Narodil se jako třetí syn v rodině vlastenecky smýšlejícího státního úředníka. Otec byl 1847 přeložen do Prahy a 1850 do Plzně, kde působil jako sekretář krajského úřadu, 1855 získal místo adjunkta pomocných úřadů na místodržitelství a rodina se vrátila do Prahy. Š. začal navštěvovat základní školu v Plzni, jako devítiletý přešel na hlavní (obecnou) školu u sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Vystudoval Akademické gymnázium (1857–1865), kde se spřátelil s J. V. Sládkem, J. Čelakovským a I. Klicperou. Spolu se S. Čechem z novoměstského gymnázia založili vlastenecký spolek Oreb a vydávali rukopisné časopisy (beletristická Lípa, Přehled, Kritika, humoristický Satanáš a na vědu zaměřený Vesmír). Po rozpadu spolku vydali 1865–66 několik čísel časopisu Ruch, který do jisté míry předjímal stejnojmenný literární almanach (1868). 1865–69 Š. studoval práva, jeho hlavní zájem však patřil literatuře. Aktivně působil v Akademickém čtenářském spolku, od 1868 se účastnil práce literárního odboru Umělecké besedy (1878 zvolen do výboru) a spolku Svatoboru (funkcionářem až do dvacátých let 20. stol). 1870 až 1872 byl vychovatelem u hraběte A. Kounice, s nímž cestoval po Německu a Belgii (sám navštívil Londýn), pak společníkem hraběte A. Desfourse-Walderoda, s nímž 1873 podnikl dobrodružnou cestu na ostrovy Západní Indie, do Mexika a Severní Ameriky. Po návratu složil rigorózní zkoušky a 1874 byl promován (JUDr.). O rok později se oženil v Hradci Králové s Hedvikou Čerychovou, dcerou úspěšného východočeského podnikatele. Po několikaleté praxi v pražské advokátní kanceláři Dr. J. Strakatého se stal 1879 notářem v Nechanicích. Vedl zde neobyčejně bohatý společenský život, zval významné osobnosti, umělce (J. Zeyera, A. Chitussiho, J. Vrchlického, A. Staška, A. Jiráska, V. Náprstka, K. Pippicha, L. Quise), cestovatele (E. Holuba a J. Kořenského, s nímž v osmdesátých letech podnikl několik cest do Skandinávie) aj. 1890–1911 působil jako notář v Pardubicích, poté krátce na Král. Vinohradech, kde jako vážený občan žil ještě téměř dvě desetiletí, poslední tři roky vážně nemocen. Za zásluhy v oblasti literatury byl 1890 zvolen dopisujícím, 1892 řádným členem ČAVU. Zemřel na arteriosklerózu. Pietní akt mu vystrojilo vinohradské divadlo, ostatky byly zpopelněny.
Š. debutoval 1870 v Květech drobnou novelou Ze života vojenského, přispíval do mnoha časopisů (Světozor, Paleček – redaktor 1872 až 1873, Lumír, Osvěta, Česká včela, Humoristické listy, Zlatá Praha, Švanda dudák, Moravská orlice, Máj, Divadelní list Máje, Zvon), novin (Národní listy, Hlas národa, Venkov, České slovo) a sborníků, kalendářů a almanachů (Topičův sborník, Čechy 4– Polabí, Matiční kalendář na r. 1885, Pamětní list slavnostního sjezdu všesokolského v Praze 1887, Almanach ČAVU). Ač patřil ve své době k nejplodnějším dramatikům, jeho tvorba zpočátku oscilovala mezi divadlem a prózou, zvláště povídkami a cestopisy.
V dětství byl zaujat loutkovým divadlem, za studií pilně navštěvoval česká představení ve StD, od 1862 v PD a agilně ochotničil (v šedesátých letech U Zlatého anděla na Smíchově s řadou budoucích význačných divadelníků, mj. V. Budilem). Pražskou ochotnickou dráhu završil 1869 tit. rolí v Kolárově Žižkově smrti (partnerkou mu byla O. Sklenářová-Malá v roli Žižkovy dcery Cidliny), kterou se členy Akademického čtenářského spolku a herci PD nastudoval F. Kolár. Za pobytu v Nechanicích a v Pardubicích všestranně spolupracoval s ochotnickými spolky jako herec, režisér, autor, organizátor a propagátor (v Pardubicích byl od 1893 předsedou Spolku divadelních ochotníků), zasloužil se o rozmach a zkvalitnění jejich činnosti, na představení zval známé literáty, divadelníky a výtvarníky. Krátce po pražských premiérách tu byly hrány jeho hry, které obvykle sám režíroval, pardubickým ochotníkům napsal k otevření Městského divadla (1909) historickou hru 1744.
