Psán též Johann Stiepanek, Stepaneck. – Byl prvorozeným synem Františka Š., mydláře, chrudimského měšťana a majitele domu, a jeho první manželky Rosalie. Po matčině smrti (1794) a otcově druhém sňatku vztah k rodině ochladl. Údaje ve starších životopisech [Rieger] o gymnaziálních a univerzitních studiích (teologie) jsou sporné; v matrikách litomyšlského gymnázia není doložen, v univerzitních naposledy 1800, kdy studia údajně přerušil a vstoupil do studentské legie, ustavené proti hrozícímu vpádu francouzských vojsk. Jungmann v Historii literatury české naopak udává, že 1800 byl Š. vojínem v pluku arciknížete Karla. Soukromě studoval českou historii, jazyk i literaturu a ve vlastenecko-romantickém duchu doby sbíral lidové písně, nikdy je však nezveřejnil. 1803 začal spolupracovat jako překladatel s Vlastenským divadlem, s jehož souborem pobýval od t. r. během letních sezon v lázních Teplicích; mohl být tedy již v angažmá, nejspíše jako nápověda. Jako suflér je doložen 1805/06 v Malostranském divadle, tehdy druhé scéně StD v tzv. Raymannovském domě (dříve působiště Vlastenského divadla), získaném spolu s odkupem divadelního privilegia. 1812 mu ředitel StD J. K. Liebich svěřil vedení obnovených českých her, které byly provozovány ochotnicky výhradně k dobročinným účelům a převážně o tzv. noremních dnech. V tu dobu Š. již asi také pracoval pro charitativní instituce, v nichž posléze zastával čelné funkce: 1818 byl zvolen spoluředitelem Pražského spolku humanitního, 1819 spolusprávcem a kontrolorem pokladny Ústavu k zaopatřování vdova sirotků a Ústavu pro hluchoněmé, 1820 byl jmenován spoluředitelem Pražského sirotčince. Za tuto činnost byl 1817 jmenován čestným měšťanem Prahy a císař František I. jej 1821 ocenil pochvalným dekretem a medailí. 1817 se jeho ženou stala Magdalena Santi Zanella, dcera pražského obchodníka hedvábím, s níž měl pak šest dětí. Nejpozději od sez. 1815/16 se stal sekretářem StD a od 1819 i pokladníkem (de facto hospodářským ředitelem). Funkce zastával také za společné direkce J. Liebichové a F. Polawského (1819–20) a po celé následující ředitelské období F. v. Holbeina. Po Holbeinově rezignaci 1824, kdy hrozilo uzavření StD, zažádal Š. s hercem F. Polawským a zpěvákem J. Kainzem o zadání divadla, které jim bylo svěřeno od 1. května t. r. na dobu deseti let. Do Š. kompetence spadala hospodářská agenda a vedení českých her (posléze výtěžek z nich ve výši 20 000 zlatých předal na charitu), Polawsky zodpovídal za provoz německé činohry, Kainz za německou operu. Po vypršení nájemní smlouvy 1834 se Š. samostatně ucházel o místo ředitele, ale v konkursu uspěl J. A. Stöger. Ten mu po svém nástupu ponechal jak vedení českých her, tak úřad sekretáře a pokladníka, v němž Š. působil dalších deset let až do své smrti. Po celý život se intenzivně účastnil českého společenského dění. Spolu s J. Ritterem z Rittersbergu patřil k zakládajícím členům Spolku pro pěstování hudby církevní v Čechách (1827), byl čestným členem českého muzea. 1836–44 redigoval beletristický a poučný týdeník Česká včela, do něhož nastoupil po vynuceném odchodu F. L. Čelakovského, 1838–44 ještě Ponaučné i zábavní listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách a Hospodářský větší a menší kalendář. V posledních letech života jeho aktivita v důsledku sílící nemoci postupně ochabovala. Od 1843 byl, ač duševně čilý a neustále se obírající prací, upoután na lůžko a neopouštěl byt v domě U Supa v Celetné ul., kde následujícího roku zemřel na vodnatelnost. Pochován byl na Olšanských hřbitovech.
Nejstarší dcera Antonie Š. (17. 2. 1820 Praha – 5. 12. 1873 Praha) vystupovala občas v českých představeních v dětských a dívčích rolích (Rozinka, Štěpánek: Zasněžená chatrč, 1826; Jeník, Deinhardstein, ú. Tyl: Vdovec; Milina, Bäuerle: Alína – 1832). 1839 nebo 1840 odešla jako zpěvačka do Stuttgartu, o jejím působení na německých scénách nebyly zjištěny žádné bližší informace. V Praze zpívala pohostinsky 13. 6. 1843 Adinku v Donizettiho opeře Nápoj lásky v Novém divadle v Růžové ul. Po ukončení pěvecké kariéry žila v Praze a vyučovala zpěv.
