna česká neb Krvavé boleslavské hody, „vlastenskou zpěvohru“ Oldřich a Božena a „národní hru“ Jiří z Poděbrad. Kromě toho napsal veselohru Šťastný Kašpárek a upravil starší hru Ponocný neb Česká Ančička. Všechny původní hry a překlady měly premiéru zřejmě již v prvních letech existence Vlastenského divadla v Boudě; prokazatelně byl uveden překlad Ifflanda a Drahomíra, uvedení ostatních her v té době dokládá korespondence Thám–Zlobický a Melezínkův leták Dar novému roku 1789. Všechny tři hry s historickými náměty se objevily znovu na repertoáru Vlastenského divadla v novém působišti U Hybernů, Drahomíra a Jiří Poděbradský ještě 1792 ve StD. Konkrétní podoba Š. her není známa, neboť nebyly tištěny, a nezachovaly se ani v rukopisech.
Hry
Drahomíra ovdovělá kněžna česká neb Krvavé boleslavské hody, Vlast. div.-Bouda 1786/87; Oldřich a Božena, tamtéž; Šťastný Kašpárek, tamtéž; Jiří z Poděbrad, tamtéž 1788.
Překlad
A. W. Iffland: Vděčnost a láska k vlasti, Vlast. div.-Bouda 1786 (šifra M. Št-n.).
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, Čestice 4, matrika narozených 1749–1764, s. 23, obr. 27; Český Krumlov 52, matrika zemřelých 1818–1831, s. 36, obr. 38. Schönfeldské c. k. poštovské noviny 1. a 15. 7. 1786. LA PNP: fond J. V. Zlobický, dopis V. Tháma z 20. 12. 1787 → Baťha 1958. GTK 1792, s. 303n. V. Melezínek: Dar nového roku 1789… [Jiří Poděbradský]. ■ J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 32 → Theatralia I, [1912]; F. Baťha: K životu a činnosti M. Š., Česká literatura 3, 1955, s. 389n. + Dva dokumenty k historii počátku českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 750–757 + Obrozenští herci, rkp., b. d., NMd; J. Vondráček: Bouda, 1953, s. 61–63; Vondráček I; DČD II ■ Jungmann, LČL; Laiske [I, s. 23: S. mylně připsána zpěvohra Oldřich a Božena].
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1061–1062