Jako dramatik debutoval 1869 jednoaktovkou A přece! Po ní následovaly během necelých tří let čtyři jednoaktovky (Bratranec, Únos, Jenom ne písemně! a Tak jest to na tom světě!) a tři hry celovečerní (Krejčí a švec, Spiknutí v Podmazově a Zapovězené ovoce). Kritika včetně J. Nerudy přivítala slibný talent veseloherního žánru, poučený francouzskou společenskou dramatikou. Předností her, prozrazujících autorovu znalost jeviště i techniky dramatu, byl lehce plynoucí dialog, vtipné situace a výstižné typy postav (mohl pro ně počítat se znamenitými interprety, Mošnou či Šamberkem), jež navozovaly v hledišti dobrou zábavu a uvolněnou atmosféru. Š. veselohry a frašky se těšily u publika velké oblibě a byly hojně reprízovány; např. fraška z prostředí lidových slavností Krejčí a švec, která otevírala 1869 Arénu Na Hradbách, se hrála sedmnáctkrát. První etapu Š. dramatické tvorby, v níž se profiloval jako autor situačních komedií a lokálních frašek, ironizujících pokleslé mravy měšťácké společnosti, hamižnost, pokrytectví, sobeckost apod., uzavřel v první polovině sedmdesátých let dvojí nezdar. Drama Matčino dílo se sociálním konfliktem práce a kapitálu, usilující postihnout nové společenské téma, zápas dělnictva o jeho práva, zůstalo – podobně jako průkopnický Jeřábkův Služebník svého pána – zatěžkáno romantizujícími motivy a sentimentalitou. Cenzura je pozastavila, a ani po textových úpravách provedení v PD nepovolila. Travestie na téma dívčí války O tom velkém boji se ženami neuspěla u kritiky ani u obecenstva a Š. se od psaní her na více než deset let odvrátil. Během odmlky vytvořil libreto pro jednoaktovou operu A. Dvořáka Tvrdé palice, uvedenou 1881 v Novém českém divadle, které po požáru ND fungovalo v Praze jako jediná česká zemská scéna. Pět let nato vstoupil na jeviště ND maloměstskou satirickou veselohrou Vodní družstvo, která se zachycením typického prostředí a postav, humorným a zároveň kritickým zobrazením nešvarů veřejného dění řadí v české dramatice mezi čelná díla žánrového realismu. Jevištní úspěch (šestnáct repríz) ho povzbudil k další tvorbě a spolupráci s ND, jemuž do 1905 zadal jedenáct nových her. Většina z nich rozšiřovala veseloherní formou přehlídku bizarních postav a přidržovala se osvědčených metod a postupů (jednoaktovky All right, Křivé cesty, drobný žert Mezi umělci, celovečerní hry Maloměstští diplomati, Na letním bytě, Mořská panna, Její systém). Nechyběly v nich dobře odpozorované, životné lidské typy, obratně postavená zápletka, řada komických situací ani satirické šlehy (zejména v Maloměstských diplomatech). Druhou skupinu tvoří dramata silně ovlivněná naturalismem, která spojuje téma ničivé moci peněz a touhy po majetku. Závěť, typické vesnické drama, líčí sváry o získání gruntu mezi bohatou a zadluženou selskou rodinou. V dramatu Peníze rozvrátí vidina ohromného majetku slušnou, leč chudou rodinu. Život v bídě a strádání dožene hlavní postavu jednoaktovky Zloděj ke krádeži a posléze k vraždě velkoobchodníka, matčina svůdce. Š. snaha postihnout temné hlubiny lidských duší prostřednictvím psychologicky motivovaného jednání postav však neměla oporu v jeho autorském typu a nedospěla k přesvědčivému výsledku. S exponovanou sociální tematikou a příznačnými atributy naturalismu kontrastují dějová schémata a omšelé motivy posilující vykonstruovanost celku. Posun v autorově tvůrčí metodě přijala kritika kontroverzně, u publika odezvu nenašel. Š. se poté natrvalo vrátil ke své nejvlastnější doméně, frašce a komedii, z níž vybočil pouze historickou hrou 1744, oslavující hrdinství občanů hájících město proti pruskému vojsku. Poslední etapu spjatou s MD Král. Vinohradech úspěšně zahájil 1909 lidovou hrou Za šlechtickým erbem, těžící ze soudobých procesů o podvodně získaných šlechtických predikátech. Vděčné téma milostných pletek, avantýr, lásky a erotiky naplnilo čtyři následující veselohry (Ach, ta láska, Staré hříchy, Zlatá rybka, Zločin v horské boudě), z nichž jen Zlatá rybka, zesměšňující hledání vhodných nápadníků pro zámožné dcerky, ostřeji pranýřovala měšťácké manýry.