Š. zásadně formoval repertoár obrozenského divadla první třetiny 19. stol. svými hrami, překlady a adaptacemi (úhrnem více než sto třicet prací). Rané překlady (první datovány 1803) pořizoval pro soubor Vlastenského divadla, po jeho vplynutí do StD pro česká představení na této scéně a na její filiálce v Malostranském divadle. Překládal takřka výhradně německojazyčné hry a až na výjimky (Birch-Pfeifferová, Kotzebue, Raupach) těžil z repertoáru vídeňských předměstských divadel, z něhož uvedl na české jeviště řadu frašek a kouzelných her. Čerpal jak z tvorby starších a konvenčních autorů (Meisl: Strašidlo na baště; Bäuerle: Alína aneb Praha v jiném dílu světa; Hensler: Ďáblův mlejn na Vídeňské hoře), tak z díla vrcholných představitelů vídeňské lidové hry (Raimund: Marnotratník; Nestroy: Lumpacivagabundus, Opice a ženich, Při zemi a v prvním poschodí), nevyhýbal se ani vyloženě kasovním hrám (Kaiser: Cikán v kamenické dílně). Nezřídka se vracel k titulům přeloženým a uvedeným již dříve (Lotz: Spáleniště v Burníně; Möller: Hrabě Waltron; Vulpius: Syta Many ad.). Některé z jeho překladů se v pozdějších úpravách hrály v letních arénách a v mimopražských divadlech ještě na zlomu 19. a 20. stol. Š. překladatelská metoda se v souladu s dobovou praxí blížila velmi volné adaptaci. Kromě lokalizace do českého prostředí včetně užití českých vlastních jmen a reálií byl postavám předepisován jazykový styl sociálně nižších vrstev, z textu byly vymycovány motivy příznačné pro vyšší společnost, ale také třeba erotické narážky.
Vzhledem k omezenému času vyhrazenému ve StD pro česká představení byly texty zpravidla kráceny, mnohdy i škrtáním celých scén nebo postav. Pro značné odchylky od originálu nelze někdy přesně určit původního autora či titul ani stanovit míru překladatelova přínosu. Vedle činoher a her se zpěvy překládal také libreta oper (Weber: Střelec kouzedlník, 1824 – první přízvučný překlad operního libreta; Mozart: Don Juan, 1825; Hérold: Zampa aneb Mramorová nevěsta, 1834; Spohr: Jessonda, Donizetti: Nápoj lásky; G. Rossini: Vilém Tell – 1840 ad.), jimiž se podílel utváření české operní dikce a na celkovém vzestupu operní produkce, která se za jeho spoluředitelství stala umělecky nejkvalitnější částí českého divadelního života, ceněnou i vlasteneckou inteligencí.
Počátek Š. vlastní dramatické tvorby bezprostředně souvisel s jeho funkcí vedoucího českých představení ve StD, jejichž znovuzavedení 1812 stimulovalo vznik původních her. Zkušený překladatel a obratný upravovatel cizích předloh zareagoval na novou situaci intenzivní autorskou aktivitou, která trvala půldruhou desítku let. Během té doby napsal naprostou většinu svých dramatických textů, po 1826 přibyly jen tři další. Hry, které lze považovat za relativně původní, se dělí do dvou skupin. Veselohry, povětšině z maloměstského prostředí, jsou založeny na nekomplikované situační i jazykové komice, na přímočaré charakteristice komických typů a na osvědčených efektech v rozvíjení zápletky. Žánrově se blížily lokální frašce (Berounské koláče, Pivovár v Sojkově, Čech a Němec – nejoblíbenější Š. hra, dvojjazyčná fraška, která se udržela na repertoáru až do prvé poloviny 20. stol.). Kromě zřetelných německojazyčných předloh navazovaly v českém kontextu na tvorbu P. Šedivého a v mnohém předjímaly hry Šamberkovy. Oblibu publika si získaly i vlastenecko-historické hry, využívající konvenčních atraktivních rysů žánru rytířské hry (Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká, Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách, Břetislav první, český Achilles), které spoluutvářely české historické povědomí. Na obrozenském jevišti vytvářely proud prohabsbursky loajálního