Otec měl polní hospodářství. Š. vystudoval premonstrátské gymnázium při klášteře v Nové Říši (1801–05) a odebral se do Vídně k dalším studiím. Jejich průběh však narušovaly napoleonské války, proto první ročník filozofie absolvoval v Olomouci. Ve Vídni nastoupil do semináře, ale po delší přestávce způsobené vpádem francouzských vojsk do rakouské metropole teologii opustil a 1809 se zapsal na práva. Po absolutoriu 1815 pracoval jeden rok na vídeňském magistrátu, v té době se také oženil. 1816 přišel do Prahy jako úředník státní peněžní správy, 1825 byl přeložen do Brna a 1831 jmenován komorním radou. Zemřel náhle během pobytu v lázeňském letovisku Baden, kde byl i pohřben.
Po příchodu do Prahy se sblížil s předními českými intelektuály, projevoval silné vlastenecké cítění a věnoval se literatuře. Pokoušel se prosadit ve všech českých časopisech jako básník a prozaik, dvousvazkovou básnickou sbírku Hlas lýry české vydal vlastním nákladem (1817, 1823). Ve sporech o prozodický systém české poezie stál na straně prozodie sylabotónické, jak ji prosazovala puchmajerovská družina. Jeho poezie byla považována, zvláště mladší generací (Čelakovský), za pouhé veršotepectví.
Divadlem se zpočátku nezabýval a odmítal veřejnou kritiku českých představení ochotnicky provozovaných ve StD (stať Původ oslovské kritiky, Čechoslav 1820). Když J. N. Štěpánek jako jeden z ředitelů StD zahájil na podzim 1824 pravidelná nedělní a sváteční česká představení, Š. o nich referoval v listu Čechoslav (počínaje č. 40). Ve snaze podpořit nástup českého souboru je oceňoval kladně, poukazoval ale také na nedostatky. Jako první u nás prosazoval právo kritika na samostatný soud. Sledoval činoherní i operní představení, vyslovil se rovněž k problémům překládání libret. Zatímco úroveň opery, jejímiž protagonisty byli K. Podhorská-Kometová a M. Podhorský, jej uspokojovala, vůči činohře, kde výkony zčásti ochotnického personálu nedosahovaly profesionálních parametrů, byl kritičtější. Opakovaně vytýkal prohřešky proti správné češtině (problém, jímž česká představení trpěla řadu dalších let), požadoval věrohodné ztvárnění postavy, pro něž má mít herec kromě „umělosti“ (tj. talentu) i odpovídající fyzické a psychické dispozice („aby i jeho postava, hlas, tvář a vesměs celá povaha s osobou, kterou představovati má, se srovnávaly“). Z herců cenil nejvýše M. Dolejšovou, V. Michalesiho a komika J. Svobodu. Důrazně vystupoval proti jevištním konvencím a v jejich konkrétním popisu zachytil soudobé pokleslé herecké praktiky. Ve Š. úsilí pokračoval J. K. Chmelenský, který po jeho odchodu do Brna převzal (se S. K. Macháčkem) divadelní referát v Čechoslavu.
Prameny a literatura
MZA: Sbírka matrik, 10755 Opatov, matrika narozených 1771–1853, s. 106, obr. 56. ■ J. Arbes: První divadelní kritika česká, Národní listy 13. 8. 1898 → Literaria, 1954; J. Jakubec in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 97, 494–497; J. Träger: Dějiny české divadelní kritiky, dis., FF UK 1928; F. Černý: Nástin vývoje české divadelní kritiky 1771–1848, dis., FF UK 1949; Vondráček I, II; DČD II ■ Jungmann, LČL, Otto, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1053–1054