Během více než půlstoletí napsal Š. dvacet osm her. Psal cíleně pro nenáročné obecenstvo, jehož touhu po zábavě uspokojoval bystře odpozorovanými, humorně či fraškovitě pojatými výraznými postavami, komickými situacemi i karikováním všemožných, vesměs důvěrně známých nešvarů. Uměleckého vrcholu dosáhl v satirických komediích ze soudobého maloměsta (Vodní družstvo, Maloměstští diplomati), největší popularitu mu přinesla kasovně enormně úspěšná Mořská panna (jeden z kritiků podotkl: Hrajte samé mořské panny a za pár let si koupíte smíchovský pivovar). Všechny hry vyjma tří uvedla v premiérách velká pražská divadla (PD, ND, posléze MD Král. Vinohrad). Š. veseloherní produkce si vydobyla pevnou pozici v odlehčené části repertoáru těchto scén, odkud se šířila do mnoha dalších profesionálních i ochotnických divadel. O životnosti Š. dramatických děl svědčí dobové překlady a jejich scénické realizace v němčině (Vodní družstvo, Závěť, Peníze, Mořská panna), ruštině (Bratranec), slovinštině (Vodní družstvo, Její systém, Staré hříchy a Mořská panna), chorvatštině (Na letním bytě), bulharštině (Mořská panna, Na letním bytě a Její systém) a ve dvacátých letech ve slovenštině. Hry Mořská panna a Na letním bytě byly ve dvacátých letech zfilmovány.
Kromě původních dramatických prací se na scéně objevovaly i Š. povídky a humoresky zdramatizované jinými autory (Staří blázni J. L. Turnovským, pak F. Lorbeerem, Doktorovo tajemství V. Libenským, Je tatínkem H. K. Grunertem, Který je ten pravý V. Cidlinským aj.). Podle jeho předloh napsal K. Kádner dvě operní libreta pro J. Maláta (Stáňa, prov. ND 1899; Veselé námluvy, prov. MD Plzeň 1914).
Dvěma příspěvky se Š. podílel na knize Divadelní paběrky a posléze je zařadil do dvousvazkových vzpomínek Z mých pamětí, které patří k nejpozoruhodnější memoárové literatuře o českém divadle 19. stol. V prvním dílu vypsal svůj životní příběh, vzpomínky na studentské a literární přátele, na studentská divadelní představení, na PD (s epizodou o nerealizovaném libretu pro B. Smetanu) a zaobíral se osudy E. Bozděcha. Druhý díl obsahuje portréty J. Zeyera, J. O. Veselého, L. Stroupežnického, A. Chitussiho a vzpomínky na další přátele a souputníky.
Českému divadlu se věnoval i organizačně. Vydával Bibliotéku operních a operetních textův (1872–73), jako redaktor Divadelního světa 1872–76 vydal osm her (sedm svazků), řídil Divadelní knihovnu Máje (1902–26) a Knihovnu lidových divadel (1908–20). Byl předsedou Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích (1898–1910), funkcionářem Družstva vinohradského divadla, do jehož výboru byl zvolen krátce po příchodu do Prahy.