historismu a prezentovaly představu ideálního vlastenectví, nezřídka spojovanou se skromnou a prostou, vždy mravnou a vůči Bohu i panovníkovi pokornou existencí (Obležení Prahy od Švejdů, Vlastenci aneb Slavnost lipského vítězství). Jindy byly do historického příběhu neorganicky vneseny hodnoty, struktura a vztahy měšťanské rodiny počátku 19. stol. (např. v adaptaci Perinetovy hry Brambory); tato část Š. dramatické produkce představuje prvou fázi rozvoje českého jevištního biedermeieru. Z celku díla se vymyká melodram Bratrovrah (hudba F. Škroup), ojedinělý pokus o básnickou tragédii osnovanou na biblickém příběhu o Kainu a Ábelovi. Jako prvý novočeský dramatik Š. přikročil k soubornému vydání svých prací, které v šestnácti svazcích přineslo více než padesát her a operních libret, některé byly tištěny řadu let před jevištním provedením. Edice významně obohatila knižní produkci obrozenské dramatiky o texty stojící mimo okruh esteticky náročného experimentu vlastenecké romantiky (J. Linda, F. Turinský). Š. hry, adaptace a překlady záhy pronikaly na další, v tu dobu zejména ochotnické scény, mnohé se po desetiletí udržovaly na repertoáru kočujících společností, některých se chopili i loutkáři (např. Jaroslav a Blažena, z překladů např. Cuno: Loupežníci na Chlumu, Holbein: Frydolín).
Jako dramaturg českých her sestavoval Š. činoherní repertoár převážně z frašek, veseloher, her se zpěvy, z rytířských a vlastenecko-historických her. Snaha vyhovět vkusu většinového obecenstva a jeho touze po nenáročné zábavě, za niž si vysloužil kritiku některých současníků i pozdější podcenivá hodnocení, vycházela ze střízlivé rozvahy divadelního praktika, plně si uvědomujícího možnosti a meze nesamostatného postavení českého divadla v rámci StD (limitovaný počet hracích termínů, nulová subvence českým představením). Do konce své spoluředitelské éry (1834) obsazoval vlastními překlady a hrami značnou část činoherního repertoáru, dával však prostor i jiným překladatelům (J. Hýblovi, J. Chmelovi, F. B. Tomsovi ad.) a uváděl téměř všechny novinky nepočetného okruhu domácích autorů (práce Klicperovy, Macháčkovy, první hry Tylovy ad.). Problematičtější byl jeho výběr z tvorby cizí, soustředěný k dramatice německojazyčné (nejhranějším autorem byl Kotzebue se třinácti hrami ve dvaceti pěti představeních) a zcela opomíjející klasické autory. S postupnou stabilizací českého divadelního provozu, na níž měl Š. prvořadou zásluhu, se od konce dvacátých let jeho koncepce divadla, postrádající vyšší umělecký ideál, setkávala s rostoucí kritikou zejména mladší generace. Ač i po 1834 zastával na stavovské scéně pozici vedoucího českých představení a jeho hry i překlady tvořily v repertoáru početnou položku, nové umělecké impulsy a proměna dramaturgické orientace přicházely z okruhu nástupnické generace (Tyl, Kolár).
Jako vedoucí českých představení měl Š. na starosti i jejich režii, spočívající dle tehdejších zvyklostí v přidělování úloh, aranžování výstupů apod. Lze předpokládat, že tu uplatňoval vyvinutý smysl pro jevištní akci a divadelní efekty, o němž svědčí scénické poznámky v jeho hrách a překladech.
V období 1812–15 byl činný i herecky, jmenovitě je však doloženo jen několik rolí. Hodnocení Š. výkonů oceňující výstižné charakteristiky, jež dodávaly nad rámec textu postavám věrohodnou přesvědčivost (Král Václav v Janovi z Nepomuku), svědčí o jeho hereckých schopnostech. Pro jeviště byl disponován i urostlou postavou a pohlednou tváří (dle dobových měřítek byl považován za krasavce) a ohnivým mluvním projevem. Pravděpodobně hrál více, než je známo, přinejmenším v desátých letech, kdy se česká představení potýkala s nedostatkem schopných interpretů.
Organizační, ředitelskou, překladatelskou a autorskou činností déle než třicet let rozhodujícím způsobem určoval program českých her ve StD, zasloužil se o jejich rozvoj a zpravidelnění. Pozici českého divadla upevňoval obratnou taktikou a propagací, v desátých letech zejména charitativními představeními, dedikacemi svých her příslušníkům zemské šlechty, panovníkovi apod. V éře jeho spoluředitelství se podstatně rozšířil počet představení i divácký okruh, vnitřně se rozrůznil repertoár, stabilizoval se herecký soubor a české divadlo se postupně profesionalizovalo. S výhodou přitom bylo využíváno technického zázemí, popřípadě i německého ansámblu StD (např. divácky mimořádně úspěšná vystoupení oblíbeného komika F. Feistmantela v dvojjazyčných hrách, zvláště v Čechu a Němci). V duchu dobového jazykového a kulturního utrakvismu Š. zprostředkoval českému publiku pohostinská vystoupení populárních a umělecky významných osobností, např. F. Raimunda (1836). Divadelní představení se za Š. spolupůsobení stala pevnou součástí českého kulturního života Prahy.
Hry
Obležení Prahy od Švejdů aneb Česká věrnost a udatnost, StD 1812, i t. s tit. Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká; Břetislav první, český Achilles aneb Vítězství u Domažlic, StD 1812, t. 1813; Vlastenci aneb Zpráva o vítězství, StD 1813, i t., též s podtit. Slavnost lipského vítězství; Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách, ochotn. Žebrák 1813, StD 1814, i t.; Čech a Němec aneb Mlejn na hranicích, StD 1816, t. 1816; Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice, StD 1816, t. 1817; Jak to as vypadne?, StD 1818, i t.; Berounské koláče, t. 1818, i ochotn. Žebrák, StD 1819; Tintilivantili aneb Ať se to jen žádný nedozví!, StD 1819, i t.; Bratrovrah, t. 1821, StD 1831; Pivovár v Sojkově, t. 1823, StD 1825; Zasněžená chatrč, t. 1824, StD 1826; Hastroš, StD 1826, i t.; Co se vleče, neuteče aneb Svadba na Vrchlesu, StD 1832, i t.; Jaroslav Šternberk aneb Porážka Tatarů u Olomouce, StD 1839. ■ Souborně: Jana Nepomuka Štěpánka divadlo, 1820–32, 16. sv.
Překlady a úpravy činoher a her s hudbou
E. Schikaneder: Oba Antonínové, rkp., 1803, i Vlast. div. [?]; L. Huber: Železný muž aneb Příbytek můry v bušihradském lese, rkp., 1803, i Vlast. div. [?], StD 1805; F. W. Ziegler: Jolanta, královna jeruzalémská, StD 1805, t. 1824; M. Stegmayer: Kmotr Matěj, StD 1805, t. 1815; anon. [Ch. H. Spieß?, Horst?]: Jan z Nepomuku, StD 1805, 2. verze StD 1814, i t.; F. W. Ziegler: Světa způsob a srdce dobrotivost [Weltton und Herzensgüte], StD 1805, i rkp.; J. A. Törring: ◦Anežka Bernauerová, StD 1806; J. M. Czapek, h. V. Maschek: Honza Kolohnát z Přelouče d. 2, rkp., 1806, i StD; A. v. Kotzebue: Ailenšpígel, rkp., 1806, i StD [?], t. in Č. Zíbrt: Enšpiglovská literatura cizí i česká, 1926, s. 3–30; J. Bullinger: Daemona, mocná obyvatedlkyně hor, rkp., 1806, i StD [?]; F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí, StD 1812, i t.; M. Stegmayer: Čech a Lech, StD 1812, t. 1823; J. N. Kalchberg: Wilfink Štůbenberský, StD 1812, t. 1826; A. v. Kotzebue: Nebezpečné sousedství aneb Krejčí Divíšek, StD 1812, i t.; J. F. Kringsteiner: Masopůstní žert aneb Pan Šidlo, taneční mistr, StD 1813, i t.; W. Vogel [?]: Čtyry stráže na jednom stanovišti, ochotn. Žebrák 1812, StD 1813, i t.; [G. Eckert]:Pan Štěkavec, ochotn. Žebrák 1813, StD 1815, i t.; B.