Pseudonymy a šifry
Dr. Pepé, dr. Pepé Jobek, Jobek, J. Hradecký, Joccasius, Š. Jozip (též S. Jozyp), J. Š., (J. Š.), <J. Š.>
Hry
A přece! PD 1869; Krejčí a švec, PD-AH 1869, t. 1870; Bratranec, PD 1869, t. 1870; Jenom ne písemně! PD 1870, t. 1876; Únos, PD-AH 1870, t. 1872; Spiknutí v Podmazově, PD-AH 1870, t. 1871; Tak jest to na tom světě! PD 1870, t. 1873; Zapovězené ovoce, PD 1871, t. 1872; Matčino dílo, t. 1873, krajané v USA 1874, ochotn. Vysoké Mýto 1875, ND Brno 1905; O tom velkém boji se ženami, PD-NČD 1877, t. 1925; Vodní družstvo, ND 1886, t. 1887; All right, ND 1887, t. 1888; Maloměstští diplomati, ND 1888, i t.; Závěť, ND 1889, i t.; Křivé cesty, ND 1891, i t.; Po letech, naps. 1892, t. 1924, ochotn. Malá Strana 1932; Peníze, ND 1895, i t.; Zloděj, ND 1895, t. 1896; Mezi umělci, ND 1896, i t.; Na letním bytě, ND 1899, i t.; Mořská panna, ND 1901, i t.; Její systém, ND 1905, t. [1905]; 1744, ochotn. MD Pardubice 1909, i t. in Dvě hry (s K. Mašek: Poutník); Za šlechtickým erbem, VD 1909, t. [1909]; Ach, ta láska, VD 1911, t. [1911]; Staré hříchy, VD 1913, i t.; Zlatá rybka, VD 1917, t. [1918]; Zločin v horské boudě, t. 1920, VD 1921. ■ Tvrdé palice, h. A. Dvořák, PD-NČD 1881, t. 1882. ■ Souborně: Dramatické dílo J. Š., 1891 až 1898, 8 sv.
Překlady a úpravy
T. a J. M. Mortonové: Není vše zlato, co se třpytí, PD-AH 1872, t. 1891; K. A. Görlitz: Tři páry střevíců čili Každý má své, PD-AH 1872 (pseud. Š. Jozip, též S. Jozyp); J. Estébanez: Nové drama, PD 1877, t. 1878; J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: První souboj vévody z Richelieu, ND 1885.
Teatralia
Okupační episoda Národního divadla v Praze r. 1866, Osvěta 46, 1916, s. 176–185, 246–259; Divadelní paběrky. Vzpomínky tří divadelních nadšenců: Dra. Jos. Štolby, Václava Štecha, Karla Šípka, [1902]; Z mých pamětí. Vzpomínky ze života, z divadla a z literárních styků I, II, [1906, 1907].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond (42 kart.), nezpracováno. ■ K. Nosovský: Bibliografie spisů Dra J. Š., Literární rozhledy 14, 1929/30, s. 259n. ■ Ref. A přece!: nesign. [J. Neruda], Naše listy 2. 4. 1869 → České divadlo IV, 1958; -r-, Česká Thalia 3, 1869, s. 59; nesign., Květy 4, 1869, s. 111●; ref. Krejčí a švec: Δ [J. Neruda], Národní listy 6. 8. 1869 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 6. 8. 1869; –+–, Česká Thalia 3, 1869, s. 124●; ref. Bratranec: J. N. [Neruda], Národní listy 6. 10. 1869 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 6. 10. 1869; –+–, Česká Thalia 3, 1869, s. 156●; ref. Jenom ne písemně!: nesign. [J. Neruda], Národní listy 29. 4. 1870 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 30. 4. 1870; nesign., Světozor 4, 1870, s. 143n.; –+–, Česká Thalia 4, 1870, s. 66●; ref. Únos: nesign., Národní listy 16. 6. 1870, příl.; V. G. [Guth], Pokrok 17. 6. 1870; –+–, Česká Thalia 4, 1870, s. 102; nesign.: Literatura a umění, Světozor 4, 1870, s. 199●; ref. Spiknutí v Podmazově: nesign., Národní listy 28. 6. 1870, příl.; V. G. [Guth], Pokrok 29. 6. 1870; –+–, Česká Thalia 4, 1870, s. 108; nesign., Světozor 4, 1870, s. 216●; ref. Tak jest to na tom světě! nesign. [J. Neruda], Národní listy 11. 11. 1870 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 12. 11. 1870; G. E. [Eim], Česká Thalia 5, 1871, s. 3●; ref: Zapovězené ovoce: J. N. [Neruda], Národní listy 11. 12. 1871 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 16. 12. 1871; D. [J. Durdík], Světozor 6, 1872, s. 7n.; V. Vlček, Osvěta 2, 1872, s. 474–476●; ref. Matčino dílo: nesign., Národní listy 29. 11. 