-J. Marsollier des Vivetières, h. N. Dalayrac: Dvě slova aneb Přenocování v lese, StD 1815, i t.; H. Cuno: Loupežníci na Chlumu, StD 1815, i t. s tit. Loupežníci na Chlumském vrchu; A. Liška: Václav Nábožný, vévoda český, rkp., 1815, i StD; anon.: Nebožka paní aneb Tři ženichové, jedna nevěsta, StD 1816, i t.; Ch. A. Vulpius: Syta Mány aneb Karel Dvanáctý u Bendru, StD 1816, t. 1817; anon.: Tlachač, t. 1816, i StD; J. F. Schink dle W. Shakespeara: Faust druhý aneb Tak se krotějí zlé ženské, StD 1817, i t.; J. F. Jünger dle P.-C. Ch. de Marivauxe: Půjčka za oplátku, t. 1818, i ochotn. Žebrák, StD 1819; J. Franulová v. Weißenthurn: Straší, StD 1819, i t.; J. Korompay: Rudolf z Felzeku aneb Černodolský mlejn, t. 1819, StD 1820; K. F. Hensler: Všecko bílo, nic černo aneb Veselý pohřeb, StD 1820, i t. s tit. Veselý pohřeb; anon.: Kyžbych se byl neoženil!, t. 1820, i ochotn. Žebrák, StD 1829; R.-Ch. G. de Pixérécourt: Aubrýho pes, StD 1821, i t.; K. v. Künigl: Žlutá zimnice, t. 1821, ochotn. Žebrák 1823, StD 1824; J. Perinet: Brambory, t. 1821, ochotn. Žebrák 1823, StD 1824; C. Ph. Bonafont: Ivan Čtvrtý, t. 1821, i StD [?]; W. Vogel: Klobouk, t. 1821, i StD [?]; C. Goldoni: Kuliferda, t. 1821, StD 1827; H. Zschokke: Kouzedlnice Sydonya aneb Mstící se svědomí, t. 1821, StD 1830; anon.: Hradní duch, t. 1822, i StD [?]; O. Ferrand, ú. L. Huber: Všickni na poště, t. 1822, StD 1830; J. Perinet, h. W. Müller: Juchejsa vesele! aneb Něco k smíchu v masopustě, rkp., b. d., StD mezi 1806–24; A. v. Kotzebue: Tři otcové najednou, t. 1823, StD 1829; M. Stegmayer dle L. Ch. Caignieze, h. Quaisin: Šalomounův rozsudek, t. 1823, StD 1826; J. Sonnleithner: Zahradní zeď, t. 1824; A. Bäuerle: Přítel v nouzi aneb Bídný pernikář, t. 1824, StD 1825; K. A. Lebrün: 777, t. 1824, StD 1835; A. v. Kotzebue: Oudolí almeryánské, t. 1824, StD 1840; A. Bäuerle, h. W. Müller: Alína aneb Praha v jiném dílu světa, StD 1825, i t.; anon.: Vyclipucli, ukázky StD 1825; K. Meisl, h. W. Müller: Francouzská kouzedlnice, ukázky StD 1825; I. F. Castelli: Starec v dřínovém lese, t. 1826; W. Vogel: Král a topič, t. 1826; K. A. Lebrün: Já se nikdý nemejlím aneb Vrchník Petrovských, t. 1826, StD 1827; F. v. Holbein: Nevěstin klenot, StD 1829; K. F. Hensler, h. W. Müller: Ďáblův mlejn na Vídeňské hoře, StD 1830, i t.; I. F. Castelli: Sirotek a vrah, StD 1830, t. 1831; H. Clauren: Posvícení v Kocourkově [Das Vogelschiessen], StD 1831, i t.; E. Scribe, ú. T. Hell: Jelva, StD 1832; Mélesville: Hrůzná noc v zámku Paluzzi, StD 1832, i t. s tit. Noc hrůzná v zámku Paluzzi; G. Lotz: Spáleniště v Burníně/Burnyně, StD 1832, t. 1841; E. Raupach: Žebrák, StD 1832, i t.; F. K. Hiemer, h. C. M. v. Weber: Silvána aneb Němé děvče v křivokládském lese [Das Waldmädchen], StD 1832; R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský, StD 1833, t. 1841; Ch. H. Spieß: Klára Vysokodubská, StD 1834; E. Scribe, ú. K. Blum: Třináctý plášť, StD 1834, t. 1840; L. Angely: Sedmero děvčat ve vojenských šatech, StD 1834; J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabudus aneb Ludařský trojlist, StD 1835, t. 1871; M. Carlová dle Antonyho: Blázinec v Dijonu, StD 1835; C. Goldoni, ú. F. L. Schröder: Trufaldyn, sloužící dvou pánů, StD 1836, t. 1840; A. Bäuerle: Kacafírek Ferina, StD 1836; A. v. Kotzebue: Moudrá paní v lese aneb Němý rytíř, StD 1836; G. Dreger: Václav, ještě jeden Václav a opět jeden Václav aneb Který jest as ten pravý Václav?, StD 1836; J. Perinet dle Ph. Hafnera, h. W. Müller: Dvě sestry z Jihlavy, StD 1837; A. v. Kotzebue: Nájemník Kmínek z Ploškovic, StD 1837; F. Raimund: Marnotratník, StD 1837, t. 1840; J. Nestroy: Opice a ženich, StD 1838; J. A. Gleich: Krkonošský kouzelník aneb Troje přání [Der Berggeist], StD 1838; J. Nestroy: Při zemi a v prvním poschodí aneb Rozmary štěstí, StD 1838; F. Hopp: Kloboučník a punčochář aneb Pramáti v obecní stodole, StD 1838; L.-S. Mercier, ú. W. Vogel: Octář, StD 1839, i t.; J. K. Schick: Únos z maškarního bálu v masopustní neděli aneb Jen žádnou špinavost!, StD 1839; A. W. Iffland: Zločin ze ctižádosti, StD 1839, i t.; A. Bäuerle: Za živa mrtví manželé, ukázky StD 1839; A. v. Kotzebue: Panošova šelmovství, StD 1839, t. 1840; K. Meisl: Strašidlo na baště, StD 1839; F. v. Holbein: Zrádce, StD 1839, t. 1840; F. Hopp: Statek Záhvozd, husaři a dětská punčoška [Gut Waldegg], StD 1840, i t., hráno též s tit. Netinka a Naninka, husaři a dětská punčoška, Čtyři páni na jednom statku aneb Husaři a dětská punčoška; týž: Nejšťastnější člověk, největší blázen, nejlepší žena, StD 1840; P. A. Wolff: Strejček Hurlivurli aneb Co láska uchvátí, neráda navrátí, StD 1840, i t.; A. v. Kotzebue: Fučík aneb Kam vítr, tam plášť, StD 1840, i t.; H. F. Möller: Kamma, kněžna Bojů, StD 1840, i t.; E. Scribe, E. Vanderburch: Malíř, StD 1840, i t.; J. F. Kringsteiner: Zpanštilá sládková z Kačerova aneb Skoč oko nebo zub, StD 1840; H. F. Möller: Hrabě Waltron aneb Subordinací, t. 1840, StD 1841; E. Souvestre, E. Devrient: Fabrikant, t. 1840, StD 1841; F. X. Told: Spurné ženské v serailu, StD 1841; B. A. Herrmann: Tři hodiny před svatbou, StD 1841, i t.; K. Töpfer: Prostota venkovská, StD 1841, t. 1842; Ch. Birch-Pfeifferová: Petr Szapár aneb Rek v otroctví, StD 1841; L. Angely: Ze sedmi ta nejškaredější, StD 1841, t. 1844; F. X. Told: Milkování v Plzni, škádlení v Praze, tejrání se na Vyšehradě, StD 1841; T. Hell: Divadelní představení v prospěch, StD 1842; J. Hutt: Všickni se hašteří [Das war ich!], StD 1842, i t.; F. Kaiser: Cikán v kamenické dílně, StD 1842; L. Angely: Kvas řemeslníků [Das Fest der Handwerker], StD 1842; F. v. Holbein: Turnaj na Kraselově aneb Troje znamení, NdR 1843; F. W. Ziegler: Žert a pravda aneb Ženich v ohni, NdR 1843; E. Raupach: Kord, 1843 ochotn. Chrudim [?], t. 1844; týž: Zapečetěný měšťanosta, t. 1844, StD 1850.
Teatralia
Řeč při příležitosti provozovaných divadelních her v král. stavovském vlastenském divadle […], t. 1812; Řeč při příležitosti provozené činohry Jaroslav a Blažena […], 1818; Řeč při činohře: Rudolf z Felzeku, od vlastenské společnosti divadla milovníků […], [1820].