1872 [zákaz]; F. Zákrejs, Osvěta 3, 1873, s. 474–476; nesign., Národní listy 12. 6. 1874, 21. 3. 1875, 14. 11. 1883 [odvolání zákazu]; cd., Lidové noviny 29. 3. 1905●; ref. O tom velkém boji se ženami: nesign., Pokrok 11. 8. 1877; nesign., Národní listy 12. 8. 1877; nesign., Světozor 11, 1877, s. 395n.●; ref. Tvrdé palice: O. Hostinský, Národní listy 4. 10. 1881; V. J. Novotný, Divadelní listy 3, 1882, s. 105n.●; J. N. [Neruda]: J. Š., Humoristické listy 26, 1884, s. 186 → Podobizny II,1952; nesign.: J.U.Dr. J. Š., Světozor 19, 1885, s. 507–509●; ref. Vodní družstvo: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 3. 12. 1886, příl.; š. [J. Kuffner], Národní listy 3. 12. 1886; C. J., Jeviště 2, 1886, s. 198; B. F. [Frida], Lumír 14, 1886, s. 571n. + Zlatá Praha 4, 1886/87, s. 63n.; R. Růžička, Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 307n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 21, 1887, s. 46n.; J. L. [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 9n.; Nemo [K. B. Mádl], Ruch 9, 1887, s. 15; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, s. 258●; ref. All right: B. F. [Frida], Zlatá Praha 4, 1886/ /87, s. 382; nesign. [M. A. Šimáček] Světozor 21, 1887, s. 367; š. [J. Kuffner], Národní listy 28. 4. 1887; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 29. 4. 1887; J. L. [Ladecký], Česká Thalia 1, 1887, s. 143; Č., Literární listy 8, 1887, s. 183●; ref. Maloměstští diplomati: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 335; B. F. [Frida], Zlatá Praha 5, 1887/ /88, s. 334; Č. [L. Čech], Literární listy 9, 1888, s. 183n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 10. 4. 1888; J. Lý. [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 112●; ref. Závěť: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 23, 1888/89, s. 587; α, Zlatá Praha 6, 1888/89, s. 599n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 23. 10. 1889; š. [J. Kuffner], Národní listy 10. 1889; nesign., Čas 3, 1889, s. 721n.; J. Lý. [Ladecký], Česká Thalia 3, 1889, s. 390n., 403–405; A. Schulzová, Květy 11, 1889, d. 2, s. 749–751; Aliquis [J. Vrchlický], Lumír 17, 1889, s. 396; V. Vítězný, Literární listy 11, 1890, s. 260n.; nesign. [T. G. Masaryk], Čas 4, 1890, s. 746n.; nesign., Zábavné listy 12, 1890, s. 67n.●; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 222 → Theatralia 1, [1912]●; ref. Křivé cesty: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 25, 1890/91, s. 204; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 8. 3. 1891; š. [J. Kuffner], Národní listy 8. 3. 1891; J. Lý. [Ladecký], Česká Thalia 5, 1891, s. 89n.●; ref. Peníze: J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 418; F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 624 → Kritické projevy II, 1950; eč., Literární listy 17, 1895/96, s. 8–10; J. Karásek, Niva 6, 1895/96, s. 157n.●; ref. Zloděj: š. [J. Kuffner], Národní listy 22. 12. 1895; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 82●; F. Zákrejs: Obzor divadelní, Osvěta 26, 1896, s. 1040 [Peníze, Mezi umělci, Zloděj]●; ref. Na letním bytě: Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 418; F. Zákrejs, Osvěta 29, 1899, s. 758●; ref. Mořská panna: O. F. [Faster], Divadelní listy 1, 1900/01, s. 123; A. Nečásek, Lumír 29, 1900/01, s. 231n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 5. 2. 1901; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 6. 2. 1901; F. Zákrejs, Osvěta 31, 1901, s. 274n.●; V. Štech: Š. humorista, Meziaktí 2, 1901/02, č. 143●; ref. Divadelní paběrky: R. J. Kronbauer, Máj 1, 1902/03, s. 209n.; J., Přehled 1, 1902/03, s. 634n.●; ref. Její systém: ech. [V. Štech], Máj 3, 1904/05, s. 435n.; š. [J. Kuffner], Národní listy 11. 3. 1905; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 11. 3. 1905; J. Ladecký, Osvěta 35, 1905, s. 357; H. [K. H. Hilar], Divadlo 3, 1904/05, s. 262; -ς-, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 107n.●; k šedesátinám: Máj 4, 1905/06, s. 513–526 [č. 33, přísp. V. Štech, J. Vrchlický, R. J. Kronbauer, E. Güttlich]; nesign., Zlatá Praha 23, 1905/06, s. 359n.; ~~, Zvon 6, 1905/06, s. 528●; ref. Z mých pamětí: R. J. Kronbauer, Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 180–184; V. Kol. [V. Červinka], Zvon 7, 1906/07, s. 223; fs. [F. Sekanina], tamtéž, s. 461; KA., Zlatá Praha 24, 1906/07, s. 380; J. Rowalski [A. Bačkovský], Venkov 1. 1907; A. Novák, Čechische Revue 2, 1908, s. 73n.●; ref. Za šlechtickým erbem: O. Theer, Přehled 7, 1908/09, s. 287n.; -ar [R. J. Kronbauer], Máj 7, 1908/09, s. 206–208; K. Kamínek, Lumír 37, 1908/09, s. 496n.; Tristan [S. V. Friedl], Zvon 9, 1908/09, s. 239n.; -jin-, Lidové noviny 3. 1. 1909; J. Hilbert, Venkov 3. 1. 1909; H. [V. Hladík], Národní listy 3. 1. 1909●; ref. 1744: K. [R. J. Kronbauer], Máj 8, 1909/10, s. 149n.; nesign., Divadlo 1909/10, s. 130●; ref. Ach, ta láska: V. D. [Dyk], Lumír 39, 1910/11, s. 236; Dr. P. [D. Panýrek], Máj 9, 1910/11, s. 218n.; KMČ [Čapek Chod], Zvon 11, 1910/11, s. 286–288; ref. Staré hříchy: m., Právo lidu 11. 2. 1913; J. Hilbert, Venkov 12. 2. 1913; T. [V. Tille], Národní listy 12. 2. 1913; H. Jelínek, Lumír 41, 1913, s. 234; K. Kamínek, Divadlo 11, 1912/13, s. 147n.; Dr. P. [D. Panýrek], Máj 11, 1912/13, s. 265n.●; k sedmdesátinám: -W. [A. Wenig], Topičův sborník 3, 1915/16, s. 377n.; -n-, Zvon 16, 1915/16, s. 447n.; nesign., Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 370, 382; nesign., Venkov 3. 5. 1916; O. S. [Šourek], Hudební revue 9, 1916, s. 327●; ref. Zlatá rybka: J. H. [Hilbert], Venkov 13. 12. 1917; jv. [Vodák], Lidové noviny 14. 12. 1917; nšv., České divadlo 1, 1917, s. 206●; ref. Zločin v horské boudě: J. H. [Hilbert], Venkov 7. 6. 1921; -fert. [J. Seifert], Rudé právo 7. 6. 1921; Ot. F. [Fischer], Národní listy 7. 6. 1921; nesign.: Zrcadlo kritiků a kritik, Jeviště 2, 1921, s. 363–365●; F. S. [Sekanina]: J. Š., úvod in J. Š.: O tom velkém boji se ženami, 1925, s. 1–8●; k osmdesátinám: E. Konrád, Cesta 8, 1925/26, s. 467; V. Červinka, Zvon 26, 1925/26, s. 453n.; J. Träger, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, č. 35, s. 2n.; nč. [A. Nečásek], Venkov 11. 4. 1926; A. Pražák, Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 118–120, 136–140●; nekrology: nesign. [A. Novák], Die Literatur 32, 1929/30, s. 735; H. J. [Jelínek], Lumír 56, 1929/30, s. 445n.; F. [K. Čapek], Lidové noviny 13. 5. 1930 → O umění a kultuře III, 1986; AMP [Píša], Právo lidu 5. 1930; Z. Schmoranz, Venkov 13. 5. 1930●; M. Novotný: O jednom libretu Antonína Dvořáka, Lidové noviny 9. 9. 1931; Rdv. [J. Rydvan]: Význačná představení ochotnická, Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 47; kd. [E. Konrád]: Za bozděchovským veteránem, Lidové noviny 12. 5. 1940; J. Sajíc: J. Š., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 124–128; B. Houdková: Stoletý dramatik, Škola a kultura 1, 1946, s. 86; L. Novák: Stoletý J. Š., Divadlo 32, 1946, s. 22; K. Rektorisová: Doslov k J. Š.: Na letním bytě, 1955; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 98; DČD III ■ HD, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod, Rieger, Wurzbach; NAlb, MDP 50, Místopis [Nechanice; Pardubice].
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1056–1061