Role
StD
[?] (F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí) – 1812; Pavel Kučev (J. N. Štěpánek: Vlastenci aneb Zpráva o vítězství), Jaromír (týž: Břetislav První, český Achilles) – 1813; Král Václav (anon. [Ch. H. Spieß?, Horst?]: Jan z Nepomuku) – 1814; Setník Křížodolský (M. Stegmayer: Kmotr Matěj), Kníže Vladislav (A. Liška: Václav Nábožný, vévoda český) – 1815.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → M. Sládek 1993. NMd: část pozůstalosti (mj. rané překlady sign. Č 473: Železný muž, Č 474: Oba Antonínové, Č 823: Daemona, Č 998: Ailenspiegel). NMk sign. IX H 31: Mémoire de l’amitié de Jean Nep. Štěpánek. ■ Almanach für Theater und Theaterfreunde auf das Jahr 1807, Berlin 1807, s. 353; Theateralmanach [Prag] 1808, 1809, 1817, 1818, 1820; Poštovské noviny 2. 11. 1813 [Vlastenci]; Allgemeiner deutscher Theateranzeiger 3, 1813, s. 35 [Břetislav I.]; 4, 1814, s. 111 [Jan z Nepomuku]; J. Hýbl: Historie českého divadla od počátku až na nynější časy, in H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník, 1816, samostatně → ed. V. Nejedlý, [1921], s. 16, 22n.; Pražské noviny 7. 1. 1818 [Obležení Prahy od Švejdů], 10. 6. 1818 [Čech a Němec], 26. 8. 1818 [Jaroslav a Blažena]; J. V. Sedláček, Vlastenské noviny 6. 3. 1819 [Berounské koláče], 22. 5. 1819 [Korytané v Čechách]; J. Linda, ref. J. N. Š. Divadlo, Vlastenský zvěstovatel 1822, s. 296, s. 376; 1823, s. 32, 406; nesign., Čechoslav [6], 1825, s. 8 [Š. vedení čes. her]; nesign. [S. K. Macháček]: Stav divadla českého […], ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 127–131 + Divadlo české roku 1827, tamtéž, sv. 2, s. 139–143; A. Müller: Übersicht der Leistungen des k. ständischen Theaters im Monate Jänner, Bohemia 5. a 24. 2. 1833, 18. 2. 1834 + Theaterkritik, tamtéž 29. 10. 1833; J. K. Chmelenský: Hlavní zpráva o desítiletém účinkování českého divadla v Praze, ČČM 8, 1834, sv. 1, s. 221–231; Schematismus 1835, s. 331, 363, 371, 395, 398, 399; K. Vinařický: Übersicht der böhmischen Literatur von Jahre 1836 bis Ende 1840, Ost und West 19. 4. 1842●; nekrology: Bohemia 13. 2. 1844; Pražské noviny 15. 2. 1844; L. A. Frankl, Sonntagsblätter [Wien] 25. 2. 1844; K. [M. Kalina z Jäthensteina], Ponaučné a zábavné listy 7, 1844, sv. 4, s. 109–113●; Jan z Prahy [J. N. Druchsa], Cypressen. Biographien der im letzten Decenium zu Prag verstorbenen verdiensten Persönlichkeiten I, 1853, seš. 3; J. Malý: Vzpomínky a úvahy starého vlastence, 1872, s. 91–95; J. L. T. [Turnovský]: J. N. Š., Světozor 8, 1874, s. 222, 231; J. J. S. [Stankovský]: J. N. Š., Česká včela 4, 1879, s. 319 + Kronika divadla v Čechách, vyd. J. L. Turnovský, in Almanach matice divadelní, 1881, s. 62–66, 68–72, 75–77; F. Bílý: Dvě doby z dějin českého divadla, Koleda 5, 1880, s. 148–150, 164–166; L. Stein: Z pamětí českého divadla, tamtéž, s. 569; J. Voborník: Česká dramatická literatura, Ruch 2, 1880, s. 153–157, 176–178, 200–202; nesign. [J. Neruda]: J. N. Š., Humoristické listy 25, 1883, s. 162 → Podobizny II, 1952; nesign.: J. N. Š., Divadelní listy 4, 1883, s. 128n.; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 472n. + Dva čeští spisovatelé, Ruch 5, 1883, s. 221,237; O. Hostinský: František Škroup, Osvěta 15, 1885, s. 71–79, 149–164; Teuber III, s. 132–192; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 51n. → Theatralia I, [1912]; F. Menčík: České divadlo (1812–1824), Hlas národa 9. 3. 1891; J. Kubín: České divadlo za ředitelství J. N. Š., Česká Thalia 3, 1891, s. 273n., 295–297, 307–309, 321–323, 330–332, 344n., 357n., 367n.; J. Arbes: Der heilige Johann von Nepomuk als Bühnenheld, Politik 13. 5. 1892, čes. s tit. Nejstarší divadelní hra o Janu z Nepomuka, Zábavné listy 15, 1893, s. 554–556, 587–591 → Theatralia I, [1912] + Několik slov o J. N. Š., Lumír 25, 1896/97, s. 123–125, 135–138 + Obležení Prahy od Švédů, Thalie 2, 1897, s. 83–89 + Z uvadlých slavověnců, Světozor 32, 1897/98, s. 427n., 436n. → Theatralia I, [1912]; J. Máchal, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 287–306; F. Bílý: Od kolébky našeho obrození, 1904, s. 140; J. Hais Týnecký: O dceři spisovatele J. N. Š., Národní politika 10. 3. 1916, ráno; K. Engelmüller: Premiéry Shakespearových her na českém divadle, Lumír 44, 1916, s. 217–234; F. Strejček: Paleček a Kacafírek, Zvon 17, 1916/17, s. 446, 460n.; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1917, s. 86–88, 107; F. Tichý: J. N. Š., in Berounské koláče, Beroun 1918, s. 31–40 a tamtéž, [1922]; V. Brtník: J. N. Š., Topičův sborník 10, 1922/23, s. 418; E. Konrád: Předchůdce Šamberkův, Cesta 6, 1923/24, s. 471n.; J. Žuk [Port]: Český Kotzebue, Český svět 20, 1923/24, č. 25, 26; M. Hýsek: J. N. Š., Národní listy 22. 2. 1924 → Literární besedy, 1940; V. Müller: Spolek divadelních ochotníků v Žebráce. Od svého založení v roce 1812 do konce roku 1924, Žebrák 1925; Č. Zíbrt: Honza Kolohnát z Přelouče, Český lid 25, 1925, s. 201–217, 306–320 + Enšpíglovská literatura cizí a česká, in J. N. Š: Eylenšpigel, 1926, s. 44–46; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 89n., 102–115, 128, 157–161, 163–167, 171, 200n., 210, 217, 228–230, 233n., 244n., 249, 267, 317, 349; M. Zelenka: První „slovanské“ hry na českém jevišti, Časopis pro moderní filologii 15, 1928/29, s. 223–227; F. Sekanina: Enšpíglovská literatura, Český lid 30, 1930, s. 123●; 150. výr. narození: A. M. Brousil, Venkov 19. 5. 1933; E. Strass, Chrudimský kraj 22, 1933, č. 7, s. 1n., č. 10, s. 1n.; A. Wenig, Československé divadlo 16 (11), 1933, s. 114–116●; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 35–38; F. Strejček: Proč se Š. rozhněval na Tyla, Národní politika 21. 5. 1933, příl. + Chrudimský rodák J. N. Š., zakladatel českého divadla, in sb. Divadelní Chrudim, Chrudim 1934, s. 7–36; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, vyd. M. Hýsek, 1936, s. 115n.; Kuzma [J. Ch. Novotný]: Omyly kolem J. N. Š., Chrudim 1941; V. Kolátor: OJ. N. Š.,1941 + J. N. Š., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 17–23 + Dramatické dílo Štěpánkovo, in J. N. Š.: Berounské koláče, [1944], s. 5–11; Kuzma [J. Ch. Novotný]: Otec českého divadla, Masarykův lid 14, 1945/46, s. 372–375, 392–394; F. Černý: Nástin dějin českého divadla III, Národní obrození, 1955, s. 63–77; Vondráček I, II; P. Eisner: J. N. Š., Svobodné slovo 18. 5. 1958; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, zvl. s. 10n., 15, 35, 44–47, 74, 170; J. Němeček: Zpěvohry a veselohry z pivovarského prostředí doby obrozenské, ČNM 133, 1964, s. 212; DČD II; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, zvl. s. 23–28; L. Mašata: Švédské obležení Prahy r. 1648 v obrozenské dramatice Štěpánek – Turinský – Tyl, SPPdF Ostrava 46, 1980, ř. D 16, s. 35–50; L. Topoľská: Kleine Überlegungen zu J. N. Š. Lustspiel Čech a Němec (Der Tscheche und der Deutsche), in L. Topoľská – L. Václavek: Beiträge zur deutschsprachigen Literatur in Tschechien, 2000, s. 364–369; F. Černý: Boj Pražanů proti Švédům v českém obrozeneckém dramatu, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 58–60; M. Bastl: Nové pohledy na J. N. Š., Chrudimský vlastivědný sborník 6, 2001, s. 165–168; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost, 2001, zvl. s. 33–50, 100–110; P. Mareš: J. N. Štěpánek: Čech a Němec, in sb. „Also: nazdar!“. Aspekty textové vícejazyčnosti, 2003, s. 63–65; D. Tureček: Dvojjazyčné divadelní hry v letech 1787–1854, in sb. Nadnárodní kontexty národní kultury, Čes. Budějovice 2004, s. 13–21; V. Novotný: Berounské koláče z pohledu 20. století, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, ed. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 229–237. ■ ČHS, HD, Jungmann, NDp, Otto, ÖNB, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1045–1053
